pondělí 20. dubna 2015

Morava 2015 – část 2.

Minule jsme se podívali na Ostravu, Zlín a první polovinu týdne v Olomouci. Dnes nás čeká zbytek Olomouce a Brno. Jsem grafoman a všichni mě za to milujete!

Čtvrtek byl ve znamení zvířátek a kultury. Vzhledem k tomu, že předchozí dny byly dost náročné, nějak se mi přestalo dařit vypravovat se z ubytovny před dvanáctou dopoledne, což mě stejně jako loni strašně štvalo. S přibližujícím se odjezdem jsem totiž nabývala pocitu, že nestihnu všechno, co chci. Na čtvrtek jsem měla naplánovanou zoo a pak divadlo, což vzhledem k pozdnímu budíčku znamenalo, že do programu už nic dalšího nenarvu.

Olomoucká zoo byla skvělá jako vždycky. Konečně nám vrátili tygra, kterého jsem loni postrádala velice velmi, a díky ledovému větru byla většina ostatních koček zavřená uvnitř. To znamenalo, že na ně byl skvělý výhled. Obě lvíčata rostou jako z vody a už jsou z nich pomalu dospělí lvi. Spolu s rodiči se všichni rozvalovali a užívali si odpolední šlofíček. Podle zbytků jsem přišla krátce po krmení. Je fascinující sledovat ty hory svalů a zubů ve stejných spacích pozicích, jaké zaujímá naše kupička roztomilosti doma. Cenu za roztomilost však jako každoročně vyhráli svišťové, na které je od otevření klokaní stezky epický výhled. Chápejte, jsou to malí tvorečkové a já jsem slepá, takže když teď konečně můžu až k nim, tak si i prohlédnu, jak vypadají. Zajímalo by mě ale, kolik se jim jich kvůli dravcům ročně ztratí. A také už chápu, kde se vzaly ty pověsti o netopýrech létajících do vlasů. Přísahám, že ta mrcha schválně létala tak nízko, aby mi o ty vlasy škrtla!


Cestou ze zoo jsem se stavila i v Bazilice na Svatém kopečku.

Jedna z věcí, které mě na Olomouci nikdy nepřestanou fascinovat, je ta krajina kolem. Jde vlastně o obrovskou placku, která se rozprostírá všude kolem a v jejímž středu je starobylé věžaté město. Pokud se sem někdy dostanete, doporučuji alespoň jednou vystoupat někam nahoru a ten výhled si vychutnat. Přímo v Olomouci je k tomu jako stvořená mořická věž, která vás vynese nad střed samotného města. Můžete se tak zblízka podívat na historické centrum z téměř ptačího pohledu, přičemž se vám na pozadí budou rozkládat lány půdy. Autobusem se dá také vyjet na Svatý kopeček, kde máte na výběr buď kovovou vyhlídkovou věž v zoo, což je v okolí asi nejvyšší místo vůbec, nebo pro líné blízkou baziliku postavenou na kopci. Tu mám vůbec nejraději. Zatímco se před vámi rozprostírá širá krajina s lesem olomouckých kostelních věží, za zády se vám tyčí majestátní budova samotné baziliky, na níž památkáři odvádějí řádný kus práce.

Naneštěstí mi však nepřálo počasí, takže z výhledu nic nebylo. Přestože svítilo slunce, byl mlžný opar, přes který byla sotva vidět i jen samotná Olomouc. Ta samá nepříjemnost mi pak o víkendu mařila výhled na Brno.

Po návratu z Kopečku jsem měla asi dvě hodiny, abych se zcivilizovala do divadla, o němž bude příští (mnohem stručnější) článek. Na pokoj jsem se vracela s trochu rozpačitými pocity, ale rozhodně bez lítosti. Moravské divadlo bude nejspíš ještě hodně dlouho moje divadelní jednička. Tím bych asi ukončila čtvrtek a přešla na poslední den v Olomouci.

V pátek se nám nějak nepodařilo domluvit se s Morganou, a proto jsem si našla náhradní (a velmi nákladný) program. Začala jsem v Arcidiecézním muzeu, kde jsem měla vyhlídnuté expozice Speculum Mundi (Sběratelství kláštera premonstrátů na Strahově) a Ke slávě a chvále (1000 let duchovní kultury na Moravě). Tuším, že jsem nakonec viděla obě komplet a navíc i pár miniaturních plastik od Ivana Theimera, kterého jsem vůbec neměla v plánu, ale ruku do ohně za to nedám. Sbírky jsou totiž rozkouskované a roztroušené všude možně, takže jsem šla, kam mě nohy nesly, a doufala, že se někdy najdu. Speculum Mundi byla menší výstava v asi třech místnostech a šlo o výběr exponátů ze sbírky pražského strahovského kláštera. Časově se pohybovaly od středověku po novověk a najít se zde dalo vše od šperků, oblečení, liturgických předmětů až po knihy, u nichž jsem nepřekvapivě postála nejdéle. Opět mě předběhly dvě později přišlé skupinky návštěvníků. Stálá expozice Ke slávě a chvále se pak skládala převážně z obrazové sbírky olomouckých biskupů. Nikoho asi nepřekvapí, že všechny motivy maleb měly svůj původ v biblických příbězích.

Poté následoval poslední z olomouckých antikvariátů, z něhož jsem si odnesla asi čtyři knihy, následovaný pokusem ulovit někde oběd. První volbou byla restaurace ve Zbrojnici, kam jsem občas chodila a obvykle jsem byla spokojená. Tentokrát mě dost překvapilo, jak prázdno v ní je, přestože ještě byla obědová doba a všude jinde měli dost hostů. Když jsem po 25 minutách odcházela, protože mě i přes prázdný podnik, obsluha naprosto ignorovala, docela jsem chápala, proč mají prázdno. Nakonec jsem tedy skončila Pod Limpou, kde jsem se 15 minut po příchodu s potěšením vrhla do jídla, protože už jsem měla hlad jako vlk. V té době mi bylo jasné, že se s Morg asi nedohodneme, a proto jsem přemýšlela, co se sebou. Nakonec jsem se prošla na poštu, koupila si krabici, na pokoji do ní zabalila všechny nové knihy a poslala si ji domů. Je vcelku vtipné si takhle něco posílat, protože adresát i odesílatel mají stejnou adresu. Vypadá to lehce schizofrenně. Z pošty jsem zamířila do parků a konečně si tak prošla jak Bezručovy, tak i Smetanovy sady, z nichž jsem plynule pokračovala do OC Šantovka. Jenom se podívat, jestli v komiksovém obchodě nemají nějaký ten chybějící Marvel a tak. Komiksový obchod byl však pro změnu opět zavřený (mají vůbec někdy otevřeno?) a místo procházky jen tak jsem podnikla nakupovací nájezd, jehož výsledkem bylo několik nových svršků, parfém a jedna PC hra. Plačte, neb můj účet nemůže.

A tak skončil můj poslední den v Olomouci.


Brno

Druhý den jsem před polednem odjížděla autobusem do Brna, kde jsem byla dohodnutá s kamarádkou na přenocování. Málem jsem však neodjela, protože kdybych se náhodou nepodívala, odkud SA jezdí, marně bych na ně čekala na autobusovém nádraží.

V Brně, které jsem nikdy dřív jako takové neviděla, jsem byla šťastně nalezena, vyzvednuta, ojízdenkována a dopravena ke kamarádce na byt, kde na mě čekal její přítel, tři kočky a teplý oběd. Pak jsem jí zcela hodila na hlavu plány na následujících několik hodin, protože jsem prostě odmítla rozhodovat a chtěla si pro změnu užít pasivní dovolenkování. Prošly jsme se historickým centrem, byl mi ukázán slavný brněnský drak, o kterém jsem doposud úspěšně neslyšela a který byl na celé čáře poražen olomouckým „drakem“ vyrobeným z rejnoka (expozice Speculum Mundi), vyšly si parkem na Špilberk a tam si koupily vstupenky do Kasemat, podzemních opevněných chodeb, které sloužily převážně jako vězení. Naštěstí jsme se rozhodly pro průvodce, protože bez něj bychom měly prázdné prostory prolítnuté asi za 15 minut a nic moc by nám to nedalo. Popisných tabulek příliš nebylo a o historii se z nich nedozvíte nic. Pokud se sem tedy dostanete, neváhejte si počkat na doprovod.

Poté jsme sešly zpátky dolů do centra, zase se kousek prošly a nakonec zamířily do irské hospody, kde jsme se měly sejít s jejím přítelem a kde jsme pak ve třech proseděli v družném rozhovoru několik hodin asi až někdy do půlnoci. Vzhledem k pozdní době našeho odchodu jsem tak byla pokřtěna mírnější formou rozjezdů (ano, ten komiks jsem četla) a Brno tedy prohlašuji za procestované.

Druhý den jsme vstávali relativně brzy, protože jsem měla odjet ve dvě hodiny a na seznamu jsme měli ještě oběd, kostnici a brněnské podzemí. Pro někoho to vstávání bylo horší, pro jiné, kteří si při požívání alkoholu hlídají příjem vody, mnohem snazší. Nakonec jsme se ale vypravili včas a všechno stihli. Podzemí, skládající se z propojených starých sklepních prostor pod Zelným trhem, bylo o něco méně děsivé než kasematy. Sklepy původně sloužily převážně jako sklady potravin a vinné sklepy, ale vybavení prostor se zaměřilo i na smyšlené účely jako mučírna a alchymistická dílna. Kostnice byla rozsahem o dost menší, zato působivější. Jediným rušivým elementem byl jakési moderní umělecké plastiky, jejichž vystavení jsem jaksi nepochopila. A protože jsme před prohlídkou podzemních prostor měli do začátku trochu času, znovu jsme si prošli centrum. Tentokrát jsem však byla poučena i o brněnských legendách (ne, vážně, v tom městě nezakopnete o dlažební kostku, aby se k ní nepoutal nějaký příběh o.O).

Z Brna se mi vlastně vůbec nechtělo. Přineslo mi spoustu nových zážitků, po tři sta letech jsem se viděla s kamarádkou z VŠ a užila si zábavné rozhovory. Jenže čas na nikoho nečeká a v práci by asi nebyli z mé absence nadšeni, takže mi nezbývalo, než nasednou na autobus směr Praha a těšit se, jak se v pondělí před prací konečně vyspím.

Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kteří mi během onoho březnového týdne věnovali svůj čas, případně i ubytování, a příteli mé brněnské spojky za to, že se mi půl dne tahal s krosnou (ženská na týden někam do pryč, litujte ho). Těším se na příští rok!


Žádné komentáře: