sobota 27. září 2014

Barevná devítka 2014

V Praze se 30. 8. konal multikulturní festival plný cizokrajných představení a hlavně cizokrajného jídla, a jelikož se z T’Sal stal kulturně rozlítaný tvor, nemohla si tohle nechat ujít!

Tenhle festival mi doposud nějak unikal, přestože šlo již o devátý ročník, což mě trochu mrzí. Je to totiž akce podle mého gusta. Vstup zadarmo a jde o jídlo. Festivaly mě vcelku míjí. Moc lidí, mizerný zvuk, a pokud jde vyloženě o pódiovou záležitost, tak často i mizerný výhled. Zato když se na jedno místo shlukne spousta stánků s jídlem, to už je něco jiného. Při verbování společnosti se mi ozvala Warrior a Tuyet, přičemž obě už od začátku nejevily valné nadšení z davů. Nakonec se ukázalo, že je vytáhnout mezi lidi opravdu nebyl úplně nejlepší nápad a příště zvolím společenštější společnost (to znamená, že nejspíš pojedu sama xD). Už od čtyř jsem od Warrior slyšela, že chce domů, do šesti zůstala, jen protože se účastnila soutěže, ve které nevyhrála. Jak se nakonec ukázalo naštěstí, protože když slyšela ty kecy při losování, tak si oddychla, že na pódiu nestojí. Škoda, věčná škoda, byla by to zábava.

Z pódiových věcí jsem moc neviděla a jen o něco víc slyšela. Chtěla jsem vidět Kozáky Vltavy, ale začalo pršet a my se raději uklidily do jakéhosi stanu s čajovnou, kde jsme se hned ze začátku osvěžily kalíškem čaje. Tolik k pravdivosti norské předpovědi, že bude pěkně. Než jsme dopily, tak se naštěstí vyjasnilo a u pěkného, až letního počasí už zůstalo. Následoval vietnamský tanec s klobouky, o němž Tuyet, Vietnamka, prohlásila: „My něco takového máme?“ Z tanečnic jsme ale viděly víceméně jen hlavy, protože jsme jedna menší než druhá a před pódiem bylo plno. Následoval cikánský čardáš, který byl prováděn na velmi moderní hudbu, což mě dost konsternovalo. To už jsme ale procházely po stáncích a jen poslouchaly. Cincinati, hudební vystoupení asi dvanáctiletých prudce krutopřísných hiphoperů (rapperů, prostě něčeho takového) nám dokázalo, že když máte vlivné rodiče, můžete naši kulturu zostuzovat i na akci, na které se podílí celá řada ambasád. Písnička o hulení byla epická. Kizombu, angolské tango, jsme všechny přirovnaly k sexu na pódiu a spokojeně vrněly při pohledu na polonahého černošského tanečníka. Po něm následovaly bollywoodské tance v podání české skupiny, které rozhodně nechybělo nadšení. Člověk se musel začít usmívat, když viděl, s jakým zápalem tančí. Jak vypadal, či zněl zbytek programu bohužel nevím, protože jsme byly od pódia daleko.

Teď k tomu nejdůležitějšímu – jídlu! Zdaleka jsem neochutnala vše, co jsem chtěla. Oči by jedly, ale žaludek brzy hlásil kapacitní problémy. Drtivá většina stánků byla ze Středního východu a Afriky, ale něco málo se dalo najít i z ostatní Asie a Evropy. Francouzský stánek se zákusky jsem minula bez povšimnutí, protože pro mě nebyl dostatečně exotický; ten ruský byl zase moc podezřelý, zato pro norskou grilovanou tresku jsem se zastavila s nadšením, byť jsem jim ještě neodpustila ten déšť. Kubánský stánek upřímně pobavil. S jídlem se vůbec neobtěžovali a na férovku míchali jen koktejly z rumu. Čínský stánek jsme minuly, protože byl k nerozeznání od vietnamských bister všude po republice, zato u vietnamského jsme se stavily pro jakési plněné smažené koule, které nám doporučila Tuyet a které rozhodně nebyly dietní, ani lehké. Neptejte se mě, čím byly plněné. Nevím. Ale maso to myslím nebylo. Mlsně jsem pokukovala po různých sladkostech, ale jak Střední východ, tak Afrika jsou zeměmi, kde do sebe lidé museli dostat co nejvíc kalorií v co nejmenší porci jídla, takže to skoro všechno byl cukr namočený v cukru, což není úplně můj šálek čaje a v mém případě opravdu platí, že tyto věci lépe vypadají, než chutnají. V každém případě jsem krom známých věcí jako baklawa nebo chalva narazila i na jalebi, o nichž jsem týden předtím viděla dokument.

U jednoho afrického stánku jsem si koupila plněné taštičky se zeleninou a hovězím masem zvané samosa. Kupodivu mi více chutnala ta zeleninová než masová. Byly výborné a někde si na ně najdu recept. Byl to zřejmě oblíbený pokrm celé oblasti, protože se na ně dalo narazit ve více stáncích. V jiném africkém stánku jsem si zase vybrala jakýsi masový karbanátek se zeleninovou omáčkou. Nevím, jaké bylo složení, ale omáčka lehce pálila a karbanátek byl na povrchu trochu zelený, přestože se mi nepodařilo rozpoznat proč (ne, zkažený nebyl xD). Paní mi k tomu nabízela ještě jakousi pálivou omáčku, ale tu jsem odmítla, protože pálivé věci nemusím. Víc jsem toho bohužel neochutnala.

Na výběr byla opravdu velká spousta jídel a ceny mi přišly příznivé, byť vám po takové době již neřeknu přesné částky. V tomhle ohledu panovala spokojenost. Bohužel se našly i dvě nepříjemné věci. První z nich byla teplota jídla. Pokrmy, které měly být zcela jistě ohřáté, byly studené jako psí čumák. Zřejmě byl problém s rozvodem elektřiny a příslušnými elektrickými spotřebiči, což je škoda, protože díky japonským Akimatsuri, na které se teď 5. 10. chystám, vím, že když se chce, můžou stánkaři ohřívat a vařit bez překážek. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si toho nedala víc. Druhou potíží byla absence cedulek u většiny cizokrajných stánků. Skoro nic jsem neznala, a přestože by mi názvy nepomohly s rozpoznáváním složení, rozhodně by pomohli při komunikaci s obsluhou, která obvykle neuměla příliš česky. Ještě se dalo ukázat tohle a tohle, ale kdybych se například chtěla zeptat, zdali se tohle hodí k tomuhle a s tím to ještě zkombinovat, abych z jednoho talířku ochutnala co nejvíce, to už bylo nad vzájemné schopnosti. A také bych při sepisování tohoto reportu mohla být přesnější a na internetu si vyhledat, jak všechny ty dobroty spáchat v domácím prostředí. Věčná škoda.

I přes drobné nedostatky, menší nepřízeň počasí na začátku a fakt, že jsem kvůli spojům nemohla být tak dlouho, jak jsem chtěla, to však byla skvělá akce a příští rok se na ni vypravím znovu. Tentokrát pro jistotu vyzbrojena alespoň základními vědomostmi o kuchyních, s nimiž bych se mohla setkat.

Žádné komentáře: