čtvrtek 2. března 2017

Letní střípky z roku 2016

Loňský rok se toho stalo hodně a přitom málo. Jednak jsem se stěhovala, což mi na dost dlouho zkrouhlo finance, druhak jsem změnila práci a přešla jen na ranní, což mi pro změnu dost zkrouhlo energii a chuť něco dělat nebo podnikat. Do kopru tak nešly jen mé blogy, ale i všechny ostatní projekty, byť mi trvalo několik měsíců, než jsem si přiznala, že je na čase se s nimi rozloučit. A zatímco předešlé dva roky byly ve znamení spousty akcí, zážitků a dobrodružství, během loňského roku se ze mě zase stal poloviční poustevník. Přesto bych ráda dohnala těch pár restů, které vůči svému osobnímu blogu mám. 

Battle of Nations

Sestra, můj nejčastější společník pokud jde o výlety a akce, si v Praze všimla plakátů na mistrovství ve středověkém historickém boji (nebo spíš hře na něj? Obávám se, že to neumím brát úplně seriózně) a navrhla, že bychom si mohly rozšířit obzory. Vstupenky tuším nepatřily k nejlacinějším, takže jsme si ze čtyř denní akce zaplatily pouze jedno odpoledne. Ten den spolu měly bojovat pětičlenné skupiny, což znělo lépe než duely, trochu nás ale mrzelo, že neuvidíme hromadné bitvy. Protože jsem nevěděla nic o přesném průběhu akce a my zase vyrazily pozdě, hnala jsem nás lehce nervně skrze tržiště s historickými oděvy, zbraněmi a čert ví čím, což mě v závěru zamrzelo, jelikož po akci už měli prodejci zavřeno. Bála jsem se však, že akce s uvedeným začátkem, nikoliv však koncem může mít nepředvídatelnou délku a nerada bych vyhodila několik stovek za půl hodiny. Nakonec to byly obavy zcela zbytečné, jelikož se bojovalo celé čtyři hodiny. 

Vše se odehrávalo mezi 5. a 9. květnem na Petříně, kde vztyčily menší koloseum s vyvýšenými tribunami a vypískovaným bojištěm vespod. Výhled tak byl obvykle dobrý a atmosféra měla krásně turnajový nádech. Problémem ovšem byly prostory. Jednak nikde nebyly vyznačené cesty, druhak nikdo pohyb návštěvníků na tribunách nekorigoval. Díky tomu u vstupů vznikl chumel, přes který jste se museli doslova hulvácky probít, abyste se dostali na volná místa na tribunách. Stály jsme tam asi dvacet minut, než nám došlo, že se slušností se dovnitř prostě nedostaneme, takže se trochu loktilo, ignorovaly se nadávky, že stojíme jak trubky pět minut ve výhledu, a asi jsem na pár lidí i šlápla, ale jinak to skutečně nešlo. Velmi nepříjemné a raději jsem nepřemýšlela, co by se dělo v případě evakuace. Nejschůdnější cestou pro nás by totiž bylo seskočení z nejvyššího stupně tribun ven…

Když se však člověk probil na místo a odrignoroval fakt, že se kvůli lidem a možná i lístkům už nedostane ven a zpět dovnitř a tedy si ani nemůže jít koupit něco k pití, byla to zábava. I přes chladnější květen ten den krásně hřálo slunce, atmosféra byla skvělá a boje dole zajímavé. Dobrá, přiznávám, že ze začátku mi to přišlo docela humorné, protože se prakticky nikdy nepoužívaly zbraně, spíše štíty a vytlačování vahou těla, ale buď jsem si pak přivykla, nebo se kvalita týmů zvedala (překvapivě, když šlo o vyřazovací způsob soutěže). Jakožto sportovní nefanoušek jsem si konečně vyzkoušela, jak se fandí (český tým byl jedním z účastníků), zjistila, že Amíci mají možná naprosto úžasná a nablýskaná brnění, ale v boji jsou strašné máčky, trošku vyděšeně koukala na souboj Ukrajiny s Ruskem (v té době tuším válka na Ukrajině zase přituhovala), a zjistila, že Rusáky je těžké porazit i ve volnokratochvilných záležitostech. Ti chlapi byli jako rolba. Naprosto bez problémů rozdrtili kohokoliv před sebou. Bylo to… děsivé… a působivé. A na konci dne jsme se dočkaly i hromadných bitev 10 proti 10, protože vybyl čas a týmy se proti sobě postavily mimo soutěž. Už na začátku akce jsme došly k závěru, že aréna je velká tak akorát na boj 5 vs. 5 a závěr dne nás přesvědčil, že jsme vybraly správnou disciplínu. Na dva bojující davy v aréně zkrátka nebylo místo.




Osecký klášter

I když mám Osek kousek a kláštery mě vždycky fascinovaly, nikdy jsem se nedokopala k návštěvě. Snad právě proto, že si člověk říká: „Je to blízko, není to na dlouho, je to laciné, tam můžu jet přeci kdykoliv!“ a tak to odkládá a odkládá, až se tam nikdy nedostane. Nakonec mě tam v červenci dotáhla až matka. Všimla si na internetu pozvánky na noční návštěvu, zajela pro lístky a bylo to.

Osecký cisterciácký klášter je určitě nádherný i přes den, ale já jsem ráda, že jsem ho viděla v noci. Bylo to úchvatné. Osvětlení zajišťovaly svíčky, za námi se táhli dva mniši dohlížející, aby návštěvníci nebloumali, kde nemají, všude ticho a klid. Až mi mrzelo, že tam nejsem sama, ale s dalšími deseti lidmi, a že není ticho, ale poslouchám výklad.

Začali jsme v klášterním kostele, jehož výzdoba sice zrovna procházela částečnou rekonstrukcí, ale stejně byla nádherná. V církevní architektuře mám pro přeplácanost baroka slabost. Všechen ten mramor, zlato, sochy propracované do detailu a nádherně živé stropní malby ve vás vzbuzují pokoru a obdiv k úsilí a umu stavitelů a nutí vás zamýšlet se, jestli něco tak nádherného skutečně vzniklo jen kvůli lidské marnivosti nebo za tím stálo něco vyššího. Kouzlo okamžiku podtrhnul krátký varhanní koncert, který jsme si v lodi kostela vyslechli.

Poté jsme přešli do strožejších, jednodušších prostor gotického konventu, jehož křížové chodby obklopovaly rajskou zahradu. Ta byla sice trochu zanedbaná, ale stejně mě mrzelo, že jsem se v ní nemohla projít. Jak jsem si ji tak v umírajícím světle večera prohlížela přes stará okna, doslova mě to k ní táhlo. Na závěr jsme si v kapitulní síni prohlédli otáčecí čtecí pult a vyslechli si další hudební mini-koncert – tentokrát na klávesy. A pak už byl bohužel konec. 


Procházka po Krušných horách

Dá se procházkou nazvat dvacetikilometrová túra? Nejspíš ne. My se sestrou ale vždy začínáme s plány na delší procházku. Takový pohodový výlet, na kterém se moc neodrovnáme, podíváme se do přírody a na chvilku vypneme. A pak si naplánujeme 20 km, přestože ani jedna z nás během roku pohybu extra neholduje. Tentokrát jsme se však poučily z pokusu číslo jedna a hlídaly si převýšení, díky čemuž jsem na konci sice byla značně unavená, ale nechtěla jsem umřít. Sestra už tolik ne, jelikož ona a její boty…

Vlakem jsme vyjely na Moldavu, čímž jsme se poměrně snadno a s hezkým výhledem z okna dostaly nahoru a naším jediným úkolem bylo se projít po hřebenech a pak pohodlně (už žádné šílené zkopce jako posledně!) dostat zase dolů. Opět nám vyšlo nádherné počasí, kdy nám skoro celý den svítilo slunce, a jen na konci nás na chvíli zastihl déšť. První polovina cesty byla parádní. Vzaly jsme to po rumbursku a na jednotlivých štacích se motivovaly návštěvou nejbližší hospody. Prvních pět kilometrů se šlo spíše lesem a upravenými turistickými stezkami, po nichž se šlapalo jedna báseň. Díky stromům byl i příjemný stín a cesta do první obce a k prvnímu pivu uběhla skoro sama. Pak se šlo po nezalesněných vrcholcích hor a já kolem sebe po dlouhé době neměla žádný vyšší bod. Žádné kopce nebo hory, jen rovina a nad ní obloha. V tu chvíli jsem pochopila, jak se dřív lidé mohli bát toho, že jim nebe spadne na hlavu. Já se toho divného pocitu nemohla zbavit také. Propadají tomu i lidé z rovin nebo je to mým podhorským původem?

Na devátém kilometru jsme špatně odbočily a našly si tak další dva kilometry, než jsme konečně dorazily do obce číslo dvě, k naší poslední hospodské zastávce. Tam jsme si sedly na oběd a došly k závěru, že ať jdeme odkudkoliv a jakkoliv, tady se vždy dostaneme do bodu, kdy končí příjemná procházka a už začíná přepínání. Jenže je pěkně obtížné se odtamtud jinak než pěšky dostat, takže nám nezbylo než po obědě a pivku zase zvednout batohy a pokračovat. Druhá polovina byla horší. Jednak jsme již byly daleko od německých hranic a cesty se nám tak od jemného štěrku pomalu, avšak neúprosně měnily v kdysi asfaltový dnes již jen tankodrom, druhak už se šlo jen lesem a za odpočinek sloužila zem nebo zarostlé lavičky. Na obě vyhlídky po cestě jsme se tentokrát vybodly a jen se ploužily směr domů, poháněny mým neustálým: „Už je to blízko!“ Ha! Do tabletu jsem nenafotila poslední část cesty a naprosto jsem zapomněla, jak se tam ta stezka kroutí a stáčí, takže je relativně krátký úsek s vysokým převýšením natažen na několik dlouhých kilometrů. Ale zvládly jsme to! (Ne že by nám tedy zbývalo něco jiného.) Sestra mě sice nejspíš proklela do devátého kolena, přestože trasa byla jejím nápadem, ale obě jsme to (byť s řádným namožením) přestály. A jelikož jsme nepoučitelné, letos se asi zase projdeme.

Žádné komentáře: