pátek 24. října 2014

Lindsey Stirling a kolečko přátel

Rozhodla jsem se splnit další bod na svém 101/1001 a odškrtnout si koncert, k čemuž mi v pondělí posloužila Lindsey Stirling. A jelikož je večerní spojení do domovského města spíše neexistující než existující, zůstala jsem v Praze o den déle a oběhla pár svých přátel.

Před pár měsíci jsem došla k závěru, že se nějakým neznámým způsobem z mé hrstky přátel stala docela početná skupina vyskytující se převážně v Praze. Jak mi dříve stačilo jednou za dva měsíce jet na odpoledne do Prahy a všechny jsem nějak prostřídala, teď to naprosto nestačí. Kdybych s každou návštěvou Prahy měla vidět jen jednoho z nich, musela bych jezdit obtýden (což v srpnu nebylo daleko od praxe), na čemž bych se nejspíš položila. Také jsem došla k názoru, že přestože do Prahy jezdívám často a již několik let, vlastně ji vůbec neznám. Nechodila jsem na kulturní akce, a vyjma Dejvické čajovny, která se stala mou předsunutou základnou, jsem neznala žádné podniky. To vše bylo na čase změnit a tak to také měním.

Vzhledem k tomu, že mi poslední autobus z Prahy jede v 19:40 a poslední vlak sice v 23:30, avšak do vedlejšího města, z něhož bych se dostala až někdy kolem čtvrté ráno, tak jsem byla nucena si v práci vzít o den volna navíc, Resp. v původním plánu to byl jediný den volna, protože jsem před koncertem chtěla do práce, ale pak jsme zase najeli na přesčasy. Na FB jsem vyvěsila echo s přibližným rozvrhem, dohodla se se třemi lidmi a ony dva dny využila na 100 %.

V pondělí jsem po pár hodinách spánku vyrazila se sestrou do Prahy, kde jsem si na Hradčanské přeorganizovala věci, abych se před koncertem mohla dát nějak dohromady, ale aby mi v případě prohlídky kabelky polovinu nevyhodili do koše. Jediné, čeho jsem se odmítla vzdát, byl tupírovací hřeben s ostrou kovovou špičkou. Na mou obranu musím podotknout, že v práci mám ten samý a ta špička jde odstranit. Okavidně to byla výrobní vada, nikoliv celoplošná schopnost. Pak jsem předala batoh sestře, u níž jsem přespávala, a vydala se na Anděla, kde jsem měla sraz s Akihime. Než přišla, koupila jsem si asi 20 nových pohlednic. Tato moje posedlost vznikla jako nutnost vytvoření zásob pro Postcrossing, avšak časem se zvrhla v cosi nebezpečného a nákladného. Akihime navrhla pro posezení restauraci Hlubina, o níž slyšela, že prý je dobrá. To jsem jí mohla potvrdit, protože jsem s ní měla již tu čest. Třípodlažní hospůdka s Plzní a dobrým, byť trochu přesoleným jídlem za průměrné ceny se oficiálně dostala do mého seznamu pražských podniků. 

Akihime zbožňuji den ode dne víc a víc. Poprvé jsem někde neplatila tu vyšší část účtu. Pravda, ona tak nadšená nebyla, ale to už je její problém xD Najedly jsme se, což byla moje podmínka pro výběr podniku, protože jsem potřebovala sfouknout oběd, a u piva a ginu s tonikem prokecaly asi tři a půl hodiny. Překvapivě tentokrát nepadla ani věta o Dragon Age (k velké úlevě všech v okolí), na přetřes se dostalo spíše zaměstnání, korzety a takové to všeobecné tlachání o všem možném. 

Před sedmou jsem se zdekovala na záchod, dala se dohromady, znovu si namalovala obličej na ksicht a s pomocí Akihime (nechtějte po mě přídavné jméno!) se dostala do správných tramvají. Jak ona, tak já jsme totiž našly nějaký přímý spoj mezi Andělem a Výstavištěm Holešovice, jenže zrovna ten den kolem Anděla totálně překopali tramvaje a očividně šlo o nějaký zvláštní spoj, o němž poradci podniku na zastávkách nevěděli. Proto se táži, co sakra znamená, když je u čísla tramvaje napsáno 14/24? Ani já, ani Aki, ani sestra jsme se nedobraly ke 100% potvrzené teorii. 

Při příjezdu na Výstaviště jsem se však zděsila. Nejdřív jsem si myslela, že je na protější zastávce hodně lidí. Pak mi došlo, že je to fronta. Fronta, která se táhla od haly, přes plac s pouťovými atrakcemi, parkoviště, až k silnici, podél které měla rozhodně nějakých 50 metrů. 

Sis: „Na sedmou tam být nemusím, stačí v půl. Stejně nechceme být u pódia, ale někde vzadu.“

Prošla jsem se kolem fronty, u silnice sestru nikde neviděla, tak jsem si stoupla a doufala, že se najdeme. Naštěstí dorazila chvíli po mně. Trochu mě děsila představa, že dojdu k hale a tam se otočím a půjdu zpátky, protože lístky měla ona. Fronta totiž ubíhala docela rychle a i přes její šílené rozměry jsme nečekaly déle jak 15 minut. 

U brány jsem se poprvé setkala s nepříjemnými pocity. Rychlé odbavování plné příkazů a přísného tónu na mě působilo spíše jako policejní prohlídka než jako vstup na akci. Na jednu stranu chápu, že k tomu organizátoři mají mnoho důvodů, na druhou stranu to není pocit, na který bych byla zvyklá. Oproti tomu, co mě však čekalo uvnitř, byla tohle ještě pohoda. Koncert se odehrával v Ancheba aréně, kde to nezvládl ani architekt, ani organizátoři. 

Kamenem úrazu bylo, že se vstup do haly nacházel v první třetině celého prostoru, tedy relativně blízko pódia. V praxi to znamenalo, že se někde vpředu zasekli lidé kvůli dobrému výhledu, zcela zablokovali přístup do zadních částí haly, kde bylo ještě dost místa, a zezadu přicházeli stále další a další návštěvníci. Bylo to nejhorších 10 minut mého života. Dvakrát se mi stalo, že jsem byla tělo na tělo s někým přede mnou i za mnou. A ne, tím nemyslím, že mezi námi bylo jen pár centimetrů prostoru, mezi námi nebyl vůbec žádný prostor. Sotva jsem mohla dýchat a začala jsem cítit, jak se mi po zádech plíží panický záchvat a touha začít křičet, kopat a dostat se pryč. Už chápu, proč lidé v takových davech přestanou jednat racionálně. Neustále jsem se vší silou zapírala, abych ustála vlny lidí tlačící se mi do zad a udržela si alespoň před sebou pět centimetrů místa. Byla jsem odhodlaná se začít silou prodírat davem buď do zadních prostor haly nebo zpátky, kde bych od organizátorů žádala vrácení peněz. Naštěstí se pro to samé rozhodl nějaký kluk vedle. Okamžitě jsem čapla sestru, abychom se nerozdělily a neurvale se mu držela za zády. Této příležitosti využila spousta lidí a skrze nově utvořenou cestičku se dav konečně dostával do prostoru. Přitom by stačilo, aby ke vchodu daly zábrany a vytvořili uličku do zadních prostor. Lidi by museli zábradlí obejít a pak se teprve začít hlučit u pódia, takže by davy proudily. Jedním slovem: Hrůza!

Tyto zážitky mě dost otrávily na celý večer a je možné, že z celého koncertu jsem si odnesla spíše negativní pocity právě kvůli tomu. Pravdou ovšem je, že já na koncerty asi nikdy moc nebyla. Výjimkou, která mě donutila váhat, byly koncerty Gothiky v rámci Advíku, které mi přišly úžasné. Jenže to byly malé komorní záležitosti, při nichž jsem interpreta viděla, slyšela a celkově byla nálada o něčem jiném. Takhle jsme stály vzadu, v lepším případě viděly Lindseynu hlavu, obvykle ale jen záda nějakých pipek, které se nechaly vysadit na hřbety svých drahých. Tyhle bych fakt střílela. Jen aby měly ony suprový výhled, tak deset lidí za nimi nevidí lautr nic a ještě se cítí uraženě, když jim to vyčtete. Yay! Koncert byl dobrý, známé skladby potěšily, Lindsey je roztomilá a já ji zbožňuji nejen hudebně, ale nyní i jako osobnost, avšak… ze záznamu bych asi měla víc. Nemusela bych u něj trpět v davech. Stručně řečeno, tohle byl nejspíš poslední koncert, na který jsem ve svém životě šla. 

Po koncertu jsme se dobelhaly k sestře, kde jsme se najedly a okamžitě odpadly, protože jsme druhý den do půl desáté musely odejít. Sestra do školy a já do Paladia. Potřebovala jsem totiž připínací klobouček, abych doplnila svůj halloweenský kostým, který ani tak nebude kostýmem jako spíš vytuněnou lolitou. Uspěla jsem hned v prvním obchodě s doplňky a ve druhém navíc ulovila i nějaké věci na vytváření účesů. S těmi však budu muset trénovat, protože první výsledky vypadají jako dané účesy po průletu tornádem. I přes značné slevy jsem takhle utratila 600 Kč, za což si budu nejspíš koncem měsíce nadávat. 

Na dvanáctou jsem se pak odebrala na Hradčany, kde jsem měla sraz se starým známým. Z téhle schůzky jsem byla hodně nervózní. Znali jsme se přes místní fantasy klub, který existoval krátce kolem mého konce základky a začátku gymnázia, a nejspíš nikdy jsme nevedli skutečný rozhovor. Myslím jen my dva, bez účasti několika dalších lidí. Dotyčný se navíc dost zajímá o dění kolem, v čemž já zaostávám, takže jsem se nebála jen trapného ticha, ale i toho že budu za totální blbku. Nakonec to byly ale skvěle strávené dvě hodiny. Hovor plynul přirozeně, nesl se v politicko-ekonomickém duchu a připomněl mi, že jsem inteligentní tvor. Už jsem to docela potřebovala. 

Zašli jsme do asijské restaurace Yam Yam, kterou si rovněž řadím do oblíbených podniků. Ceny fajn, porce obrovské a to karri bylo prostě epické. Ihned po návratu jsem házela odkaz sestře a hodláme se tam při první příležitosti zastavit spolu. Krom této restaurace mi ve stejné oblasti doporučil navíc i indickou restauraci a zajímavou kavárnu. Vidíte, Pražáci! Takhle se to dělá! Seznamovat mě se svými oblíbenými podniky a ne mi hodit na hřbet, kam se půjde, když v Praze nic neznám! xD

Ve dvě jsme se rozloučili a já se odebrala do Dejvické čajovny, kde jsem se ve tři setkala s Tuyet. Trochu jsme si zadepčily nad rodinnými vztahy, probraly moje plány na vysokou, které se bohužel záhy nejspíš rozbily, rozebraly vegany a jinou podobnou zvířenu a popovídaly si o tom, jakým způsobem verbujeme přátele. Je to boj, dámy a pánové, nikomu to neusnadňujeme. Pak už se ale nachýlil čas a já se musela vydat na autobus zpět do Mordoru, abych následujícího dne mohla s nově nabitou intelektuálně-exotskou energií nastoupit do práce. Tyhle výlety jsou v současné době to jediné, co mě drží nad vodou, a já jsem vám všem strašně moc vděčná za to, že jste.

2 komentáře:

Clover řekl(a)...

Tak přesně pro tyto vypsané důvody nechodím na koncerty, stačili mi Pipes and Pints pět let zpátky v Plzni. :D Brrr, nikdy více. :D Ale bratr na Lindsey byl a byl pro změnu nadšený. :)

Máš štěstí, že jsou ti pražští kamarádi schopni doporučit restauraci - já tu žiju přes čtyři roky a skoro žádné neznám, protože všichni pražáci kolem mě taky skoro nic neznají. :D

14/24 (popřípadě jiná čísla) znamená, že tramvaj začíná na trase prvního čísla, ale během jízdy se někde odklání a zbytek cesty pokračuje po trase druhého čísla - hodně se to dělá, když se někde něco opravuje. :)

TSal řekl(a)...

Věřím, že lidem, kterým tento typ akcí sedne, si koncert náležitě užili. Lindsey byla vtipná a roztomilá a hudba skvělá. Mě od toho bohužel rozptylovala spousta věcí.

Tohle jsem třeba nikdy moc nepochopila. Já měla jak v Olomouci, tak v Mordoru vždy jednu vybranou čajovnu, kavárnu, hospodu na jídlo a něco, kam se dalo jít na víno a kávu. Buď mě tam někdo dotáhl, nebo jsem kolem těch podniků chodila pravidelně a jednou si našla chvilku zjistit, co jsou zač. Takovouhle sbírku míst musí mít přeci každý, ne? Nebo vážně nikam nikdy nechodíte? xD

Ahá... možná by bylo fajn to začít psát i do jízdných řádů na zastávkách... xD Mnic, jak mě pražská povrchová doprava přestávala děsit, tak teď zase začala XD