pondělí 28. července 2014

Advík 2014

Rok se s rokem sešel a je tu další Advík. Opět v Modré škole a opět bez otravného Slováka trousícího moudra a urážky všude kolem, takže převládá spokojenost.

(A opět ultra-mega-moc dlouhé. Jakože fakt. Devět stran bez fotek o.O)

I letos jsem jela se sestrou s tím, že nikoho dalšího na conu nebudeme znát. Trochu smutná situace, protože mi chybí staří přátelé, s nimiž jsem se zde vídala, ale těžko je mohu nutit, aby jezdili na akci, která je netáhne. Pokud bych srovnala tento ročník s tím minulým, spousta věcí zůstala stejná, takže tento článek bude spíše o programu. Koho by zajímalo víc o budově nebo okolí, ať si přečte report z roku 2013.

Již tradičně jsme se ubytovaly na kolejích, kde by to bylo skvělé, kdybychom ve vedlejším pokoji nechytly čuně, které nejspíš nikdy nikdo nenaučil chodit na toaletu. Víceméně jsme si nemohly odskočit bez vlhčených ubrousků, kterými jsme záchod nejprve uklidily. Hlavně že ta blbka chodila oblékaná jako dámička. Jinak ale výhody tohoto ubytování zůstaly. Každý den sprcha bez čekání a bez nervů, pohodlné postele, nikdo nás nebudil, nikdo nám nevyčítal, že si povídáme, sestra si mohla jít zakouřit, kdy chtěla. Je to dražší a musely jsme každý den kupovat dva lístky na MHD, ale necelé dva tisíce za dvě osoby na tři noci mi nepřijdou jako tragédie. 

Program netrval tak dlouho a nechodily jsme po něm do hospody, takže jsme se letos vracely v inteligentní dobu a vyhnuly se tak všem podezřelým entitám. Žádné půl hodinové čekání na noční spoje, žádné obcházení komplexu po rušných silnicích, abychom se vyhnuly týpkům, kteří nás viděli vybírat z bankomatu. V hospodě jsme vlastně byly jen ve čtvrtek. Výjimečně jsme neměly naplánovanou hospodu a chtěly jsme se podívat na nějaký program. Bohužel nám však nepřála fronta a tak jsme nakonec v hospodě stejně skončily. Od loňska jsme měly vytipovanou vcelku slušnou hospodu s decentně schovanými hracími automaty (protože najít tam hospodu bez nich bylo nemožné), takže nám stačilo si jen vzpomenout, kde přibližně byla. 

Číšník: „Co si dáte? Musím vás ale upozornit, že z piv máme jen Plzeň.“
Sestra: „To nám vůbec nevadí! Právě na opak.“

Jídlo

Jídlo jsme řešily různě, protože v okolí akce i na akci samé byla spousta možností. První den jsme byly v čínské restauraci, kde jsem se opět přesvědčila, že kuře Kung Pao je to nejlepší, co jejich národ nabízí. Druhý den jsme jedly na Advíku. Ceny a kvalita jídla se pohybovaly na stejné úrovni jako loni a jídelníček byl navíc o něco bohatší. Mohli jste si dát tradiční tousty (30 Kč, loni 35 Kč!), párky, čínskou polévku (15 Kč), z teplých pořádnějších jídel guláš, smažený sýr s hranolkami, špízy s hranolkami, nudle se zeleninou, to vše za jednotnou cenu 60 Kč (stejně jako loni). K pití se točilo pivo neznámé značky, Kofola a malinovka. 

Jelikož obě kávujeme a tu věc, kterou prodávali na Advíku pod názvem káva nedopila ani sestra, tak jsme využily i zdejší pizzerky, kde jsme si poseděly nad latéčkem s colou a k tomu posnídaly v mém případě naprosto úžasný cheesecake s jahodovou omáčkou a v sestřině případě zeleninový salát. Pro zájemce o lacinější posezení byla hned naproti menší cukrárna. 

Třetího dne jsme pak oběd ulovily v nějaké burgrárně, která mě ovšem neoslovila. Housky, sýr a maso dost připomínaly McDonalds, obsahovaly více zeleniny, ale byly mnohem sušší. Příště bych tedy raději zašla jinam. Pro nakoupení základního proviantu zde byl Albert a někde asi i Penny, když jsem ho zmiňovala v minulém článku, takže jídlo se dalo ulovit opravdu na všech cenových úrovních. 

Já: „Tý jo, to je jako mekáč, ale s Burgery!“

Program

Co tak sleduji po-Advíkovské dění na internetech, všímám si, že si dost lidí stěžuje na spoustu zrušeného programu. Nás se to příliš nedotklo, protože jsme se nedočkaly jen jediné přednášky – sobotních Japonských strašidel a duchů. Mrzelo nás to, ale jedna věc nám vcelku nabytý program nemohla pokazit. Také si myslím, že za zrušené přednášky nemohli vždy organizátoři. On když ten přednášející nepřijede, nebo přijede pozdě, to asi těžko ovlivní… Přišlo mi, že programové změny byly letos hlášeny mnohem lépe. Vše bylo aktualizováno v přízemí na velké tabuli, takže vždy, když jsme šly kolem, mohly jsme se podívat, co se kde změnilo. A to až do neděle. O zrušených Strašidlech jsme tak věděly již v pátek a nemusely si tak kazit plány. 

Celkově program hodnotím jako dobrý. Ve čtvrtek jsme si něco málo našly, v pátek sice bylo dost mezer a nebýt mých přednášek, asi hodně přemýšlíme, kam s námi, ale takhle se to dalo. Sobota byla skvělá a měly jsme víceméně jednu věc za druhou. V neděli nás ovšem nenalákalo nic, kvůli čemu bychom jely s věcmi až na Modrou školu a pak domů, takže jsme ji vypustily. Nepřišlo mi to programově ani slabší, ani silnější než loni. Neměla jsem pocit, že to byla ztráta času, ale další zajímavé věci by se určitě narvat daly. Program je však otázkou preferencí. My se zaměřujeme převážně na japonskou kulturu a jak podle počtu přednášek, tak i podle počtu návštěvníků, je mi jasné, že nejsme ve výrazné většině. Příští rok se nám o nějakou zábavu tedy nejspíš zase postarám i já. (Ano, letos jsem přednášela!)

Čtvrtek

Letos jsme se rozhodly do prostor Advíku dorazit již ve čtvrtek, protože nás v programu zaujaly tři věci. Bohužel nám nebylo přáno. Já měla vyhlídnutou přednášku Borovice jako bonsaje a jejich výchova a sestra chtěla na Typologii hráčů. Já svoji přednášku obětovala na oltář jídla, a když jsme v šest dorazily před budovu školy, stále se zde vlekla dlouhá fronta, v níž jsme odmítaly čekat. Místo toho jsme raději zašly na pivo. Od jedné známé, modré staffačky, jsme se dozvěděly, že bylo možné se nechat odpáskovat už od devíti hodin ráno, takže kdybychom v době příjezdu k Modré škole někdy kolem půl třetí zašly na recepci, nechaly se okroužkovat a pak teprve zamířily na jídlo, nemusely nás nějaké fronty vůbec brzdit. Naneštěstí k nám tato informace dorazila pozdě. 

Socialistický Zombie Mord
Na tenhle amatérský slovenský film jsme šly přesvědčené, že se za deset minut znechuceně zvedneme a odejdeme. Nakonec jsme zůstaly až do konce a překvapivě dobře se bavily. Jako první nás překvapila kamera. U lacinějších a amatérských filmů mi často vadí obraz a styl záběrů, avšak zde byla technika dle mého laického pohledu špičková. Scénář už byl poněkud slabší. Humorné okamžiky bavily, kolikrát mě děj i překvapil a jednou jsem se musela scénáristům zpětně omlouvat za křivé nařčení. Dialogy byly ale příliš strojené a nepřirozené, vůbec jsem jim nevěřila a často tahaly za uši. Děj byl jednoduchý jako u každého zombie filmu – na vojenské cvičení jedné střední školy se omylem dostaly plynové granáty obsahující bojový plyn, který lidi změnil v zombie. Školník, bývalý voják obeznámený s experimentem, si toho všiml a celou školu se všemi uvnitř zabarikádoval, aby se nákaza nedostala ven. Během filmu pak sledujeme skupinu studentů, kteří se snaží dostat ven. Z filmu bylo poznat, že jsou tvůrci hodně ovlivnění anime. Středoškolačky navlečené v minisukních s těžkými zbraněmi v rukou byly podstatnou částí filmu.

*scéna, při které si holčina obléká uniformu složenou z bokové minisukně a kratší halenky na uvítání soudruhů potentátů*
Já: „Komunisti byli pokrokovější, než jsem myslela….“
Sestra: „Tak víš co, Slováci jsou blíž k Japonsku.“


Pátek

Čeští vs. Japonští otaku (Tonca)
Tuto přednášku si upřímně řečeno moc nepamatuji. Byla krátká a výklad mi přišel takový nemastný, neslaný, informačně nezajímavý. A příště prosím mluvit hlasitěji!

Labyrinth of Flames 1-2 (promítání)
Díky brzkému konci předešlé přednášky jsme se uchýlily do Velkého sálu, kde zrovna běželo promítání. Stihly jsme tak druhou epizodu tohoto anime, při němž se sestra suverénně natáhla na zem a většinu prospala. Tuším, že to bylo její první setkání se skutečným ecchi a okavidně to nebude žánr, který by nadále vyhledávala xD 

AMV Soutěž
Soutěž jsme neviděly celou, protože došlo k drobnému zpoždění a navíc se kvůli velké účasti a zrušení Cosplay divadla protáhla na dvě hodiny. Některá videa byla pěkná, některá méně, žádné, které by se mi zarylo do paměti. Maximálně tak V dole, v dole si pamatuji. Další důkaz, že vtipná videa jsou lepší než vážná. 

Gejši (T’Sal)
Má první přednáška, hned na rozehřátí dvouhodinová. Odhadovala jsem, že by mi mohla vyjít na hodinu a půl a pak snad dojde k nějaké diskuzi, která vyplní zbylý čas. Nakonec zbylo nějakých 10 minut na otázky, kterých tuším stejně moc nebylo a mohla jsem akorát uvolnit místo dalšímu přednášejícímu. Gejši se mi podle mého povedly nejlépe. Měla jsem na ně dostatek času, byla jsem odpočatá a mluvidla mi ještě fungovala. Navíc jsem si u tohoto tématu byla nejvíce jistá v kramflecích, protože nešlo o nic extra historického a ani jsem nepočítala, že bych v publiku měla někoho, kdo by s nimi nějaké setkání zažil. 

Zvláštnosti heianské šlechty (T’Sal)
Ano, po dvouhodinové přednášce jsem letěla hned na další. Už v půlce gejš jsem začala cítit škrábání v krku, u Heianu už jsem solidně chraptěla a páchala jedno přeřeknutí za druhým. Obzvláště slovo „sekta“ mi dělalo velké problémy. Tahle přednáška se mi povedla nejméně ze všech, protože krom toho, že jsem měla problémy mluvit, tak jsem ji musela trochu zkrátit a odvykládat hodně rychle. Při testovacím výkladu mi vyšla asi na 70 minut, tedy o 10-12 minut delší než by měla být. Už to byl problém. Bohužel přednášející přede mnou přetáhl o 15 minut a já na ni najednou měla jen 45 minut, abych neomezovala přednášející po mně a nepřenášela tak problém. Chápu, že se to může stát, sama jsem se něčeho takového obávala, jenže ten pán, přestože se mi omluvil a řekl, že mi co nejrychleji vyklidí pole, své propriety uklízel tempem hlemýždím a ještě se vybavoval kolem. Podle mého dotazy a rozhovory mohl vyřešit za dveřmi a věci mohl mít uklizené i za pět minut. 

Také jsem u téhle přednášky byla dost nervózní. Obvykle nervózní nebývám. Chvíli před první přednáškou ano, ale pak to ze mě opadlo. Jenže na Heianu mi seděl jeden kluk/muž, který na mě celou dobu hleděl strašně vážně, a mě v hlavě neustále běhalo, že je to určitě nějaký historický fanoušek, že toho ví mnohem víc a myslí si o mně, že jsem strašná blbka. Nechoval si nijak nezdvořile, byl v pohodě, jen prostě působil příliš… seriózně. Víte, se mnou je to tak, že jsem spíše historická drbna. Pamatuji si a zajímám se o perličky, o zvláštnosti (na které byla tato přednáška zaměřena), ale ta důležitá seriózní fakta jdou mimo mě. Když se mě tedy dotyčný na konci začal ptát na hrozbu buddhistických klášterů vůči císařskému městu Nara, tak jsem vážně začala docela panikařit. Vzpomeňte si na něco, co jste četli 4 roky zpátky! 

Origami ( Ondřej Cibulka ORIGAMIDO)
Workshop začal asi o dvacet minut později, protože se zdržel přednášející, takže jsme nakonec stihli tři skládačky, z nichž první v podobě koňské hlavy byla nejtěžší, následovalo středně obtížné štěkající štěňátko a volných deset minut jsme vyplnili bezpečnostní vlaštovkou. Loňský geetaconský workshop mě asi bavil více, ale že bych litovala návštěvy, se říct nedá. Jen příště začít v opačném pořadí. Na koně mi trochu nestačil kvo-kvocient a propadala jsem bezradnosti.

Gothic 3, Gothic 3 Forsaken Gods (Kazeryuu Shiro)
Tohle byla přednáška spíše pro sestru. Gothic 3 jsem hrála dvakrát, ale souhrou osudu nedohrála ani jednou a ještě to bylo tak před třemi sty lety. Spíše než přednáška to byla diskuze točící se kolem bugů, eastereggů a problémových úkolů, s nimiž se hráči setkali. Já jen poslouchala, sbírala moudra a snažila se působit nenápadně:

Jeden z diskutujících: „Nechápu lidi, kteří hru hrají na easy verze. To nejsou hráči. Vždyť z toho ani nic nemůžou mít.“
*Krčím se na židli, protože normal verze je to nejtěžší, co jsem kdy hrála.*

Sestra se zapojovala aktivněji, protože má G3 v malíku. Pro fanoušky hry rozhodně zajímavá část programu. 

Chvíli jsme pak uvažovaly o Elegantních způsobech nošení furóšiki, ale nakonec jsme to vzdaly, protože jsme byly vyřízené a zralé na pelech. Zpětně mě to trochu mrzelo, protože jsem si nevšimla, že měl přednášku Nakagawa Kinsi sensei, jehož program je vždy zajímavý. Na druhou stranu bychom před ním měly zase hodinu volna. 

Dále jsme byly zvědavé na Cha no yu, neboli čajový obřad, který byl v elektronické verzi psaný pod Maid Café od 17:00. Do tištěného programu se tato linie ale vůbec nedostala a tak jsme na něj zapomněly. Druhý den jsme však byly u toho, když to přednášející řešil s orgem a okavidně nic takového vůbec neproběhlo. Buď se na to nějak zapomnělo, nebo to takhle zastrčené nenašli ani orgové, ani vedoucí přednášky. Chybka, na kterou by si příště měli dát pozor.


Sobota

Po čtvrté v Japonsku (Ing. Jan „Xsoft“ Smetana)
Cestopisné přednášky máme rády a tahle byla naprosto úžasná. Dozvěděla jsem se díky ní o projektu CouchSurfing, kterého tedy kvůli své zbabělosti nejspíš nikdy nevyužiji, ale o němž by určitě mělo vědět více lidí. V zásadě jde o to, že po celou dobu svého pobytu v Japonsku přednášející bydlel u různých lidí, kteří ho ubytovali u sebe doma. Podělil se s námi tak o zážitky z desetidenního pobytu u jakéhosi střeleného Japonce, s nímž v minivanu podnikl několik výletů na horu Fuji, do výrobny Wasabi, do prodejny kimon, apod. Videa z návštěvy robotického kabaretního klubu byla… duši poznamenávající. Lehce oděné tanečnice s bubny, které tančily na parketu, lešení nebo kolem tyče byly pěkné na pohled. Pak tam však začali bojovat roboti (lidé v kostýmech) proti jakýmsi podivným stvořením, přijela superhrdinka v minisukni sedící na obří krávě a následovala promenáda herců na motorkách, divných vozítkách a robot (již skutečný) obří ženy. To vše nám přednášející ukázal skrze své fotografie a videa. Prostě zážitek!

Následně jsme zamířily na přednášku „Žehná císař anime?“ s tím že půjde o císařskou rodinu a její oficiální postoj k anime kultuře. Když jsme však přišly, probíhala v místnosti jakási přednáška o Warhammeru, o kterém nic nevíme, takže jsme zase rychle odešly. Na tabuli, ani na dveřích žádná změna nebyla, tak jsme si zanadávaly a šly si dát kávu do blízké pizzerky. Až tam mě napadlo se podívat do anotací a zjistit, že ona to opravdu měla být přednáška o Warhammeru a jeho anime podobách. Ne že by předcházejícího dne jedna staffačka nadávala, že když lidi mají anotace, které vždycky chtěli, tak je pak stejně nikdy nečtou. Vinny v plném rozsahu ^.^;

Tradiční japonský tanec Nihon Buyó (Imrik)
Tady nám začal program „Ve stopách Imrika“. Sestra se na to moc netvářila, protože workshopy podniká, jen pokud jde o nějakou nenápadnou činnost – třeba origami. Já si to ale prosadila, že to třeba nebude tak akční a při nejhorším se někam uklidíme. Imrik nám předvedl dva tance, jeden složitější, vyprávějící příběh o zhýralém samurajovi, který díky své schopnosti vypít spoustu saké získal vzácné kopí, a druhý lehčí, který se často hromadně tančí na svátcích obon. Druhý tanec pak učil i návštěvníky workshopu a mě docela mrzelo, že jsem zůstala sedět v rohu, protože to vypadalo jako sranda. Nejdřív jsem totiž myslela, že mu jde tak o tři lidi, kteří se mu už přihlásili, pak se ukázalo, že jich chce více, ale to tam již stál opravdu dav a místa málo. Když však po chvíli přestal předtancovávat a začal pohledem vyučujícího sledovat, říkala jsem si pro změnu, že zůstat sedět bylo správné rozhodnutí. Jsem děsné prkno a některé jeho výrazy byly dost vtipné xD

Rozhodně mě ale štve, že jsem si to nenatočila na tablet. Tedy, část hromadného tance mám, ale nevšimla jsem si, že mám na čočce stále výrobní fólii, takže nic -.-

Iai a tameshigiri: historie tradice budó (Nakagawa Kinji sensei)
Přednáška o bojových uměních, které nám nic neříkaly. Víceméně šlo o to, že jsem si nějak magicky zaměnila slova buyó a budó, takže jsem sestru vlákala na něco špatného. Smát se můžete. Když jsme však přetrpěly tu část, kdy se rozebíraly různé typy úderů apod., které pro nás byly španělskými vesnicemi, tak se naskytla i spousta zajímavých informací o bojových uměních jako celku. Třeba že některé současné školy v Japonsku nepraktikují při boji s mečem sekání, protože to sami mistři moc neumí a tak to raději zakazují i svým žákům. Čepel se při špatném provedení totiž může snadno poškodit. Přednáška mistra Nakagawy (snad jsem správně identifikovala příjmení) byla zajímavá už loni.

Cestopis z Japonska (Imrik)
Další cestopisná přednáška a opět skvělá. I zde nás přednášející seznamoval s věcmi, s nimiž se běžný turista obvykle nesetká, avšak ze zcela jiného prostředí než Xsoft. Zaměřuje se totiž na bojová umění a tak jsme se mohli seznámit i s prostředím a životním stylem buddhisticko-šintoistického chrámu, v němž během tréninku pobýval. Dozvěděli jsme se, že na japonské vedro se nelze připravit, ani když do země vycházejícího slunce jedete po několikáté, že na pohled zajímaví zelení hadi patří k jedněm z nejjedovatějších v Japonsku, že pokud se procházíte po lese, můžete docela snadno narazit na několik kanců, že japonské vosy jsou velké jako čeští sršni a na japonských sršních se dá nejspíš jezdit, a že trénink pod tekoucí ledovou vodou je přesně tak nepříjemný, jak na první pohled vypadá. Vzhledem k tomu, že když Imrik zrovna nepřednášel, tak překládal mistra Nakagawu, měl můj hluboký obdiv i za výdrž a odolnost mluvidel.

Pravda o Japon Mura ve Španělsku (Nakagawa Kinji sensei)
Jedna z věcí, které mě při pohledu do programu vůbec nezaujaly a na kterou mě nalákala až anotace. Vážně je důležité je číst! Obsahem přednášky byl obchod s japonskými otroky, proč, kde a v jakém množství k němu docházelo a proč je jedna vesnice ve Španělsku plná japonských potomků. Tohle téma pro mě bylo rozhodně nové a velmi zajímavé, protože o otrocích japonského původu jsem doposud nikdy neslyšela. Rozhodně si o tom hodlám zjistit víc. 

Přednáška to tedy byla velmi zajímavá. Škoda jen, že jsme si ji užily jen my se sestrou. Ano, opravdu se to odehrávalo ve čtyřech lidech. Přišly jsme do místnosti a tam nikde nikdo, takže jsme pak koukaly po chodbě, jestli se blíží Imrik a jestli se to náhodou nepřesunulo nebo nezrušilo (tabuli se změnami jsme sledovaly pravidelně). Nepřesunulo, nezrušilo, jen byl nulový zájem. Když tedy mistr Nakagawa vešel do prázdné učebny, bylo to dost trapné a obzvláště Imrika to hodně rozhodilo. Chvíli se tedy čekalo, jestli třeba ještě někdo náhodou nepřijde. Nepřišel. Čas jsme začali zabíjet otázkami a odpověďmi. Mistr se ptal, o co se zajímáme a občas nám k tématu řekl pár věcí. Všechno se ale drželo obecné roviny a tak jsem se nedozvěděla nic nového. Po chvíli jsem se začala bát, že takhle zabijeme celou hodinu a že se na téma, o kterém si mistr musel myslet, že je nejspíš nezajímavé, úplně vykašle. Ale nevykašlal a tak jsme měly soukromou konzultaci. Yay! xD Ne, vážně lidi, tohle už mi nedělejte -.-

Odívání ve starém Japonsku I. (Eliška „Etsurin“ Nováková)
Na Etsurininu přednášku o historii odívání v Japonsku jsem se velmi těšila, ale bohužel jsem stihla jen půlku.

Etsurin: „Chtěla jsem jít na rjokany, ale mám blbou přednášku.“
Já: „Chtěla bych zůstat do konce, ale mám blbou přednášku.“

V první části se probírala nejstarší japonská kultura od začátků civilizace, o nichž se moc neví, do období Muromači, tedy do poloviny 16. století. Etsurin byla dobře připravená. Každé období krátce všeobecně shrnula a pak na obrazových materiálech ukazovala, co se nosilo, jakými způsoby se barvily látky, a odkud Japonci čerpali inspiraci. Našla jsem si zde spoustu nových a zajímavých informací. A je zajímavé, jak se vzájemně považujeme za jakousi mini-kapacitu na období Heian a stresujeme se z přítomnosti té druhé na svých přednáškách xD

Japonské tradiční hotely rjokan (T’Sal)
Má poslední přednáška! Tady jsem se sice nehrozila historických nadšenců, ale děsili mě cestovatelé, kteří v nějakém rjokanu už byli. Sama totiž cestuji jen myší po Googlu a i když jsem o rjokanech načetla opravdu hodně článků, stále si u podobných věcí moc nevěřím. Každou chvíli jsem navíc narazila na nějakou věc, o které jsem si zapomněla něco vyhledat apod. Drobnosti, ale pro někoho by mohly být důležité. A jednomu z dotazujících se omlouvám za zcestnou odpověď na otázku. Měla jsem z toho hlavu v pejru a neustále jsem přemýšlela o tom, co kde a kolik toho říct xDD Celkově bych měla ty dotazy a jejich realizaci do příště nějak pořešit. 

Postavení žen v otaku komunitě
Jednoznačně to nejhorší, co jsme navštívily. U této přednášky mi vůbec nebylo jasné, odkud kam směřuje, co mi vlastně chce sdělit a k jakým závěrům se došlo. Navíc do výkladu přednášející neustále skákal (nejspíš) její přítel a org místnosti s nevhodnými poznámkami z jejich sexuálního života a po 20 minutách se to zvrhlo v hatování cosplayerů. Raději jsme odešly.


Ostatní
Vedro
Konec štěstí, začátek veder. Spoustu let jsem na Advík jezdila během těch nejhorších veder, ale poslední dva roky počasí docela vycházelo. Letos to bylo ale zase mazec. V každé učebně sice byla klimatizace a větralo se, jak se dalo, ale když se ve workshopové místnosti začalo tančit, nebylo to příjemné. Nejhorší však byla Fashion místnost. Když jsem vešla na svoji přednášku o Heianu, myslela jsem, že padnu hned mezi dveřmi. Byla to vcelku malá místnost a vedro v ní bylo i v malém počtu lidí (viz. Přednáška o Japon Mura). Pokud jich tam však bylo více, nedalo se to vydržet. Vykládat tam třetí hodinu v kuse byl heroický výkon.

Komunikace s přednášejícími
Zažila jsem horší. Na Geetaconu jsem třeba nevěděla, jestli tedy nakonec vážně přednáším, dokud jsem nepřijela na místo akce a neotevřela program. A nemít tam vlastní notebook, tak přednáším bez techniky. Advík byl oproti tomu docela fajn a komunikace probíhala. Jen pozdě. 

Když jsem si dohodla přednášky, poslala jsem e-mail s tématy, na která se přibližně zaměřím s tím, že se pak časem dohodnou detaily, až to bude aktuální. Detaily myslím přesný název přednášek, pod jakým jménem chci vystupovat, anotace. Příjemce můj e-mail přeposlal vedoucímu sekce, pod níž jsem spíše spadala, dohodli jsme se, že nic nebudu mít ve čtvrtek, protože jsem si nebyla jistá, jak to s ním bude a že se Gejši rozdělí na dva bloky. A pak jsem čekala a čekala. Nakonec mi napsal o anotace. Nemohla jsem mu je sepsat hned, protože o odpolední moc nefunguji. Navíc, jak jsem musela rozdělit gejši na dvě přednášky, musela jsem celou přednášku překopat, aby obě části byly nějak vyvážené. Díky tomu se má odpověď trochu protáhla a anotace jsem mu poslala až za pět dní, v den kdy se dokončil program a poslal do tisku. A tehdy jsem zjistila, že jsem tam jen pod běžným jménem, pod kterým jsem vystupovat nechtěla, nikoliv pod nickem, že gejši jsou nakonec v jednom uceleném dvouhodinovém bloku, takže dělit je netřeba a anotace téměř vůbec neseděly. A také mi zrušili jednu přednášku. Původně jsem totiž chtěla čtyři. Jenže druhá strana špatně pochopila můj e-mail, v němž jsem psala: „Dále bych se ráda objevila s tématy japonských tradičních hotelů rjokan a horkých lázní onsen.“ Místo dvou přednášek jsem tedy měla jednu jedinou o lázních i o hotelech. Omyl, k němuž snadno dojde a který by se dal snadno domluvit, kdyby se všechno šouplo o pár dní zpátky. Takhle se s programem už ale nedalo hýbat, takže lázně si střihnu příště a do programu ty úpravy ve jménu a názvu naštěstí ještě stihli zahrnout. Také jsem byla docela překvapená, když jsem se v sobotu dozvěděla, že mám nárok na nějakou odměnu, což je věc, pro kterou jsem přednášky sice nedělala, ale stejně potěší. Mlčet ještě chvíli, mohl Advík ušetřit xD 

Dále jsem byla poněkud překvapená, když jsem se po své druhé přednášce od Shany náhodně dozvěděla, že bych správně místnost neměla opouštět, dokud tam není další přednášející nebo org. To mi taky nikdo neřekl. Naštěstí to u mě nikdy moc nehrozilo, ehm. Byl to problém hlavně Fashion místnosti, kde opravdu nikdy nikdo nebyl. Opět podotýkám, že jsem děsná technická lama a nemít sestru, nejspíš bych musela smutně koukat do publika, aby mi někdo zprovoznil projektor. Japan salon byl mnohem lepší. Na začátku i na konci jsem se střídala s organizátorem, ten se vždycky zeptal, jestli něco potřebuji, jestli si se vším poradím, případně jestli může odejít, do kolika to tak budu mít, aby se včas vrátil. Japan Salon ode mě má za jedna!

A za ty „GejšY“ v programu vážně nejsem zodpovědná!

Velký sál
Loni už jsem to určitě psala. Velký sál je opravdu velký a musí jít o sakra velkou událost, aby se tam lidi těsnali nebo se dokonce nevešli. Loni jsme se naprosto v pohodě dostaly i na Greka, kterého jsme předtím v KC Zahradě předem vzdávaly. Tělocvična se tedy schvaluje. Také se schvaluje bohatší výběr sedátek, díky nimž člověk mohl ulovit i něco jiného než nepohodlné kbelíky. (I když je pravdou, že po čase vás stejně bolí zadek úplně ze všeho). Byla zde však jedna věc, která mi docela vadila – repráky. Problém s nimi byl v tom, že stály moc blízko u boků plátna a moc daleko před ním, takže drtivé většině publika překážely ve výhledu na plátno. U Labyrinth of Flames jsme prve seděly v první a druhé řadě od stěny a měly jsme ho přesně uprostřed plátna. Film, kterému je rozumět by se nějak přežít dal, ale takhle nebyla vidět většina titulků a tedy jsme z toho nic neměly. Pak jsme se přesunuly na střed. Během toho přesunu jsem si krásně všimla, že jediná místa, kde se dalo sedět a koukat byla právě ulička uprostřed, kudy lidé mají spíše procházet než se zde zdržovat, a tak dvě vnitřní řady z každého bloku sedaček. Dvě z asi šesti nebo sedmi. Plus s každou další řadou vzdálenější od pódia klesal výhled s množstvím hlav před vámi. Příště je posuňte trochu dozadu ;)

Odbavení
Přečetla jsem si článek z loňska a zjistila jsem, že v době, kdy právě začal program, před budovou Advíku již nebyla žádná fronta a vše bylo odbavené. Pokud jste nějak měnili systém, asi by bylo lepší se vrátit k loňské verzi. Chválím ale, že už se jména nevyhledávají v tištěných seznamech seřazených podle křestního. A také chválím pásky. Nepamatuji se, jaké byly loni, tak se možná opakuji, ale tyhle umělohmotné byly skvělé. Člověk neměl po čtyřech dnech, kdy se v nich potil a koupal, pocit, že ho sežerou a ovládnou svět.

Závěr
Hodnocení jako ve škole:

Prostory: 1 – prostorné, uklizené, přehledné a větrané, jak jen se dalo. Ano, kdyby se všichni z venku kvůli dešti narvali dovnitř, bylo by to horší, ale zažila jsem KC Zahradu a oproti té je Modrá škola nebem na zemi. Jen jednou se stalo, že bychom se někam nevešly.

Okolí: 1 – žádné výhružky, nepochytila jsem žádné větší stížnosti od okolí, spousta možností, kde si ulovit jídlo, posedět, odreagovat se. Snadná doprava.

Bufet: 2 – všechno skvělé, jen ta káva by se dala považovat za zločin proti lidskosti.

Program: 2 – nějaké to volné místo by se dalo zaplnit.

Organizace: 2 – mínusové body za frontu, plusové body za Japan Salon, dobře hlášené změny a žádný problém s organizátory.

Komunikace s přednášejícími: 3 – dřív, kvůli lidem, kteří nemohou odpovídat ihned.

Závěrem bych chtěla poděkovat všem organizátorům, přednášejícím a slušně se chovajícím návštěvníkům za fajn zážitek. Snad se za rok sejdeme zase m^.^m

Žádné komentáře: