úterý 10. června 2014

Bodaidžu macuri 2014

Letos jsem konečně zaregistrovala plakáty včas, takže jsem naverbovala sestru, koupila litr energiťáku a vyjely jsme do Prahy udělat si dva japonské dny.

V pátek a sobotu (6.-7.6.2014) probíhaly na pražském Vyšehradě japonské slavnosti Bodaidžu macuri a jako každý rok lákaly na sice již dobře známý, avšak stále zajímavý program. Rozhodla jsem se tedy obětovat den dovolené a udělat si se sestrou víceúčelový výlet do Prahy. Slíbila jsem jí totiž, že ji za složené státnice pozvu na suši a že jí pomůžu odstěhovat se z koleje. 

Bohužel se mi program trefil zrovna do nočních, takže i když jsem si brala jeden den volna, stejně jsem do Prahy vyrážela hned po práci. Ráno jsem dojela domů, sbalila si, čapla sestru a vyrazily jsme na nádraží. Vzhledem k tomu, že byla v pátek ráno fakt kosa, tak jsem raději vyrazila v kalhotách a ne v šatech, jak jsem původně plánovala. V autobuse, kde byla klimatizace naplno a kde jsem mrzla i v bundě, jsem tomu nápadu žehnala, ovšem celý zbytek pátku a celou sobotu už tolik ne. Vedra byla totiž prvotřídní. 

V Praze jsme na Dejvické v lehce rozloženém stavu přestoupily na autobus směr Suchdol, protože sestra potřebovala vyřídit pár věcí ve škole, a odtud jsme pak pokračovaly na Nový Smíchov do Makakiko na naše oblíbené running sushi. 

K suši restauracím přistupuji se značným respektem, protože většinu jídel neumím pojmenovat, jíst hůlkami nezvládám a vůbec ve mně tyhle podniky budí pocit, že jsem největší lama v okolí. Proto jsme tak nějak zakotvily právě tady, kam mě svého času dotáhla Warrion se svou matkou, třebaže si neustále říkáme, že bychom příště mohly zkusit klasickou restauraci. Jako vždy jsme tam seděly nějaké dvě hodiny a cpaly se k prasknutí. Musím uznat, že výběr jídel už mi přijde trochu ohraný a ráda bych nějakou změnu, která by nás příště opravdu mohla vyhnat do běžné restaurace. Na druhou stranu jsme ještě nezjistily, co všechno tam obíhá v alobalech. Při této loterii si sestra vylosovala dušené kaki, z čehož nebyla nadšená. Skóre je tedy v současné době 2:1 pro hnusné věci.


Na Novém Smíchově jsem také během pěti minut potkala hned dva známé. Že tam ráda chodí Gladness, to vím a trošku jsem po ní i házela i očkem, ovšem druhý známý mě dost překvapil. V epizodce setkávání se se známými jsem pokračovala i večer, kdy jsem v metru narazila na spolužáka za základky. Prý velkoměsto, pche. Vesnice to je!

No nic, popojedeme. Po suši jsme se odebraly na kolej, kde jsme obě ulehly ke spánku, protože sestra toho také příliš nenaspala. Program Bodaidžu macuri začínal až po sedmé, takže jsme měly čas na tříhodinový osvěžující blackout. 

V 19.00 se měl přivítat svatostánek na Náplavce na Výtoni (je Náplavka místo, že jo?) a odtud měl pokračovat očistný průvod až na Vyšehrad, kam měl dorazit v 19.40. Na nějaký průvod jsme se zvysoka vybodly, protože to pro nás znamenalo skoro hodinu spánku navíc a možnost chytnout si nějaký dobrý flek, z něhož bychom dobře viděly. Při organizaci se ukázalo, jaký národ je dominantnější – byli to Češi, protože akce začala s pomalu hodinovým zpožděním. Pro příště jsem si udělala mentální poznámku vzít si něco na sezení. Země je ještě studená a večer jsme při tom sezení na trávě pěkně prochladly. 

Rituální lukostřelba kjúdó byla… nudná… strašně, strašně moc nudná, což je vlastně ten samý zážitek, jaký jsem si odnesla i z poslední návštěvy této události. Vzhledem k poněkud rozpačitému potlesku z publika na to mělo stejný názor nejspíše víc lidí. Přijde mi to nefér vůči lučištníkům, ale nedá se svítit.

Poté následovala krátká liturgická miniliturgie, v níž se přinesené božstvo nejspíš o něco žádalo a tím víceméně skončilo napodobování obřadu. Celkově mi tohle hraní si na rituály přijde jaksi svatokrádežné, ale o buddhismu a šintoismu vím houby. Třeba to věřícím nevadí. 

Pak konečně začala zábava. Nejprve nám pan Sató Kenja zahrál na šamisen, což mi poskytlo možnost se na styl hry podívat trochu blíž a zjistit, jak se vlastně všechny ty zvuky vyluzují. Už dlouho totiž podle poslechu rozebírám Jošida Kjódai a hádám, kdy hraje jen jeden nástroj a kdy dva. Moc mi to nepomohlo. 

Jako téměř na každé významnější akci se i na Vyšehradě objevilo Malé divadlo kjógenu a to hned se dvěma fraškami. Sovy (Fukuró) jsem viděla poprvé a na můj vkus se rozjížděly příliš pomalu a vyloženě vtipný mi přišel až konec. Vodu na čaj (Šimizu) hodnotím ovšem mnohem výš. Již jsem ji viděla na jednom z Advíků a je to jedna z těch her, kdy se musíte neustále smát. Určitě patří k mým nejoblíbenějším. 

Bubny taiko v podání skupiny Wadaiko yosa-yosa jsou nejen úžasným hudebním zážitkem, ale také senzační podívanou. Když jsem tak hráče sledovala, nedivím se, že mají vysportované postavy jako leckterý sportovec. Představení obsahovalo i prvek napětí. To když se pódium v jednu chvíli rozhoupalo natolik, že nejspíš každému v publiku naskočila myšlenka, jestli to vydrží až do konce. Skladby byly z repertoáru vážnějšího i komičtějšího (jednou víc než účinkující zamýšleli). Pokud na tuhle skupinu někde narazíte, rozhodně se zajděte podívat. 

Kolem půl jedenácté program skončil proslovem žebravého mnicha a možností ulovit si papírový lampion, který si zájemci mohli nechat zapálit od „rituálního“ ohně. Lampion jsme si ulovily, ale na zapalování jsme se vybodly. Nějak si neumím představit, jak bychom s ním jely metrem a následně tramvají. Spočívá nám tedy složený v šuplíku a plánuji si je jednou večer vyvěsit na balkon, nachystat vodnici, pustit nějakou klidnou hudbu, udělat dobrý čaj a užívat si léto.


Druhý den začínal program už od sedmi hodin. Na nějaké ranní meditace jsme jim ovšem hodily bobek a raději se trochu prospaly. Dorazily jsme až na japonské tance maiko odori v podání Jany Hrčkové aka Toshichiky, které měly začít v 10.30 (ale nezačaly). Tahle část programu mě hodně zajímala, ale moc jsem nevěděla, co čekat, protože jsem netušila, kdo bude účinkující a jak moc k tancům přičichnul. Nakonec mě překvapila Evropanka v pěkném kimonu, dobře nalíčená i učesaná. Na pódiu nám předvedla dva tance, a třebaže jsem asi zaznamenala dvě zaváhání, byla to minimálně pro laika velice zajímavá a krásná podívaná. Zajímalo by mě, kde se učí, ale nepodařilo se mi o ní nic najít. Slečna pak vystupovala ještě jednou. Zřejmě má doposud jen omezený repertoár, protože jen zopakovala oba předešlé tance. Mezi jejími vystoupeními se však černé pódium proměnilo ve výheň a tak si při prvním tanci nejspíš dost popálila nohy. Minimálně bylo vidět, jak musela zatnout zuby. Druhý tanec raději předvedla s vykasaným kimonem na trávě. 

Kousek dál od pódia stál stolek s japonským čajem mačča, který bylo možné za poplatek ochutnat. Ten jsme si však nechaly ujít, a proto nemůžu referovat. Raději jsme se šly podívat na tlučení omoči, lepkavých rýžových koláčků, které se následně prodávaly s fazolovou pastou a nějakým nasládlým práškem. Jsem v této oblasti již expert a vím, že bude jen omezený počet porcí. Na tlučení jsme se šly podívat, jen abychom se pomalu a nenápadně přesouvaly tam, kde pak začne fronta. Druhé v pořadí, říkejte mi mastá! Ve chvíli, kdy jsme do pacek dostaly jídlo, náš zájem o jídelní kulturu Japonska vyprchal, tak jsme opět zakempily na trávníku a čekaly na další bod programu. 

Posledním účinkujícím byla japonská sopranistka v současné době žijící na Slovensku Nao Higano. Tu už jsem viděla v Olomouci, kde však měla podstatně delší koncert než na Vyšehradě. Zazpívala nám totiž jen tři písně, byť poslední dala v japonské i slovenské verzi. Zvuková zkouška tedy trvala víceméně stejně dlouho jako koncert. Trochu rozčarování. Na druhou stranu jsme musely v jednu odejít, abychom se před odjezdem ještě stihly najíst, a tak nás nemuselo mrzet, že bychom o něco přišly. 

Po příjezdu na kolej sestra narvala do krosen, co se dalo, a připravila nám tak bagáž, se kterou se potáhneme zpátky do Mordoru. Před odjezdem jsme si ještě zašly na Burgera s hranolky do blízké hospůdky a pak uháněly na autobus, abychom stihly rodinné pivo. 

Výlet hodnotím jako úspěch. Dobré jídlo v podání suši, zábava na Bodaidžu macuri byla skvělá a Vyšehrad je nádherné místo. Kvůli němu by se možná vážně vyplatilo se odstěhovat do Prahy.


Žádné komentáře: