pátek 23. října 2015

Tak už je zase v nemocnici

V současné době nemám prakticky žádný čas, proto nepřibývají články. Vzpomínky na dovolenou se mi pomalu vypařují z hlavy a mě to neskutečně štve, ale moc s tím nenadělám. Krom pracovních víkendů mě teď navíc docela vytěžuje i babička.

VAROVÁNÍ: Následující text obsahuje vysokou míru nesnášenlivosti ke starým lidem a psům. Nechci číst žádné moralizující komentáře, ty si prosím předem strčte za modem a neobtěžujte mě s nimi. Děkuji za pochopení. Nervy mám v háji i bez toho.

Za posledních sedm týdnů jsem měla asi jen tři volné dny. Hahahahaha... Kdo potřebuje volno, volno je pro lamy. Nejdřív byl týden před dovolenou, kdy jsem nevěděla co dřív, protože bylo potřeba zařídit asi gazilion věcí. Pak byla dovolená, která rozhodně prospěla mému psychickému rozpoložení, ale docela zabila to fyzické. A když jsem přijela... ano, babička opět v nemocnici. Jako ostatně pokaždé, když přijedu z peckové dovolené.

Poučena ze situace dva roky zpátky jsem se rozhodla ji řešit jen minimálně, nenechat si na krk pověsit psa a hlavně si nic nebrat k srdci. Dopadlo to tak, že mě rozbrečela jako malou holku za necelé dva týdny (což je jen tak mimochodem věc, na kterou škola i práce potřebovaly dva roky), kolem jejího vořecha se motám dvakrát denně už skoro tři týdny a opět jsem obnovila stav permanentní nasranosti.

 
Jak jsem ke psu přišla

Pes byl v útulku a babička se nejdřív výjimečně tvářila, že tak je to v pořádku. Já si nestěžovala, vyhovovalo mi to tak. Ale pak ji napadlo, co když je tam chudáčkovi zima? Tak se pes nějakým způsobem dostal k jakési paní, kterou babička zná odněkud. Jak ji znám, nejspíš jí brečela do telefonu tak dlouho a urputně, až se paní rozhodla nebohé opuštěné důchodkyni v nesnázích pomoci. Jenže paní se dočkala přesně toho, čeho se dočkali všichni, kdo kdy chtěli babičce pomoci - absolutního nevděku. Paní si totiž dovolila mít tři děti a to prostě ne, to se Filípkovi určitě nelíbí, půjde domů!

A tak jsem se ve čtvrtek večer dočkala oznámení, že druhý den NĚKDY dopoledne musím být u ní na bytě a psa převzít. Na psa jsem nakonec čekala tři hodiny a nedočkala se. Když se mi konečně podařilo dostat k číslu na paní, dozvěděla jsem se, že jsou domluvené na pondělí odpoledne...

V pondělí odpoledne jsem čekala další tři hodiny. Ve dvě volá babička, že prý ve čtyři musím být na bytě. Řekla jsem jí, že já se s paní dohodnula na pátou, načež se mi bez jakéhokoliv vysvětlení dostalo výčitek, že ona trpí jako zvíře a my ji jen obtěžujeme. Jejím vlastním psem. Který stále mohl být v útulku. Tak jsem si zařvala, řekla jí, co si o ní myslím, a pak šla na čtvrtou čekat na cizí paní, která s ní neměla nic společného a která do toho vůbec neměla být zatáhnutá. Kdyby věděla, co mi o ní babička říkala do telefonu, vyléčilo by ji to z jakékoliv další pomoci komukoliv do konce života.

V půl šesté jsem paní po marném čekání opět volala, protože bylo jasné, že asi nepřijde ani na čtvrtou, ani na pátou. Dozvěděla jsme se, že babička volala i jí a zmátla ji natolik, že paní nevěděla, která bije, neměla moje číslo uložené, a tak se rozhodla zůstat doma. Takže jsem hodinu čekala, než mi psa konečně přivezla.

B: "No kde seš?!" 
Já: "Spala jsem."
B: "Tak dlouho?!"
Já: "Dneska mám noční, potřebuji se vyspat." 
B: "Hmf."

A proč bych ho nejradši šoupnula zpátky do útulku

Psa nakonec venčím na střídačku s jinou paní, kterou babička nazývá kamarádkou a neřekne o ní jediného dobrého slova. Na to si časem zvyknete a už ani nepřemýšlíte, co ostatním asi říká o vás.

Ach ten vyčítavý pohled, když jsem oznámila, že se o Filipa opravdu nezvládnu postarat sama! A že chudáček Filípek bude na bytě úplně sám! Pokud jde o mě, z chudáčka Filípka by se taky mohly udělat párky a to by se mu nejspíš líbilo ještě méně.

Psy bytostně nesnáším a sama bych si nikdy žádného nepořídila. Možná, že kdyby jistá osoba věnovala rodině alespoň třetinu pozornosti, jakou věnuje cizím chlapům, věděla by to a neházela by mi ho na krk. Jenže to je značně utopická myšlenka. V každém případě jsem jí na rovinu řekla, že ho nakrmím, vyvenčím, ale ať nepočítá se socializací (další vyčítavý pohled), to je prostě nad mé síly. Ono je nad mé síly ale celý ten pes. Už jsem se musela několikrát vší silou držet, abych ho nezačala mlátit hlava nehlava, když odmítl poslechnout. Vím, ten pes za nic nemůže, ale některým myšlenkovým pochodům prostě neporučíte. Takže pokud toto čte nějaký milovník psů, rada do budoucna: Postarejte se, ať v případě nouze váš miláček nezůstane na krku někomu, kdo není ochoten ani schopen se o něj postarat. Neprospěje to ani miláčkovi, ani dané osobě.

Pokud jde druhou venčitelku, pomaličku jí začínám nesnášet. Vždy jí s předstihem píšu, v kolik si pro psa přijdu, abychom se nepřekrývaly. Přesto už jsem třikrát přišla a pes nikde. A předevčírem jsem přišla a na bytě cizí uňafaná krysa, která mě odmítala pustit dál a tvářila se, že se mi při dalším kroku zakousne do nohy (což by pro ni mělo fatální následky). Odešla jsem s nadávkami, aniž bych psa nakrmila nebo vyvenčila. Čtyřikrát čtyřicet minut mého života v háji, who cares...

J: "Dneska byla u tebe doma nějaká přerostlá krysa a nepustila mě dovnitř."
B: "To byl asi pes té kamarádky. Oni jsou s Filipem kamarádi."
J: "To je hezké, ale jelikož mě nepustil dovnitř, tak jsem se nemohla o Filipa postarat."
B: (vyčítavý pohled) "Však on by tě nekousnul, vždyť je to takový hodný pes!"



Mlčenlivá T'Sal

Krom psa se ale starám o další věci. Od té doby, co babička (čeština vážně potřebuje citově neutrální slovo) není v nemocnici a jen cesta za ní mi nesežere hodinu a půl, je to o něco lepší, ale stále mi přibylo povinností. Napsat na sociálku, poslat na sociálku něco jiného, zaplatit tohle a tamto, okopírovat tady to. Což by mi ani tak nevadilo, kdyby se mnou zase někdo nezacházel jako s otrokem. Na druhou stranu musím přiznat, že od té doby, kdy jsem na ni řvala do telefonu, se opravdu hlídá a snaží se se mnou jednat jako s rovnocenným člověkem. Asi si vzpomněla, jak jsem jí dva roky zpátky po podobném incidentu čtvrt roku nezvedla telefon a že jsem z rodiny poslední, kdo s ní ještě ztrácí čas.

Je také fajn pocit za ní přijít bez ničeho, zatímco návštěva u vedlejšího lůžka vykládá jednu věc za druhou. Ty postranní nafrněné pohledy, které "nevidím", mě doslova baví. Jenže já nemám co nosit. Jednou za čas donesu dia-sušenky, které prodávají u Vietnamce (protože co nemají Vietnamci, to nemám ani já. Klasický nákup prostě nestíhám.), občas čaj nebo vyprané oblečení. A jednou taky pivo, protože je snazší jí vyhovět než se s ní hádat, že na antibiotika by s cukrovkou pivo fakt pít neměla. Z jakéhokoliv zkoušení jí donést něco jiného než tohle nebo poštu mě vyléčily stížnosti na sousedku ("Přinesla mi bylinkový čaj! Bylinkový! Vždyť jsem jí říkala, že ty já nepiju!" - "Přinesla mi nějaké mléčné pití. Takový hnus. Řekla jsem sestřičce, aby to vylila.")

Chodím za ní každý druhý den, přinesu/odnesu co je potřeba a pak tam patnáct minut stojím a mlčím.

"Hned jak to půjde, tak půjdu domů. Snad to nějak zvládnu." - Ticho.
"A přišlo mi něco?" - "Ne." - "Ach jo, jak já jenom vyjdu." - Ticho.
"Proč jenom jsem zůstala sama?" - Ticho.
"A co máma? Ta se o mě ani nezajímá, co?" - Ticho.
"A co nového?" - Ticho, protože jí nikdy nezajímá, co říkám.

Pak k dobru přihodí nějakou tu historku, v níž se projevuje její nezměrný intelekt, vychytralost, humor a neodolatelnost, načež se ručičky na hodinách smilují a já můžu jít konečně do práce.

Už toho mám upřímně plné kecky. Chci volno, chci si s někým popovídat (s někým, koho opravdu zajímá, co říkám), chci jet do Prahy a vidět se s některým ze svých záchranných kruhů, ale nemám kdy. Prostě nemám. Jeden den jsem měla volno. Po noční. A než jsem oběhala, co jsem potřebovala, stihla jsem tak maximálně zapadnout bez plánu do čajovny. Nebýt bývalého spolužáka, na kterého jsem tu náhodou narazila a který bohužel odnesl moje fňukání nad osudem, jen bych tu civěla u dýmky do zdi, protože jsem příliš unavená na to, abych překládala. Teď se nám blíží svátek, ale nejspíš se zase nenajde čas. Chci se konečně pořádně vyspat a taky potřebuji vyrobit většinu svého kostýmu na Halloween. (Už se těším, až jí oznámím, že budu celé čtyři dny pryč, haha). A nejhorší je, to ještě hodně dlouho nebude dobré. Tedy pokud mě zase nenaštve a já ji nepošlu do háje.


(Původně to měl být článek s drobnostmi z mého života za poslední tři měsíce, ale nějak se to zvrtlo. Fakt už se potřebuji někomu vypovídat T_T)

3 komentáře:

Ely řekl(a)...

*hug*

kavárnistka řekl(a)...

Přeji pevné nervy - já už bych ji dávno poslala do háje X_x

Johanka řekl(a)...

To mi připomíná naše zážitky s babkou (neb babička je fakt zcestný popis) která před dvěma lety trávila cca půlrok v nemocnici na popáleninách. ugh...štěstí, že nemá psa.
Pevné nervy přeju. Mně tehdy zachránila černá myšlenka, že to už moc dlouho trvat nemůže :D
(Čímž myslím starání se o její věci a návrat domů. I když...)