neděle 31. srpna 2014

Rumburk 2014

A je to tady zase! Již po třetí jsem byla pozvána do Rumburku, abych se zde v opuštěné chatě v lesích zúčastnila divokého večírku tajného spolku, jemuž se nemůžou vyrovnat ani Ilumináti!

No dobře, chata to sice byla, ale jen na okraji města, nikoliv v lesích, a ostravská parta přátel se asi taky nedá počítat jako tajný spolek. Když si ale vyškrtnete tyto drobnosti a slovo "divoký", získáte vcelku přesný popis toho, jak jsem strávila druhý srpnový víkend.

Každý rok v srpnu vykopne moje bývalá spolubydlící Warrion otce z chaty, kterou nazývá domovem a v níž se podle mého nedá přežít podzim natož zima, a sezve sem obvyklou partu, do níž díky ní patřím i já, abychom se zde v čistě ženském složení oddávaly našim oblíbeným neřestem - hrám, knihám, seriálům, alkoholu a debatám o tomhle všem.

Letos jsem se chvíli bála, že se do Rumburka nedostanu, protože se dvěma kolegům podařilo zabrat většinu léta již někdy v únoru, aniž bychom o tom já a další dvě kolegyně něco věděly. Hlavně že si dovolenou musíme všichni zamlouvat přede všemi... Nakonec se nám ale posunula podniková výluka, která znamená, že všechny tři směny chodí na ranní a dovolenou si tak může vzít více lidí. Povedlo se mi tedy k víkendu a následujícím dvou dnům ulovit i čtvrtek a pátek, celkem tedy celých šest dní, což byla má nejdelší dovolená tohoto léta. Nakonec se ukázalo, že to bylo obrovské štěstí, protože většina lidí odjela již o víkendu.

Čtvrteční cesta na místo byla vtipná. Čtyřhodinová cesta po Ústeckém kraji se nejspíš IDOSu nezdála dost dlouhá, a proto mi vyhodil neexistující spojení přes Most. Zdálo se mi to divné, ale IDOS mi ještě nikdy nelhal, takže jsem mu slepě věřila. Ach, jak bláhové! Nakonec jsem čekala 40 minut na první spoj a na všechny ostatní v rozmezí 30 až 45 minut. Z domu jsem vyrazila asi ve čtvrt na dvě a na místo dorazila téměř v osm večer. Tohle IDOSu nikdy neodpustím.

V Rumburku před nádražím pobavil taxikář. Přestože sem jezdíme jen jednou ročně, tak si nás už stejně stihl zapamatovat. Nějakým štěstím vždy natrefíme na toho samého, přijíždíme i odjíždíme asi na čtyřikrát a turistický ruch tu také nebude příliš živý. Holky z Ostravy tak obdržely slevovou průkazku pro stálé zákazníky, na kterou jsem se svezla i já, přestože jsem ji neměla.

Taxi: "Tak kam to bude?"
Já: "Ulice Blabla. Za spínačkou taková a taková odbočka."
Taxi: "Hm, nejedete tam za kamarádkami?"
Já: "Ano, přesně tak."
Taxi: "Tak to už vím. Vezl jsem je. V tom případě máte slevu."
Já: o.O

První večer proběhl v klidu. Utvořily jsme kecací kroužky, otevřely flašky a i přes Nariinu snahu se nedostaly k žádnému společenskému dění. Pokud se tedy debata na pošahaná témata nepočítá jako společenská událost. Diskuze, zdali je vztah k matematickým rovnicím platonický nebo reálný a pokud je platonický, tak zdali jde o stejnou úroveň jako u platonického vztahu k Pamele Anderson, je zatím naše nejlepší. Hlavními tématy večera a vlastně celé události byly jako vždy hry od Biowaru a k-pop, přičemž holky aktuálně řešily tři koncerty, na které plánují tento rok jet. Den jsem uzavřela veřejným promítáním ženských k-popových videí z mé skromné sbírky, což všechny do půl hodiny vyděsilo natolik, že se odebraly do pelechů. Zůstaly jsme jen my s Morganou a v soukromí se volně přesunuly k Buck-Tick, zavzpomínaly si na staré dobré fanovské časy a připomněly si oblíbené videoklipy. Spánek přišel na řadu až ve tři ráno.

Druhý den byl na řadě výlet na blízký kopec Dymník. Cestu jsme samozřejmě naplánovaly tak, abychom narazily minimálně na dvě hospody a mohly se náležitě osvěžit. Ukázalo se to jako dobrý tah, protože bylo zataženo a sotva jsme zavřely branku, začalo hřmít a za chvíli i pršet. Po 10 minutách chůze jsme se proto uklidily do první hospody, najedly se a daly si dvě pivka. Když přestalo pršet, vyrazily jsme dál, až jsme asi po hodině dorazily do poloviny zvoleného kopce, kde jsme blbnuly na prolézačkách pro děti a pak si sedly do blízké hospody.

Nari: "Hlavně nikdo neříkejte, že přestává pršet, jinak se to zase zhorší."
Já: "Hele, už přestává pršet!"

Warrion: "Zrovna jdeme na Dymník. Plánujeme se tam stavit v hospodě."
Její otec na telefonu: "No to nevím, jestli budou mít otevřeno. Zrovna na internetu čtu, že jim včera celá směna narazila do vlaku."
Warrion: "Hm, tak se nahoře asi otočíme a půjdeme zpátky na Zátiší."

V sobotu byl v plánu táborák. Špatné počasí se nás však drželo zuby nehty, takže jsme nakonec zůstaly zavřené v chatě a maso hodily do remosky. Zatímco nás kolem poledne opustila první z nás, večer se k nám dva další přidali – Warrioniny spolužáci ze střední školy a jeden z nich byl dokonce muž! Litujte ho, musel si hodně vytrpět. Vytáhla se hra Chlastej, kterou jsme po třech hodinách raději vzdali a následně karetní hra s názvem Bobři. Nakonec se ale zůstalo jen u toho kecání, na hry nějak nebyla nálada. Zatímco blbnutí v parku jsem natáčela, zábava tohoto večera byla nezveřejnitelná.

V neděli pak odjel i zbytek a já s Warrion zůstala až do úterního odjezdu sama, pokud nepočítáme jejího otce, který se s omluvami vrátil domů, protože mu trochu vybouchly plány. Docela mě to pobavilo, protože u nás doma by se něco takového nikdy nestalo. Od základky si domů vlastně netahám návštěvy ani na odpoledne, natož přes noc.

Naše společné soužití bylo velmi… asociální. První večer jsme si každá seděla u svého počítače a až na výjimečné komentáře k tomu, co se nám děje na monitoru, jsme spolu víceméně nekomunikovaly. Nejspolečenštější část večera bylo promítání filmu Zkrocení zlé ženy (1967), který doporučuji. Mé feministické já u toho sice řvalo vzteky, ale když jsem ho náležitě umlčela, tak to byla skvělá podívaná. V sobotu jsem odmítla vařit ve válečných podmínkách a tak jsme šly zase do hospody, abychom se najedly. Nejsem si úplně jistá, že obsluze a vedlejšímu stolu došlo, že se bavíme o hrách, takže si o nás museli myslet pěkné věci, když jsme rozebíraly, jak často krademe a s kým vším jsme se vyspaly. Už jsem se zmínila, že hry od Biowaru jsou skvělé? Daly mi můj nejlepší i nejhorší vztah v životě a trapnější randě než to, které spáchala Aveline, také mít nebudu.

V úterý v poledne jsme pak vyrazily na vlak a rozprchly se každá svojí cestou. Díky bohu tentokrát vše proběhlo bez problémů a nejdéle jsem čekala asi 10 minut. Cesta byla najednou o dost kratší, byť mě vyděsilo, když jsme vjeli do Německa. V domovském přístavu jsem se stavila v oblíbené restauraci, v níž jsem si vytáhla Hru o trůny, pro změnu si nedala steak, ale špízy ze svíčkové, nechala tam 500 Kč a šla domů se připravit na ranní. Už aby byl říjen a já jela do Ostravy. Tyhle akce mi zachraňují život!

Číšník: „Můžu se na něco zeptat?“
Já: „Určitě.“
Číšník: „Kolik stran má ta kniha? Já říkám 1200, kuchař 1300.“


Žádné komentáře: