sobota 31. května 2014

Co jsem četla v květnu

Přehled knih přečtených za měsíc květen. Najdete zde mini-recenzi sci-fi Kolektoři, humorných esejů Jak se stát Britem, životopisu Princezna Masako a knihy o japonském myšlení Japonsko: Jak se neztratit.

Kolektoři – Marcus Heitz

„Ochrany hodná, ohrožená raso člověk. Vaše planeta byla vybrána do programu ochrana.“

Píše se rok 3042 a lidstvo je rozlezlé po celé galaxii. Nalezená mimozemská technologie nám kdysi dávno umožnila cestovat vesmírem v rozumných intervalech a tak začalo zkoumání a kolonizace. Koalice původních pozemských států a téměř všemocné koncerny odstartovaly závody v zabírání území. Osidlovaly planety, stavěly vesmírné stanice, budovaly vesmírné flotily. Při svých toulkách vesmírem narazili na pár mimozemských ras, avšak kontakty byly jen omezené a převážně neškodné. Lidstvo si hrálo na vlastním písečku a užívalo si dočasného bezpečí. Pak se však setkalo s rasou Kolektorů a vše se změnilo. Tato záhadná, technicky mnohem vyspělejší rasa přišla pod vlajkou míru a hlásala jediné: „Lidstvo, chceme vás ochránit před vším možným nebezpečím! Ať už si to přejete nebo ne.“ Lidská technologie se s kolektorskou nemohla měřit a tak do jejich područí padala jedna planeta za druhou. Jakmile svět ovládli, nikdo z vnějšku už o něm neměl žádné zprávy. Žádní uprchlíci se nedostali ven, žádná výzvědná loď se nevrátila, veškerá komunikace ustala. Nikdo přesně nevěděl, v čem ona ochrana spočívá a zdali je to něco, co bychom si měli přát nebo čeho bychom se měli děsit. 

Podle komentářů na internetu jsem nebyla jediná, kdo měl problém se do Kolektorů začíst. Potíží této knihy je, že jen pomalu a neochotně nabírá tempo. Ze začátku to nejspíš dost lidí odradilo, protože i já si říkala, že to nejspíš nemá cenu. Když ale vydržíte, odměnou vám bude neustále stoupající rychlost příběhu a napětí. Autor přidává plyn sice opatrně, avšak bez přerušení. 

Sci-fi je to jednoznačně akční. Je zde spousta létání do vesmíru, nějaká ta vesmírná bitva, nespočet pozemních potyček a hlavně neustále nějaký cíl, za kterým musí hrdinové jít. Tím prvním je zjistit, co se vlastně na planetách obsazených Kolektory děje. To vše vám zprostředkuje několik hrdinů. Někteří mají menší role, jiní větší, ale všichni mi přišli napsaní dobře. Obzvláště hlavní mužská postava Kris mi padl do noty. Kolektoři však nejsou jen o boji. Přestože jde o samostatnou knihu (jásejme!) autor si se svým vesmírem obdivuhodně vyhrál. Různé zvláštnosti, s nimiž se zde hrdina setkával, byly asi tím pro mě nejvýznamnějším bodem knihy. Najdete tu lidi posedlé zvláštními entitami, které zvyšují jejich inteligenci a schopnosti, geneticky upravené křížence lidí a zvířat, obyvatele planet Technologického řádu, kteří vidí budoucnost lidstva v přenosu duše do nesmrtelných strojů, jedince se silnými psionickými schopnostmi a mnoho dalšího. Lidé v budoucnosti zdaleka nejsou jednotvárným druhem, jak je tomu dnes. Rejstřík termínů na začátku by vás mohl odstrašit, ale vše je v knize dobře vysvětleno a vůbec jsem se k němu nemusela vracet.

Souhrn: Spíše oddychové čtení. Příběh není nic, co vás donutit si sednout na zadek, ale nudit nebude. Vesmír vymyšlený s citem a spoustou fantazie.
Hodnocení: ***1/3 


Jak se stát Britem – George Mikes

„Evropané na pevnině praktikují sex; Angličané používají zahřívací láhve s horkou vodou.“

George Mikes je maďarský žurnalista, který před druhou světovou válkou odjel do Británie a už se nevrátil. Jak se stát Britem je soubor jeho esejů, v nichž se zamýšlí nad svými novými spoluobčany a nad tím, čím jsou Britové jiní od všech ostatních Evropanů. Vzhledem k tomu, že jde o sloučení jeho tří mini-knih, které psal v průběhu celého svého života v Británii, lze v textu vysledovat jeho pomalou transformaci z nezapadajícího cizozemce, který na Brity kouká jako na nepochopitelná stvoření, v Brita britštějšího než jsou skuteční Britové. Mě osobně pobavilo, jak v první knize psal „o nich“, zatímco ve třetí již „o nás“. 

Témata esejů zahrnují téměř všechny hlavní stránky běžného lidského života doma a ve společnosti. Přečtete si tak o národním sportu stání ve frontě, o zvyku mluvit za každou cenu o hloupostech, nejlépe o počasí, o automobilismu a snaze vlády ho zničit, o MHD, která funguje, ale nikdy tak jak potřebujete. Pan Mikes nám dává nahlédnout, jací byli Britové před válkou, během ní a po ní, jak se změnili, případně nezměnili a zdali je vůbec možné mezi ně někdy jako cizinec zapadnout. To vše v humorné a odlehčené formě.

Osobně mě nejvíce bavila první část, zbylé dvě už jsem četla s velkými pauzami, spíše jako chvilkovou četbu, když se zrovna našlo deset minut a já nevěděla, co s nimi. Zatímco ze začátku jsem se bavila opravdu hodně, časem smích nějak odezněl. Styl psaní přestal rychle překvapovat a občasné opakování historek či formulací tomu také zrovna nedodalo. 

Celkem: Pokud na to někde nerazíte, prolistujte, trochu si pročtěte, co vás zajímá, ale příliš neočekávejte. Ve velkých dávkách hrozí nuda. 
Hodnocení: **


Princezna Masako – Ben Hills

„Zřejmě nejobsáhlejší životopis osamělé japonské princezny, jehož se kdy dočkáme.“

Alespoň to se hlásá na obalu. Zdali je to informace pravdivá nebo lživá, vám nedokáži říct. Ben Hills, australský investigativní žurnalista, se rozhodl proniknout do tajů japonského císařského dvora a napsat životopis Masako Owadové, která se stala manželkou korunního prince Naruhita. Úkol to podle autorova tvrzení nebyl snadný, protože dostat se k pravdě je v tomto případě těžké. Japonská média mají přísné embargo na jakékoliv informace o císařské rodině, jejichž zveřejnění a formulaci předem neschválí Správa císařské rezidence zvaná Kunaicho. Ze silně cenzurovaných médií tedy příliš vycházet nemohl, Kunaicho mu neumožnila ani osobní setkání s kýmkoliv z císařské rezidence a proto se autor vydal na cestu kolem světa a vyptával se lidí zvenčí, s nimiž se manželský pár zná. Prostřednictvím článků v novinách a výpovědí lidí z okolí císařského dvora se nám tedy dostává příběh korunního páru. 

Masako Owadová byla ctižádostivá vzdělaná mladá žena, která mluvila několika jazyky a chtěla se prosadit jako diplomatka, přestože věděla, že to bude mít jako žena těžké. Chtěla svůj život vsadit na kariéru a vynahradit svému otci, že neměl syna, který by mohl jít v jeho stopách. Díky otcově práci strávila spoustu let v zahraničí, kde se naučila na ženu netypickou vlastnost – říct si své a stát si za svým. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy se rozhodla přijmout nabídku korunního prince Naruhita a stát se tak matkou budoucího císaře. I přes princův slib, že ji ochrání před všemi nepříjemnostmi zkostnatělého a zastaralého císařského dvora, jehož kultura byla zcela odtržena od vnějšího světa, se zde však Masako setkala jen se zákazy, nutností ustupovat protokolu a neustálým nátlakem, aby konečně porodila následníka trůnu. Ze sebevědomé ženy se stala poslušná manželka, která na veřejnosti nemluví a vždy kráčí tři kroky za svým mužem. Není proto divu, že se začínají objevovat zprávy o jejím nervovém zhroucení a o tom, že trpí vážnými depresemi. 

O císařskou rodinu jsem se nikdy nezajímala a knihu jsem vzala spíše z nudy. Rozhodně to ale bylo zajímavé počtení, které doporučuji každému, komu je tohle téma blízké. Nečekejte však veselý příběh. Dozvíte se, jak císařskému dvoru vlastně vůbec nevládne císař, ale právě úřad Kunaicho, který sehrává hlavní roli v udržování dvora v prastarém, téměř heianském modelu. Muži Kunaicho mají svou představu o císařské rodině a tu hodlají udržet na živu, ať se to císařské rodině líbí nebo ne.
Kniha měla celkově vzato jen jedinou, avšak vcelku významnou chybu. Autor se naprosto nedokázal citově oprostit od tématu. Často se tak můžete setkat s citově zabarveným líčením událostí nebo popisem osob, přičemž absence objektivity vzbuzuje otázky, zdali si náhodou neupravoval získané informace, aby vzbudil požadované pocity. Jako žurnalista by podle mého měl vědět, jak psát objektivně.

Celkem: Hodně zajímavé čtení o tom, jak dokáže byrokracie a zkostnatělost semlít ženu se zářnou budoucností. Jen by to chtělo víc objektivity.
Hodnocení: **** 


Japonsko: Jak se neztratit – Gerhard Dambmann

„Zatímco se svět jen obtížně snaží Japonsku porozumět, cítí se Japonci světem nepochopeni. Pro většinu totiž lidstvo sestává jen ze dvou kategorií, z Japonců – a ze všech ostatních.“

Tato kniha není cestopis, spíše jakýsi průvodce myslí průměrného Japonce. Pan Dambmann v Japonsku podle všeho strávil dlouhou dobu a setkával se s Japonci jak v pracovním, tak i v soukromém životě. Umožnilo mu to proto porozumět tomuto zvláštnímu národu a dovedlo k sepsání této knihy. Přečtete si, jak je pro Japonce důležité fungovat v rámci komunity a být její platnou součástí, zatímco individualismus a důraz na jednotlivce je pro ně něčím zcela neznámým, případně škodlivým. Seznámí nás s jejich oddaností a morálkou, které nám můžou připadat nesmyslné nebo hnané až do extrému. Vysvětlí, proč je pro ně zaměstnání tak důležité, jak funguje povyšování a role firmy v jejich soukromém životě, proč jsou Japonky stále spíše ženami v domácnosti a proč jen těžko prorážejí na vyšší pozice. To a mnoho dalšího zasazuje do kontextu japonských dějin a kultury jako takové, takže jsou informace pro člověka ze západních zemí pochopitelnější a otevírají mu cestu k japonské duši. 

Knihu jsem otevírala v domnění, že jde o cestopis a proto jsem byla vcelku překvapena, když jsem se nedočkala žádných informací typu: „Japonci jedí hůlkami, při pozdravu se klaní a hlavní město je Tokio.“ Tedy, vlastně dočkala. Ano, autor zde uvádí spoustu zvláštností japonské kultury, se kterou se můžete setkat i v čistě kulturně zaměřených knihách. Rozdíl je v tom, že zde nejde jen o sepsání zajímavostí jako spíš o vysvětlení, z čeho ty zvláštnosti vyplynuly a jak se odrážejí na japonské mentalitě. Cílem knihy ani tak není vám o Japonsku prozradit nějaké věcné informace, jako vám spíše pomoci porozumět japonské mysli. Styl psaní je jednoduchý, odlehčení, kolikrát jsem se i zasmála. Autor má také k dispozici přehršel historek, na nichž ilustruje právě probíranou tématiku. Kniha proto hodně dala i mně, přestože jsem s Japonci a jejich smýšlením vcelku blízce seznámená. Doporučuji ji tak i lidem znalým. Kniha vyšla v roce 1997, a proto jsou informace v ní trochu zastaralé. V porovnání s jinými podobnými knihami, které u nás lze sehnat, jde však o knihu téměř novou. Většina věcí, které probírá, je navíc nadčasová a tedy poplatná i dnešní době. 

Jako drobný nedostatek vnímám občasný nedostatek informací. Nejvýrazněji se mi zaryl do paměti odstavec, v němž se píše, že v době napsání mělo Japonsko jednu z nejnižších kriminalit, do čehož autor zahnul i násilí páchané na ženách. Bohužel, se k němu nedoneslo, že spousta znásilnění a podobné kriminální činnosti probíhá bez jakéhokoliv nahlášení úřadům a proto jsou čísla, z nichž vycházel skreslená. Z rázu celé knihy bylo dost poznat, že se jako muž setkával víceméně s Japonci a to převážně obchodně. Nevědomky se proto zaměřil spíše na muže, zatímco Japonky trochu opomíjí.

Celkem: Hodně zajímavé čtení i pro znalé. Až překvapivé množství informací v lehce čitelné formě.
Hodnocení: ****


Tvář toho druhého - Kóbó Abe - Pokud nezasáhne lenost, tak si tahle kniha vyslouží samostatný článek, aby japanisti nenadávali, že se obsahy japonských knih nedají nikde pořádně najít xD

2 komentáře:

Ely řekl(a)...

Nalákala jsi mě na Masako a Japonsko: jak se neztratit... než jsem si začala říkat, že se mi ten druhý název zdá nějaký povědomý. Vygooglila jsem si titulní stranu a následně mi došlo, že to mám už roky v knihovničce, samozřejmě přečtené. Uvažuju, kdy se to stalo, že jsem se ve svých knihách začala ztrácet O.o

Moc se těším na tvou recenzi na Tvář toho druhého, sama ji totiž plánuju o prázdninách :3

TSal řekl(a)...

Nejspíš postupně a nenápadně, tak se to stává u mě XD Dokud jsem si nezačala půjčovat knihy z knihoven, tak jsem měla vcelku přehled alespoň o přečtené části, ale teď se musím sakra rozmýšlet, než něco koupím. Už tu mám tři knihy dvakrát XD

Sakra, to abych to fakt napsala... xD