sobota 26. září 2015

Londýn a jeho podivnosti

Londýnské metro je veliké. Mnohem větší než v Praze a spoustu lidí děsí. Já se rozhodla věřit svým přátelům, kteří říkali, že není čeho se bát. Lhali? A jak se v Anglii nakupují lístky na vlak? A kde se tam dá vůbec najíst? A jak velkou hypotéku potřebuji na památky? Na to se podíváme v článku číslo dvě.

Metro

Doprava je v Británii drahá. Úděsně. Jak vždycky říkám, že auto nepotřebuji, na procestování většího kusu ostrovů to bez auta prostě nejde, což mě nehorázně štve. Po městě jsme cestovaly jen skrze metro. Autobusy se nám obvykle nevyplatily a taky nás dost děsily, přestože svézt se červeným doubledeckerem je nejspíš jedním z ryze britských zážitků.
Oběma jsem nám pořídila Oyster Card s kreditem 40 £ (1500 Kč). Pořízení jedné z nich stálo 5 £ a funguje to vlastně jako elektronická peněženka. Přijdete k turniketu, přiložíte, ono to zaznamená průchod a pustí vás to dál. Na výstupní stanici opět přiložíte, přístroj vyhodnotí přes kolik zón a v jakou dobu jste jeli, strhne vám příslušnou část a pustí vás ven. Jízdenky jsou takto lacinější, než kdybychom si je kupovaly v automatu a navíc je zde limit nějakých 6 liber na den. Jakmile tohoto limitu dosáhnete, už se vám za cestování nic nestrhává. My obvykle někam vyjely a večer se vrátily zpátky, takže jsme na limit dosáhly až poslední dva dny, kdy jsme v průběhu dne ještě jednou přejížděly. Dvě ušetřené libry na každou jsou ale taky dobré. Z těch 40 liber nám při této frekvenci cestování na kartě nakonec zůstalo kolem 8 liber. Uvidíme, jestli se mi je podaří dostat zpátky na účet, nebo jestli tam budou uloženy navěky.

Hotově: 4.80 £ (180 Kč)
1-2 zóna s OC mimo špičku: 2.30 £ (86 Kč)
1-2 zóna s OC ve špičce: 2.90 £ (108 Kč)
Strop u OC: 6.40 £ (240 Kč)

Metro samo o sobě je přehledné a už druhý den jsme se v něm skvěle orientovaly. Spoje jezdí každé dvě minuty, což je trochu děsivé, když si uvědomíte, kolik času to ponechává řidičům na zásah v případě nečekané situace, a narvanost je snesitelná. Jednou se nám stalo, že jsme se do vagonu nevešly, ale to byla největší špička a stačilo si stoupnout hned k místu, kde přistály dveře, aby nás nikdo nepředběhl, a už jsme se protlačily. Dopoledne jsme jezdily  mezi 10 a 11 hodinou, večer jsme to postupně zvedaly od 19 do 22 hodin a téměř vždy jsme seděly v poloprázdném voze. Narvaný vlak jsme potkaly v 18 hodin večer na dost vytížené stanici, takže opravdu záleží odkud a v kolik vyjíždíte.
Některé stanice sice mají více linek a jsou rozsáhlé, ale všechno je skvěle značené. Na špatnou linku jsme nenasedly nikdy, špatným směrem jsme jely jen jednou, protože jsme se nepodívaly na šipku na ukazateli. Výstup z metra bývá jen jeden nebo dva hned vedle sebe, takže se vám nestane to co v Praze - najdete si cestu kudy dál a pak se stejně ztratíte, protože vylezete v jiné ulici, než jste plánovali. Na menších stanicích tedy nezabloudíte, ani kdybyste chtěli, na větších stačí sledovat ukazatele. Největší stanice na našich trasách byla Westminster Station, která vypadala jako několikapodlažní obchodní dům bez obchodů (celkově v metru nenarazíte na skoro žádné krámky). Krom delšího času stráveného na jezdících schodech se však nelišila od stanic menších.
Nejhorší stanicí se pro nás proto stala Victoria Station. Stanice sama o sobě je přehledná. Jen je hodně vytížená, a pokud cestujete SA autobusy, bude to vaše první setkání s londýnským metrem. To setkání vás vyděsí. Mě tedy vyděsilo rozhodně. Victoria je totiž dopravní uzel. Nad metrem máte vlakové nádraží, vedle mini-autobusové nádraží a o kus dál jiné autobusové nádraží. K metru se tedy z Green Line Station, kde nás vyhodila SA, jde přes vlakové nádraží a následně přes obchodní dům. Všude jsou ukazatele a našly jsme to v pohodě, jen nás znervózňovala, kudy jdeme. V samotné stanici na nás pak vybaflo neuvěřitelné množství lidí. Turnikety nebyly vidět, všude davy, všude jsme překážely. Nic s čím jsem se setkala v Praze. V tu chvíli jsem musela vypadat jako k smrti vyděšený vidlák, který se najednou octnul v 21. století. Rozhodně jsem se tak cítila a říkala si, že metrem v životě nikdy nikam nedorazíme. Byla to zkouška ohněm a Victoria Station mi přišla vytížená i později, když už mi londýnské metro přišlo jako skvělá věc. Když už jsem se naučila splývat s davem.
Druhou znervózňující věcí v metru byly turnikety. Ty začaly dělat problémy později. Většinou přiložíte kartu, turniket vás pustí a tím to skončí. Někdy se ale objevil červený nápis "Vyhledejte asistenta." Byla to chyba, která mohla znamenat, že nemáte dost kreditu, nebo že něco neproběhlo, jak mělo. Obvykle stačilo přiložit znovu, případně přejít k jinému turniketu. Jednou se ale mně i sestře stalo, že nám to zaregistrovalo průchod, ale odmítlo pustit dál. Já tak musela k asistenčnímu oknu nechat si vyjet potvrzení z karty, ukázat ho pracovníkovi metra u turniketu a ten mě pustil. Sestra se na menší stanici obešla bez stvrzenky. Trochu napínavé v obou situacích byly výstupy, protože jsme nevěděly, jestli nás to pustí ven. Pustilo, jen mně to na jeden den vykazovalo o 7£ nižší kredit, než mělo. Druhý den se však zase všechno samo urovnalo. Na jednu stranu skvělé, na druhou stranu jsem mohla tvrdit, že mě okradlo londýnské metro xD

Vlak

Krom metra jsme si jednou vyzkoušely i vlak. Cesta do Brightonu trvá vlakem asi hodinu, je to 80 km a zpáteční jízdenka nás obě vyšla na 2000 Kč. To je panečku cena, co? 
Lístky na vlak se dají koupit buď na nádraží nebo předem přes internet. Jelikož internet na mě mluví srozumitelně a já mu umím srozumitelně odpovídat, zvolila jsem právě tuto možnost. Po zadání trasy London - Brighton mi vyjelo hned několik stránek, které mi ukázaly dopravce i jednotlivé spoje, které tuto trasu jezdí. Vybrala jsem si Southern Railway a přes jejich stránky si zakoupila lístek, což nebylo jen tak. Tedy, ono to bylo triviální jako všechny tyto nákupy, jen mě na dlouho zarazila jedna věc. Zpáteční lístky nás stály úplně stejnou částku jako lístky pouze do Brightonu. Asi hodinu jsem proto googlila,  kde je chyba. Vzhledem k ceně jsem se obávala, aby se náklady nakonec nezdvojnásobily nebo abych nekoupila lístky špatné. Ukázalo se, že ono to tak v Británii opravdu funguje. Zpáteční jízdenky za stejnou cenu jako jednosměrné nechápou ani sami Britové, ale prostě to tak je. 
Koupila jsem nám tedy otevřený zpáteční lístek na obě cesty mimo špičku. Opět se zde cenově rozlišují vytížené spoje od těch nevytížených, ale do Brightonu i z něj jsou prakticky všechny spoje off-peak, takže jsme se nemusely bát, že bychom nastoupily špatně a něco doplácely. Lístky jsem vyzvedla ve výdejních automatech na nádraží pomocí platební karty k aktivaci přístroje a kódu, který mi po dokončení a zaplacení objednávky přišel na e-mail. Na každou cestu jsme dostaly lístek zvlášť plus stvrzenku. Lístek se pak před nástupišti prohnal turniketem, který vám ho na začátku trasy vrátil, na konci trasy nadobro sežral. 
Vzhledem k tomu, že vlaky oběma směry vyjížděly co dvacet minut, nemusely jsme si moc hlídat čas. Když jsme se dokopaly na nádraží, tak buď něco jelo hned nebo za 15 minut. Vlak byl pak hodně podobný našemu EC, hlásil každou stanici rozhlasem i na digitálních tabulích a začínal a končil na námi žádaných stanicích - na Victoria Station v Londýně a nádraží přímo v centru Brightonu, takže to bylo cestování pohodlné a jednoduché. Jen ta cena bolela.

Silniční provoz

Každý ví, že se v Británii jezdí po druhé straně. Jenže něco vědět a nastavit si nějak instinkty jsou dvě zcela odlišné věci. Jako chodec jsem byla v Londýně nemožná a mnoho řidičů na mě asi nadávalo. Pokaždé, když jsem přišla k vozovce, najednou jsem nevěděla, kam koukat nebo jsem jela automaticky a koukala naprosto špatně. Nakonec mě to rozhodilo tak, že jsem otáčela hlavou sem tam, sem tam a vlastně nic nevnímala. Nikdy mě nepřestane udivovat, že jsme přežily ve zdraví. Poslední tři dny jsme však provoz už trochu dostaly do krve. Nenaučily jsme se sice koukat na správnou stranu, ale naučily jsme se poznat, kdy provoz umírá a vyrazit do vozovky, když se schylovalo k naší zelené. A na tu jste museli být připraveni.
Vtipkujete někdy, že je na přechodech místo zelené pro chodce spíš zelená pro běžce? V Londýně vám ten běh jen odstartují. Ne, vážně. Dvakrát nám zelená utekla, protože jsme se ohlédly.
Také by mě zajímalo, jestli v Británii mají nějaký zákon o zastavení vozidla na přechodu, protože buď na něj zapomněli, nebo ho všichni ignorují. Najít přechod není snadné. Ty se světly jsme nakonec hledaly podle žlutých skříněk na sloupech, ty bez světel jsme občas nenašly. V lepším případě vám přechod vyznačují dvě úzké přerušované čáry přes vozovku, v horším jen neurčitě velký ostrůvek uprostřed. A když už jsme přechod našly, často jsme obíhala na něm stojící auta, nebo jsme si nechaly ujít zelenou, protože jsme ji neviděly přes stojící autobus. Dokud jsme se tedy nenaučily vycítit vhodnou chvilku, kdy řidičem začínaly červené, bylo přecházení na dlouho. Na druhou stranu jsme nikdy nečekaly na přechodech bez světel. Trochu rozčarování oproti mé dnešní cestě po Mordoru, protože tam jsme si stouply k přechodu a ihned nás z obou směrů pouštěli. A pokud někomu zastavili a my byly kousek za nimi, buď prostě počkali, nebo odjelo jedno auto a to další nás opět pustilo. Pouštění na přechodech je zde naprostá samozřejmost.

Platby

Vzhůru vstříc dobrodružství jsme vyrážely s mnohem větší hotovostí, než jsem si přála mít u sebe - necelými 10 000 Kč. Jenže když vám v bance oznámí, že výběr z bankomatů by neměl být problém, jen vás to bude stát 150 Kč, a k dobru přihodí historku o tom, jak jednomu klientovi zrovna bankomat bezdůvodně sežral kartu, přehodnotíte své nízkohotovostní plány jedna dvě a doufáte, že jsou matrace dobrá schovka. 
Já mám MasterCard, sestra Visu a ani jedna z nás neměla problém. Všude nám karty přijali a to jsme jimi platily po památkách i v Sainsbury's. Hotovostí jsem vlastně platila jen za jídlo, větší částky šly kartou, co se dalo, jsem platila den předem přes internet. V tomto ohledu je Británie pohodová země (na rozdíl třeba od Německa, co mi tak říkali v bance). A kdybychom chtěly, nejspíš ani hotovost nepotřebujeme, protože se tam kartou dalo platit všude.

Jídlo

Hned první večer jsme teplé jídlo vyřešily na naší multi-kulti hlavní ulici, kde bylo nespočet restaurací a rychlých občerstvení, a k zaopatření drobností ke šverkání a ostatních věcí nám pak posloužil obchodní řetězec Sainsbury's. V místě bydlení jsme tedy problém neměly. Podstatně horší to ovšem bylo v centru. Nějaké supermarkety se dají najít i vedle Toweru, takže pokud nezabočíte do vyložené obytných čtvrtí, je to v pohodě. S restauracemi, rychlým občerstvením nebo hospodami je to ovšem horší. Na to jsme dojely hned v pondělí, kdy jsme dvě hodiny bloudily ulicemi naprosto neznámého města a nezakoply pomalu ani o jeden podnik, natož podnik, který bychom si mohly dovolit. Nakonec jsme našly cenově přijatelnou hospodu a těšily se na jídlo. Ale ouha. Britové mívají teplé jídlo až večer, takže i hospody vaří tak od 17:30 nebo 18:00, což pro nás znamenalo hodinu a půl dlouhou pauzu. Hladové jsme se tedy zase zvedly a vděčně zapadly do Sainsbury's u Victoria Station. Došly jsme k závěru, že nejefektivnější bude si dopoledne někde ulovit obložené tousty a teplé jídlo řešit až večer při návratu na ubytovnu.
Pokud kroutíte očima nad tousty, věřte, že v Británii výběr netvoří tři typy oschlých baget s mizernou a mizivou náplní jako u nás. Na výběr byl celý regál čítající 10 až 15 druhů balíčků o dvou až třech toustech. Často s kuřecím masem, ale objevila se i šunka, slanina a jiné věci. Nějak jsem si nevšimla vegetariánských variací, ale je možné, že jsem je přehlédla, protože jsem je nehledala. Zbytek vnitřku tvořily různé dressingy a variabilní množství zeleniny. K rychlému obědu na lavičce v parku to bylo ideální, pochutnaly jsme si, i se zasytily.
K večeři jsme si dvakrát daly tradiční Fish'n'Chips netradičně bez octu. Poprvé se nám to obsluha snažila rozmluvit, po druhé už se ptali jen na sůl. Pokud se někdy vyskytnete poblíž stanice Willesden Green, zajděte si do Big Bite Fish and Chips. Britskou specialitu jsem sice měla poprvé, ovšem rybu ne, a proto mohu říct, že tady ji připravují naprosto bezchybně. Pak jsme ochutnaly i místní čínu. Ta nás ovšem tolik neoslovila kuře/vepřové na sladkokyselo mělo dobrý základ, ale bylo příliš sladké a příliš kyselé. Celkově mám pocit, že Britové mají raději mnohem výraznější chutě než my. Sladké věci jsme si prakticky nekupovaly, protože byly příliš sladké, a jejich ovocné nektary (které měly větší podíl ovocných složek než naše) se nedaly pít bez naředění. Než si koupit zdejší slazenou vodu, raději jsme si do čtvrt flašky nalily nektar a zbytek dolily vodou. Ideální pití na celý den. Něco lepšího než obyčejná voda, zahnalo to žízeň a jedna litrová krabice nám stačila na 3-4 litry pití.
Ohledně jídla také doporučuji navštívit Borough Market poblíž London Bridge Station. Jde o obrovský trh s jídlem. Naleznete tady čerstvé mořské plody, ovoce a zeleninu, pečivo (procházet kolem normálního chleba bylo utrpení), nápoje, i hotové pokrmy. Ochutnaly jsme zde masový koláč s hovězím, který nás naprosto nadchnul, nejlepší burgery svého života, velmi dobré kari, ne tak dobrou směs rýže a mořských plodů, focacciu s červenou cibulí a rajčaty a cider. To poslední byl horor. Jako kdybyste pili jablečný ocet. Ocet je v Anglii vůbec cítit všude, kde se vaří x_X
Jednou večer jsme si pak vyhodily z kopýtka a šly nahoru (protože pro nás bylo všechno nahoře) do baru na pivo. Ceny byly děsivé, pivo jako voda a celkově jsme došly k závěru, že doma je v tomto ohledu nejlépe. Já jako nejlepší volbu zhodnotila japonské Asahi, sestra zůstala u London Lager, nejhorší ze všeho byla Corona.

Rychlá občerstvení mimo centrum - 5-10 £/os (180-370 Kč)
Lacinější restaurace mimo centrum - 10-15 £/os (370-560 Kč)
Tousty - 1.50-2.50 £ (56-93 Kč)
Ovocný nektar - 1 £/l (37 Kč)
Slané suchary - 1.30 £ (48 Kč)
Pivo - 4.30 £/0,4 l (159 Kč)
Latté (medium) - 4.50-5 £ (168-187 Kč) - pravidelně jsme nakupovaly u řetězců, na které doma z vysoka kašleme. Mívaly nejlepší a nejlacinější kávu. Ten pocit, když dáte denně 600 Kč za kávu, ale mrmláte nad stejně drahým pivem xD

Ceny památek

Ceny památek se pohybují v astronomických výších spolu se vším ostatním. Dobrá zpráva ovšem je, že zde spoustu věcí můžete vidět zadarmo a vstupy se buď vůbec nezabývat nebo si jimi výlet jen zpestřit. 
V Londýně existuje celá řada nádherných parků, zdejší architektura vám vyrazí dech, takže stačí se prostě jen procházet po ulicích a koukat kolem sebe, a pokud jde o historické památky, opravdu vám bude stačit většinu z nich vidět jen z venku. Jde o nádherné a velké stavby, které se vám zaryjí do srdce i bez spatření jejich interiérů. Pokud pak třeba prší, doporučuji navštívit muzea a galerie. Je jich zde nepřeberné množství a většina z nich má alespoň do určité části vstupy zdarma či za dobrovolný příspěvek. Někde jsou volně přístupné expozice nudné a nezajímavé (Museum of London), jinde nebudete vědět, co si prohlédnout dřív (Science Museum). Tematicky se pohybují od historických výstav po vědecké, námořní, vojenské až po obrazárny. Vybere si prostě každý.
Pokud jde o placené věci, připravte se navysoké vstupy, které se někdy vyplatí, jindy ne. Když jsem platila za lístky na Tower, pomalu jsem brečela, ale časem se ukázalo, že je to jeden z nejlepších vstupů, do kterých lze investovat. Poskytuje zábavu minimálně na dvě hodiny a cenově jde vzhledem ke zde strávenému času o průměr. Koukala jsem asi na 20 různých vstupů a ceny se obvykle pohybovaly mezi 500 až 900 Kč za osobu, a pokud byste se chtěli kouknout do studií Warner Bros na kulisy z Harryho Pottera, připravte si 1200 Kč. Dobré je si také googlit recenze, protože na některých atrakcích jsou z vás schopni vymámit 600 Kč za 10 minut zábavy a jinde zase máte placenou mizernou vyhlídku hned vedle neplacené mnohem epičtější. Rovněž se vyplatí se vyzbrojit studentským průkazem ISIC, pokud ho vlastníte. Studentské slevy se nedají uplatnit všude, ale na některých místech se více jak vyplatí. 
V případě, že byste chtěli navštívit více placených památek, doporučuji zhodnotit zakoupení London passu. Tuším, že letos na jaře jsem ho na osobu vypočítala na 6000 Kč za osobu na šest dní, což je docela dost. V ceně ovšem máte vstupy na více jak 60 památek a atrakcí, různé slevy a veškerou londýnskou MHD. Při těch cenách to překročíte jedna dvě.
My se rozhodly investovat do tří následujících věcí a spokojenost byla maximální: 

Tower - 21 £ dospělý / 15 £ student (1620 Kč za obě, internetová cena, 3 hod)
Globe - 13.50 £ dospělý / 11 £ student (920 Kč za obě, 1,5 hod)
SeaLife - 20 £ dospělý (1485 Kč za obě, internetová cena 2,5 hod)

Příště už se konečně podíváme na to, co jsme si prohlédly, a nejspíš konečně také zveřejním odkaz na fotky.

4 komentáře:

Ely řekl(a)...

Tyjo, můžu se zeptat, na kolik vás cca celkově ten týden v Londýně vyšel, když to tak čtu? O.o My jsme to totiž s máti daly před pár lety na týden i s cestou (též SA), ubytováním se snídaní, drobnými výdaji a jízdenkou na metro za 10 tisíc na osobu... O.o
Btw Victoria Station mě nijak zvlášť nevyděsila, spíš mě totálně vykolejilo, že jsem tam potkala Sebastiana Matsudu, majitele 6% DOKIDOKI a jeho modelky / shop girls :D Tak jsem pak pomalu ani nevnímala, kam mě dav tlačí. Naštěstí se jednalo o správný směr ^^

TSal řekl(a)...

Celkem nás to stálo 40 000 Kč
Ubytovna: 16 400 Kč
SA s cestovním pojištěním: 3900 Kč
Jídlo, káva, drobnosti: 7400 Kč
Všechny (čtyři) vstupy: 7000 Kč
Jízdné: 2800 Kč
Vlak: 2000 Kč
Ubytovny se daly najít i za 9000 Kč, ale ty už byly ve třetí zóně a čert ví, jak to tam vypadalo. Já chtěla lacinější, sestra chtěla snídani v ceně a vlastní koupelnu. Ká vu jsme si odpustit nedokázaly a celkově nám není blízké se nějak krotit. Když máme na něco chuť, tak si to koupíme. Takže jídlo by asi šlo také o něco snížit, kdybychom vynechaly všechny krekry, brambůrky apod.

Ely řekl(a)...

Whoa, tak uvažuju, zda Londýn mohl za těch pár let tak zdrahnout. Koukla jsem na fotky, kde máme vyfocenou ceduli s cenou hotelu, a zjistila jsem, že jsme měly pokoj s koupelnou a s bohatou snídaní i s dnešním kurzem za 900 pro obě, tehdy to asi vyšlo ještě lépe. 20 minut od centra. No a teď ho hledám na netu, zda ještě Park Hotel Illford funguje, a koukám, že stále premává, ale za... 3,5k pro dva na noc? WTF happened?!
Je to sranda, no, chtěli jsme se do Londýna někdy podívat s přítelem a takhle vůbec nevím, kdy na to našetříme.

TSal řekl(a)...

Jo, Británie není levná >.< Rády bychom se se sestrou podívaly i do Edinburghu a někam do Irska, ale počítáme to jako dva výlety podobného ražení a první z nich nejdřív za pět let. Ubytování se prý sice dá mimo Londýn najít (o něco) lacinější, ale všechno ostatní zůstane a nejspíš časem ještě poroste.
Kolegyně mě asi měsíc škádlila, že ona bude mít za 36 000 Kč dovolenou v hotelu pro tři lidi s plnou penzí někde u moře. Na druhou stranu, teď už nám všechno přijde super laciné.