neděle 19. října 2014

Akimatsuri 2014

Spousta japonského jídla, fronty a trocha toho kulturního programu. V takovém duchu se 5. 10. nesly pražské japonské podzimní slavnosti Akimatsuri. A to by bylo, aby se tam T’Sal nevyskytla!

Zatímco jarní slavnosti Bodaidžu macuri (přepis zachovávám podle pořadatelů) sázejí spíše na bohatý kulturní program a s japonským jídlem se na nich víceméně nesetkáte, podzimní slavnosti Akimatsuri jsou jejich přesným opakem – o jídlo tu jde především. 

Letos byla prezentace celé akce poněkud nijaká. Kdybych nevěděla, že se akce koná pravidelně, nejspíš bych se o ní vůbec nedozvěděla, což by byla škoda. S programem se také nikdo neobtěžoval a přesnější informace o tom, kdy, kde a co vlastně bude, jsme se sestrou nalezly jen na facebookové skupině sportovního klubu, který zde předváděl ukázku bojových sportů. Další příklad špatného marketingu. 

Z programu jsem však stejně příliš neviděla, protože nás nezaujal. Slavnosti zahajovaly a ukončovaly japonské bubny taikó, které jsme prošvihly, protože jsme přišly pozdě a nezůstaly až do konce. Poté zde proběhly ukázky bojových sportů aikidó, karate a boje s japonskou halapartnou naginatou. Jedno z první dvou jsme viděly, ale neptejte se mě které. Bojové sporty jsou pro mě španělskou vesnicí a upřímně, jsme tak pokřivené akčními filmy, že nám to přišlo neskutečně nudné. Krom toho byla možnost si složit origami, podívat se na oblíbené tlučení rýžových knedlíčků moči, nebo si z bazénku vylovit balónek. Ani jednoho jsme se nezúčastnily, protože nám přišlo, že se tento doprovodný program vztahoval spíše na děti. A navíc by nás zdržoval od jídla! 

Plněné taštičky gjóza
Tím se plynule dostáváme k cíli naší cesty – japonským pochutinám. Prodej pokrmů zde probíhá stánkovou formou. V každém stánku najdete jedno jídlo, na které si musíte nejprve vystát frontu a pak zaplatit lidovou cenu. Ano, fronty jsou nedílnou součástí Akimatsuri, avšak než vás to stihne odradit, vězte, že otravná je jen ta první. Stání ve frontě je totiž skvělá příležitost pro likvidaci jídla koupeného u předchozího stánku. Stan s lavicemi a stoly k sezení zde sice je, kapacitně však naprosto neodpovídá rozměrům akce a tak se musíte smířit se stáním. A když už se musí stát, proč ne třeba ve frontě? Až na jeden případ jsme se nikdy nenudily. 

Než začnu vyjmenovávat pochutiny, předem se omluvím za menší nepřesnost informací. Poctivě jsem si zaznamenávala jména, složení i ceny pokrmů, ale bohužel se mi podařilo poznámky ztratit a paměť neslouží, jak by měla.

Začaly jsme polévkou miso, která stála 30 nebo 40 Kč. Podávala se ve 400ml umělohmotném kelímku zaplněném asi do dvou třetin a plavaly v ní kousky lososa, brambor, kukuřice a dalších věcí. K vylovení pevných částí jsme dostaly lžičku. Bohužel nás příliš nezaujala, a proto jsme se rozhodly ji vyřadit ze seznamu věcí, o které se budeme pokoušet v domácích podmínkách.

Polévka miso
Další fronta vedla ke stánku s takojaki a byla podezřele krátká. Abyste rozuměli, takojaki je strašně oblíbené a fronta na něj byla vždy nejdelší ze všech. Teď jsme byly za deset minut u stánku a s překvapením si za 60 Kč koupily kupón, který se za jídlo dal směnit až za hodinu. Žádná další fronta se ale nekonala. Po hodině a půl korzování jsme si došly rovnou ke stánku, před nímž to zelo prázdnotou a vyzvedly si svoje krabičky. A cože jsme to vlastně koupily? Takojaki jsou koule s lepkavějšího těsta promíchaného s kousky chobotnice a opečené v půlkruhové formě do podoby kuliček. V balení jich bylo celkem šest a podávaly se posypané nějakým neurčitým kořením a zalité jakousi hnědou omáčkou a majonézou. Oblíbené japonské kombo, které k mé nevelké radosti najdete skoro na všem. V krabičce byla dvě párátka, s jejichž pomocí jste se mohly najíst bez upatlaných prstů. 

Taštičky gjóza jsou moje oblíbené, byť je to asi nejmastnější japonské jídlo, s nímž jsem se doposud setkala. V krabičce za 50 Kč se jich nalézalo pět a byly plněné směsí zeleniny a masa, přičemž maso se muselo docela hledat. K jejich likvidaci doporučuji mít po ruce papírové kapesníky, abyste si měli do čeho utřít ruce. Žádné jídelní náčiní se k nim nedávalo. 

Hned vedle stál stánek s okonomijaki, které pro nás bylo trochu záhadou. Sestra to podle vzhledu typovala na něco sladkého, ale rychle jsem ji vyvedla z omylu, protože vím, že Japonci vyloženě sladké věci příliš nevedou. A měla jsem pravdu. Za 30 Kč jste dostali tácek s ¼ omelety tvořené z těsta a nadrobno nakrájeného zelí, na vrchu na vás mrkalo oblíbené kombo omáček. Chuťově mi to hodně připomínalo takojaki, takže si troufám soudit, že šlo o stejné těsto, jen jinou dochucovací přísadu v něm. Jedlo se to poněkud patlavě, protože se omeleta rozpadala, byla velká a opět se jedlo rukama. 

Okonomijaki
Ani při této příležitosti jsme si nemohly nechat ujít moči, mou oblíbenou japonskou sladkost. Fronta se tentokrát stála již od začátku, netvořila se až po představení s tlučením rýžového těsta, a tak jsme nemohly uplatnit mou lehce předbíhající taktiku. Ve frontě jsme proto zůstaly přinejmenším dvacet minut a ve chvíli, kdy jsme konečně přišly na řadu, mávla obsluha rukami v zamítavém gestu. Moči došlo, musely jsme počkat na další várku. Ale dočkaly jsme se! Knedlíčky moči se dělají z mazlavé rýže, která se uvaří a doslova stluče do táhlého gumového těsta, s nímž budou mít vaše zuby co dělat. V Japonsku každoročně zemře na zadušení touto dobrotou několik lidí, a proto jezte s rozvahou! Na tácku za 30 Kč byly čtyři kousky, z jedné strany pokryté sladkou fazolovou pastou, z druhé práškem kinako (moučka z pražených fazolí).

Jeden ze stánků patřil i jakési luxusní cukrárně, která zde prodávala značně drahé bonboniéry. Nejlacinější za 90 Kč obsahovala tři bonbony, či spíše zákusky, ty dražší se pohybovaly i přes 200 Kč. Bohužel vám neřeknu, jestli to za tu cenu stálo, nechtělo se nám za ně utrácet. Krom těchto zákusků byla k mání ale i zmrzlina. Kalíšky rovněž za 90 Kč obsahovaly dvě příchutě – jedna většinová a druhá ve tvaru koule uprostřed kelímku. Prahly jsme po sakura verzi, v níž byla mačča zmrzlina s čímsi nedefinovaným růžovým, ale bohužel byla už vyprodaná. Smířili jsme se proto s mátovo-citronovou variantou. Držet kelímek se zmrzlinou v 15 stupních není dobrý nápad. 

V té době jsme toho už měly dost, a proto jsme se jen zastavila u stánku s agepan – sladkými rohlíky za 10 Kč, které se prodávaly ve třech chuťových variacích. Já si dala se skořicí, v nabídce ale byl i prášek kinako a mačča prášek. 

Neochutnaly jsme všechno. Některé věci nás nelákaly, na jiné nezbylo místo. Přeskočily jsme třeba smažené nudle, rýži s omáčkou kari nebo suši (za 30 Kč dva větší kousky maki suši a k tomu vaječná taštička plněná rýží). Úmyslně jsme vynechaly sépie na špejli, které nás loni odradily příchutí přepáleného oleje. Letošní vůně kolem stánku nám svědčila o tom, že by to ani teď nebylo lepší. 

Takojaki
O něco lepší to bylo s pitím. Zatímco loni a předloni byl k dispozici jen jeden stánek, v němž pet-lahve ihned vymizely a tak jste se museli smířit s malým kalíškem vody, což bylo během teplého počasí opravdu nepříjemné, letos přibyl stánek s pivem. Prodávala se zde Plzeň za 35 Kč a hned vedle jste měli možnost ochutnat saké. 70ml vás vyšlo na 90 Kč, takže opravdu jen na ochutnání. Milovníkům nealka však doporučuji si na tuto akci brát pití vlastní. Nikdo vám s tím problémy dělat nebude a nebudete muset stát frontu ve chvíli, kdy už vám bude žízní mdlo. 

Závěrem zajímavý mezikulturní postřeh. Minimálně polovina lidí na akci byli Japonci, díky čemuž jsme se dostaly ke skvělému testovacímu vzorku. Jak už to tak bývá, se sestrou jsme opět blbly a po tom, co nás omrzelo šimrání a pošťuchování dlouhými stébly trávy, jsem to svoje zapíchla sestře do drdolu, takže vypadala jako hodně zvláštní jednorožec. Chodila tam takhle dobrou hodinu a čas od času do mě ducala hlavou, jakoby byla kůň. Zatímco pro české děti nebyl tento úkaz dostatečně zajímavým, jejich rodiče zachovávali povznesený klid, prohodili vtípek nebo fotili. Japonci na nás však koukali jak z jara. Malá děcka měla bradu až u země a nedokázala ze sestry spustit oči. Jejich rodiče se pak snažili příliš nezírat, ale moc jim to nešlo. Když se v jedné frontě vedle nás živě bavily dvě Japonky, bylo jasně slyšet, kdy si trávy v sestřiných vlasech všimly, protože se obě zakoktaly a pak se jen těžko vracely k normální debatě. Něco mi říká, že v Japonsku takové blbnutí není zvykem xD

2 komentáře:

Japonskoo.cz řekl(a)...

Letos jsi se už nevypravila? :-) Kdyžtak fotečky z 2015 ročníku tady http://www.japonskoo.cz/fotoreportaz-akimatsuri-praha-2015/

TSal řekl(a)...

Letos se svět rozhodl, že mi na ten víkend naservíruje snad všechno, takže jsem musela oželet.
Na fotky se podívám, děkuji.