pondělí 17. srpna 2015

Advík 2015

Občas vyrážím na nové akce, ale většinou jsem účastníkem věcí, které se konají každý rok a kde už jsem se tak trochu stala součástí vybavení. Advík navštěvuji od jeho druhého ročníku pravidelně a letošek nebyl výjimkou.

Drobnosti kolem Advíku
 
I letos jsem nám zařídila ubytování na kolejích VŠCHT. Sice nás to stojí víc plus 48 Kč denně kvůli dojíždění, ale od té doby, co se ubytováváme zcela mimo Advík, nám odpadly jakékoliv problémy s organizací a hlavně s některými zakomplexovanými orgy. Navíc si rády zaplatíme 1500-1800 za to, že spíme v posteli, můžeme se sprchovat, kolikrát chceme, nemusíme si hlídat cennosti, máme čisté zázemí, ledničku na potraviny a relativní klid na spaní (když nám zrovna někdo nehraje na hoboj do půl třetí ráno). Bohužel jsem letos zaspala a už jsme se nedostaly na hotelovou Volhu, ale na studentskou Sázavu. Sice na lepší hotelové pokoje, ale stejně. Chci Volhu. A sedmé patro, abych měla hezký výhled. Jsem rozmazlená princezna a nehodlám na tom nic měnit. 

Vtipné bylo, že na vedlejším pokoji bydlely další dvě návštěvnice Advíku, s nimiž jsem si přes zrcadlo v koupelně vyměnila vzkazík v kata/hiraganě. Už ne tak vtipný byl přístup na net. Na Volze sestra chytala Eduroam, díky čemuž jsme mohly relativně fungovat. Jen z toho důvodu si i letos brala svoji šestikilovou krávu. Ovšem zbytečně. Na Sázavě ani ťuk a na dotaz ohledně internetu mi byla na šest hodin zpřístupněna wifina dole v hale, kde už zbývala k sezení akorát zem. Ahoj, 21. století. Brzy se tu zastav.

Stravování jsme pak až na jednu výjimku řešily mimo Advík. Obědy obstarala blízká čína, pizzerka a z nouze kebab, protože nám zrušili burgrárnu. K snídani a večeři mi stačil půl kilový pytlík brambůrků, protože zdravé stravování je pro lamy. Největší problémy byly s kávou. To nejlepší, co jsem v okolí sehnala bylo přepálené předražené latéčko, které sice bylo dostatečné na zahnání absťáku, ale rozhodně mě nevynášelo do nebes.

Čtvrtek

Poslední dva roky se k nám dostávaly zvěsti, že díky recepci otevřené už od dopoledne nebývají na Advíku před začátkem programu fronty. Proto jsem se letos odhodlala tomu věřit a těšila se na workshop ikebany a přednášku Jak se neztrapnit před Japoncem. Vzhledem k tomu, že nám to z Mordoru odjíždí asi jen ve tři časové úseky a že nám zabralo dost času dopravit se na kolej, nakoupit si jídlo a dát se trochu dohromady, dostaly jsme se před budovu Advíku až čtyřicet minut před začátkem programu. Bohužel nás očekávala fronta, v níž jsme vydržely deset minut a následně zkonstatovaly, že ikebanu tedy opravdu nestíháme. Šly jsme proto na oběd a za hodinu a půl se vrátily, abychom našly frontu o něco málo delší, takže jsme se otočily a jely na kolej dospat deficit.

Pátek

V pátek dopoledne sestra musela do školy vyřešit problém způsobený jejím vyučujícím (zemědělka je fakt úchvatné místo), takže jsme se rozdělily. Měla jsem v plánu přednášku "Po tom by se weebs utloukli! aneb cesty Japonskem", ale přišla jsem, zrovna když oznamovali zrušení. Ulovila jsem si tedy kafe, pár placek (každý rok poznávám stále méně a méně fandomů) a rozplácla se venku na lavičce.

Cestopis z Japonska - Imrik - Stejnou přednášku se stejným názvem měl Imrik už loni a zprvu to vypadalo, že se nic nového nedozvím. Nakonec ale promítal své fotky z poslední návštěvy Japonska a povídal k nim věci, které ho zrovna napadly, takže se tematicky brzy odklonil a výklad byl nový. Pravda, trochu kostrbatý a neuhlazený, ale stále zábavný. Tento typ přednášek mám asi nejraději, protože jsou to věci, které nemůžete nikde dostatečně načíst. Povídání o zkušenostech z návštěvy cizí země ve mně probouzejí touhu vycestovat více než všechny kulturní průvodce dohromady.  

Následovala hodina volna, během níž jsem se setkala s Tuyet a sestrou. Tohle se nám stávalo často. Hodina volna a pak dvě věci najednou. Bylo to trochu frustrující.

Přehlídka kimon - Trn v Oku, p. Zeman - Během výkladu nám na venkovním pódiu byly na modelkách ukázány čtyři typy kimon, přičemž u toho prvního jsme se mohli podívat i na to, jak se takové kimono a hlavně obi uvazuje. K vidění bylo tuším klasické kimono, furisode s delšími rukávy pro dívky, svatební kimono... a ještě nějaké, na které už si za boha nevzpomenu. Vzhledem k tomu, že slečny byly drobnějších postav, vypadala na nich kimona dobře a minimálně jedna osoba mezi nimi věděla, jak je obléknout správně, takže některé modely sice byly trochu pomuchlané, ale stále působily senzačně.

Cosplay divadlo - Tato část programu se mi měla v půlce začít překrývat s něčím jiným, ale nakonec se ukázalo, že nemusím nic řešit. Přihlásily se jen dvě skupinky, přičemž u té druhé mám pocit, že je někde nahnali organizátoři, aby se "soutěž" vůbec mohla konat. První scénka Hannibal Lecter vs. Sherlock Holmes by mě asi sama o sobě nezaujala, ale v porovnání s následujícím Gulášem, který nejspíš nikdo nepochopil (a ani neslyšel), byli jasnými vítězi. Možná to nebylo superzábavné, ale alespoň se u nich dalo mluvit o úsilí a formě. V zásadě velmi rozpačitá záležitost.

Tanec Kuroda Bushi a Hakuun no Shiro - Imrik - Dva japonské klasické tance sice byly v programu psány pod panem Nakagawou, ale předváděl je jeho student a překladatel Imrik, což vůbec nevadilo. Kuroda Bushi, tanec o opilém samurajovi, který si díky své odolnosti vůči alkoholu vysloužil legendární kopí, jsme viděly již loni. Japonský tanec je věc, do které hodlám jako vzdálený pozorovatel v blízké budoucnosti zabrousit, a proto sosám. Výklad k Hakuun no Shiro nám bohužel utekl, takže úplně netuším, o čem byl, ale vypadalo to působivě. Nakonec jsem Imrika ještě zdržela na sluníčku dvěma svými dotazy (Kolik má tanečník v repertoáru tanců? Několik desítek. Za jak dlouho se tanec naučíte? Základy i za měsíc intenzivního kurzu a pak po celý zbytek života osobitější provedení.)

Bóšibari (Připoutaný k tyči) - Malé divadlo Kjógenu - Na programu by mohl v nějaké místnosti sedět sám Bůh, ale ve chvíli, kdy vystupují Kjógeni, by neměl šanci. Já i sestra jsme slavily, že nehrály Vodu z Šimizu, protože tu už umíme z paměti. Připoutaného k tyči jsem sice také už viděla, ale jen jednou, to se nepočítá.

Workshop kjógenu - Malé divadlo Kjógenu - Na tento workshop jsem sestru dotáhla jen, abychom se dívaly. Vzhledem k tomu, že nás tam ale na tři lektory bylo šest, musely jsme se obě zapojit, což mi bude vyčítáno už asi jen tři sta let. Dvouhodinový workshop byl nakonec zkrácen na hodinu a většina času se věnovala naučení té jejich podivné chůze v mírném předklonu na pokrčených nohou. Pak proběhla snaha naučit nás se smát, vstávat a trhat tomely, ale lamili jsme tak, že z nás herci tak trochu nemohli. V každém případě to byla sranda (na stehenní svaly náročná sranda). Ne však taková, aby se mi druhý den chtělo vstávat dříve na pokračování.

Sobota

Kučimane (Papouškování), Kagjú (Hlemýžď) - Malé divadlo Kjógenu - Ano, Kjógeni měli v rámci Advíku celkem tři představení. Papouškování jsem už taky viděla, ale je to jedna z jejich nejvtipnějších frašek, takže jsem se bavila víc než dost. Hlemýžď byl nový a trochu méně zábavný. Respektive měl dlouhý rozjezd, který ovšem vyvrcholil značně bizarním způsobem. Čím déle jsem to sledovala, tím větší jsem měla pocit, že jsem blázen.

(Cosplay soutěž, která už ovšem skončila, takže jsme koukali na soutěžní AMV)

Oda Nobunaga popkulturního balastu a genderbendingu zbavený - Grek1 - Pamatuji doby, kdy bylo na Greka vždycky totálně narváno. Pravda, šlo o učebny, ne o tělocvičnu, ale i v té tělocvičně bývalo víc lidí. Je to škoda, protože Grek je bezkonkurenční přednášející a byť tentokrát zvolil civilnější historické téma, dokázal jej zpracovat velmi poutavě. Malá Advíčata by si měla doplnit vzdělání a zjistit si, kdo je Grek a kdo Oda Nobunaga. Pak by věděli, že přišli o událost roku.

Jak vám hraní (ne)pomůže při (nejen) zombie apokalypse - Pavla "Paichichi" Riedlová - Během zombie apokalypsy bychom sice téměř nikdo neměli šanci, ale to nemění nic na faktu, že jde o nejoblíbenější apokalypsu vůbec. Ano, přednáška nepřinesla nic nového. Rozebíralo se to, co má každý fanoušek zombíků rozebrané i pozpátku, naráželo se na vtipy, kterým jsme se smáli už před pěti lety. Jenže smát se hromadně je mnohem vtipnější než se smát sám u počítače. I přes narvanou učebnu a od druhé třetiny nulový výhled na plátno šlo o velmi zábavnou část programu.

Liška v japonské mytologii a popkultuře - Bára Tarhenia Lišková - Tato přednáška mě příliš neoslovila. Trochu mi to přišlo jako letem anime-světem, kde na nás vykoukla liška. Měla jsem problém udržet pozornost a celkově jsem se nedozvěděla nic, co už jsem nevěděla, přestože se o japonskou mytologii prakticky nezajímám a všechny své "znalosti" mám právě z anime. Pro příště to chce více serióznějších zdrojů a hlavně upravit prezentaci. Stojím si za tím, že prezentace by neměla být předčítačkou pro přednášejícího.

Yukata: Tradiční japonský oděv - Zuzana "Zuko" Jeníčková - A poslední přednáška toho dne také nebyla tím nejlepším, co jsem zažila. Výklad byl trochu trhavý, jak přednášející lovila v papírových poznámkách, ale prezentace byla hezky provedená. Hodně zajímavé bylo oblékání jukaty na konci. Sice už jsme předešlého dne viděli kimono, ale takhle to bylo mnohem blíž a místo odborného výkladu o kimonech jako takových, jaký měl pan Zeman, nám spíš bylo řečeno, na co si při oblékání dát pozor, nebo jak zakamuflovat chyby. Slabší stránkou však byla informační hodnota. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že tomu přednášející věnovala tak tři hodiny, což je také nejspíš důvod, proč neustále lovila v poznámkách. Když nad něčím sedíte přes deset hodin čistého času, zapamatujete si to, i kdybyste nechtěli, a k nápovědě vám stačí jedno slovo v prezentaci.
 
Neděle
 
Od samuraje k sararímanovi - Pavla „Haide“ Sondová - Ryze historická přednáška popisující vývoj samurajské třídy od jejího vzniku, až po její zánik, případně transformaci. Přednášce by možná neuškodilo malé oživení, ale to je asi tak jediné, co jí lze vytknout. Výklad dobrý, prezentace přehledná, přednášející informovaná. Sice se nikdo na nic neptal, ale měla jsem pocit, že kdyby se zeptal, dostane se mu správné odpovědi. Tak by to mělo vypadat.
 
Japonsko a Čína v regionálním bezpečnostním kontextu - Imrik - Imrikův program mám obvykle ráda, ale tato přednáška mi úplně nekápla do noty. Přednášející totiž studuje politologii a má tendenci se zakecávat, takže první půlka přednášky byla menším úvodem do politologie, pak jsme se dozvěděli něco o dalším možném vývoji čínské velmoci a na Japonsko a ostrovy Senkaku zbylo asi pět minut. Imrik tvrdil, že by potřeboval asi tak tři hodiny, já říkám celý semestr. Bylo moc brzy a já byla informačně přehlcená už někdy v půlce.
 
Pak se nám na 15 minut podařilo ulovit místo o nějaké soubojové hry, odkud jsme po vyhnání zamířily do Dejvické čajovny, kde jsem si četla a sestra hrála. Autobus nám totiž jel až za tři hodiny.
 
Dojmy

Ani letos nebyly žádné problémy. Trochu mě tedy zklamalo, že po loňském zlepšení v aktualizacích plateb a zveřejnění programu to letos šlo opět do kytek (první aktualizace sedm dní před začátkem, program tři dny před začátkem, opětovné vinění neznámých lidí z minulosti), ale když jsem nečetla komentáře jisté osoby, která se strašně podivovala, že se nám to nelíbí, tak už mě to nijak nevzrušovalo. Dobrá polovina programu nám potom stála na venkovních macuri, kde bylo podle mého to nejlepší. Bohužel pro účinkující na přímém slunci. Bez macuri bychom se ale asi docela nudily, díky čemuž mě trochu mrzí, že jsem se letos rozhodla nepřednášet. Lenost je mrcha. Nemluvím však o lenosti se na přednášky připravit, jako spíš o lenosti napsat jeden e-mail. Taky už jsem si tam přišla šíleně stará a trochu jsem cítila, že už to není pro mě. Se sestrou se tedy rozmýšlíme, že příští rok Advík navštívíme spíše krátkodobě a možná konečně prubneme Natsucon. S trochou štěstí (a méně lenosti) bych mohla přednášet na obém, když o mě bude zájem.
 
(A také malé plus za odsunutí repráků v tělocvičně. Letos byl výhled bez překážek.)

Žádné komentáře: