čtvrtek 9. července 2015

Pražské střípky

Tři víkendy strávené v Praze s sebou přinesly opět plno zážitků. Navštívila jsem každoroční festival japonské kultury Bodaidžu macuri, šla na suši, poseděla s Warrion v další neznámé restauraci, stěhovala sestru z kolejí a vyrazila na festival pouličního jídla.

Bodaidžu macuri 2015

22. června jsem si vzala volno a vyrazila na Bodaidžu macuri. Dost mě děsilo počasí, protože neustále jen pršelo a předpovědi se netvářily, že by následující dva dny měly být výjimkou. Naštěstí jsme se ale dočkali jen několika málo kapek a i to několikahodinové sezení na zemi na dece se obešlo bez prochladnutí, což tedy osobně považuji za malý zázrak.
V pátek jsem měla dost času, protože mi spoje nejezdí nejlépe. Na tři hodiny jsem to proto zabořila v Dejvické čajovně, kde mi pak na hodinu dělala společnost Tuyet, přesolená pita, dýmka a mléčný oolong, který jsem si dala na doporučení známého a který jsem si naprosto zamilovala. V sedm jsem pak vyrazila na Vyšehrad, jako první se rozplácla na trávníku hned u provazu a čekala. Letos měli zpoždění asi jen 15 minut, takže wuííí! 
Tradičně nudný začátek s lukostřelbou a liturgií spolehlivě odehnal jakékoliv náhodné kolemjdoucí, kteří nevěděli, co bude následovat. Pak nám pan Sató Kenja zahrál na šamisen dvě skladby, načež se chvíli čekalo, co počasí. Počasí se slitovalo a po pár kapkách se začalo tvářit méně vražedně, díky čemuž mohlo začít hudební představení skupiny Wadaiko yosa-yosa. Celou první skladbu jsem vyhlížela sestru, protože ten den přijela z nějakého týdenního školního výletu a mohla dorazit až večer. Nakonec přišla ale jen o první skladbu, jinak stihla téměř vše, co chtěla. Loni jsme zjevně nebyly jediné, kdo se bál, že se pod bubny taiko a vším tím hopsáním kolem nich jeviště rozpadne, protože letos bylo pódium speciálně zpevněné a téměř se nehnulo. Večer jsme zakončili fraškou kjógen. Trochu mě zklamalo, že byla jen jedna hra a navíc zase Šimizu, kterou už znám zpaměti.
V sobotu jsme se pak nevykopaly v čas, na Vyšehrad dorazily zrovna, když byla hodinová mezera, a po desetiminutovém sezení na lavičce zjistily, že tam vlastně ani jedna z nás nechtěla jít. Bojové umění v tradiční zbroji mě sice zajímalo, ale hodina čekání byla moc. Vyrazily jsme proto na Anděl, kde se sestra konečně dočkala již půl roku slibovaného suši. A pak už jsem jen popadla plnou krosnu, jelikož se sestra začínala stěhovat z kolejí a jela domů.

Bílá vrána a stěhování

Následující víkend jsem jela do Prahy znovu. Warrion přijela matce hlídat kočku a jelikož se do Ostravy nejspíš dostanu až v říjnu, využila jsem příležitosti. 
V plánu bylo, že v jednu přijedu do Prahy, pojedu na Petřiny, hodím sestře na kolej prázdnou krosnu, sejdu se s Warrion, dorazíme na Jiřího z Poděbrad, posedíme v restauraci Bílá vrána a já si pak na Hradčanské vyzvednu krosnu plnou a odjedu domů. Pak napsala sestra, že je zbytečné jet na Petřiny s prázdnou krosnou, že si ji vezme na Hradčanské výměnou za plnou, takže jsem psala Warrion, že se sejdeme až na Jiřím. Na Hradčanské jsem zalezla do kavárny a objednala si kávu a cheesecake, protože jsem měla díky změně plánu hodinu volna. V tom znovu napsala sestra, že je už odhlášená z koleje, nemá internet a stěhuje se dnes se vším všudy. Tedy že potřebuje tu prázdnou krosnu hned. Takže jsem do sebe všechno naházela, nasedla na metro, jela na Petřiny a Warrion psala, že zase změna plánu. Vše se předalo, s War jsme se nakonec sešly a mohlo se vyrazit na Žižkov. Od té doby, co se Petřiny staly součástí metro-civilizace, mám mnohem snazší život.  
Nad burgerem, který mě příliš neoslovil, a sklenkami Plzně, Břevnovského a koktejlu z bílého rumu, které mě oslovily velice velmi, jsme pak řešily práci. Čím více mých známých pracuje, tím jasněji se ukazuje, že je jedno, jestli pracujete v nakladatelství, na šachtě nebo v pofidérní firmě s neurčitým zaměřením. Všude je to úplně stejné. Respektive to všude úplně stejně nefunguje. Zábavné historky k pivu, tragická pondělní realita. 
Práce nám však na dlouho nevydržela a nakonec jsme zase skončily u knih a nakonec i u her, převážně Biowaru. Naše věčné téma. Real life is lame. Po pár hodinách ale nadešel čas loučení a já se musela vydat zpátky k sestře. Když s někým bydlíte a mluvíte každý den, přijdou vám pak taková občasná vidění vlastně úplně na nic. Po každém setkání s Warrion musím vzpomínat, jak skvělé s ní bylo žít na jednom pokoji. 
Z počínající deprese mě ale nakonec vyléčilo skoro 70 kilo zavazadel, které nám připravila sestra. Rozdělily jsme si to na půl a začaly se ploužit na autobus, vzpomínajíce na to nablýskané auto, které nám odpočívá u baráku.

Street Food Festival

Tento víkend se v Nákladovém nádraží Žižkov konal festival všeho možného pouličního jídla, což je akce, kterou si nenechám ujít (jídlo ftw!). Jako doprovod se mi nikdo nepřihlásil, a proto jsem do Prahy vyrazila sama. Nákladové nádraží jsem našla docela snadno a musím říct, že mě ty prostory dost překvapily. Nejdříve mě ta představa trochu vyděsila, protože jsem si nedokázala představit, jak to může být uspořádané v nákladovém nádraží, ale po příchodu jsem uznala, že je to parádní. Široká silnice hned od vstupu sloužila jako prostorná area pro všechny stánky a zůstalo zde dost místa na korzování i na stoly k posezení. Nevýhodou bylo, že vše bylo přímo na slunci, takže jste zde opravdu poseděli jen po dobu jídla a pak už jste zase koukali, jak se ochladit. Na druhou stranu díky tomu nikdy nebyl problém si s jídlem sednout.
Za stánky bylo pak schodiště, kde se dalo ve stínu posedět, a dále pak vstup do nákladové haly. Zde byl jen bar, malá výstava o historii Nákladového nádraží a stánek Amnesty International, kde jste se podle figurín mohli nejspíš naučit dávat první pomoc. Já se k tomu bohužel nedostala, protože jsem nejdřív jedla a pak se narychlo rozhodla jet domů dřív, takže už jsem nestíhala. Trochu mě to štve. Bývalé kolejiště pak bylo zarovnáno a obsazeno dalším barem a lehátky určenými k odpočinku. Zde už však lidé spíše zůstávali, než kroužili a místo jsem neulovila. Vypadalo to tam ale úžasně.
Během dvou zde strávených hodin jsem toho moc neochutnala. Výběr byl obrovský, oči by jedly, ale po pátém pokrmu už jsem do sebe nebyla schopná dostat ani kávu. A vzhledem k tomu, že zde nebyl program, neulovila jsem pohodlné sezení a neměla jsem se čím zabavit, nechtělo se mi čekat, než mi slehne a raději jsem jela domů. Absence programu z této úžasné akce tedy dělala poněkud nevhodnou náplň pro samotnou osobu v cizím městě. Spíše bych to příště viděla jako alternativu oběda s přáteli, najíst se a za půl hodiny,  hodinu vyrazit někam jinam za dalším programem. V tomto ohledu je Barevná devítka rozhodně lepší.
A co jídlo? Jídlo bylo úžasné. Americká, brazilská, japonská, vietnamská, africká kuchyně, vše od úžasných burgerů a hot-dogů, které už jen svým vzhledem slibovaly degustační nebe, po závitky, masové směsi, veganské pokrmy, až k palačinkám, zmrzlině a čerstvému exotickému ovoci. Tři bary nabízely nealko nápoje, pivo a kávu, přičemž jsem nikdy nestála déle jak pár minut. Jen jste se museli smířit se zálohou 50 Kč na plastové nádobí. Několik stánků zde také nabízelo koktejly a vinaři zde měli pré. Vybrat si zde mohl opravdu každý a za dobré ceny. Jen se občas špatně odhadovaly porce. Já se snažila jít spíše po menších věcech, abych ochutnala co nejvíce, ale nakonec mě porazila plná miska nudlí. I v tomto ohledu by bylo asi lepší jít ve více lidech a o porce se dělit.

Hovězí závitky s avokádem - 60 Kč - dva rozpůlené závitky z namočeného rýžového papíru, plněné hovězím, avokádem, nudlemi, okurkou a zelím, polité jakousi sladkou omáčkou. Lehké a skvělé! Spáchám doma.

Tecuenos - 60 Kč - pět do křupava osmažených minitaštiček plněných sýrem a šunkou, podávaných s výbornou hořčicí přichucenou pepřem. Spíše taková jednohubka.

Empanadas - 30 Kč - tento pokrm mě příliš nezaujal. Těstová kapsa plněná tuňákem a špenátem měla tuňáku poskrovnu, ale špenát byl na druhou stranu výborný, což říká osoba, která ho příliš nemusí. Kamenem úrazu bylo těsto - příliš hutné, téměř bez chuti a dost zastíralo náplň. Připomínalo mi takový ten tvrdý silný okraj u koláčů.

Durian, dračí ovoce, papája - 78 Kč - dva kousky dračího ovoce, půlka bohužel nevypeckované papáji (ty pecičky jsem pak měla všude) a kousíček durianu na ochutnání, protože jsem, ho nikdy neměla. Vše dokonalé chuti, krásné uzrálé a osvěžující, byť jsem pak byla ráda za hadici s vodou, pod kterou jsem si mohla umýt ulepené ruce.

Pad Thai - 80 Kč - plná miska smažených nudlí s jarní cibulkou, bambusovými výhonky, krevetkami a čímsi, co se mi nepodařilo identifikovat. Struktura byla na maso divná, takže možná tofu? Jako každá pořádná asijská směs i tato byla na sladko a lehce pálivá, což v tom horku bylo v kombinaci s plnou obědovou porcí spolehlivou vraždou.






3 komentáře:

Ely řekl(a)...

Takový maličký kousíček toho durianu! O.o Smím se zeptat, jaký byl chuťově? :3

TSal řekl(a)...

Malý kousek byl na vlastní žádost. Bylo to nejdražší ovoce tam a nevábný vzhled ve mně nebudil zrovna důvěru xD
Chm, jak popsat nějakou chuť? Byl sladký, byť ne výrazně, a spíše než osvěžujícím, jak obvykle jižní ovoce bývá, mi chuťově přišel trochu těžší, zemitější. Pro mě nic odporného, ale ani světoborného. Vedle papáji a dračího ovoce dost zanikal.
Zajímavý byl ovšem vzhled. Dužina je hodně patlavá a spíše než že by mi ten kousek obsluha ukrojila, tak ho setřela a kydla na tácek. Dost mi konzistencí připomínal kaši o.O

Ely řekl(a)...

Hmm, hrozně mě to láká :3 Je to jeden z mála známých druhů exotického ovoce, které se mi ještě nepoštěstilo ochutnat. Vůbec jsem nevěděla, že bude k ochutnání na Street Food Festivalu, fňuk.