pondělí 17. listopadu 2014

Halloween

Ke vzteku lidí, kteří by přejímání svátků trestali nejlépe veřejnou popravou, jsem jedna z těch, které slaví Halloween. Klasických bytových párty je spousta, tak proč si je jednou ročně nezpestřit kostýmy?

S ostravskou partou máme několik ročních událostí, během nichž se pravidelně scházíme a užíváme si vzájemné společnosti, alkoholu a deskovek – Silvestr, srpnová narozeninová oslava a pro nás aktuální Halloween. 

Loni jsme se rozhodly mít večírky tematické, a aby se předešlo složitým dohadům na poslední chvíli, losovalo se o nich již na minulém Halloweenu. Losování, které mělo vše rychle a férově rozhodnout, se nakonec změnilo v asi dvouhodinový spor o výhodách a nevýhodách jednotlivých témat a výsledkem byl knižní Sherlock Holmes. Já byla vcelku spokojená, protože to pro mě znamenalo vytáhnout lolitu a nic moc se nestarat. Během roku se mi na to samozřejmě podařilo zapomenout a tak jsem asi 10 dní před akcí prodělala menší záchvat paniky, za co půjdu a kde takhle narychlo vyhrabu něco kostýmovitého. Pak mi secvakla kolečka, oddychla jsem si a zjistila, že pokud si chci sehnat ještě nějaké epesní doplňky, přes poštu už to nestíhám a musím během svých dvou dnů v Praze, kam jsem jela na dříve sepsaný koncert Lindsey Stirling. Moje představa byla nějaký malý elegantní připínací klobouček a v Claire’s jsem se chtěla podívat na udělátka pro tvorbu účesů. Kdysi jsem na ně koukala a velmi mě zaujaly, přestože cena je tedy úděsná. Byla jsem úspěšná. Klobouček jsem sehnala přesně podle svých představ a z udělátek jsem si koupila jakousi rouru na střízlivý upnutý drdol, který plánuji nosit spíše v civilu, jakési spirálky na rozházený drdol a přímo na halloweenskou párty pak pěnovou čelenku, na níž se namotávají vlasy do věnce ve stylu padesátých let. Ze všech tří pomocníků jsem nadšená, byť na ně tedy mám bohužel málo vlasů a bude to chtít trénink si je nasadit bez cizí pomoci.

A zase jsem jela s krosnou. Jak jsem se těšila, že po pořízení tabletu nebudu muset tahat počítač a na víkendové akce vystačím s batohem, tak lolita řekla ne. Dvě vcelku objemné sukně a hlavně mega spodnička se o výplň celé krosny postaraly vcelku snadno. Předák navíc byla rozhazovačná s dovolenou, protože to byl poslední týden, kdy jsem měla být na směně a obě už jsme se těšily, jak se té druhé zbavíme, proto jsem si vzala volno už ve středu, vyspala se, zabalila a v pátek se vydala na úžasnou sedmihodinovou cestu přes republiku. Tyhle dlouhé trasy už moc nezvládám a za Prahou jsem nevěděla, jak si ve vlaku sednout.

První den v Ostravě proběhl v klidu, byť ne bez trapasu. 

Já po výstupu z tramvaje: „Jsem ztracetá!“
Pán procházející kolem: *hodně divný pohled ala co je to za exota*

Druhý den však nastal pořádný šrumec. Už od poledne, kdy jsem se konečně vyhrabala z postele, lítala Nari s Warrion po kuchyni a připravovaly nám občerstvení na večer. Pomazánky, výborná dýňová polévka s chilli, sýrové a šunkové mísy, sněhové pusinky. Vzhledem ke své kuchyňské neschopnosti jsem se jako vždy přihlásila na minionské práce, které se obvykle skládaly z krájení větších věcí na menší. Od čtyř hodin jsme se také začaly hromadně strojit, líčit a česat, ať už samy nebo s pomocí ostatních. Nariino zavazování do korzetu si vysloužilo vlastní nepublikovatelné video a hned jak s tím byla hotová, jsem si nechala zamotat vlasy do příslušného účesu, který se mi líbil převelice. Po šesté hodině dorazily další dvě posily naší pařící skvadry a v deset dorazila konečně i poslední účastnice, Morg, která byla nucena se potýkat s minimálně hodinovým zpožděním vlaku. 

Každá taková akce musí být i náležitě zdokumentována a tak se fotilo z asi tří foťáků ve třech vlnách ze všech úhlů. Opět jsem se ukázala jako tragický fotograf. 

Po závěrečném focení se pak většina osazenstva převlékla zpátky do civilu, protože korzety nejsou nejpohodlnější část oblečení, obzvláště sedí-li se na zemi, kam jsme se přesunuly kvůli hrám. První na řadě byla hra Gloom, jež se mi velmi zalíbila, ale která je bohužel zatím jen v angličtině a tak nemá cenu ji kupovat k nám domů, protože by matka z hry moc neměla. Každý z hráčů dostal na starost svoji rodinu a cílem hry bylo nasbírat jim přihazováním karet, které máte v ruce, co nejvíce negativních bodů a ve vhodný čas ho pak zabít. Čím zdeptanější člen rodiny ve chvíli smrti byl, čím více měl mínusových bodů, tím větší skóre. Aby to nebylo tak snadné, snaží se vám protihráči postavy rozveselit a vy zase jim. Nejepičtější byl pes Baltazar, kterého vlastnila Warrion. Když ho War konečně zabila, nebylo původní kartu ani vidět, přestože jsou kartičky průhledné. Dostal neštovice, vychválili ho v parlamentu, ztrapnil se na bále, požehnal mu papež,… Na každé kartičce je krom bodů napsána i příčina jejich udělení, případně nějaké bonusy či postihy a podle pravidel by se při položení karty mělo vše podat ve formě stručného příběhu. Na to jsme bohužel moc nehrály, protože to byla hra nová a my se snažily vpravit do pravidel. Rozhodně doporučuji anglicky mluvícím nadšencům morbidních záležitostí. 

Pak jsme hrály již tradiční Bang, který byl opět plný silných emočních okamžiků. Třeba když mě až po deseti minutách hry napadlo se podívat, kdo je šerif, nebo když jsem Warrior (opět) poslala do vězení. Když v něm visela asi půl hodiny, tak se vztekle podívala do pravidel a zjistila, že už to asi tři roky hrajeme špatně. Ta karta se měla po prvních dvou kolech sama zrušit a ona mohla dávno hrát. Není nutno podotýkat, že jakmile kartu zrušila, byla jsem bez ohledu na svou roli ve hře jejím prvním cílem a má životnost rychle došla svého konce. Hero a Nari tuhle hru odmítají hrát, protože mají pocit, že při ní jde kolikrát o reálný život. Nedivím se jim, ale podle mého to jen zvyšuje intenzivnost zážitku. 

Druhý den jsme pak s Morg ve dvou vytáhly Zeměplochu, na kterou jsme neměly moc času, a proto jsme ji nedohrály. Ani jedna z nás ji nehrála, takže jsme studovaly pravidla za běhu, přesto mě velmi bavila. Máte před sebou mapu města s několika čtvrtěmi, které obsazujete svými domy a pomocníky, nebo odstraňujete figury svého protivníka. Každý také na začátku každé hry dostane kartu s osobností, na které je určen cíl, jehož musíte dosáhnout, abyste vyhráli a hru ukončili. Přišla mi vhodná pro začátečníky i pokročilé. Jako začátečníci jsme se vcelku snadno chytli, ale pokročilejší hráči mají velké pole působnosti, aby se pustili do epické bitvy osobností a plánů. Taková Hra o trůny, ale všechny postavy jsou Malíček. 

Deskové a karetní hry jsou asi mou nejoblíbenější položkou těchto našich sešlostí. Doma nemám s kým hrát, protože ve spoustě her narážíme na to, že máme jen tři hráče (matka a sestra), a navíc se zbylým dvěma stranám málokdy chce něco hrát. Ostravská parta je tedy jediná, která mi párkrát do roka umožňuje si je užít a před kterou se nestydím prezentovat svou naprostou neschopnost intrikování a plánování. V každé hře jsem totiž děsivá divoká karta, od které nevíte, co čekat, protože to nevím ani já sama. 

A pak už jsem musela bohužel domů s nejistými plány na Silvestra, který jsme také začala trávit v Ostravě. Mám ale rok na to, abych se připravila na další Halloween, tentokráte ve znamení her! Uvidíme, jestli najdu nějakou použitelnou ženskou postavu, nebo konečně poruším své čistě ženské role a půjdu do Sephirotha! 


Žádné komentáře: