pondělí 23. června 2014

Running sushi

V minulém článku jsem se zmínila o návštěvě zdrhajícího suši a řekla jsem si, že by bylo fajn tento typ restaurací přiblížit pro ty, kdo se s ním ještě nesetkali. Ať je tu taky něco jiného než knihy a moje osobní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jsme se sestrou doposud byly jen v jediné restauraci, dal by se tento článek brát jako recenze na podnik Makakiko v Novém Smíchově v Praze. Základní fungování těchto restaurací však bude nejspíše všude dost podobné, takže si můžete udělat obrázek o tom, co vás čeká a na co se připravit. 

Nejprve se podíváme, jak to funguje. V restauraci nabízející running sushi najdete minimálně jeden dlouhý pult, podél něhož jsou naskládané stolky. Pult je zakrytý průhledným plastem, za nímž se nacházejí dva bez přestání jedoucí pásy, na které kuchař doplňuje misky s jídlem. Dostat se k němu je jednoduché. Sednete se si ke stolku, který je nalepený na pult, a koukáte, co k vám jede. Když si vyhlédnete něco, po čem váš žaludek zatouží, otevřete posuvná dvířka a talířek si ulovíte. Po snězení obsahu talířek odsunete na konec stolu, odkud ho pravidelně odnáší číšník. Na prázdné místo na pásu pak kuchař doplní nový pokrm. Takhle pokračujete, dokud nemáte dost. 

Jednou z výhod zdrhajícího suši je, že nemusíte vědět, co je jídlo zač a jak se mu nadává, abyste si ho mohli dát. Z vlastní zkušenosti vím, že neznalost kuchyně je jedna z překážek, které začátečníka odrazují od návštěvy cizokrajné restaurace. Pocit, že se ztrapníte, že před vámi přistane něco, co vlastně vůbec nechcete, co nebudete umět jíst, dokáže zaplašit i tu největší zvědavost. U zdrhajícího suši však objednáváte očima a tak si můžete vzít jen to, co identifikujete nebo na co si troufáte.

A cože můžete na pásech najít? Spoustu věcí. Pult má dva pásy, přičemž na horním najdete teplé pokrmy a na spodním pokrmy studené. Krom klasických ruliček maki suši, které tu potkáte buď se zeleninou, lososem nebo mixem zeleniny a lososa, narazíte i na nigiri (losos, tuňák, chapadlo, kreveta, divná bílá věc, kterou sestra neidentifikovala, položené na válečku rýže) či kalifornské rolky (suši naruby). V teplých pokrmech pak běhají malé jarní závitky, směsi zeleniny a masa (obvykle kuřecí, vepřové, mořské plody) či jen zeleniny se sosem, nudle, tofu, obalované krevety, špízy, škeble s omáčkou, knedlíčky plněné masem nebo fazolovou pastou, chapadla a malé chobotničky na špejli. Škeblí se nebojte. Jsou tepelně upravené a stejně jako všechny mořské plody mají i ony nevýraznou chuť, což je důvod, proč je preferuji s něčím dalším než samotné. Sami o sobě jsou podle mého dost o ničem. Masitá část škeblí se sundává snadněji, než se zdá, stačí v místě spoje s mušlí pomalu táhnout kolmo nahoru. Doporučuji je sníst hned a neskladovat si je někde bokem. To samé platí i o chobotnicích a chapadlech. Jakmile vychladnou, změní se v těžko žvýkatelnou věc, na které si řádně procvičíte dásně. Jak na krevety si musím teprve zjistit. 

Dále narazíte také na několik salátů, buď čistě zeleninových (mořské řasy, špenátový, zelný) nebo s mořskými plody či tuňákem. Pro milovníky ovoce tu obíhá vodní a žlutý meloun, ananas, pomeranč, kompoty, vzácně kaki. Jsou to skvělé věci na odlehčení a osvěžení mezi těžšími jídly. Ke stejnému účelu slouží i vanilkový nebo obyčejný kefír. Hostinu pak můžete zakončit dezerty oblíbenými na západě i na východě - laskonkou, ovocným dortem, tiramisu, želé bez nebo s ovocem, vanilkovým pudinkem s jahodovou omáčkou. Vše v malých porcích na jedno, či dvě sousta, případně podávané s malou lžičkou. Na každém stole se nachází i svatá trojice dochucovadel, které jsou vám volně k dispozici – nakládaný zázvor, sójová omáčka (Kikkoman) a wasabi. Na spodním pásu pak dále obíhá pálivá červená omáčka s chilli. Přísady si můžete naložit na malou mističku, kterou vám obsluha přinese hned po usazení. Krom toho na stole najdete také košík s jednorázovými hůlkami v papírovém obalu, na některých stolech mají i příbory. Pokud je nenajdete, můžete si o ně požádat obsluhu. Dělám to tak každou návštěvu a ještě nikdy jsem se nesetkala s posměšnou reakcí, takže žádné strachy.

Pro milovníky adrenalinových sportů obíhají na horním pásu také alobalové miny. Jsou to věci zabalené v alobalu, a dokud je nevytáhnete a neotevřete, netušíte, co v nich je. Vcelku snadno se dá rozeznat vařená kukuřice, protože z balíčku vyčuhuje tyčka, na níž je napíchnutá. Zbytek je ale horší. Občas vidíte misku, občas ne. Zatím jsme rozbalily jen tři věci. Krom kukuřice si sestra při poslední návštěvě vylosovala dušené kaki a já při naší první jakousi divnou masovou (?) kouli, která strašně páchla a ještě strašlivěji chutnala. Od té doby na alobal shlížíme se značnou nedůvěrou. Je ovšem možné, že se v mističkách nacházejí i polévky. Pokud jste odhalili více, napište do komentíků a třeba nás donutíte dát alobalovým minám ještě šanci. 

Další významnou položkou je pití. To jediné si objednáváte u číšníka a radím vám dobře si ho objednat až po konzultaci s jídelním lístkem (ten si obvykle musíte ulovit na okolních stolech, u pultu nejsou). Ceny jsou totiž vyšší než průměr a konečný účet by vás proto mohl nemile překvapit. Cola a jiné sladké limonády jsou nejdražší.. Sestra si proto objednává zelený čaj (0,5l za cca. 40 Kč) a já pivo. S českou značkou piva se zde nesetkáte, proto se smiřte se Stellou Artois (0,4l za cca.45 Kč), případně s čínským či japonským pivem. Stella Artois má příjemnou cenu a příjemné množství, které vám vydrží delší dobu. Japonské, ani čínské pivo jsem ještě neměla, protože cena je na mě již vysoká.
Pití také jako jediné platíte bokem, protože jídlo se u running sushi řeší paušálně. Od 11 do 17 hodin se za osobu platí 298 Kč, od 17. hodiny pak o stovku víc. Pravda, není to zrovna nejnižší částka a rozhodně si to málokdo může dovolit častěji. Na druhou stranu se u pultu můžete cpát, jak dlouho chcete. V Makakiko platíte jen za osobu, nikoliv za čas nebo množství jídla. Také vás to vyjde laciněji než různé sety, které se z jídelního lístku objednávají u vedlejších stolů. Ty jsou jednak dražší a jednak nabízejí jen velmi omezený počet jídel, zatímco u pásů si můžete poskládat menu podle vašich vlastních preferencí. 

Zde je nutné upozornit, že systém placení se může v jednotlivých restauracích lišit. Co jsem slyšela, občas platíte podle misek. Talířky na pásu mají různé barvy a podle té za každý talířek zaplatíte různou částku.

Závěrem tedy stručné shrnutí:

Výhody: Nejspíš lacinější a rozhodně různorodější varianta, než si objednávat sety či předem nastavená menu. Pro začátečníky je také výhoda v tom, že nemusíte vědět, jak se věc jmenuje, abyste se k ní dostali. Vybíráte zrakem.

Nevýhody: Výběr jídel je stále stejný, byť se během dne objevují některé věci na střídačku. Při čtvrté návštěvě už jsem však zatoužila po nějaké změně. Také doporučuji přijít brzy. Zdrhající suši je velice oblíbené a osvědčilo se nám chodit hned na jedenáctou, i když vypadáme trochu prapodivně, když tam jako supi kroužíme před otevíračkou. Stoly se do dvanácté hodiny zaplní a na nějaký volný můžete čekat hodně dlouho.

Navštěvujete japonské restaurace? Znáte running sushi? Zaujalo vás? Pište komentíky! xD

2 komentáře:

Meru řekl(a)...

Moc hezky napsáno! :) S running sushi už jsem měla taky tu čest během třídenní návštěvy Mnichova. Četla jsem a zkoušela jsem porovnávat, ale téměř nebylo co, vše bylo identické... i když alobalové miny mě překvapily, to neznám :D a asi bych si ani netroufla. Running sushi je moc prima věc, jen kdybych vždycky neskončila přejezená... :D

TSal řekl(a)...

Já bych chtěla ochutnat ty polévky, ale při poslední návštěvě tam v alobalu nic s miskou nebylo, tak jsem nelovila xD Na druhou stranu, zrovna v misce byla ta humusácká koule xD