pondělí 24. října 2016

Svět knihy 2016

Mezi 12. a 15. květnem se v Praze na výstavišti Holešovice odehrál mezinárodní knižní veletrh, jehož jsem se po letech plánování a odříkání konečně zúčastnila. A dojmy? Skvělé! Je to vlastně takový velký con se spoustou věcí ke koupení.

Veletrhy jsem vždy považovala jen za akce, kde se shromáždí prodávající určitého typu produktu a člověk tam může maximálně brouzdat mezi stánky a nakupovat. To byl hlavní důvod, proč jsem posledních pár let nakonec nikam nejela, protože jsem často neměla peníze a celkově ani motivaci na podobnou věc jet. Až letos mě napadlo si akci více hlídat a lépe ji prozkoumat. Objevila jsem tak Ameriku a zjistila, že ono se tam jen nenakupuje. Z internetových stránek na mě vybafnul bohatý a zajímavý program, který se pro mě nakonec stal hlavním cílem cesty a důvodem, proč jsem jela na celé čtyři dny. Na cony se zkrátka jezdí od začátku do konce.


Prostory a jiné části přežití
Vzhledem k tomu, že se do budovy výstaviště vstupovalo na natrženou vstupenku, docela jsem se obávala, jak a za kolik se dá uvnitř přežít, když člověk nemůže volně vcházet a vycházet. V tomto ohledu jsem jednoznačně zastáncem možnosti opakovatelného vstupu. Naštěstí se uvnitř budovy dalo najíst dobře a za rozumnou cenu, ať už mluvíme o obědě, svačině nebo kávě. Nahoře v patře bylo vcelku klidné bistro, kde si člověk mohl dát dostačující a dobrý oběd (guláš, svíčková, segedýn, kuřecí řízek s bramborou kaší, etc.) za 120 Kč, přičemž počet knedlíků jsem si mohla diktovat. K dostání bylo i několik polévek, pivo a několik nealko-nápojů. U vedlejšího pultu se dala objednat káva (Caffe latte 40 Kč, jednotná cena na všechny kávové stánky v budově) a několik dortů za 60 Kč. Dole ve velmi rušném přízemí pak byl další pult s obloženými houskami (35 Kč) a bagetami, s nealkoholickými i alkoholickými nápoji či něčím sladkým. Vybrat si tedy mohl každý při každé příležitosti a jediný problém nastával jen v běžnou obědovou dobu, kdy se nedalo kam sednout. Osobně jsem snídala kolem desáté, jedenácté hodiny dopoledne a hlavní jídlo dne si lovila mezi třetí a čtvrtou, kdy bylo poloprázdno.
Budova sama o sobě byla dostatečně prostorná, dobře prosvětlená a přehledná. Trochu horší vzduch byl akorát ve stanovém křídle, kde bylo v teplejších dnech dusno. Jednotlivé přednášecí sály pak byly oddělené stejně jako veškeré stánky jen přepážkami s volným stropem a docela širokým vchodem. Díky mikrofonům však bylo obvykle dobře slyšet a člověk hukot kolem ani moc nevnímal. Jen v levém křídle umístili mezi Autorský sál a Čtenářský sál, kam směřovali převážně zahraniční hosty, stánek Radioservisu, kde neustále hrála nahlas hudba. To mi nepřišlo úplně ideální.

Nákupy
Květen pro mě byl finančně dost náročný, a proto jsem se rozhodla příliš utrácet. To mi samozřejmě při konfrontaci s velkým množstvím zajímavých věcí za zajímavé ceny vůbec nevyšlo. Využila jsem slevy u ComicsPointu a BB/Artu, kde prodávali tři knihy za cenu dvou, a obohatila se o dlouho nesehnatelnou Ligu výjimečných II a první dva díly Ságy. Zamrzelo, že z mnou rozkupovaných sérií neměli skoro nic a Ságu jsem vlastně brala jen na doporučení. Nic dalšího mě u nich netáhlo a 10% sleva u Crwe, kde měli Mýty a Temnou věž, mi zase nepřišla dostatečně výhodná, abych kvůli ní na konci měsíce umírala hlady. Podobně na tom bylo Argo, odkud jsem si odnesla jen Renčínovu Vězněnou. Závěr knižních nákupů se odehrál v krámku XB-1. V poslední den jsem to s šetřením vzdala a přihodila si do tašky i Hudbu ticha a Snovačku a přemysla, o nichž jsem uvažovala celé čtyři dny. Dalších 1000 Kč pak ještě padlo na hromadu pohlednic, které nakupuji jako šílená, čtyři nádherné záložky a stejně krásný notes. Notes byl původně naplánován z nouze, abych si měla kam dělat poznámky, ale čím déle jsem na něj koukala, tím více se mi líbil.
Před bankrotem mě v zásadě zachránily dvě věci. Za prvé se na stáncích vyskytovaly nejnovější věci, zatímco já mám vyhlédnuté spíše tituly starší nebo v sériích nejsem dost daleko, a prodávající raději sázeli na kvantitu výtisků než jednotlivých titulů. Tedy omezený výběr. Za druhé mě od koupě pravidelně odrazovala absence cenovek. Skoro všude jste se na cenu museli ptát, což mi přijde neskutečně otravné, protože se k vytíženým prodávajícím musíte probít nejen s plánem něco koupit, ale už během úvah, jestli vůbec něco chcete koupit. Na druhou stranu, dobře pro mě. 

Program

Workshop pro začínající překladatele (nejen) ze severských jazyků
Hned první bod programu, na který jsem se dostala, byl tím nejlepším, co mi veletrh nabídnul. Zástupci dvou nakladatelství (Martina Mašínová (nakl. Plus) a Jakub Sedláček (nakl. Paseka)) a překladatelka Kateřina Krištůfková probrali práci překladatelů a opravdu to bylo dost všeobecné na to, aby si spoustu informací odnesl aspirant na překladatele jakéhokoliv jazyka. Dozvěděli jsme se, jak se dá prorazit v branži, jaký typ textu si nejlépe vybrat pro první práci, co by mělo být ve smlouvě, o jakou minimální částku by si překladatel měl říct, jak proces překladu od výběru textu po vydání vlastně probíhá, něco málo o etice překladu a mnoho dalšího. Díky osazenstvu jsme tak každé téma viděli jak z pohledu překladatele tak i vydavatele, díky čemuž se dalo odhalit, kde bývají rozdíly. Beseda mě zkrátka nadchnula.

Distribuce a využívání elektronických knih v akademickém prostředí
Druhý bod programu už tak zábavný bohužel nebyl. Svět elektronických knih se za posledních pár let hnul řádně kupředu a obzvláště v akademickém světě, kde značně zvýšil dostupnost odborné literatury veřejnosti, nejspíše došlo k obdivuhodnému rozmachu. Bohužel od mých studií uplynula spousta času a tehdy se problematika ještě příliš, pokud vůbec, neřešila. Od přednášky jsem si tak slibovala mnohé, ale neodnesla jsem si téměř nic. Výklad pana Víta Krobota z Nakladatelství Karolinum byl trochu zmatený a naprosto nezajímavý, takže jsem měla značný problém udržet si pozornost. Paní Radka Syrová (Knihovna Jana Palacha) povídala již zajímavěji, ale přednášku zachraňovat nestačila. Celkově jsem tedy dost informací ihned vypustila a zbytek se mi kvůli informačnímu vakuu špatně zpracovával.

Překladová práva - knižní dobrodružství v číslech a paragrafech
Hostem této besedy byl pan Andrew Nurnberg, britský literární agent, který s nadšením vykládal o své profesi. Obsah výkladu tak nakonec vůbec neodpovídal názvu, ani anotaci, ale to nevadilo. Pan Nurnberg byl zábavný, vtipný a skvělý vypravěč se spoustou hodnotných a obohacujících historek ze života literárního agenta. Dozvěděla jsem se tak, jak profese vznikla, jak to s právy bylo během existence SSSR, co práce literárního agenta obsahuje a tak dále. Zamrzelo, že celou událost zkrátili na necelých 40 minut, protože součástí programu byl i raut. Zbývajících 20 minut bych rozhodně raději věnovala poslechu onoho úžasného pána, než při čekání na další program koukala na bandu cpoucích se lidí.
V Británii je jedna autorka dětské literatury, která dříve nebyla až tak známá. Nějak se ale dostala k ruským nakladatelům, kteří její knihu vydali v nákladu 400 000 kusů. Tehdy se se SSSR moc nejednalo a autorka sama byla nesmírně překvapená, když se to dozvěděla.
"400 000 kusů? To je tam u vás tolik lidí, co to chce číst?"
"Ne, není... Zbytek si ty knihy musí půjčovat."

Cenzura a autocenzura v literatuře a médiích
K nesmírně zajímavým bodům programu patřila i pravidelná čtvrtletní panelová diskuze FITESu, jíž se účastnili
Jan Bednář (předseda Rady České televize a redaktor Českého rozhlasu), Adam Černý (novinář, předseda Syndikátu novinářů), Stefan Segi (literární vědec), Vlastimil Venclík (režisér, dramatik, místopředseda FITESu) a se zpožděním i Vladimír Just (profesor UK, teatrolog a publicista). Moderoval Ivan Biel (místopředseda FITESu, režisér a producent). Hlavním tématem tentokrát byla cenzura a autocenzura v médiích, jejich fungování a existence za režimu a nyní, rozdílem a nebezpečími, která přináší. Každý z diskutujících přihodil k dobru dost příkladů z vlastní praxe, diskuze plynula, netočila se zbytečně v kruzích, jen pánové Stefan Segi a Vlastimil Venclík zůstávali trochu stranou. Rozhodně jsem si z tohoto bodu programu odnesla spoustu podnětů k přemýšlení, ať už jde o autocenzuru, kterou jsem si do té doby uvědomovala jen velmi okrajově, vliv publika na její míru nebo kladný přínos cenzury, je-li použita ve správné míře. Zajímavý byl také poznatek o Českém národním korpusu, který se dá využít i ke sledování vývoje společnosti a jednotlivých témat, podle toho, v jakých obdobích se o nich jak často psalo. Videozáznam diskuze zde.


Čínský a tchaj-wanský knižní trh
Přednáška nebo spíše rozhovor s panem Rexem Howem, majitelem nakladatelství v Číně, na Tchaj-wanu a v USA, už tak plynulý nebyl, stále ale obsahoval střípky zajímavých informací. Dozvěděli jsme se, jak vypadá tchaj-wanský knižní průmysl, jaký je rozdíl mezi ním a Čínou, jak se tam malá knihkupectví poprala s rozmachem velkých řetězců díky proměně v jakási komunitní centra, že i na tak vzdáleném ostrově se dají najít čeští autoři (Hrabal, Seifert, Kundera, Viewegh) a že zatímco na Tchaj-wanu tvoří překladová literatura 1/3 vydaných titulů, v USA je to jen 1 %. Moderující (podle brožury Dana Kalinová, ale nejsem si moc jistá) se téma neustále snažila nasměrovat na problémy malých knihkupců a na srovnání s českým trhem, ale buď o tom prvním pan Rex How nechtěl mluvit, nebo o obém nic nevěděl. Angličtina české strany navíc nebyla špičková a tak občas došlo k nedorozuměním a špatně vyloženým otázkám. 

Na východ od Severu. Čína - Tibet - Mongolsko
Pánové Luboš Bělka a Pavel Šindelář nám zde představili připravovanou knihu Čínský deník Lumíra Jisla. Ta vychází ze soukromých deníků českého archeologa, který se mimo jiné dostal i do Mongolska a Číny a komentoval zde nejen místní dění ale i domácí poměry. Kniha by podle všeho měla obsahovat několik doprovodných prací, spoustu fotografií a hlavně dost zajímavý text deníků. Musím uznat, že jsem od tohoto bodu programu nic nečekala, nic mi to neříkalo a zašla jsem, jen abych se nějak zabavila. Nakonec mě oba pánové svým svérázným (a velmi prodejným) způsobem projevu pobavili i nalákali na knihu.

Japonský fenomén jménem manga
Beseda s překladatelkou z japonštiny Annou Křivánkovou a nakladatelem Petrem Litošem (Crew) mě poněkud nudila. Čekala jsem spíše rozebrání prodejnosti mang na českém trhu, jejich budoucnost u nás, podrobnosti o jednání s japonskou stranou a podobné zajímavosti. Toho jsem se ale dočkala až ve druhé polovině, protože tu první sežrala přednáška na téma vznik a vývoj mangy, což byly informace, které už jsem slyšela/četla tisíckrát a nejspíš bych je uměla odříkat zpaměti i proti své vůli. O prodejnosti a českému přístupu k vydávání mangy jsme se nakonec nedozvěděli nic, budoucnost byla jen lehce naznačena, protože se spíše mluvilo o současně vydávaných nekonečných sériích, a tak pro mě jediným přínosem byla jen část o japonské straně. Např. že domluva s nimi je obtížná a často velmi zdlouhavá, protože si s odpovědí dají načas klidně i rok, že se o své tituly starají více než bývá u zahraničních nakladatelů zvykem - chtějí vidět obálky, znát prodeje, i dvakrát ročně jezdí do ČR a osobně se angažují, potažmo navštěvují české knihkupce, cony, apod. Pokud po nich chcete nějaký titul, je to pro ně zkrátka oboustranný závazek, což může sice znít dobře, ale český fanoušek by možná raději viděl rychlejší jednání a svoje oblíbené tituly.

Knihy, knihovny a knižní kultura v Grónsku
Alena a Jaroslav Klempířovi jsou cestovatelé a etnografové, kteří se hodně zajímají o Grónsko. Nezajímavější částí jejich přednášky pro mě byla prezentace s historickými i současnými fotografiemi a videi. Materiál byl vybrán pečlivě, byl zajímavý a přiblížil mi kulturu pro mě naprosto neznámého státu více než výklad. Ten byl spíše čtený než mluvený z patra, přičemž byl napsán pro přednášku nevhodně složitým a vyumělkovaným stylem, který k sobě strhoval příliš pozornosti a tím zastíral informační hodnotu. Přiznám se bez mučení, že už si vůbec nepamatuji, o čem se zde mluvilo.

Audiokniha: Literatura všemi smysly
Besedy na téma audioknihy se účastnili Taťjana Medvedecká, Jitka Skapíková, Michal Bureš, Martin Pilař a Jiří Vyorálek. Podle anotace měla být beseda spíše o tvorbě audioknih jako takové. Bohužel se většina času využila spíše k reklamě na nejnovější dvě audioknihy vydavatelství OneHotBook, přičemž od té první mě odradila ukázka a u té druhé naprosto nezajímavý popis pana Vyorálka. Značně mě konsternoval až hospodský projev paní Medvedecké a jedinou vyloženě zajímavou částí byl hororový popis nahrávacích kukaní. Odcházela jsem proto se smíšenými pocity.

Antice Skřipec
Byť je anticena udílená za mizerný překlad nebo porušení překladatelské etiky strašákem každého překladatele a hlavně těch začínajících, nedá se jí upřít, že její udílené může být vtipné i poučné zároveň. Já se tak například dozvěděla, že "broody hen" není kvočna ale zádumčivá slepice. No neberte to! Vzhledem k tomu, že anticenu letos "vyhrála" edice Omega z Knihy Dobrovský, dostali jsme se i k zajímavé otázce: Je nutné klasická díla vydávat v neustále nových překladech, aby jim mladší čtenáři porozuměli? Já osobně neshledávám na sto let starých překladech nic špatného. Mají své kouzlo a jazykově se více blíží rovněž ne zrovna nejmladšímu originálu. Nemluvě o tom, že dokud budeme dětem na základkách do rukou cpát Babičku od Němcové, Staré pověsti české od Jiráska nebo Hochy od bobří řeky od Foglara, neměl by být problém ani se starším Vernem. Edice Omega si vysloužila anticenu právě za takové "překlady". Nutno ovšem podotknout, že v jejich případě nešlo jen o převod autorským zákonem již nechráněných překladů do současného jazyka, jako spíš o mizernou kvalitu, která jim z toho vycházela. Překlepy, nekonzistentní výskyt archaismů, které se na začátku knihy nevyskytovaly vůbec a na konci již nebyly nikde nahrazeny, neuvedení původního překladatele. To jsou zcela jistě věci, za něž si anticenu zasloužili. Jen jsem nesouhlasila s názorem, že jakýkoliv starý překlad je zábranou mezi knihou a mladým čtenářem.

Sonda do duše masových a sériových vrahů
Psychopatolog Andrej Drbohlav nám krom svého krátkého nalákání na své dvě knihy, které bylo možné na místě zakoupit, povyprávěl o masových a sériových vrazích, o rozdílech mezi nimi, o projevech jejich chování, vlivu médií na jejich zvyšující se výskyt a po okraji jsme se dostali i k současnému adorování seriálových a knižních postav, které bez debat patří právě do jedné ze dvou skupin. Jeho výklad a následné zodpovídání otázek z řad diváků byl hodně zajímavý a doufám, že jeho knihy jsou i u nás v knihovně, protože nejspíš půjde o vhodnou doplňkovou četbu každého fanouška Dextera a Hannibala. 


Kroniky karmínových kamenů, Bruncvík a Dobrodruh
Na prvním setkání s fantastickou částí Veletrhu mě čekala Františka Vrbenská, Vlado Ríša a Leonard Medek, kteří nám představili své knihy a knižní hrdiny. Už dlouho se snažím proniknout do tajů české literatury, ke které po většinu života chovám spíše odpor, v lepším případě jen nezájem. Přes fantastiku se mi však daří dělat drobné krůčky k úspěchu a ráda využiji příležitosti poslechnout si naše autory a nechat si přiblížit českou literární scénu. Byť si Medkova Dobrodruha nejspíš nepřečtu, sérii Karmínových kamenů hodlám zkusit i přes ten český "nešvar" vícera autorů. Bez ohledu na četbu se však všichni tři dobře poslouchali. Obzvláště pro paní Vrbenskou začínám mít ryze osobní slabost.

Jak se dělá audiokniha
Přestože byl součástí programu i křest audioknihy z cyklu Koniáš, většina času se věnovala besedě s Jiřím W. Procházkou (Walker & Volf) a Šárkou Novákovou (OneHotBook), kteří nám přiblížili tvorbu audioknih. Konečně. Přednáška byla zajímavá, jak pan Procházka tak i paní Nováková mluvili dobře, k věci a dokázali zaujmout. Dozvěděla jsem se například, že ne každý herec dostatečně ovládá práci s hlasem, ale že se dají vycvičit, nebo že najít poslouchatelnou ženu je mnohem těžší než najít poslouchatelného muže, nemluvě o tom že i pak se musí narátorka prohnat speciálními programy a o oktávu snížit. Také jsem zpětně ocenila hudební a zvukové prvky u Mariňáků, mé zatím doposud jediné regulérní audioknihy, protože vlastní hudba a citlivý přístup k množství jsou rozhodně lepší než šablonovité zvuky odněkud z netu. To šeptané řvaní je ovšem vtipné furt. Také mě potěšily zprávy o plánované Duně a Erilianu a neustálá propagace Marťana s Myceliem mě nalomily, abych dala přednost audioverzi před tištěnou.

Knihy, časopisy, noviny. Kdo z tisku přežije?
Debata s komentátory Týdeníku Echo a zástupci prestižního knižního vydavatelství se zaobírala otázkou dnešního postavení denního tisku. Celý knižní průmysl se musel určitou měrou přizpůsobit nové době. Jakýkoliv tisk je cenově přijatelnější, publikací, ať už periodických či jednorázových, je stále více a internet otevírá cesty k nesčetným zdrojům, které jsou často navíc zadarmo. Pro denní tisk je to poslední asi největším nepřítelem, protože kdo z nás si kupuje noviny, když si může otevřít kterýkoliv zpravodajský server na internetu? V diskuzi se proto probíraly způsoby, jak si zachovat čtenáře, jak a v čem poklesly zisky a jestli je tady vůbec pro denní tisk v tištěné podobě budoucnost. Diskutující (omlouvám se za absenci jmen, ale už to nedohledám) povídali velmi živě a zajímavě, přestože jsem občas měla potíže jim zcela porozumět, protože mi někdy chyběly odbornější znalosti. V závěru jsem si však odnášela pocit, že knižní krize vlastně v porovnání s tou novinovou nic není. Nemluvilo se však jen o časopisech a novinách, ale i o celkovém nakladatelském/prodejním průmyslu. Dozvěděla jsem se třeba, že ve Velké Británii je méně než 1000 kamenných knihkupectví, že se krize nejvíce podepisuje na malých trzích (jako třeba u nás) a že nejmenší pokles zaznamenává odborná literatura. Také, že v USA dochází k poklesu nákladů denních tisků hlavně kvůli poklesu inzerce. Ta prý tvoří až 80 % jejich zisků, jenže je v současné době výhodnější ji provozovat na internetu.

Předávání Cen Akademie science fiction, fantasy a hororu
Předávání cen ASFFH bylo... tragické. Oba moderátoři měli dost přebreptů, neuměli zaujmout, hosté se jim zmateně motali po pódiu a jedno vyhlášení navíc popletli, takže bylo dost těžké brát celou věc vážně. Oceněných mi bylo docela líto. K výhercům nemám moc co říct. Vcelku výrazně ceny sbíralo Argo, které má v současné době bezesporu jedny z nejzajímavějších obálek, vydává zajímavé a silné tituly a vcelku si dává záležet (tady už je to trochu s výhradami). Řeky Londýna si cenu za obálku určitě zasloužily, byť se mi nezdá, že by byly tím nejlepším, co v uplynulém roce ve fantasy a hororu vyšlo. Stejně tak si cenu zasloužil i Richard Podaný za dlouholetou práci pro žánrovou literaturu. Jeho práci sleduji již dlouho a tak trochu (hodně) k němu vzhlížím. Že bych si ovšem z vyhlášených odnesla nové adepty k přečtení, se říct nedá. Seznam ocenění zde.

Fantasticé knihy 2016
Martin Šust nás hodinu provázel tituly, které měly/mají vyjít v roce 2016, potažmo i v roce 2017. Rozhodně to nebyl jeden z těch programů, který by vás informačně obohatil, ale pokud si neradi a jen těžko udržujete přehled o novinkách ve světě literatury, stačí i taková hodina, abyste nasbírali spousty tipů ke čtení. Nejvíce mě asi zaujalo nové vydání Muže z vysokého zámku od Arga, které je již venku, a stoprocentně svou pozornost věnuji knize Spojené státy japonské od Tieryase Petera (Argo, 03/2017) a Armadě od Ernesta Clinea (Knižní klub, 11/2016).

Fantastické weby v české digitální kotlině
Beseda s šéfredaktory Martinem Šustem (XB-1), Petrem Šimčíkem (Sarden), Zuzanou Hartmanovou (Dagon) a Petrem Šimkem (mFantasy) se nepřekvapivě točila kolem webů s tématikou fantastiky a jejich fungováním. Dlouho a zevrubně se řešila změna vzhledu, protože zrovna v té době probíhaly flamy na Fantasy Planet. Od toho se volně přeplulo k chování čtenářů, k jejich komentování, či nekomentování a následně k tomu, čím se jednotlivé stránky snaží čtenáře zaujmout. Dva ze čtyř projektů jsem do té doby neznala a od května se na tom vlastně moc nezměnilo, byť mě zaujala gamebooková sekce na Dagonu. Projev debatujících byl pak půl na půl. Pánové Šimek a Šust měli velmi dobrý projev, který se příjemně poslouchal, a snadno předali svou myšlenku dál. Na druhou stranu pan Šimčík s paní Hartmanovou už tak slavní nebyli a je zcela jasné, že psané slovo je jim mnohem bližší než mluvené.

Město jako kulisa fantastiky
Zde šlo o jeden z těch případů, kdy vám název a anotace absolutně neodpovídají konečné náplni. Františka Vrbenská vedla rozhovor s Annou Šochovou, a přestože se anotace snažila navodit pocit, že to celé bude o roli města ve fantastice, bylo to vlastně spíše o životě paní Šochové. Velmi dlouho nám povídala o svém dětství a dospívání na socialistickém sídlišti a vlivu tehdejšího režimu na jedince a společnost. Byly to však zajímavé zkušenosti, takže jsem i přes určitou míru přebíhání od jedné věci k druhé ráda prominula. Dále se pak hovořilo o její tvorbě. Především o dvou knihách. Tu první (nejspíš Karmínový kámen) při popisu děje pro jistotu vyspoilerovala tak zásadním způsobem, že mě od četby nadobro odradila. Kdo proboha potenciálním čtenářům na rovinu řekne, jak dopadne hlavní hrdina?! Poté následovaly ukázky z její nejnovější knihy Rozpusť vlasy, otevři bránu, které jsem spíš protrpěla, protože mi nebyl blízký ani žánr, ani styl psaní.


A to byla poslední část programu. Z celé akce jsem měla veskrze pozitivní dojmy. Odvezla jsem si spoustu skvělých knih a jiných zbytečností, překvapivě se setkala s několika známými, dozvěděla se spoustu nového a zajímavého, rozšířila si obzory a trochu pronikla pod povrch knižního světa, který mě do té doby zcela míjel. Příští rok tedy rozhodně jedu znovu a nesmírně se těším. Škoda všech těch minulých let, kdy jsem se Světu knihy hloupě vyhýbala.

Žádné komentáře: