úterý 24. března 2015

Morava 2015 – část 1.

Víte, proč mám mnohem raději své přátele z Čech než ty z Moravy? Protože všichni bydlí v Praze! Aneb přišel březen a s ním čas i mé dovolené v Olomouci, kde už vlastně nikoho nemám a která se tak změnila v menší tour de Morava.

Úvod mé dovolené byl trochu dramatický. V půlce ledna mi vypověděly službu průdušky, což je u mě vždycky průšvih, který přejde až s teplotami nad 15°C. Sice jsem ty dva měsíce až na dva a půl týdne fungovala, ale pocit, že se mi v hrudi klube přinejmenším vetřelčí královna, si nesu doposud. A počasí tomu nenahrálo ani během dovolené. Sluníčko sice svítilo jako o život, ale zatímco loni jsem chodila ve svetru a jarních botách, letos jsem při větru a po setmění klepala kosu i v zimním kabátu a kozačkách.

Ostrava

Moje Tour de Morava začala v Ostravě, kam jsem dojela asi kolem půl druhé (což znamenalo budíček někdy v sedm ráno) a setkala se s naším mocným gild-masterem z Tery, který mě ani tentokrát nerozsekal na kousíčky. Setkávání se s lidmi z netu je takový zábavný adrenalinový sport, není-liž pravda? Nikoho asi nepřekvapí, že během oběda byla hlavním tématem rozhovoru Tera, ale abychom nebyli monotónní, dostalo se i na rodiny a takové to běžné plácání játry. Částečně oboustranné, ale znáte mě. Jsem strašně užvaněná. 

Pak jsme já a moje odhadem 15kilová krosna zamířily k ostravské sekci, kde jsme měly přespat před cestou do Olomouce samotné. Vzhledem k tomu, že ke mně přes Twitter prosákly vcelku velké novinky, koupila jsem cestou flašku vínu, protože jsem si říkala, že by se mohla hodit. Nakonec jsem byla hned mezi dveřmi vtáhnuta do sporu na téma „Je tahle sukně na pohovor moc krátká?“ čímžto jsme se plynule dostaly k novinkám, ještě než jsem flašku vůbec stihla vybalit. Pokecala jsem tu víceméně jen s Warrion, protože zbytek bytu byl moc vytížen hrami a spánkem na ranní. My o těch hrách alespoň kecaly, aneb jak jsem odvolala svůj zákaz Dragon Age: Inquisition, protože si ji stejně zahraji až za několik let. Také se řešily kostýmy na Halloween, do kterého letos asi vhodím spoustu peněz, protože vyrábět neumím a jsem moc línatá. Uvidíme. 

Já: „Dobrý den, potřebuji pro kamarádku červené sladké víno. Nic o tom nevím, něco mi doporučte.“
Prodavačka: „A jakou cenu si představujete?“
Já: „Ehm… nějakou střední?“
Warrion: „Tys mi donesla flašku portského, ne víno…“
Já: „Portské jako není víno, jo? A vůbec, nestěžuj si xD“
Warrion: „Já si nestěžuji... ale jen proto, že jsem předtím dost jedla :D“
 
Warrion: „Thane (z Mass Effect) je taky skvělý.“
Já: „Vždyť je to ryba.“
Warrion: „Jo, a trochu nábožensky založená ryba, ale stejně je romance s ním roztomilá.“
Já: „Nábožensky založená ryba. Nevím proč, ale najednou se mi vybavil Sebastian z Dragon Age.“

Pak už jsem ale padla za vlast, protože jsem fungovala nějakých 18 hodin, snědla celou pizzu a vypila tři piva, což je spolehlivý způsob, jak mě vypnout. A druhý den zase na cestu!


Olomouc

Hned po příjezdu, který měl zase 15 minut zpoždění, protože Morava a vlaky, jsem zamířila na ubytovnu. Opět jsem se ubytovala v Marii hned u Dolního náměstí, jelikož má skvělou polohu v centru, ceny považuji za nízké a zařízení víc jak uspokojivé. Letos jsem si ale připlatila za vlastní pokoj, jelikož už jsem nechtěla řešit, kdy kdo na pokoji bude, ani vstávat v sedm za zvuků šustění igelitek. 

Po vybalení a krátkém odpočinku jsem vyrazila na oběd do Goliáše a pak na krátkou procházku městem, jejímž hlavním účelem bylo zjistit, kam se mám v sedm dostavit na workshop výroby japonských sladkostí pořádaný Japonským klubem Olomouc. Budovu jsem našla, nakonec jsem si po menším zmatkování všimla i cedulek umístěných na schodišti a dorazila tak na katedru optiky, kde jsme všichni čekali, až nás pustí do kuchyňky. Díky Gacktovi jsem přišla včas, protože přes elektronický zámek nebylo možné se dostat bez pomoci někoho zevnitř a po zahájení se tak člověk mohl maximálně otočit a jít zase domů. 

Na workshopu se vytvořily čtyři skupinky, které se postupně protočily na čtyřech stanovištích. Bylo nám vysvětleno, jak vyrobit sladkou fazolovou pastu anko, kterou se teď nejspíš předávkuji, a ukázáno, jak vyrobit želé verzi fazolové pasty jókan, japonské lívance dorajaki, rýžové koláčky moči a tyčinky pocky. Všechny recepty byly sesbírány na internetech a upraveny týmem klubových šéfkuchařů tak, aby se daly vyrobit i u nás, ale zůstala jim většina z japonského původu. Recepty lze nalézt zde (Fazole azuki se prý dají bez problémů sehnat ve zdravé výživě, největší problém bude s moukou na moči. Ta se tu moc nevyskytuje.)

Krom vaření a ochutnávání jsem si také užila konverzaci se současnými prvačkami, s nimiž jsem snadno našla společné téma. Japonština drtí každou generaci úplně stejně a povídačky o tom, že se z W-senseie stalo zlatíčko, se ukázaly být nepotvrzenými. Aneb stále jsem ráda, že mám tuhle kapitolu za sebou. 

V úterý jsem byla na druhou hodinu dohodnutá s Meru, dalším příkladem toho, jak vykrádám základky. Vzhledem k tomu, že takto časné odpoledne slibovalo vcelku zabitý den, rozhodla jsem se to nehrotit a jen si před návštěvou čajovny zajít do antikvariátů. Stihla jsem jeden a Levné knihy, které se stále více proměňují v hodně divný obchod se vším možným. Na druhou stranu jsem tu sehnala knížku o gejšách, po níž jsem koukala už docela dlouho, takže spokojenost nejvyšší.

V čajovně mě pak vyděsila nabídka pouhopouhých tří typů tabáků. Prý je to teď v Olomouci ve všech čajovnách trochu divoké, protože si v Pardubicích někdo vzpomněl, že se tu tabák nesmí prodávat s porušeným kolkem. Proč zákonu uniká rozdíl mezi krabičkou s nadávkovaným tabákem a krabičkou s naprosto nedávkovaným tabákem, nebo proč na alkohol platí jiná pravidla, to nechápu a doufám, že tenhle paskvil půjde brzy někam do pryč. V každém případě byla dýmka mizerná celá, takže s Kratochvílí jsem nejspíš nadobro skončila. Je to škoda, protože to býval můj nemilejší podnik a s dýmkami jsem začala právě tam.

Meru, krom toho že byla další obětí mého základkového lovu, tak se také pěkně zvrtla. Ostatně jako všichni v mém okolí. Stále tvrdím, že to NENÍ moje vina! Za trest, že neustále odmlouvala a odmítala se účastnit mých nejlepších plánů, jsem ji dotáhla do dalšího antikvariátu. Úlovek zde byl mizerný, a zatímco ona to měla prolítnuté za deset minut, já potřebovala dvojnásobek času (a stejně tvrdím, že mě moc hnala!)

Večer jsem si pak připomněla, jak je skvělé bydlet v civilizaci. Když jsem v půl desáté dostala chuť na kávu, tak jsem si prostě vzala kabát, šla do mekáče a za deset minut seděla zpátky u počítače, kde jsem ten týden měla naposledy alespoň trochu energie. Nemluvě o tom, že to na náměstí nevypadalo jako po vymření. Všude lidé a víc života než u nás v pátek večer nebo v neděli odpoledne. Já tam chci bydlet!


Zlín

Nevýhodou těchto dovolených je, že skoro všichni moji nejbližší pracují/studují a mají volné jen víkendy, takže se musím všelijak přizpůsobovat. V případě Wifey, osoby, s níž jsem půl roku bydlela a díky které vím o japonském 90’s popu víc, než bych kdy chtěla, to znamenalo výlet do Zlína. 

Vzhledem k tomu, že volno na mě měla až v půl čtvrté, využila jsem volného dopoledne k návštěvě Vlastivědného muzea v Olomouci, kde jsem se byla podívat na výstavách Olomouc – patnáct století města a Olomoucká univerzita. Ta první obsahovala spoustu exponátů, vcelku zajímavé doplňující povídání na stěnách a sem tam nějaký ten interaktivní materiál pro podtržení atmosféry. Videozáznam jakéhosi písaře v první místnosti mi ovšem lezl na nervy, protože běžel na smyčku a než jsem vypadla, slyšela jsem ho asi osmkrát. Univerzita byla spíše o textu, exponátů naprosté minimum, a proto se vešla do jedné místnosti. Pokud vás na výstavách nebaví číst, nemá cenu tam lézt. Jakési dvě slečny to měly prolítnuté za dvě minuty, já tam strávila hodinu. Když však textu dáte šanci, dozvíte se spoustu zajímavých informací o historii olomoucké univerzity, která byla jednou ze tří věcí, jež utvářely a stále utvářejí Olomouc jako takovou.

Co mě ovšem nehorázně štvalo, byly zaměstnanci muzea. Na první výstavě se dvě dohadovaly u okna o slevách a ani se nesnažily být potichu. Na druhé výstavě jsem pak byla rušena neustálým, hodinu trvajícím telefonováním, opět beze snahy být tiše. Kdybych si volala nebo se nahlas bavila já, bez pardonu by mě okamžitě vyprovodili z budovy.

Pak už jsem to ale měla tak akorát na vlak a vzhůru do Baťova… ehm… do Zlína. Wifey si mě vyzvedla na nádraží a hned jak jsme z něj vyšly, jsem byla vystavena Baťově univerzitě a Baťovu institutu, načež jsme se po třídě Tomáše Bati, na níž stála minimálně jedna Baťa prodejna, vydaly na oběd do pizzerie. Tady jsme kecaly asi dvě hodiny o všem možném. Vedla však témata jako shounen-ai, úchylnosti j-popu a objednávání mangy v jazycích, které umíme trochu nebo vůbec. Pak jsme se na chvíli přesunuly do blízké čajovny, kde jsme vesele pokračovaly. Cestou zpátky jsem byla upozorněna na sochu Tomáše Bati, která mě ovšem velmi zklamala. Raději nemít žádnou sochu než jen v životní velikosti.

A tím skončila první polovina mé dovolené na Moravě. Někdy touto dobou mi peněženka začala vysílat varovné signály a baterie vyhlásily nouzový stav. Ach ty mé dovolené, jednou budou moje smrt!

3 komentáře:

Ely řekl(a)...

"a povídačky o tom, že se z W-senseie stalo zlatíčko, se ukázaly být nepotvrzenými" ... já fakt nevím, co proti němu všichni pořád máte, moji prváčtí známí ho berou úplně normálně, neděsí se ho a souhlasí, že je úžasný -> netuším, co jsi to odchytila za skupinku :D A to jsi ještě určitě přihodila nějaké své historky a oni z něho teď budou mít teprve hrůzu, že jo! :D

Krásný úlovek z Levných knih! :)

Ad olomoucké čajovny - my se v úterky scházíme v Sofii a jsme nanejvýš spokojeni~

TSal řekl(a)...

I u nás v ročníku se našli takoví, kteří ho považovali za zlatíčko, takže tyto postižené skupiny neberu v potaz xDD A přidala jsem jen jednu. Historka o tom, jak spolužáka sejmul petkou plnou vody a vyděsil tím zahraničního lektora k smrti, se nesmí vynechat!

V Sofii jsem byla později ten týden a byla jsem nadšená. Obsluha, dýmka i čaj skvělé, tak snad jim to vydrží.

Ely řekl(a)...

What the...! O tomhle jsem nikdy neslyšela O.o A takový už teda rozhodně není ^^' Proboha. Doufám O.o

I jídlo je skvělé, pravidelně tam jídáváme a moc nám chutná~ (Hummus se zeleninou sice začátkem semestru dostával svému názvu více a nyní se jedná spíš o zeleninu s hummusem, ale je to pořád moc dobré :D)