úterý 22. září 2015

Londýn - Jak se nám tam žilo

Za devatero horami, devatero řekami a jedním zablokovaným tunelem je kouzelné místo zvané Londýn. Všechno je tam ze zlata, obyvatelstvo mluví převážně německy a česky, za pokladnami stojí Indové a když máte štěstí, tak vás v metru neokrade turniket na lístky.
Vzhledem ke spoustě informací, které chci zachovat do svých budoucích let, to vidím na čtyři články rozumné délky. V tomto se podíváme, jak jsme se sestrou cestovaly a bydlely.

Cesta tam a zase zpátky

Pokaždé, když řeknu, že jsme se se sestrou rozhodly jet autobusem, začnou si lidé ťukat na čelo, proč jsme si nezaplatily letenky, když se dají sehnat za 2000 Kč zpáteční. Ano, dají. Na osobu. Bez zavazadel. Překvapivě jsem na to koukala a s dvěma krosnami by nás cestovní náklady vyšly na 8000 Kč, zatímco autobus nás vyšel se vším všudy na 3000 Kč. Cesty to byly úmorné a vyčerpávající, ale věřte, že těch pět tisíc navíc jsme využily jinak a lépe.
Při cestě tam jsme měli hodinu zpoždění už po výjezdu z Prahy, další tři jsme nabrali před Eurotunelem, který byl uzavřený kvůli nehodě. Nejdřív nás ale francouzská strana donutila vytáhnout všechna zavazadla a projet je scanem, britské straně stačila kontrola dokladů. Neplánované volno jsem strávila vyrovnáváním se s cenou kávy od Starbucks (tedy s věcí, kterou jsem hned následující den raději řešit přestala) a rozhovorem s jistým lehce ujetým Slovákem, který si strašně moc přál mechanickou nohu. Přidávám si na seznam třetí zábavný rozhovor s neznámým cestujícím. Všehovšudy nám cesta z domova do hotelu trvala asi 27 hodin a díky pozdnímu příjezdu jsme se v neděli stihly jen projít po hlavní ulici u hotelu a ulovit si něco k jídlu.
Cesta zpátky byla o poznání lepší. Žádná zpoždění, jedna jediná kontrola dokladů, na vlak jsme mohli najet hned po příjezdu a až do Prahy cesta ubíhala plynule. Dokonce jsme ani nemusely čekat na vlak do Mordoru a kolem desáté dopoledne byly po 23 hodinách doma, takže kdyby mě pekelně nebolely nohy zdevastované z pětidenního chození, neměla bych výtek. Celá neděle byla věnována spánku.

Ubytování

Po několika týdnech probírání se hotely a hostely jsme se nakonec rozhodly pro Palmer's Lodge v Hillspring.
Ubytování bylo fajn. Až na tu část, kdy jsme bydlely v přístěnku pod schody o rozměrech 3x4 metry. Na pokoji byla vcelku prostorná palanda, vedle napůl otevřená almara, kam jsme si do spodní části naházely věci, střední část pasovaly na stůl a vrchní na můj noční stolek. Židle, dvě police, větrák, fen a dost volného prostoru na to, aby se tam jedna z nás otočila a někam došla, zatímco ta druhá musela zůstat na posteli. Koupelna měla na šířku sotva metr a dlouhá byla 4 metry a sprchový kout neměl žádný práh, takže se vždycky polovina koupelny vyplavila, díky čemuž byl jeden z ručníků pasován na hadr. Na pokoji byl i internet. Signál sice dost kolísal a každý den jsme se musely přihlašovat na hotelovou síť, ale k jednoduchému vyžití to bohatě stačilo.
Sestra mikro-rozměry pokojíku docela těžko vydýchávala a neustále si opakovala jeho konečnou cenu - 16 000 Kč na pět nocí a dvě osoby. Já to brala statečněji. Pro jednu osobu by to bylo ideální, pro dvě to bylo horší, ale stále se to dalo. Nakonec jsme si na svůj pokojík zvykly. "Back to the dungeon!" byla moje pravidelná hláška pokaždé, když jsme se vracely domů a procházely kolem skladišť, pokojů personálu a společných koupelen.
Jinak se mi ale hostel líbil. Všechno bylo čisté, každý den nám vynášeli koš a uklízeli, což je třeba věc, která se na českých ubytovnách nekoná. Co jsem tak nakukovala do společných koupelen, i tam bylo vždy čisto. V přízemí byla hala s recepcí, kde se dalo posedět, na cokoliv se zeptat, koupit si pohledy i známky nebo využít volně přístupného počítače. Vedle byl pak společenský prostor, v němž se spojoval mini-bar, jídelna a volná křesla s gaučem. Ráno jsme sem chodily na snídani, jednou večer jsme si tu daly pivo, dost lidí se tu jen sdružovalo, kecalo a hrálo kulečník. Velmi příjemné prostředí.
Na snídani, která byla v ceně a v době od 8:00 do 10:00, jsme chodily v půl desáté, díky čemuž jsme se vyhnuly hlavní vlně. Zdaleka jsme ale nechodily poslední a i v takto pozdní dobu bylo vždy dost jídla. Snídaně byly pravda dost jednotvárné, a pokud nejste na sladké, tak i otravné. Nám ale stačily. Každý den byl k dispozici neomezený počet opečených toustů, jeden croissant na osobu, rostlinný tuk nebo klasické máslo, tři druhy marmelád, kukuřičné lupínky a mléko. Po dobu snídaně pak zcela zdarma jablečný a pomerančový džus, po celý den pak voda a káva, případně čokoláda či jen horká voda z kávovaru. Rovněž zdarma. Byla zde možnost si za tři libry připlatit plnou kontinentální snídani, ke které vám nejspíš byla dodána i slaná část, ale neviděla jsem nikoho, kdo by měl něco jiného, co si nekoupil v obchodě a nedonesl k snídani sám, takže těžko říct. K dispozici byla i kuchyňka, tam jsem se ovšem nikdy nepodívala.
Dobrá byla i lokace hotelu. K metru to bylo deset minut chůze a na hlavní ulici od metra se dalo najít minimálně šest různých kuchyní v podobě nespočtu restaurací i rychlých občerstvení. Dále byla ve stejném úseku k nalezení pošta, dvě pobočky obchodního řetězce Sainsbury's (jedna hned naproti metru) a viděla jsem i několik bankomatů. Vše, co jsme potřebovaly, jsme zařídily cestou mezi hotelem a metrem. Do centra k památkám jsme to pak obvykle neměly víc jak 25 minut, někdy s jedním přestupem, jindy s žádným. Hotel se nachází na zastávce Willesden Green, která ještě náleží do druhé zóny, takže jsme ušetřily i na jízdném.
Až na malý rozměr pokoje tedy nemám absolutně žádné výtky.

Peníze

Nejsem zcestovalá, cizí měnu jsem vlastně nikdy dřív neměla v ruce, takže naučit se platit bylo trochu divoké. Ještě první den jsem všechno přepočítávala, ale pak jsem uposlechla sestřiny rady, přestala s tím a začala spíš srovnávat místní ceny mezi sebou. Najednou byl svět snazší. Třetí den jsem začala platit i mincemi drobnějšími než jedna libra a od čtvrtého dne jsem se pokoušela o spropitné. Jenže jsem britský způsob asi nějak nepochopila a dvakrát se mi ho pokusili vrátit zpátky, že prý je to hodně. Nebylo. Bylo to od 5 do 10 % a to je podle průvodců dobře. Nechápu.
Dále také nechápu, kterého génia napadlo na mince natisknout hodnotu slovy stejným písmem jako všechny ostatní věci na nich. Do 20 centů to bylo v pohodě, ale všechno nižší jsem měla v jedné kapsičce a buď jsem mince zkoumala tři hodiny nebo jimi raději neplatila. To je tak těžké tam vyrazit číslici?
Na druhou stranu, svaté libry oproti takovému Euru, kterým jsem platila na cestách. Gazilion stejně zbarvených a stejně velikých mincí a zmatek nad zmatek. Proti téhle měně jsem z principu byla už předtím, ale teď k ní pociťuji čirou nenávist a neumím si představit, jak s tím nějaká sedmdesátiletá babča, co sotva vidí, vůbec může platit.
Další věc mě donutila zamyslet se nad pořízením dvou malých peněženek. Cestou do/z Londýna jsem v peněžence měla tři různé měny s více či méně podobnými bankovkami a mincemi a řeknu vám, že na to moje peněženka rozhodně není stavěná.

Multikulti svět

Jakožto světa neznalá obyvatelka vcelku monokulturního státu jsem v Londýně byla jako v Jiříkově vidění. Samozřejmě jsem věděla, že je to tam národnostně divoké a už před odjezdem jsem vtipkovala, že jedinou věc, kterou v Anglii neuvidíme, budou Angličané, ale o něčem číst a do něčeho přijít jsou dvě odlišné věci. Musím se přiznat, že když v Praze potkám černocha, stále mě to na okamžik zarazí, přestože je v televizi vídám každý den. Ale Londýn? Čtvrtina obyvatel černých, čtvrtina z Blízkého Východu, čtvrtina z Asie, čtvrtina bílých. V City to ještě docela šlo. Cizinci byli spíše turisté a většina zde pracujících lidí byla evropského etnika. Naše hotelová čtvrť byla však přesným opakem. V každém obchodě Arab, na poště samí Indové a v noci jsme často na ulici byly jediné Evropanky, často dokonce i jediné ženy v dohledu. Když jsme procházely hlavní ulicí od metra k naší odbočce k hotelu, obvykle jsme se nebály, protože všude bylo dost světla a lidí. Do vedlejších uliček by nás ovšem nikdo nedostal a kus za naší odbočkou to začalo být příliš divoké i na té hlavní. Noční procházky po okolí nám tedy hodně rychle odpadly.
Nejčastějšími jazyky pak byly němčina, čeština, španělština, něco z islámských zemí (tady opravdu nic nerozlišuji). Angličtinu jsem slyšela jen v obchodech. Britskou angličtinu jen v Globu, Toweru a na hranicích. Na jednu stranu to bylo fascinující, bohaté barevné. Na druhou stranu bych v tom žít nemohla. Příliš mnoho třecích ploch, příliš snadné někoho urazit, příliš pravidel, na které se musí brát ohled. Jen mě to utvrdilo v názoru, že národnostní státy jsou dle mého nejlepší.
Příkladem budiž historka s šátkem. Nesnáším totiž čepice a tak ve větrném počasí, dešti nebo zimě nasazuji na hlavu šátek. V České republice mi to již v minulých letech vysloužilo spoustu divných pohledů, letošní zimy se vyloženě děsím. V Londýně jsem se s negativní reakcí setkala také. Z muslimské strany. Někteří na mě koukali vyloženě nepřátelsky, jiní jen uraženě odvraceli pohledy. Když jsme si večer kupovaly jídlo u jednoho Ahmeda (politická korektnost je pro lamy), zeptala se mě obsluha na rovinu, jestli jsem muslimka. Když jsem odpověděla, že ne, že jen nesnáším čepice, najednou byli v pohodě. Pokecali, nabídli nám práci, popřáli dobrou chuť. Nejspíš je urážela idea, že jsem muslimka s nedbale uvázaným šátkem a krátkou sukní. Teď si přidejte do našeho prostředí více muslimů a pochopíte, co mi vadí. Jedni mi budou nadávat, protože jsem muslimka, druzí mi budou nadávat, protože jsem mizerná muslimka, nikoho nebude zajímat, že šátek se v Evropě z náboženských, praktických i módních důvodů nosí již celá století. Takhle se musím potýkat jen s jednou ze skupin.

Domluva

A nakonec domluva. Prakticky neexistovala. Tušila jsem, že moje mluvená angličtina po pěti letech bez promluvení jediného anglického slova nebude nejlepší, ale dost mě vyděsilo, když jsem zjistila, že ona úplně přestala existovat. První dva dny byly hrozné, nedala jsem dohromady pomalu ani větu. Pak už se to s každým dnem zlepšovalo, až mě štvalo, že veškerá moje komunikace zde se omezuje jen na: "Dala bych si dvě střední latté," a "Bohužel menší bankovku nemám." Kdybych mluvila více, určitě by i jen ten týden udělal obrovský rozdíl. Také jsem zjistila, že angličtinu s přízvukem dávám jen ve filmech. V reálu bezduše zírám. Hahaha... Snad mě toto tvrdé přistání konečně donutí se poohlédnout po nějaké internetové možnosti na pokec s cizincem a vrátit se do doby, kdy jsem byla schopná vést plynulou konverzaci.

A to je pro dnešek vše. Příště se podíváme na londýnské jídlo, dopravu a jiné zvláštnosti, které mě napadnou.

Žádné komentáře: