středa 4. května 2016

Nová práce

V konceptech mám rozepsaný článek s drobnostmi ze života, který tam trůní už asi čtyři týdny a čeká, až ho dopíšu. Časem. V době, kdy jsem ho sepisovala, se totiž udály dvě velké změny, které mi život (snad) dočasně převrátily na ruby a už mi nepřišlo vhodné to roubovat dohromady. Takže dnes jen o jedné z nich.

První změnou byla změna práce. Stále dělám ve stejném podniku, ale opustila jsem řady proletariátu a přestěhovala se zase o kus blíž k vrátnici - do kanceláře. A teď si obden nadávám a snažím se přežít. Věc se má totiž tak, že se zprvu mluvilo o úplně jiné náplni práce. O takové, která by byla bezproblémová, jednoduchá a pro mě zvládnutelná. Jenže pak se z toho nějak stalo převzetí dvou pozic místo jedné, přičemž ta druhá je věc, do které bych se dobrovolně nikdy nenamočila. Chybí mi vzdělání, chybí mi předpoklady a pokud to nakonec zvládnu, bude to s mnohem větším úsilím, než by museli vyvinout jiní. To je tak, když spousta lidí nějakým záhadným způsobem dojde k závěru, že děláte/udělali jste školu, na kterou byste se nikdy ani nepokoušeli přihlásit, a nikoho nenapadne se zeptat předem. Navíc mám na naučení všeho jen tři měsíce, což je strašně málo, nemluvě o tom, že zaučování samo o sobě je prostě... na mrtvici.

Zaučovatel č. 1 nesnášel ženské, zuřil kvůli výpovědi a na svoji práci solidně kašlal. Navíc byl neskutečný bordelář. První týden a půl jsem prakticky jen proseděla ve vedlejší kanceláři a dělala holku pro všechno ostatním, protože on se mnou odmítal komunikovat, nikdy pro mě neměl žádnou práci a pokaždé, když jsem k němu přišla, tvářil se, jako kdybych byla zrůda z jiné dimenze. Skoro všechno jsem se učila za běhu po jeho odchodu, takže díky bohu, že jeho pracovní náplň byla triviální a automatická. První dva dny boje na vlastní pěst jsem strávila úklidem neskutečně zabordelařené kanceláře, kde byly všechny papíry, které kdy sepsal a vytisknul za poslední čtyři roky s tím, že jsem vše musela probírat papír po papíru a dělit do tří hromad - k založení, k vyhození, ke skartaci. Jediné věci, kterých se před odchodem zbavil, byly ty, které jsem skutečně potřebovala a které jsem ještě 30. viděla u něj na stole. Co na to říct? Další tři dny jsem strávila doháněním práce, která měla být hotová dva týdny před koncem uplynulého měsíce a pak se snažila narychlo dát dohromady měsíc současný. Díky bohu jsou lidé, s nimiž v současné době pracuji, skvělí a hodně mi pomohli. Společně jsme dali dohromady všechny podklady a jejich trpělivost se zodpovídáním debilních dotazů je nejspíš nekonečná. Když jsem pak všechno konečně nějak zpacifikovala a přišla do své kanceláře s pocitem spokojenosti, přestěhovali mě jinam. K jeho bývalému stolu ve vedlejší budově.

Zaučovatel č. 2 je sám o sobě fajn chlap. Byť postrádá smysl pro humor a tak často dochází k trapným nedorozuměním, je milý, ochotný a evidentně po něm pracoviště převezmu v naprostém pořádku. Jenže je také zvyklý dělat celá léta sám, téměř bez jakékoliv návaznosti na ostatní, a má strašný problém pochopit, co mu člověk říká. V praxi to vypadá tak, že se ho na každou věc ptám třeba šestkrát, než se mi podaří ho navést k tomu, co skutečně chci vědět. Stále dokola a dokola tedy poslouchám věci, které už znám, a čekám, až se odmlčí, abych zkusila jinou formulaci. Snažím se být trpělivá, ale občas už mi ujede napružený tón. A také zase musím lovit informace. Sedím tu, dělám svoji práci, jsme domluvení, že mi pak řekne, až bude dělat něco, co mi chce ukázat. A najednou se zvedne a někam jde, načež se ukáže, že tu věc už má hotovou a jde ji odevzdávat. Takto jsem neviděla vyprácování statistiky, která se dělá jen jednou ročně. Stále také tápu v komplikovanějších procesech, protože mě je učí na přeskáčku a nikdy nevím, jestli už mám všechny kroky a ve správném pořadí. Nedostanu se k programu, která je pro mě klíčový, jelikož nemám licenci. Věci, které se stávají výjimečně, mě nikdo nenaučí. Nebudu mít víceméně žádnou záchrannou síť. A náplň práce jako taková rozhodně není pro mě.

Snažím se to brát optimisticky, snažím se si věřit. Ale pokaždé, když to začne vypadat v pohodě, přijde něco, co mě naprosto zdeptá. Sama bych měla být od července a je mi zle, jenom na to pomyslím. Brečím, panikařím a pomalu ztrácím vůli si namlouvat, že to bude dobré. Moc nepomáhá, že teď dělám samé ranní, takže jsem neustále unavená a nemám dost energie na odreagování. Všechny projekty mi stojí, občas si maximálně čtu a jinak jen tupě zírám na 9gag a přemýšlím o práci. Ať už tento pokus dopadne jakkoliv, už abych to měla za sebou.

Žádné komentáře: