středa 6. května 2015

Divadlo – Hamlet

Už vážně poslední článek z mé naprosto epické dovolené na Moravě, tentokráte čistě věnovaný jednomu večeru strávenému v Moravském divadle. Měla jsem totiž neskutečné štěstí a během svého pobytu stihla navštívit nejspíš nejslavnější shakespearovku.

Když jsem asi měsíc a půl před odjezdem zjistila, že zrovna v onen vyvolený březnový týden běží v Moravském divadle Hamlet, maličko jsem umřela radostí (a velice velmi tím zaspamovala celý Twitter). Je to totiž moje nejmilejší shakesperovka a já ji vždycky chtěla vidět na divadelních prknech. Zde musím podotknout, jaká je ironie, že je téměř nemožné najít nejslavnějšího dramatika všech dob někde v dosahu na divadelním programu.

Snažila jsem se však své nadšení krotit, protože přílišná očekávání mají tendenci nastavovat laťku kvality až nesmyslně vysoko a jen málokdy pak člověk odchází spokojený. Moc nepomáhalo, že konkurenci Moravskému divadlu tvořil Kenneth Branagh se svou naprosto geniální filmovou pětihodinovou verzí, kterou i spolu s jeho ostatními počiny vřele doporučuji všem Shakespearovým fanouškům. Přinejmenším v režisérské sesli má pro alžbětinského klasika neuvěřitelný cit a dokáže mu vdechnout život jako nikdo jiný. 

Takže na jedné straně stál Kenneth Branagh, na druhé pak Moravské divadlo, jehož činoherní sekce je pro mě rovněž srdcovou záležitostí. Pravda, nemohu ho srovnávat s mnoha divadly, ale už jen nedostatek důvodů pro návštěvu jiného divadla, je pro mě dostatečným důkazem, že stojí za to u nich zůstat. Krom herců, které jsem si z větší části oblíbila, na nich mám také ráda různorodost her. Od starších klasických kusů v jejich repertoáru najdete i modernější kusy. Vedle lehkovážných muzikálů stojí těžká dramata. Pokud bych to měla srovnat s mosteckým divadlem, je to Moravské jednoznačný vítěz.

Teď však zpátky ke hře! Jaké jsem z ní tedy měla dojmy? Pravda, trochu složité. Chvílemi se mi nelíbila, chvílemi zase líbila, jindy jsem byla naprosto vyvedená z míry. Rozhodně mi ale ležela v hlavě dlouho, až s odstupem času zvítězily spíše kladné pocity. 

Podívejme se nejprve na negativa. 

Překlad pana Hilského jsem ještě nečetla, protože doma mám sebrané dílo někdy z konce 19. století (Čejka, Čelakovský, Doucha) a přestože jsou jeho překlady vychváleny až do nebes, z toho mála, k němuž jsem se dostala, mi něčím nesedly. Podobné pocity jsem měla i z představení, které vycházelo právě z jeho překladů. Druhým mínusem bylo brutální zkrácení hry. Shakespeara byl zvíře. Psal sáhodlouhé věci, které jsou opravdu na několik hodin (viz. Branaghových pět hodin), což je doba na posed v divadle příliš dlouhá. Chápu to, rozumím tomu, přesto… přišlo mi, že byly vynechány některé klíčové scény, zatímco zůstaly jiné, ne tak důležité. Osobně bych asi preferovala jinší poskládání. Třetím negativem byla Ofélie. Její charakter jsem vždy chápala jako éterickou jemnou duši a právě tato její citlivost byla důvodem, proč skončila, jak skončila – kvůli neschopnosti se vyrovnat s Hamletovým chováním a vraždou otce to prostě vzdala. Ve hře mi však přišla jako divoké potřeštidlo tak trochu do větru, což je diametrální rozdíl, který jsem nebyla schopna skousnout. Trochu to zachránila po otcově vraždě, ale celkově mi spíš lezla na nervy. 

Na hře však byly i věci, které se mi líbily a které mě zaujaly. Na prvním místě určitě stojí představitelé Hamleta a jeho strýce Claudia, pánové Petr Kubes a Jiří Nebenführ. Slečna na sedadle přede mnou během přestávky prohlásila, že prý podle ní Hamlet dost přehrává. Já s tímto názorem naprosto nesouhlasila. Jde o psychicky nevyrovnanou postavu zmítanou silnými emocemi jako na horské dráze a herecký výkon tomu podle mého odpovídal. Pan Kubes hrál celým tělem a dokázal k sobě naprosto strhnout pozornost, tedy jednoznačně představitel hlavní role jak by měl být. Hamleta jsem mu věřila a prožívala jsem s ním ten citový kolotoč bez jakýchkoliv mentálních poznámek. Pana Nebenführa jsem tu tuším kdesi v prehistorii již jednou chválila za roli Othella a už jen to, že jsem si zapamatovala jeho jméno, je malý zázrak. Zatímco Othella lze zařadit spíše do kladných postav, dánský král je zmetek do morku kostí a já si ho v této verzi nevýslovně užívala. Nechtěla bych nikoho takového nikdy potkat, ale sledovat ho byla zábava. 

Stejně jako onehdy v Othellovi, ani v Hamletovi nebylo použito mnoho kulis. Osobně však skromnost kulisního vybavení vnímám jako klad, protože scéna pak ponechává mnohem více prostoru fantazii a spíše podtrhne um herců. Krom dvou křesel a pár mečů, které byly do podlahy zabodávány s takovou vervou, až jsem se bála o první řady, hrála prim kovová věž a opravdu hodně dlouhý igelit znázorňující vše od moře po mrtvoly. Kdybych se dozvěděla, že jejich nakombinování bylo příčinou smrti některého z herců, nedivila bych se. To pobíhání nahoru a dolů bylo životu nebezpečné. 

Třetím kladem, byť zprvu poněkud konsternujícím, byla vulgarita. Nemyslím teď slovní, spíše dějovou. Sex a znásilnění bylo v podání Moravského divadla rozhodně časté a zarážející. Tyhle dvě věci v předloze nenajdete, a proto mě jejich pojetí nejdříve dost rozladilo. Jenže ono jim to fungovalo. Hra měla šťávu, zlosyn byl ještě odpornější parchant a celkově byly některé akce uvěřitelnější. Dost jsem o tom přemýšlela a došla jsem k závěru, že on Shakespeare a jeho doba vlastně nebyli zrovna nejprudérnějšími a pokud by autor tuto úpravu viděl, asi by na rotaci v hrobě ani nedošlo. Takže za mě body k dobru za překvapení tam, kde jsem žádné nečekala.

Už teď doufám, že příští rok zase chytnu nějaké zajímavé představení, protože výlet do Olomouce bez návštěvy Moravského divadla prostě není ono. To jsem si uvědomila loni, kdy jsem si vzpomněla, až když bylo pozdě.

Žádné komentáře: