pondělí 14. července 2014

Japonismus v českém umění

Na pořad dne se dostal další výlet do Prahy s cílem vidět se s kamarádkou, a jelikož se mi čistě čajovnická odpoledne začínají trošičku zajídat, rozhodla jsem se ji vytáhnout na výstavu Japonismu v českém umění. Snažila se tvářit nadšeně.

S Akihime jsme se poznaly přes loli-komunitu a po dlouhou dobu veškerý náš kontakt probíhal skrze FB, kde jsme drbaly komunitu a nejnovější dramata. Dalo by se říci, že to bylo jediné téma, které jsme kdy řešily. Osobně jsme se poprvé viděly na posledním pražském vánočním sraze, kde mě spolu s Nex zachraňovala od bezradné ztracenosti mezi cizím davem. Řekla bych, že jsme si vcelku sedly a dlouho jsem uvažovala, že bych se s ní dohodla na dalším srazu, jenže jsem se bála, že o to nemá zájem. Není zrovna sociálně založený tvor. Nakonec se ozvala sama a dohodly jsme se na termínu.

V té době jsem uvažovala o návštěvě výstavy japonismu v českém umění. Na jednu stranu pro mě má japonské umění své kouzlo, na druhou stranu zde nešlo o japonské umění jako takové, jako spíš vliv Japonska na české umělce. A čeští umělci mě příliš nezajímají. Pak ale proběhl jeden z pověstných myších myšlenkových procesů – Národní galerie uveřejnila fotografii pohlednic, které ku příležitosti výstavy vydali, a bylo rozhodnuto. Ano, na výstavu jsem jela víceméně kvůli pohlednicím.


Akihime sice po mém návrhu (po asi třídenní ignoraci xD) nezněla stoprocentně nadšeně, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Pražská sekce by se měla začít smiřovat s tím, že ji budu tahat po kulturách. Obzvláště, pokud začnu do Prahy jezdit na delší dobu, abych vás všechny stihla. Tři dny v čajovně strávit odmítám.

Sešly jsme se na mém tradičním setkávacím místě – na Hlavním nádraží na rohu u Burger Kinga. Hned ze začátku si nasadila laťku vysoko, protože dorazila včas *pomrkává na Glad a sestru a ignoruje otrávené výrazy všech, s nimiž se nesetkává po cestě vlakem* Jako první jsme zamířily k Hradu do Salmovského paláce, kde se výstava konala. Po počátečním bloudění, během něhož jsem si alespoň koupila vytoužené pohlednice, jsme našly pokladnu a pak se vrátily zpátky k paláci.


Výstava mě nakonec docela překvapila. Byla rozdělena do několika místností podle míry vlivu japonské kultury na umělce, zahrnovala období od 80. let 19. století do 30. let 20. století a pro srovnání se zde dala najít i japonská umělecká díla. Právě ta pro mě hodně zachraňovala. Většinu exponátů tvořily obrazy a plakáty, doplněné několika vázami, pár sochami, paravány a dvěma kimony.

V 2. polovině 19. století se díky revoluci Meidži začalo Japonsko otevírat západnímu světu a tak jako do něho proudily kulturní vlivy ze západu, tak se na západ začaly dostávat střípky japonské kultury a první informace o této do té doby neznámé zemi. K nám obvykle došly z Británie, Francie a Rakouska, které byly vlastníky blízkých kolonií a v nichž se japonské umělecké předměty rychle staly oblíbeným sběratelským cílem. Spíše než o vlivu skutečného Japonska by se tedy často dalo mluvit o vlivu vysněného Japanu, který se skutečným Japonskem té doby neměl příliš společného. S postupem času se informace o Japonsku upřesňovaly s tím, jak se do země vycházejícího slunce začali dostávat první čeští cestovatelé, mezi nimiž byli i umělci Václav Fiala a Ota Matoušek.

Vojtěch Hynais - Podobizna paní Karolíny Hrušové s dcerami (1897)
V první místnosti byl vliv japonismu docela malý a tak třeba jediným japonským prvkem byl paraván na pozadí rodinného portrétu. V dalších začaly přibývat plakáty vábící na výstavy japonského umění, na hru My Lady Butterfly, na kavárny aranžované do japonského stylu a nakonec i fotografie a skici českých cestovatelů. Jak jsem však psala výše, drtivou většinu tvořily obrazy. V některých se dal poznat vliv přímé japonské tvorby více, v některých méně. Způsob, jakým Japonci zachycovaly jedinečné okamžiky, jak na scénu nahlíželi skrze okna nebo větve stromů, jak pracovali s barvami. To vše začalo pronikat i do českého umění. Také zde bylo vystaveno několik šablon pro pokojovou malbu, přičemž některé z nich bylo možno vidět i na stěnách.

Mně osobně se líbily spíše čistě japonské věci, protože ty české mi i přes svou snahu přišly příliš těžkopádné. Západní umění mám ráda, ale jeho splývání s východním na mě působilo rušivě. Od českých umělců mě zaujala např. skleněná vitrínka s ptáčky, čistě západní rodinný portrét s paravánem v pozadí, zobrazení seppuky a obraz japonské ulice v dešti. Nejzajímavější pro mě byly dobové fotografie a u srdce mě nejvíce chytily dvě věci: První byla jednoduchá tušová malba na velkém plátně, která zobrazovala borovici v západu slunce. Na fotografii vypadá naprosto obyčejně, avšak když stojíte kousek od obrazu a vidíte jednotlivé tahy, najednou na vás dolehne, jak něco tak prostého může být tak ohromující. Druhou bylo malé sousoší zobrazující pana Hlouchu dvořícího se jeho budoucí japonské manželce. Ten výjev byl velmi dojemný.

Z japonských věcí u mě vedly jednoznačně krajinky. Pokud Japonce necháte kreslit lidi, tak podle mého zobrazují své předky z Marsu, avšak v krajinách jsou nepřekonatelní. Minimum tahů a úžasná práce s barvami dokáže každé z nich vdechnout život a uvést je do pohybu. V tomto ohledu zůstává těžkopádná a hutná západní kresba pozadu. Dále bych si domů nejraději odnesla paraván s výjevem Slavnosti borovic, který obdivuji již dlouho. K nahlédnutí byly také skicáře známých umělců, převážně dvě jména se vyskytovala často – Utagawa Hirošige a Kacušika Hokusai. Neodolala jsem a z výstavy si odnesla doprovodnou publikaci za 250 Kč.

Emil Orlik, Japon album (1901)
 Po výstavě, kterou Akihime okomentovala slovy: „A to bylo všechno?“ jsme pešky zamířily k metru. Nevím proč, ale vzaly jsme to přes Karlův most. V sobotu, ve tři hodiny odpoledne. Špatný nápad. Po půlhodinovém prodírání se davem jsme nastoupily do metra, vystoupily na Hradčanské a trochu kufrovaly, protože se mě Aki snažila přesvědčit, že z téhle zastávky je to do Dejvické čajovny blíže. Možná ano, ale ona nevěděla, kde ta čajovna byla a já tam vždy šla jen z Dejvické, takže jsme chvíli kroužily okolím, než jsme náhodou narazily na správnou ulici.

V čajovně jsme vyděsily obsluhu, když jsme na ni vychrlily asi deset věcí, které chudák ani nestíhala zapisovat. S vyděšeným výrazem nás upozornila, že to bude trvat, protože je sama, a rychle odběhla, než přihodíme něco dalšího. Celou čajovnu jsme nakonec prokecaly bez problémů a na Lolitu se skoro nedostalo. Zdrbly jsme svá pracoviště, pak celkovou pracovní situaci a nakonec padl magický termín Dragon Age. V tu chvíli odstartovaly pekelné dvě hodiny pro okolní čajovníky, kteří na nás po očku vyjeveně koukali, zatímco jsme ochaly nad Alistairem, rozebíraly naše vztahové deprese z toho, co která postava udělala, a jak jsou která rozhodnutí skvělá nebo nepříjemná. K mé velké smůle Aki hrála zatím jen jedničku, takže jsem se nemohla pořádně pustit do Awakeningu a dvojky, která ve mně vzbudila nejvíce emocí, negativních avšak velmi silných. Také jsem ji seznámila s mody, které vzhledem ke svým plánům s lidským šlechticem a Alistairem na trůně rozhodně ocení, jelikož většina těch nejlepších je právě na tento typ romance. Já si na oplátku pobrečela, jak je Loghain nepochopený a jak nikoho nezajímá. Utvrdila jsem se v tom, když jsem se pokoušela na něj najít nějaké mody.

Nakonec nastal čas zvednout kotvy a dostavit se na autobus. Cestou a na zastávce jsme pokračovaly v děšení lidí a ničení mravní výchovy blízké mládeže, takže nakonec museli být všichni rádi, když jsme se konečně rozloučily a každá se vydala svou cestou. Já však doufám, že si to brzy zase zopakujeme.

Vojtěch Preissig - Hradčany na jaře (cca. 1907)

Utagawa Hirošige - Jacumi (1856)

2 komentáře:

Ely řekl(a)...

Á, na tuhle výstavu se chystám. A díky tvému článku (a především fotografii těch nádherných pohledů) nyní i těším :D

TSal řekl(a)...

Pohledů mají minimálně deset a stojí za to. Já lituji, že jsem si jich nevzala víc, abych mohla nějaké obětovat na crossposting xD