pátek 8. ledna 2016

Jak mi Grinch ukradl Vánoce

Přestože jsem člověk, který si Vánoční svátky rád vychutnává, letos se nějak nevyvedly. Předvánoční shon, přesčasy, nemoc a nakonec vyvrcholení jednoho rodinného sporu se postaraly, že jsem byla ráda, když bylo vše za mnou. Situaci zachraňoval alespoň Silvestr.

Před Vánoci

Divné to bylo už před Vánoci. Nikoliv však kvůli tradičnímu předvánočnímu shonu jako spíš kvůli práci. Máme teď dost změn a z toho plyne spousta nevýhod a nejistot. Od března budu možná jedinou výdělečně činnou osobou v naší domácnosti, plus budeme na novém pracovišti, kam budu dojíždět hodinu a kam mi jedou přesně dva spoje denně, takže nedej bože, abych zaspala. Od února jedeme v podstavu, protože nám odchází kolegyně. Na jednu stranu jsme všechny rády, protože nám opravdu pije krev a je nám tu vlastně k ničemu, na druhou stranu to znamená vražedné přesčasy, pokud ještě někdo z nás vypadne (moje průdušky už vyhrožují). Předákovi rozhodně nezávidím, protože má svých povinností dost a nevím, jak to bude na grafu zvládat. Od ledna pak jedeme na nepřetržitém provozu s dvanáctkami. Vyrovnávání se s těmito šichtami mi zabralo celý prosinec, protože pro mě osobně má tento graf spíše nevýhody. Preferuji více pracovních dní a volno v každém z nich, než méně pracovních dní a volno jen bokem. Nemluvě o tom, že volno o všední dny je mi často na dvě věci.

Výhledy do budoucna tedy nic moc. Všechny ty věci se mi neustále motaly v hlavě, takže jsem se nakonec probudila někdy 20.12. a zjistila, že Vánoce jsou za dveřmi a já se na ně ani nestihla těšit.

Štědrý den


Díky pracovním myšlenkám jsem nezvládla ani nakupování dárků a všechno jsem látala na poslední chvíli, jak se dalo. Naštěstí se mi podařilo přesvědčit půlku Ostravy, že dárky jsou fuj. Snad časem uspěji i u dalších lidí. Osobně jsem proti dárkům. Tedy, ono je samozřejmě fajn někoho obdarovat a udělat mu radost, ale celá ta záležitost kolem Vánoc mi spíš přijde jako nátlak. Nejde o to, někomu udělat radost, ale něco někomu prostě dát, aby se neřeklo. Vůbec mě to netěší a je mi to protivné.

Předvánoční přípravy byly prosté. Na nějaký úklid nehrajeme. Uklízíme pravidelně a okna v zimě mýt odmítám. Cukroví jsem opět nepekla, protože „je to zbytečné a je z toho bordel“. Jedno kilo jsem nechala objednat a něco málo nám nadělila babička. Opravdu ale jen málo, jelikož jí letos většinu cukroví z balkonu ukradli. Vyzdobeno jsem měla za jeden den a letos jsem ani nestihla nakoupit nové prvky výzdoby, což je škoda, protože bych ještě uživila nějaké nálepky do oken a konečně i svícen na stůl.

Štědrý den jsem měla volno a užívala si alespoň trochu vánoční nálady. Zatímco otec připravoval jídlo, my se sestrou zdobily stromek, já zabila vánoční řetěz, díky čemuž musela být na stromek obětována světýlka do okna, a večer jsme koukali na nové pohádky, popíjeli Martini a jedli salát a cukroví. Vlastně jsme na sebe letos ani pořádně nevrčeli. Chudák kočka si večer mohla konečně lehnout, protože se nedělo nic, na co by musela osobně dohlížet. Musím se pochválit. Podařilo se mi pro ni sehnat jedinou hračku, s níž si kdy skutečně hrála. Je totiž vysazená na malé žluté chrastící myši s ocáskem. Sice si z toho devítidílného balení bude hrát jen se třemi z nich, ale já jsem šťastná. Začínala jsem se dostávat do stádia, kdy bych pro žlutou myš i zabila.

Ve dvanáct jsem rodinu nafučeně opustila a odebrala se do pelechu, abych se pokusila alespoň trochu vyspat na ranní. Oba svátky jsem totiž měla přesčas.

Svátky

Naštěstí mě oba dny chtěli jen na osmičky, nikoliv na dvanáctky. První den jsem tedy přišla vyzbrojena čelenkou se soby, Láskou nebeskou a Grinchem v tabletu a podařilo se mi po celou dobu udržet vánočního ducha. Po práci jsem pak jela domů, najedla se, udělala ze sebe člověka a ještě stihla dorazit na sezení s otcovou rodinou. Je nás tolik, že už si musíme pronajímat kavárnu… V našem rohu však nebyla moc nálada komunikovat, kvůli dětem se to brzy uzavřelo a já už od příchodu zálibně koukala na volný gauč a snila o spánku, takže jsem si sešlost neužila jako jindy.

Druhý svátek vánoční jsem byla tak mrtvá, že už jsem se v práci jen ploužila. Vzhledem k nejistotě ohledně délky pracovní doby, jsem si na ten den nic neplánovala a druhou babičku hodila až na pondělí 28., aby se plány nemusely rychle měnit, kdybych musela zůstat do půl sedmé večer. Po práci jsem to tedy zabořila do pelechu s tím, že se odpoledne vyspím a večer si zopakuji Štědrý den u televize a cukroví. Jenže po probuzení mě čekal telefonát od babičky, jestli přijdeme už v neděli. Zopakovala jsem jí, že jsme se kvůli práci domlouvaly na pondělí. Odpovědí mi byly výčitky, že to už nejsou svátky, jestli třeba nechci přijít až někdy v lednu a že nejsem schopná se stavit ani na Vánoce. Pak mi položila telefon, což už mi udělala po třetí a zatím jako jediná v životě, a já strávila hodinu brekem v koupelně. Vánoční nálada totálně v tahu.

Tato scéna byla poslední kapkou v poháru a já se rozhodla, že s tou ženskou už nechci mít v životě nic společného. Pokud vám osoba, která není schopná si vzpomenout na vaše narozeniny, vyčte, že nepřijdete 26. ale až 28., je to přes čáru samo o sobě. Já si ale během té hodiny v koupelně zrekapitulovala všechny ostatní podobné případy a došla k závěru, že zatímco já spoustu let jen dávám, nedostávám vůbec nic zpátky. A byť mi bylo odporné ji poslat do háje zrovna na Vánoce, stejně jsem to udělala. Napsala jsem jí dopis, protože s někým, kdo mi pokládá telefon ve chvíli, kdy se začnu hájit, fakt nemá cenu mluvit, hodila do schránky a kapitolu uzavřela. Odkládat to jen proto, že jsou Vánoce, nemělo cenu. Stát se to muselo a odkladem bych se postarala jen o to, že bych za nedlouho v té koupelně brečela znovu. Stejně si ale ještě teď přijdu jako největší svině na světě. Tolik k rodinné pohodě…

V neděli jsem se ze všeho vypovídala u matky, která totéž udělala už spoustu let zpátky, takže se mi dostalo podpory a ujišťování, že to bylo správné rozhodnutí. Člověku to trochu pomůže… Pak jsme se ale začaly bavit o jiných věcech a dorazily zbytek Vánoc v tradičním gaučovém duchu.

Silvestr

Silvestr jsem tradičně trávila v Ostravě. Návštěvy Ostravy jsou vůbec hajlajtem mého života a po posledních událostech jsem se tam těšila o to víc, takže mi to zákonitě muselo něco pokazit. Už v pondělí jsem začala cítit přicházející rýmičku, která se nakonec plynule přerobila v nachlazení. Ve středu jsem tak do sebe cestou do Ostravy lila Paralen drink, abych nějak přežila.

Po příjezdu mě čekalo teplé jídlo a pak odchod do blízké hospody. Když si prý neustále stěžuji, že mi neukázaly ani kousek Ostravy, tak tady to mám. V ten jediný večer, kdy jsem opravdu, opravdu chtěla zůstat doma a tiše trpět… Naštěstí se ukázalo, že alkohol zabírá lépe než léky. Byť jsem kvůli kombinaci prášků a místní nabídky (normálně bych za 16° pivo líbala ruce) pila raději jen pomalu a opatrně, po chvíli mě příznaky nachlazení přešly a já se s Nari vesele hádala o uprchlících. To byl počátek storky o tom, jak jsem v Ostravě každý večer skončila lehce přiopilá…

Samotný Silvestr v mnohém připomínal Halloween (o kterém je článek stále rozepsaný, haha). Letos jsme začaly slavit až v osm, nikoliv někdy ve čtyři s korejskou půlnocí. Přesto jsme ale postrádaly energii a v deset to vypadalo, že se nám to rozpadne a každá si odejde pít ke svému počítači. Nakonec byla párty zachráněna kočkami. Krom toho, že je jisté osoby mučily uvazováním mašlí na ocásky, tak je zbytek z nás náležitě probral. Kočky FTW!

Před půlnocí jsme pak chvilku lovily rybičky. Každý rok přicházíme s inteleleguálně náročnější a náročnější hrou. Začínaly jsme na Citadele a Zeměploše, pokračovaly k Člověče napij se (to byl krutý rok), loni jsem se seznámila s nějakými bobry a letos… Rybičky… Říkám si, jestli by se u nich banda pětiletých taky takto bavila (a vylámala jim tolik zubů) xD

Ohňostroj byl letos o něco chudší, ale stejně pěkný. Mlha si zůstala za humny a vidět bylo opravdu daleko. Také jsme si letos vzpomněly na prskavky a prskaly jako o život. Slavnostní přípitek proběhl nějakou divnou náhražkou Rychlých špuntů, proti níž jsem brojila do samého začátku, ale byla jsem přehlasována. Připíjet si z umělohmotné láhve, no co to je za úroveň? Tuším, že nám tam dokonce někde i ležela Bohemka. Opuštěná, zapomenutá… Pokud jde o mě, raději limonádu s autíčky.

Pak jsme se vrátily k rybičkám a v jednu se rozprchly po svém – každá do své postele a ke svému počítači, kde jsme strávily i celý následující den v blaženém nic nedělání. Kecalo se o hrách (jak jinak), kočkách, práci (ten pocit, když vám tři osoby v domácnosti dělají u jedné firmy) a knihách. A i když se kecalo málo a většinu času jsme jen existovaly vedle sebe, byla to příjemná spoluexistence, která mi strašně chybí.


Druhého jsem se pak sešla s kamarádem z gildy, se kterým se vídám při každé návštěvě Ostravy. Hlavním tématem byla nepřekvapivě Tera, přes níž jsme s seznámili a kterou oba stále hrajeme (občas). Trochu jsme se chytli kvůli vedení gildy, zdrbli ostatní členy, probrali další hry (tedy spíš on, já se se svým „OMG, ten záporák je sexy!!!“ raději moc neprojevuji xD) a prodiskutovali české školství a pracovní trh (to aby se neřeklo, že nedokážeme být seriózní). A já se stále držela své Martini-léčby, takže mě opět neviděl střízlivou. To ostatně ještě nikdy. Takto se milé děti utváří pozitivní dojem xD

A v neděli vražedný den! Vstávání v šest, v sedm odjezd zpátky do Mordoru a pak k matce, kde jsme si do deseti povídaly a koukaly na televizi. A druhý den na ranní. Alespoň v tomto ohledu byly svátky stejné jako roky předtím – zase jsem si neodpočinula.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ještě, že máš tak super práci a že máte super MHD! Tiše závidím.

TSal řekl(a)...

http://www.halonoviny.cz/articles/view/42101906

Nj, ne pro každého je Ahold prací snů. Přenechám ti místo a těch 25 000 si tam můžeš jít vydělávat ty ;)

Anonymní řekl(a)...

Jsi hodná, ale za 25k by se mi nechtělo vstávat ráno z postele :-)

TSal řekl(a)...

Škoda, třeba vykonám nějaký dobrý skutek příště <3

Anonymní řekl(a)...

Zkusila bych třeba pomoct nějaké staré paní přes cestu nebo s taškama, člověka to naplní, dobře ses rozhodla :-)

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že dopis do schránky bylo to nejlepší, co se dalo dělat. Otevírá se mi na tu babu nůž v kapse, jen to čtu (pardon :D)