neděle 23. listopadu 2014

Fantom opery a indická restaurace

Fantom opery je už nějaký ten pátek mou srdcovkou, a proto dokázal nemožné. Nejenže jsem se konečně dokopala jet do Prahy na nějaký muzikál, což už jsem plánovala dlouho, ale také jsem jeho uvedení na českou scénu zaregistrovala včas, abych ještě stihla lístky, navíc na dobrých místech.

Jelikož se mi na přelomu října a listopadu nahromadilo strašně moc akcí, nějak jsem zaspala a nestačila včas zkontaktovat pražskou pobočku, abych se s nimi domluvila na doprovodném programu. Kvůli spojům a pohodlnosti jsem si totiž vzala volno na čtvrtek, kdy se konalo představení, i následující pátek, během něhož bych to sice do práce stíhala, ale bylo by to časově nepříjemně napnuté. Byla jsem proto dohodnutá jen s Gladness, kterou už jsem neviděla dobrého tři čtvrtě roku, protože se nám plány nádherně míjely. Do Prahy jsem proto ve čtvrtek jela relativně pozdě s tím, že se najím, u sestry, kde jsem opět přespávala, se převléknu a vyrazím do divadla. Sestra ve škole skončila dříve a tak jsme se dohodly, že se sejdeme v hospodě poblíž jejího bydliště a že ji pozvu na oběd. Ona totiž vídá pořádné jídlo, jen když přijede na víkend domů. Hvězda je sice studentská hospůdka, ale má lidové ceny a navíc v ní dělají strašně dobré hamburgery a tortilly. A jelikož časové plánování nemáme v genech ani jedna z nás, musela jsem pak hodně kmitat, abych se dala dohromady a stihla plánovanou tramvaj. 

Fantoma hráli v divadle Goja Music Hall, které se nacházelo na Výstavišti na Holešovicích, díky čemuž jsem ho snadno našla, neb jsem tam tři týdny zpátky byla na Lindsey. Sestra se tak o moji dopravu nemusela víceméně starat, jen jsme se domluvily na prozvonění, až pojedu domů, aby mě vyzvedla před budovou. Nabývám dojmu, že začínám zvládat i pražskou povrchovou dopravu! (Pochvalte mě -.-)

Divadlo Goja se mi prostorově velmi zamlouvalo. Celé bylo laděno do stylu moderního umění a interiéry považuji za fascinující. Co se mi na jeho uspořádání ale líbilo nejvíce, byly rozestupy mezi řadami sedadel. Žádný deseticentimetrový rozdíl, díky němuž stejně nevidíte, protože si dvě řady před vámi sednul basketbalista! Tady měla řada pode mnou ramena někde na úrovni mých kolen a tak se opravdu nemohlo stát, že byste kvůli vyššímu člověku neviděli. Díky tomu, že jsem šla sama, se mi navíc podařilo získat sedadlo ve středové části, byť o něco výše, než mívám ve zvyku, a tak jsem na pódium viděla bez jakékoliv překážky a otravného otáčení hlavou. 

Co mě trochu zklamalo, byli samotní Pražáci. Vím, že sestra nadávala na lidi, kteří v Praze chodívají do divadla nevhodně oblečení, ale očekávala jsem, že procento těchto lidí bude stejné, jako bývalo v Olomouci. Strašlivě jsem se spletla. Zatímco v Olomouci byl nevhodně oblečený tak jeden z deseti, tady byl spíše jeden z deseti vhodně oblečen. Pražáky celkově vnímám jako lépe oblečené, problém je, že takto lépe oblečení, v jednom stylu chodí kamkoliv bez ohledu na příležitost. Nejvíce to zazdil jeden z herců, který se s přítelkyní přišel podívat na představení svých kolegů v rockerském. Ano, na rockovém koncertě by jeho oblečení bylo epické a jeho ženskému protějšku bych velmi záviděla, avšak v divadle to nemělo co dělat. Pro mě to bylo velkým rozčarováním. O tom, že kostkovaná košile není vhodným společenským oděvem jen proto, že je to košile, a že ne vše, co se třpytí, je večerní róbou, se tu nebudu rozepisovat. 

Teď však již k samotnému představení. Má očekávání byla obrovská, téměř nesplnitelná a já si toho byla vědoma. Snažila jsem se je proto v sobě dusit a dívat se na představení objektivně. Nakonec mě spousta věcí mile překvapila a velmi se mi líbila. Sboristé byli výborní, drtivá většina herců své role zvládla skvěle a celé pódiové provedení mi nejednou vyrazilo dech. Vytahování lustru, který později „spadl“, mi hned na začátku prohnalo po páteři mrazení, připravované představení Hanibala bylo pestrou a velkolepou podívanou rovnající se té ve filmu. Obzvláště mě zaujala scéna, při níž Christine dozpívala píseň Remember me a v přímém přenosu se jim podařilo přenést pohled na scénu z publika na pohled na scénu ze zákulisí. 

Za podařený považuji i překlad do češtiny. Asi tři mí známí prohlásili, že by na představení nešli, protože bude v češtině. Já osobně tento přístup trochu nechápu. Muzikály se překládají dennodenně, protože v nich přeci jen jde hlavně o text a nelze jeho neporozumění přejít a jen si užívat hudbu jako takovou, jako tomu je u obyčejných písní. Tito mí známí dokonce sami v minulosti sledovali muzikály překládané do angličtiny, japonštiny či francouzštiny a v případě těchto jazyků jim to nevadilo. Tak proč ten odpor k mateřskému jazyku? Začínám ho vnímat jako pózu. Sama jsem se během představení přistihla, jak si říkám, že tomu nějak moc rozumím, na to že je to zpívané. A pak mi došlo, že to vlastně neposlouchám v angličtině, na kterou jsem si zvykala přes tři roky, ale v češtině. Vůbec mi to nepřišlo. Jen jeden verš mě trochu zatahal za uši (point of no return, na jehož překlad už si bohužel nevzpomenu), ale to je tak jediné. Překlad tedy jednoznačně chválím a obdivuji. Pokud váháte kvůli němu a máte ještě možnost sehnat lístky, kupujte!

Teď však to ALE. Já musím mít vždy nějaké ALE, že? Kamenem úrazu pro mě byl Fantom a Raoul. Nutno podotknout, že kdyby Fantom byl podle mých představ, nemám proti Bohušovi Matušovi, který hrál Raoula, vůbec nic. Sice jsem mu vzhledem k věku a zabarvení hlasu trochu nevěřila roli naivního zamilovaného mladíka, ale výkon, který předvedl, byl bez chyby. Jenže už když jsem ho slyšela poprvé zazpívat, řekla jsem si: „Páni, ten by byl skvělý Fantom!“ A této myšlenky jsem se do konce představení bohužel již nezbavila. Sám Fantom byl totiž bez šťávy. Postrádal onu démonickou auru, charisma, které měl mít, přišlo mi, že se zpěvem panu Matušovi vůbec nevyrovnal a byť jsem laik, troufám si tvrdit, že některé části prostě nevyzpíval. Tam, kde se Fantomovi scény pomalu stupňovaly z napětí do plíživého strachu a hlubokým emočním vírům, tam se při divadelním představení nic nestupňovalo. Citově stále stejná úroveň, žádné vyvrcholení, tam kde být mělo. V druhé polovině to bylo o něco málo lepší. Občas jsem si říkala, že se konečně chytnul, ale pak… nic. Fantom pro mě byl tedy velkým zklamáním, což je u klíčové postavy celého muzikálu téměř nepřekonatelný problém. 

Domů jsem se proto vracela se smíšenými pocity a ještě dnes váhám, zdali si koupím další lístek nebo se na to vybodnu. Ráda bych viděla alternaci, ale bohužel mi nikdo nezaručí, zdali na tom představení, které si vyberu, bude nebo ne. V každém případě peněz nelituji. Ani těch za lístek, ani těch 120 Kč za program plný fotek, které mi budou po léta osvěžovat paměť. 

Druhý den jsem byla na dvanáctou dohodnutá s Gladness, která mě vzala do poněkud nezvyklé čajovny Bílý jeřáb poblíž Švandova divadla. Já osobně bych to popsala jako kavárnu, kam lidé chodí na obchodní jednání, s čajovou nabídkou místo kávovou. I občerstvení bylo laděné asijsky a nebyl by problém si sem zajít na oběd na miso polévku či tofu terijaki. Na mě osobně bylo příliš brzy a tak jsem své korejské knedlíčky Dim-sum plněné špenátem, houbami a tofu nedojedla. Čaj byl ale dobrý, doporučuji se také podívat na jejich zákusky. Já si dala mačča roládu, která mi velmi chutnala. Mačča mléčný koktejl už mě tolik neoslovil, protože je na mě mačča sama o sobě trochu moc trpká a přisladila bych si ho. 

Gladness mě ve velké míře deptala svými cestovatelskými zážitky, protože letos měla štěstí na příležitosti vycestovat. Nezáviděla jsem jí její zážitky, to v žádném případě, spíše to, že ji všechny vyšly dohromady na méně, než na kolik nás se sestrou nejspíš vyjde plánovaná dovolená v Londýně (jednou, snad). Co dělám špatně, že mě vždycky všechno stojí mnohem víc než ostatní? Proč já takové příležitosti nikdy nemám nebo o nich nevím? Život není fér. 

Příjemné čajovnické zážitky pak vystřídaly zážitky hororové v podání pražské MHD ve špičce. Vždycky jsem říkala, proč Pražáci jezdí autem, když se přes MHD všude dostanou relativně rychle a snadno. Pak jsem se snažila ve čtyři hodiny odpoledne dostat tramvají od Švandova divadla přes Malostranskou na Hradčany a částečně jsem je pochopila. Okolo popojíždějící auta na tom sice nebyla o moc lépe, ale řidiči se alespoň nemuseli potýkat s rodinou se čtyřmi uřvanými dětmi. Jen na první zastávku, na kterou bych se pěšky dostala za 5-10 minut, jsme jeli 20 minut a další 25 minut trvalo, než jsme se dostali pryč z malých uliček Starého města do civilizace, kde už byl prostor k manévrování. Sestra, s níž jsem se na Hradčanské měla sejít, mi hned vyčetla, že jednou přijde někam včas a já mám takové mega zpoždění. 

Opět jsem ji pozvala na oběd a dala jsem jí na výběr mezi Yum Yum restaurací, v níž jsem byla, a indickou restaurací o kousek blíž. Obě mi při poslední návštěvě Prahy doporučil kamarád a chtěla jsem je vyzkoušet. Sestra nechala samozřejmě (jako vždy) rozhodování na mě, a tak jsem vybrala indickou restauraci Indian by Nature. Že je dražší (tak 200 Kč na hlavní jídlo bez přílohy) jsem věděla, že je to však restaurace na lepší oděv už nikoliv. Já byla v pohodě, protože jsem na sobě měla černé kalhoty a košili, kterou jsem si brala do divadla, ovšem sestra nosí spíše pohodovější styl a tak dovnitř nakráčela v mikině s nápisem „Come to the Dark side, we have cookies“ a riflích. Obsluha nás nevyhodila a tak jsme se rozhodly zůstat, byť jsme se (hlavně tedy sestra) necítily úplně v kramflecích. (Cože jsem to kritizovala o pár řádků výše?) S rodinou jsme navíc do podobných restaurací nikdy nechodili. Matka se sice ve vyšším stolování vyzná a nějaké rady nám během dětství udělila, ale víte, jak je to s vědomostmi, které se neuplatňují v praxi. V hlavě jsme tedy lovily vzpomínky a snažily se nedopustit dalších nepřístojností. Obsluha však byla skvělá a myslím, že jsme je pobavily na měsíc dopředu. 

Jídla měli velký výběr a vzhledem k naší neznalosti indické kuchyně jsme nejdřív nevěděly na co koukat dřív. Téměř všechna jídla však mají dobře popsaná jak v angličtině, tak i v češtině, a proto jsme se rychle zorientovaly a objednali si. Jako předkrm jsem nám vybrala mangové Lassi, které nám tedy nic neříkalo, ale držela jsem se svého praxí osvědčeného závěru: „V čem je mango, to musí být dobré“. Nakonec se ukázalo, že je to ta strašně dobrá žlutá jogurtová tekutina, kterou jsme lovily v running sushi. Konečně vím, jak se to jmenuje! Štěstí nám tedy přálo. 

Jako hlavní chod jsem si já dala Tikka masalu, o kterou jsem se jednou velmi neúspěšně pokoušela v domácích podmínkách, a sestra Murgh Korma, křehké kousky kuřete vařené ve smetanové omáčce s kardamonem posypané oříšky. Jako přílohu jsme si zvolily rýži, kterou bych byla schopná sníst i jen tak samotnou. Jelikož nám přílohy i omáčky podaly na samostatných talířích, z nichž jsme si pak nandávaly na hlavní talíř (znalci stolování nejspíš umírají smíchy), nebyl problém si jednou vzít to a po druhé tamto. Sestřin výběr mě však pravda příliš neoslovil. Už když ochutnala prvně, prohlásila, že jí to strašně připomíná svíčkovou, načež jsem skoro vybuchla smíchy. Pak jsem ochutnala také a došla k závěru, že by se k tomu skvěle hodily houskové knedlíky. 

Jídlo bylo skvělé a hutné. Sestra se přecpala k prasknutí, já nedojedla, protože jsem neměla možnost se pak někam svalit, ale musela jsem na autobus domů. Číšník se mě zeptal, zdali nechceme zbytek zabalit domů, ale odmítly jsme, protože se nám s tím nechtělo tahat. Pak se také zeptal, zdali to byla naše první zkušenost s indickým jídlem, a po přitakání nám doporučil si příště dát jako jednu přílohu rýži a jako druhou indický chléb, že prý je výborný. Rozhodně jeho rady uposlechnu. 

Pokud tedy máte chuť na indickou kuchyni, mohu doporučení na Indian by Nature předat dál. Doporučuji však jít ve slušnějším oděvu (nemusí to být rovnou malá černá, jen ne rifle) a vyzbrojeni angličtinou. Chvíli jsem zkoušela češtinu, ale když mi na stole místo jednoho piva přistála dvě, rozhodla jsem se přejít na angličtinu (haha). Tu obsluha zvládá bez problémů a ani nemá silný přízvuk, takže rozumět jim je dobře. Jídelní lístek, který je vyvěšen také na internetu, je i v češtině, stačí tedy jeden mluvčí nebo zarytý Čech s trpělivostí. 

Jelikož jsme měly ještě přes hodinu čas a restaurace byla nekuřácká, rozhodly jsme se v okolí podívat po nějaké kavárně, kde by si sestra mohla zakouřit a kde bychom si daly kávu. Nakonec jsme našli hned za rohem malou kavárničku, která naprosto vyhovovala našim potřebám. Konečně vím, kam si sednu, než mi příště z Prahy pojede spoj, protože posledně jsem hodinu mrzla na zastávce a sranda to tedy nebyla. Jen byla zase nekuřácká, takže si sestra cestou dala dvě cigarety, než byla ochotná podstoupit další abstinenční chvilku. 

A tím skončil můj další výlet do Prahy. Konečně tohle město začínám poznávat po všech stránkách!

Žádné komentáře: