pondělí 26. května 2014

Takové to domácí plácání

Dlouho tu nebyla všehosměska z mého oslnivého života a navíc jsem opět ve fázi, kdy mě jakákoliv smysluplnější činnost naprosto neláká, nebaví a neudržím se u ní déle než deset minut, takže… tak xD

Dva týdny zpátky jsem se rozhodla přeinstalovat notebook, protože už jsem toho začínala mít trochu dost. Wi-fi se mi při každém vypnutí, uvedení do spánku, či vypadnutí sítě odmítala připojit a vždy jsem ji musela přemlouvat, že vložené přihlašovací údaje jsou opravdu, ale opravdu správné. Navíc se mi už po čtvrté stalo, že mi vypadnul komplet zvuk, při vypnutí systém nabíhal příšerně pomalu a také to asi chtělo trochu pročistit od bordelu z instalovaných a odinstalovaných programů. Po dvoudenním uklízení a přenášení dat z počítače do disků kolem jsem na radu sestry, jež si podobnou procedurou prošla pár dní zpátky, vytvořila jakési DVD na obnovu počítače. Teoreticky se mělo hodit do čtečky, restartovat a ta-dá! Už tam samo vyskočí pobídnutí. Prakticky DVD leží na stole a nevím, jestli ho mám vyhodit, nebo si ho vystavit. Po pěti letech jsem koukla na ceny DVD. 

Tak jsem to zkoušela přes takovou tu černou nabídku hned na začátku, než vám naběhne OS (ano, jsem technicky zdatný tvor xD). Dostala jsem se na ni na potřetí, protože moje funkce Fn, na které mám Formule, je opravdu mocinky moc zajímavě naprogramovaná. Nakonec jsem něco rozběhla. Běželo to asi hodinu, málem jsem si vyškubala vlasy a proskočila oknem a doteď nemám šajna, co to bylo. Prý nějaká oprava nabíhajícího systému či co. Nakonec jsme zjistily, že to každá značka počítače má jinak a proto nám to nešlo stejně jako u sestřina Asusu. HP na to má spešl program, na který když jsem po čtyřech hodinách snahy najela, tak velmi jednoduše a polopaticky provedl přesně to, co jsem chtěla – vrátil počítač do továrního nastavení. Zvuk nevypadává (zatím), připojení k internetu doposud dělalo cavyky jen dvakrát a nabíhání je stále na uvaření kávy. Jako úspěch vnímám nejspíš to, že jsem notebook rozběhla, aniž by vybuchnul. 

Následující týden a něco jsem pak dávala dohromady obsah. Yay! 


 Minulou neděli jsem se věnovala své oblíbené zábavě – nakupování! Sestra si totiž vzpomněla, že za týden státnicuje a pak ji čekají promoce a svatba její kamarádky, přičemž to nejreprezentativnější oblečení v jejím šatníku jsou černé džíny. Vyrazily jsme tedy do našeho mini OC a doufaly, že něco pořídíme, protože víc příležitostí k nákupům už nebylo. V plánu byly hlavně šaty, když se poštěstí tak i nějaká pěkná sukně s halenkou a samozřejmě černé lodičky. Sestra sháněla ještě černé kalhoty, takže jsme prošly asi všech 7 krámů, které nás zajímaly, přičemž šaty, sukně a halenka připadaly v úvahu jen ve třech z nich. 

Dámy a případní pánové, je to zoufalé. Dříve jsem narážela na jednu pěknou věc za druhou, ale poslední dva roky je zázrak, když se mi někde zalíbí alespoň jedna věc. A to i včetně Orsaye, kde mám členskou průkazku a na kterou jsem nikdy nedala dopustit. Pravdou však je, že nás i přes značně omezený výběr zachránila právě ona. Sestra se tam zamilovala do jedněch úžasných šatů, na které jsem dlouho koukala i já. Decentní výstřih, široká ramena, zakrytá záda, lehce pod pasem se černý top rozšiřuje v objemnou puntíkatou sukni. Sestře nevýslovně sluší a ve chvíli, kdy je viděla, byl konec. Žádné jiné by se jí už nelíbily. Byl tu však malý problém, kvůli němuž jsem si je při poslední návštěvě nekoupila – vršek je dělaný z materiálu, který se brzy začne žmolkovat. Já bych šaty měla na každodenní nošení a tak nepřipadaly v úvahu, nejspíš by měly problém v zachovalém stavu přežít sezónu. Sestra je ale bude nosit jen výjimečně, tak to doufejme nebude vyhazování peněz. Také jsme zde vyhrabaly jednoduchou černou sukni od pasu lehce pod kolena. Sestra ji nazvala „příliš učitelskou“, ale když jsem jí vnutila svoje lodičky a ona si ji zkusila se správnými botami, musela uznat, že jí sluší. Halenku jsme nepořídily. 

Boty byly horší. Lodičky nejsou sestřina parketa, není zvyklá je nosit a stejně jako já na ně nemá příliš nohy. Jedny jsme koupily, ale odhaduji, že na delší nošení, než že někam přijde a sedne si, to nebude. Já ovšem ulítla a s podstatně větším nadšením si koupila páskové letní boty na vysokém širokém podpatku. Jsou černé, s červeným pruhem po straně a vypadá to, že mě budou dřít jen na jednom místě, což je něco jako malý zázrak. Tím mé nákupy skončily. V Orsayi mi padly do oka ještě dvoje šaty. Jedny podobného stylu jako ty sestřiny, ovšem bílé s princem modrých kytek. Druhé byly nádherné krajkové pouzdrovky v současně velmi módní námořní modři. Ani jedny ovšem neměly v mé velikosti. Naštěstí, protože už teď nevím, jak dožiji do další výplaty. 


 Nákupy jsme zakončily tradičně – káva a mléčný koktejl v kavárně a Bubble Tea. Konečně jsem ochutnala tapioku. Nechutná mi. 

Vrátím-li se k novým letním botám, přivedou mě rovnou k letnímu počasí. Já ho prostě zbožňuji. Letní počasí je pro mě jako dělané. Teplo, slunce, sezóna letních šatů a páskových bot na podpatku. Nic mě neudělá šťastnější. Snad jen opalování, které však budu muset letos kvůli pleti omezit. Loni mi to neudělalo úplně nejlépe… Neříkám, že když je venku 30°C a já v nich musím pracovat, že mi přílišné teplo nevadí. Vadí, ale mnohem méně než ostatním a rozhodně budu raději těžkou manuální práci odvádět v horku než v zimě. S dodržováním pitného režimu se to dá v pohodě přežít, zatímco těžká práce v zimě pro mě téměř vždy znamená nachlazení. S jasným slunkem na obloze jsem si konečně mohla začít užívat i jediné dobré věci na váze. Na odpolední si vytáhneme křesla ven a opalujeme se, užíváme si čerstvého vzduchu (s příměsí uhelného prachu) a vegetíme jako na chalupě. Škoda, že příští odpolední už asi budu na oběhu. Tohle mi na něm vždycky trochu vadilo. Sedím v hale a otevřenými dveřmi na mě kouká léto, teplo a čerstvý vzduch. Při práci je to fajn, ale když je pauza, mám chuť vyběhnout ven a někde se tam utábořit. 

A jako před každým létem jsem zase přibrala. Jo, já vím, že mám v 1001/101 cíl zhubnout a dva měsíce se mi to víceméně dařilo, ale okavidně stačí dva týdny ze řetězu, abych zase nabrala dvě kila ze tří zhubnutých. Chjo, kdybych mohla hopsat uprostřed noci nebo cvičit v práci, měla bych snazší život. A kdybych se nepřejídala. A kdybych neflákala svačiny do práce, protože se mi nechce vstávat. Ale už jsem zase na ošklivém režimu, tak to půjde dolů. Vůle. Někde jsem slyšela, že je to strašně super věc. Nevíte někdo, kde se prodává? 

Další mini historkou bude návštěva veterináře. Sestra si asi dva měsíce zpátky všimla, že kočka křupe víc než my dvě dohromady, tak jsme se rozhodly podstoupit návštěvu u veterináře. Sestra googlila a zjistila, že kočky mívají s klouby problémy docela často. Čumina se naposledy mimo byt podívala, když jela na kastraci, a vůbec má s přenoskou velmi nepřátelské vztahy od doby, kdy jsem ji do ní zavřela hned druhý den u nás, aby mi jako malé kotě někam nezapadla, než ve sklepě najdu náhradní sadu misek. Vešla se tehdy do dlaně a slyšet ji bylo až dolů do sklepa. Sestra se tedy dost bála, jak ji bez kšand u veterinářky udržíme. Má tvrzení, že si musí umět poradit i s divokými kočkami, ji příliš neuklidnila, takže si u doktorky oddychla, když se Čumísek chovala relativně slušně. Celou cestu tam i zpátky nám promňoukala, což obzvláště na zpáteční cestě autobusem bylo vtipné. U doktorky byla tak ztuhlá, že jsem ji z přepravky vyndala bez boje a veterinářka si s ní hravě poradila. Na místě ji udržovala víceméně hlazením, až to chvíli vypadalo, že se nám kočka změnila v kapalinu, jak jí plynula mezi rukami. Protahování a prohmatávání kloubů působilo ještě vtipněji, když tedy člověk neviděl ty chuchvalce srsti, které z ní lítaly. A to jsem ji před cestou vyčesávala, aby tolik nelínala. Kočka je ale až na odřený nos, jak se nám snažila procedit skrz dvířka, v pořádku a očividně si o nás pár lidí myslí, že tu péči poněkud přeháníme. To je mi ovšem upřímně ukradené. 

Do posledního odstavce vtáhnu trochu politiky. Blog si držím apolitický, ale musím se někde vypovídat z dojmů z posledních voleb. Nesmírně mě potěšilo, že se Svobodní konečně začali někam hrabat. Byť se nejspíš nikdy nepřestanu obávat, že by se časem mohli zkazit jako ostatní, zatím je volím ráda. Neříkám, že souhlasím s celým jejich programem, ale s většinou ano. Horší pocity mám z volební účasti. Necelých 20 %? Národe, to jako vážně? Kam se hnu, tam všichni nadávají na EU, a když je konečně šance dát alespoň trochu najevo, co si o ní myslíme, a dosadit tam lidi, kteří by mohli její vliv trochu přibrzdit, tak všichni zůstanou doma, protože se volbou nic nezmění? Jasně, protože nic nedělání toho už tolik změnilo, že. Jmenujme si třeba tři věci. Ehm… ne, nenapadá mě ani jedna. Tak si seďte na zadku dál a nezapomeňte až do dalších voleb, kdy zase nepůjdete, nadávat, jak za vás těch 20 % zvolilo špatně. Ach jo, mám Českou republiku ráda, ale Čechy bych vystřelila na Mars.


Žádné komentáře: