neděle 22. listopadu 2015

Londýnské památky 2

Jsem zpátky a se mnou přišla další část reportu! Tower, katedrála Sv. Pavla, mořský svět, Londýn jako na dlani a další evergreeny místního turismu. Poslední dva dny jsme strávily v terénu po jedenácti hodinách a každá z nich stála za to!

St. Katharine Docks

Po celý čtvrtek mělo být nádherně a ráno jsme nestíhaly, takže jsme se rozhodly oběhnout většinu venkovních věcí a o něco deštivější pátek věnovat spíše vnitřním atrakcím. Začaly jsme procházkou kolem Toweru směrem k dokům St. Katharine Docks hned vedle. Ze svého výletu na střední jsem si je pamatovala jako vcelku malé, ale nakonec se ukázalo, že jsem kdysi viděla jen jednu část ze tří a že jde o docela pěknou procházku. V docích kotví spíše menší rekreační lodě, plus jedna starší a větší, která nejspíš slouží k turistickým účelům, protože se pravidelně plavila po Temži. Očividně se sem rádi chodili osvěžovat lidé z okolí. Spousta jich tu běhala, jen se procházela či vysedávala v restauracích a kavárnách, kterých tu bylo habaděj. Krom běžných podniků tu narazíte i na The Dickens Inn, který předpokládám má něco společného se slavným spisovatelem, ale neřeknu vám co. Z vnějšku je to ale moc pěkná stará budova obrostlá vším možným.


Sky Garden

Čirou náhodou jsem někdy začátkem léta narazila na vyhlídku Sky Garden, kterou jsem okamžitě zařadila na seznam věcí k navštívení. Jde o kavárnu s vyhlídkou v jednom z londýnských mrakodrapů nějakých 10-15 minut cesty od Toweru. Možnost občerstvení je ponechána zcela na vás, nikdo na vás nebude koukat divně, když si nic nedáte. Vyhlídka je zde jako samostatná atrakce a kavárna jen bonus. Vstup je zcela zdarma, jen se z důvodů snesitelného počtu návštěvníků musíte předem zaregistrovat na určitý čas a hodinu. To doporučuji udělat s několikadenním předstihem. S vytištěnou vstupenkou a občanským průkazem (ten noste ke všem předem zakoupeným vstupům) se pak dostavíte do mrakodrapu, před nímž stojí slečna, která vás navede ke správnému vchodu, necháte si projet zavazadla skenem, projdete rámem a výtahem vzhůru do 37 patra.
Stránky slibují ničím nerušený 360° výhled, ale toho se nedočkáte. Velká zasklená terasa vede směrem k řece a tam opravdu můžete koukat nerušeně. Boky a zadní strana jsou však narušovány spoustou vzpěr, které překáží ve výhledu. Na zadní straně je výhled nejhorší. Vnitřek je vybaven mnoha místy k sezení, dvěma bezplatnými dalekohledy a spoustou květin, jež dotváří příjemné prostředí. Výhled na Londýn je pak k nezaplacení. Ráda bych viděla i jeho noční verzi, ale té se bohužel dočkáte jen v zimě o víkendu, kdy je otevírací doba do osmi večer.

Památník Velkého požáru Londýna a Bank of England

Památník londýnského požáru se nachází co by kamenem dohodil od Sky Garden, což byl jeden z důvodů, proč nás příliš nenadchnul. Stavba sama o sobě byla pěkná a určitě stojí za vidění, ale v obležení mnohem vyšších budov se dost ztrácí. Také nás pobavilo 150 Kč na osobu za vstup na vyhlídku nahoře, protože pochybuji, že z ní bylo vidět mnoho. Rozhodně ne tolik a tak pěkně, kolik jsme viděly my.
Následně jsme ulicemi volně propluly až k Bank of England, která vypadala jako menší pevnost a k něčemu, co jsem mylně považovala za budovu královské burzy. Bylo to ale hned vedle, pěkné a máme fotky. Právě u této "burzy" vznikla idea zoom out, s níž by vynálezci měli brzy přijít, protože snažit se vyfotit vysoké budovy na užších ulicích plných aut hraničí se sebevraždou.

St Paul Cathedral

Díky mým úžasným zkratkám jsme se cestou ke katedrále dostaly až k neplánované Guildhall, která na fotkách vypadá skvěle, ale kterou jsme si neprohlédly, protože všude byly zátarasy a něco se očividně chystalo.
Hned u katedrály jsme to pak na půl hodiny zapíchly na lavičkách v přilehlém parku, aby si sestra odpočinula. Celou dobu nás zde bavil pán, k němuž na zavolání běhaly až tři veverky. Nevím, jestli jsem to psala dříve, takže se případně omlouvám za opakování, ale ty potvory jsou tu strašně oprsklé. Což je dobře, protože mít veverku jen pár centimetrů od sebe se mi zatím nikde jinde nepodařilo.
Když jsme si odpočaly a nabažily se veverek, obešly jsme si katedrálu a obdivovaly její nádhernou architekturu. Vevnitř jsme samozřejmě nebyly protože vstupné, ale i z venku to stačí. Je to jedna z dominant Londýna, kterou i v současné éře výškových budov zaregistrujete z jakéhokoliv vyššího místa. Obzvláště teď, když má vybělené zdivo a září do dálky.


Druhý břeh

Od katedrály jsme se další mou skvělou zkratkou dostaly přes College of Arms a scientologický kostel až k Milllennium Bridge. Moderní most určený pouze chodcům byl plný českých turistů (těch byl ostatně plný celý Londýn) a vedl přímo k Tate Modern. Slavná galerie moderního umění nám dost připomínala továrnu, takže jsme ji jen minuly a kolem Globu se vydaly již napůl známou cestou k Tower Bridge. Tentokrát nám na cestu nepršelo, a tak jsme si mohly úzké pobřežní uličky, budovu divadla i loď Francise Drakea prohlédnout znovu a pořádně. Najedly jsme se na Borough Market a pokračovaly dál ke slavnému mostu.
Mezi London a Tower Bridge se dá jít přímo podél řeky a je to pěkná procházka. Krom toho, že můžete sledovat, jak stoupá či klesá hladina řeky v závislosti na přílivu, odtud také nejlépe uvidíte zakotvený křižník HMS Belfast, který v současné době slouží jako muzeum, můžete se projít zastřešenou ulicí Hay's Galleria a z blízka se podívat na The Scoop nebo kulatou City Hall.
Tower Bridge sám o sobě je pak jedna z těch věcí, které jsou hezčí z dálky. Vzhledem k provozu, který na něm panuje, se spíš vyhýbáte lidem, než byste koukali kolem sebe, a i když koukáte, vlastně toho moc nevidíte, protož je obrovský.

Westminster

V centru jsou vlastně dvě hlavní oblasti, v nichž jsou shromážděné skoro všechny nejvýznamnější pamětihodnosti. Tou první je kroužek kolem řeky mezi Tower a Millennium Bridge, tou druhou je Westminster. V první oblasti se vám prolíná současná architektura s historickou a atmosféra je spíše civilní. Westminster je na druhé straně shlukem oficiálních a úředních budov historického rázu, takže působí sjednoceně a oficiálně.
Parlament, který v čele se slavnou hodinovou věží spatříte hned po opuštění metra, je obrovský a úžasný. Nádherná ukázka neogotického slohu. Z jedné strany ho lemuje řeka, z druhé rušná silnice, zbytek je v obležení travnaté plochy, která tvoří přechod mezi budovou parlamentu a slavným Westminster Abbey. Část opatství byla bohužel zrovna v rekonstrukci a tedy zakrytá lešením (ostatně jako půlka Londýna včetně towerské Bílé věže), ale i tak jsme viděly dost. Zatímco kolem parlamentu neustále proudily davy lidí, kteří zrovna skončili na přilehlých pracovištích, a u vstupů se shlukovali pánové v oblecích, u Westminster Abbey převažovali zase spíše turisté. Původně jsme zdejší oblast hodlaly protáhnout kolem Downing Street až k Trafalgar Square, ale už na to nezbyl čas, protože se rychle stmívalo.


Tower

Páteční poledne bylo vyhrazeno slavné pevnosti přímo v centru. Lístky jsem nám kupovala předem, protože mě všude na internetech strašili až několikahodinovými frontami, ale přestože jsme na místo dorazily tuším v jedenáct, nebyly ani u lístků, ani u vstupu, ani v prodejně dárkových předmětů, kde jsme si vyzvedávaly tištěného průvodce, žádné problémy.
U vstupu nám zkontrolovali lístky a kabelky (má napěchovaná brašna je docela zaměstnala xD) a pustili nás do prostor mezi vnější a vnitřní hradbou. Asi patnáct minut na to měla začínat pravidelná komentovaná prohlídka, které jsme se chtěly zúčastnit, a proto jsme se prošly jen kousek sem a hned zase zpátky.
Prohlídku vedou tzv. Yeomani, pánové v tradiční uniformě, kteří nejsou jen obyčejnými průvodci, ale i aktivními strážci královny. Přestože královská rodina v Toweru nežije a ani žít nebude, je to stále jedno z královských sídel se svou stabilní vojenskou posádkou. Aby zde člověk mohl pracovat, musí odsloužit tuším dvacet let v britské armádě, být dostatečný fanda do historie a doufat ve štěstí. Vojenský původ průvodců byl vidět zdálky. Když vás žádali, byl to spíše mírný rozkaz, než pokorná žádost, což mělo své výhody, protože si nejspíš umí poradit i s těmi nejotravnějšími turisty. Jejich výklad (v té nejsrozumitelnější angličtině, kterou ve městě potkáte) byl úžasný. Vtipný, informativní, rázný, politicky strašně nekorektní (během dvacetiminutové prohlídky stihnul urazit Skoty, Iry, Američany a do turistů jako takových se strefoval pravidelně každých pár minut).

"Jsou tu nějací Američané? Ha, vidíte. Kdybyste řádně platili daně, mohla tohle být součást i vaší historie!"
"Předem upozorňuji, že ve vstupu do kaple je malý schůdek. Upozorňuji na něj pravidelně, ale vždycky se najde někdo, kdo o něj zakopne. Pokud by se vám to stalo, nic se neděje. Nebudete jediní. Dámy se nemusí bát. Budu stát ve dveřích a nabízet jim své pomocné rámě. A pokud by snad upadl nějaký pán, rovněž se nemusí strachovat. Máme tu lékaře.“

Výklad se soustředil na historii Toweru jako takového a seznámil nás nejen s jeho výstavbou, ale také s jeho funkcí měnící se v čase. Samozřejmě bylo součástí vyprávění i několik krvelačných historek, protože v místě, které sloužilo jako vězení, o takové věci není nouze. Krom hradní kaple, kam se jinak než s průvodcem nedostanete, jsme se pak pohybovaly jen venku.

Rozlehlé nádvoří tvořené směskou architektury napříč érami v centru s nejstarší Bílou věží tvořilo křižovatku mezi vším ostatním. Co jsem tak koukala do průvodce, prošly jsme tak dvě třetiny a zabralo nám to asi čtyři hodiny. Pravda, kvůli sestře jsme dost odpočívaly, ale i tak bych si na Tower vyčlenila minimálně tři hodiny. Krom korunovačních klenotů, k nimž se odebíráte expozicí soustředící se na korunovaci krále a historii samotných šperků, v Bílé věži najdete výstavu zbraní a výstrojí, můžete se projít po hradbách a seznámit se s obranou pevnosti, prohlédnout si výstavu věnovanou královským mušketýrům (The Royal Fusiliers) a mnoho dalšího. Úmyslně jsme minuly výstavu zvířat vyrobených z pletiva a neúmyslně zapomněly prohlédnout Krvavou věž.
Před Towerem se pak dá hezky posedět s výhledem na řeku, jen nesmíte jíst, protože je tu spousta holubů. (Kdybyste tu viděli jednoho bláznivého, jmenuje se Moon Moon. Pozdravujte ho ode mě.)

Sea Life

Mořské akvárium Sea Life se nachází hned vedle Londýnského oka, co by kamenem přes řeku dohodil od Westminsterského paláce. Strávily jsme tu opět kolem tří hodiny (opět hodně odpočívání) a moc se nám tu líbilo. Bylo to první akvárium, které jsem navštívila, takže jsem moc nevěděla, co čekat. Nakonec se tato návštěva ukázala být nejen zábavnou, ale i poučnou. U každého akvária byl monitor s informacemi o jednotlivých druzích a něco málo informací poskytla i brožura za jednu libru, kterou jsem koupila u vstupu, takže jsem překládala a nechala si informace doplňovat ekologicky mnohem vzdělanější sestrou.
Středobodem byla dvě velká akvária, kolem kterých se opakovaně procházelo a v jednom případě i podcházelo. Krom spousty "menších" ryb jsme si tak prohlédly obří želvy a žraloky. Zbytek byl tvořen bezpočtem menších akvárií s různými druhy z různých biotopů. Hned v druhé místnosti nás čekalo otevřené akvárium s rejnoky, u něhož se hezky ukázalo, jak jsou lidé hloupí. Prakticky na každém metru se nacházela cedule, že se do akvária nesmí sahat a že se nikde nesmí fotit s bleskem. Přesto jsme blesků viděly nespočet a k rejnokům natahovali ruce hned dva lidé. Škoda, že je nekousli. V brožuře psali, že to bolí, jako když si přirazíte ruku do dveří. Za zmínku stojí také jeden bazén s tučňáky a super-dramatická akvária s kraby.


Noční Londýn

Už od prvního dne jsem přemýšlela, jak se podívat na noční Londýn a neumřít při tom. Vzhledem k tomu, že začátky byly krušné a doma jsme bývaly dlouho před stmíváním, obvykle příliš mrtvé na cokoliv dalšího, nakonec jsem nápad ani nenadhazovala, protože jsem ho neviděla jako reálný. Ve čtvrtek se to ale zlomilo a náhoda sama mi pomohla.
V terénu jsme totiž byly opravdu dlouho a tak, když nás u Westminster Abbey zastihlo stmívání, vyplynulo z toho posečkání na tmu a na noční prohlídku. Westminster byl totiž stále dost rušný a plný turistů, takže nám přišel jako naprosto bezpečný. Prošly jsme se zpátky kolem opatství a parlamentu, které v nočním osvětlení vypadaly ještě epičtěji, a vzaly to přes Westminster Bridge na druhou stranu řeky. Londýnské oko, které přes den vypadá naprosto nudně, je večer barevně nasvícené a konečně získává na zajímavosti. Jeho okolí je navíc součástí londýnského nočního života, díky čemuž se atmosféra změnila z úřední na energickou a uvolněnou.
I tak to ale bylo naprosté nic v porovnání s výhledem na noční parlament přes řeku. Sešly jsme z mostu a zastavily se na břehu, kde už fotila spousta lidí se stativy. Sestra se k nim tedy přidala, protože pohled to byl nádherný. Chvíli na to navíc přímo nad budovou parlamentu vyšel měsíc a já si připadala jako ve filmu. Když se pak navíc rozezněl slavný Big Ben odbíjející osmou hodinu večerní, byla jsem naprosto unešená. Byl to nejúžasnější okamžik celého výletu a asi ten nejbritštější moment vůbec. Nakonec jsme tu zůstaly skoro hodinu, načež jsme se prošly po druhé straně mostu, abychom viděly více a vracely se na hotel plné silných dojmů.
V pátek jsme se proto ani nemusely domlouvat, že noční výlet podnikneme znovu. Byla to hotová věc. Po návštěvě SeaLife jsme se vrátily zpět k Toweru, koupily si jídlo a čekaly, až se setmí, abychom v noci viděly i tuto část. Nakonec se nám tam tak zalíbilo, že jsme dost dlouho seděly i po setmění a jen nasávaly atmosféru. Když jsme se pak konečně dokopaly k procházce a focení, stihly jsme to u Toweru jen tak tak, protože se pobřežní část očividně v devět zavírá. Fotky moderní protilehlé části však máme, takže jsem spokojená.
I tehdy jsme se rozhodly přejít řeku, čímž jsme se postaraly o další epický zážitek. Zatímco sestra fotila z Tower Bridge jeho noční okolí, zaslechla jsem alarm a všimla si, že se na mostě zastavuje provoz. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že on je to vlastně most zvedací, takže jsem čapla sestru a dotáhla ji k zábranám. A skutečně, chvíli na to se obě křídla mostu začala zvedat, aby pod ním mohla proplout ona historická šalupa kotvící v St Katharine Docks! Bylo úžasné stát jen kousek od toho pohybujícího se masivu, ale ještě lepší bylo, když se most konečně zase zavřel. Čekala jsem nějaký zvuk, jak se do sebe zasouvají pojistky, jak se dotknou styčné plochy, nějaké malé otřesy, ale nebylo nic. Absolutní ticho, absolutní nehybnost. Jako kdyby se vedle sebe položila dvě peříčka. Technika je fascinující.
Poté jsme se odebraly na druhou stranu, abychom si vyfotily noční Tower a nasály ještě trochu atmosféry. Noční Tower je vcelku nudný a nevýrazný (oproti našemu Pražskému hradu ztrácí na celé čáře), ale okolí City Hall opět patří k centrům nočního života, takže tu bylo rušno více než ve dne. A opět jsem si zde připadala naprosto bezpečně, takže neváhejte a zajeďte si do těchto částí i večer. Jinak přijdete opravdu o hodně.

Toho večera jsme se na pokoj vrátily až v jedenáct večer, v rukou tašky s výbornými Fish'n'Chips, a nadšené, protože se nám podařilo s Londýnem rozloučit, jak bychom samy nikdy nenaplánovaly. Chvílemi to sice vypadalo, že tahle dovolená bude jedna obří katastrofa, ale nakonec většina byla skvělá, závěr přímo geniální. Snad se sem někdy vrátíme, abychom prošly ten gazilion věcí, na které se nedostalo.


Příště už poslední report z Brightonu.

Žádné komentáře: