pondělí 7. dubna 2014

Olomouc 2014

Posledních několik měsíců jsem měla pocit, že jsem v Olomouci nebyla už stři sta let a že se tam snad nikdy nedostanu. Vzhledem k tomu, že jsem teď v období několika těžkých rozhodovacích procesů, usoudila jsem koncem ledna, že je na čase si vzít dovolenou a že v nejbližších měsících bude možná poslední možnost, kdy na to budu mít. Takže zpátky do Olomouce!

Prvním krokem bylo spočítat, na kolik mě ta sranda vlastně vyjde. Moc lidí už v Olomouci neznám, můj oblíbený hotel se přestěhoval do Ostravy a jediná zde žijící kamarádka bydlí na koleji, kde je to s přespáváním hostů na můj vkus až moc divoké. Po projetí všech hotelů, hostelů a penzionů, jsem se nakonec rozhodla pro ubytovnu Marie, která nejenže byla úžasně levná (4 noci mě vyšly asi na 1100 Kč), ale navíc i přímo v centru. Jedinou nevýhodou bylo, že už jsem na vybraný termín neměla možnost si pronajmout pokoj jen pro sebe. 

Po dlouhém hloubání a dloubání jsem se do Prahy dopravila autobusem, protože mi někdy loni rozházeli jízdní řády a vlaky ze západu v Praze naprosto nenavazují na vlaky dál na východ, a pak pokračovala vlakem od ČD. Je smutné, že ze všech tří společností jsou zase nejvýhodnější. Po šesti hodinové cestě jsem tedy 26. 3. konečně dorazila do Olomouce a měla před sebou poslední volné chvilky.

Na nádraží jsem nastoupila do první tramvaje, která jela a doufala, že jede, kam potřebuji. Dva roky mimo město a už nemám ani tušení, jak funguje MHD. Později se mi ale potvrdilo podezření, že dvě linky za mých časů opravdu nejezdily a že nejsem až tak sklerotická, jak si myslím. Občas. A taky jsem si zase málem zapomněla cvaknout lístek. 

Na ubytovně jsem byla příjemně překvapená. Znáte to. Na fotkách vypadá každé ubytování úžasně, ale po příjezdu zjistíte, že pocházejí z doby otevření před deseti lety. Pokoje byly menší, ale dostačující. Dvě lůžka, stůl, skříň a lednice. K dispozici byla navíc i kuchyňka s uzamykatelným nádobím pro každý pokoj, sporákem, mikrovlnkou a varnou konvicí a společenská místnost, ke které jste museli do sklepení přes devatero úklidových místností a devatero hlavních uzávěrů. Pokoj jsem měla v přízemí, takže jsem neustále slyšela třískání vchodových dveří a žaluzie jsem mohla rozevírat tak napůl, aby mi nebylo z hlavní ulice vidět hned do pokoje. Na druhou stranu bylo v přízemí dost technických věcí a asi jen tři pokoje, takže jsem nikdy nemusela čekat, až se uvolní společná koupelna nebo toalety. 

Koupání byl docela zajímavý quest. Zatímco na umyvadlech byly normální baterie, sprcha měla časový spínač a navíc žádnou hlavici. Jen malou trysku, která se nedala víceméně nijak nastavit, byla strašně vysoko a pouštěla více vzduchu než vody. Abych nevyplavila koupelnu, musela jsem pustit vodu přímo na sebe a doufat, že nebude ledová, ani vařící, při splachování vlasů jsem si musela stoupat na špičky, přitom neustále pouštět další a další várku vody, a když jsem si chtěla opláchnout nohy, bylo lepší to provést v umyvadle. Jinak ale bylo ubytování fakt fajn… xD 

Horší to bylo se spolubydlícími, nebo spíš s jednou. První noc jsem byla sama, druhou jsem chytla nějakou mladou studentku, která sice zalehla asi v půl deváté, ale ráno se alespoň snažila chovat tiše. Poslední dvě noci jsem však měla starší ženskou a to byl horor. První noc přišla v devět a hned se začala ukládat. Oki, to beru. Sbalila jsem si počítač a věci do tašky a šla se vykoupat, že si to pak jen vezmu a zmizím do společenské místnosti, abych ji nerušila. Vrátím se z koupelny a už zhasnuto. Já bych počkala, až se vrátí a uloží si věci, ale budiž. Stejně ohleduplná ale byla i ráno. Prostě se chovala, jako kdyby tam byla sama. Vším třískala, šustila a nebrala ohled, že já ještě spala. A druhý den to samé. V neděli jsem tedy mlela z posledního, protože jsem se dva dny skoro nevyspala. Příští rok si pokoj budu rezervovat mnohem dřív a jen pro sebe. 

Na pokoji jsem však trávila jen noci. Ráno jsem mezi devátou a jedenáctou vypadla a vrátila se nejdřív v devět večer. Program jsem totiž měla opravdu nabytí. Až moc.


Ve středu večer jsem se byla projít po setmělé Olomouci a dala si kávu a zákusek v Café 87. Zdá se mi to, nebo si poletech konečně pořídili obsluhu, která zákazníka nepovažuje za otravný hmyz? 

Ve čtvrtek jsem měla na poledne objednanou Warrion, která mě napasovala před doučování. Vyzvedla jsem ji na nádraží, načež jsme vyrazily do Šantovky. S tímhle OCčkem jsem ještě neměla tu čest a byla jsem zvědavá. Navíc se zde nachází i geekovský obchod, který je sice předražený, ale podívat se můžu. Šantovku jsme měly projitou asi za hodinu a slavila jsem úspěch, neb jsem skoro nic nekoupila. Akorát v Gatu jsem vyhrabala nějaké hezké punčocháče. Geeokovský obchod byl bohužel zavřený. Pak jsme se uklidily do Mekáče na Horním náměstí, kde jsme prokecaly asi hodinu. Vzhledem k tomu, že ani jedna nevedeme reálný život, probíraly jsme celou dobu problémy našich aleter eg z her Biowaru. 

Po vyexpedování Warrion zpátky na nádraží jsme měla ještě tak hodinu dvě na lítání po obchodech, tak jsem si zašla do dvou oblíbených krámů s oblečením, kde jsou fajn ceny a ucházející až dobrá kvalita oblečení. Tam už jsem tak spořivá nebyla. Pantaloon mě pobavil, protože i po dvou letech stále hledali prodavačku a navíc jsem se stala nechtěným svědkem hádky dvou pracovnic, z nichž jedna si stěžovala, že nedostala zaplaceno. Některé věci se prostě nemění. 

Pátek měl být původně pohodový den na procházku, zoo a vegetění v parku. Pak se mi ozvala jedna známá, kterou jsem ještě neměla zakomponovanou v programu, a všechno se překopalo. Vstala jsem překvapivě brzo a tak jsem si zašla na snídani do Café 87 a pak se prošla po třech antikvariátech a sekáči. Oblíbený sekáč zklamal, antikvariáty bohužel ne. Po procházce jsem se tedy vrátila na ubytovnu, protože se mi nechtělo tahat s pěti knihami. Pak jsem se vydala do olomoucké zoo, kterou prostě zbožňuji. Bylo pátek po poledni a tak jsem měla klid. Návštěvníků bylo jen minimum, a i když počasí ráno slibovalo déšť, nakonec bylo moc pěkně. Najedla jsem se na čerstvém vzduchu, vyškrabala se na vyhlídkovou věž, třebaže díky oparu nebylo vidět moc daleko, prošla se výběhem klokanů (po tom, co jsem před sebou zase nechala jít rodinu s malým děckem), viděla sviště na dva metry (<3) a s radostí zjistila, že se zase vrátili tygři! Těch kočkovitých šelem vůbec měli docela dost, obzvláště lvi se jim nějak rozmnožili. 

Také jsem zase bavila okolí. Třeba když jsem s lístkem přišla k samoobslužnému turniketu a tři minuty tam s ním mávala jako největší trotl, než si mě se smíchem všimnul jeden zaměstnanec a pomohl mi. Já a technika. Nebo když jsem přišla ke kleci s divokou kočkou, a myslíc si, že nikde nikdo není, jsem na ni začala šišlat: „Ty seš takový zlatíško! Tebe bych chtěla domů. *kočka vstane* Tebe bych domů nechtěla, ty seš moc veliká a zalehla bys mi celou postel…“ načež jsem se otočila a zjistila, že se za mnou pohihňává mladá dvojice. 

Po zoo jsem jela zpátky na pokoj, dala se dohromady a vyrazila do Dobré čajovny, kde jsem se měla setkat s Meru a jejími přáteli. Věkově jsem mezi nimi dost vyčnívala, ale všichni víte, že duševně jsem asi na třinácti letech, takže jsme si docela rozuměli. V půl sedmé jsem se přesunula do Kratochvíle, která bývala mým oblíbeným podnikem. Bohužel se ukázalo, že ty zvěsti o mizerných dýmkách byly pravdivé. Čaj připravili skvěle jako vždy, obsluha byla milá jako vždy, ale dýmka byla katastrofální. Nevím, co začaly používat za uhlíky, ale jeho pachuť jsem z pusy dostávala celý večer, a kdybych si ji neobjednávala sama, vlastně ani nevím, jaký tabák tam je.


Na sobotu jsem měla domluvené dvě kamarádky. Ráno mi pokus o dospání přerušil telefonát od vedoucího, že mě potřebuje v neděli na noční, se kterou jsem zdráhavě souhlasila. Naplánovala jsem si tedy cestu zpátky, raději si koupila jízdenku na autobus a ve městě si ji vytiskla. Pak si zašla na snídani do Mekáče a v půl dvanácté si vyzvedla Nari. V plánu byl Bubble Tea, který měl ovšem mordorské otevíračky a o víkendu zavřeno, takže jsme plynule přešly do Zbrojnice, kde jsme se najedly a pokecaly. Obsluha si nás docela hleděla, za což možná mohlo to, že jsme byly dvě pěkné holky, které si objednaly pivo, nebo srovnání s bandou kluků za námi, kteří se chovali… no, ne jako nejideálnější zákazníci. Bylo zvláštní pro jednou řešit reálný život. Pro mě poněkud depresivní vzhledem k tomu, že se kolem mě všichni vrhají do věcí, na které já nemám odvahu. 

Před třetí jsme jely na nádraží, kde jsem ji doprovodila na vlak a o pět minut později si tam vyzvedla Wifey, se kterou jsem se neviděla snad už čtyři roky. Chvilku jsme poseděly na náměstí a pak šly na objednanou hodinu k Pet-čan do jejího lolita obchůdku. Je to vážně mini-obchůdek s pár věcmi. Našla jsem tu pár šatů a sukní, které se mi líbily, ale které bych bohužel neunosila nebo pro mě byly finančně nedosažitelné. Jedna sukně by se mi barevně a stylově i hodila, ale dát za ni 2400 Kč?! To vážně ne. Myslím, že tyhle věci od zahraničních mini-značek u nás nejspíš nikdy neprodá. Koupila jsem si však krémové boty. Nechávala jsem je podrazit, protože bych na té hladké podrážce do pěti minut umřela, ale snad pak budou bez problémů. Nejsem si úplně jistá velikostí a okavidně už neumím chodit na podpatcích o.O K tomu jsem přihodila punčochy s křížem a rukavičky.

Pak jsme se i s Pet-čan odebraly do čajovny (tentokrát Sofie), kde jsme kecaly až do devíti. Tentokráte se diskuze točila spíše kolem anime a mangy, takže jsem zavzpomínala na svá otaku léta a osvěžila si pár sérií, které se mi vážně líbily. Rozhodla jsem se proto oprášit rozečtené manga série a zase si v tomhle ohledu trochu rozšířit obzory. Po návratu na pokoj jsem všechno narvala do krosny, což se s novými věcmi ukázalo být docela problémem, a zalehla, abych přežila neděli. 

Neděle byla… náročná. V osm jsem byla vstanuta, v deset odjela z Olomouce do Prahy a v jednu se na nádraží setkala s Kavárnistkou. S tou jsme se pak odebraly pro změnu opět do Dejvické čajovny a můžu říct, že po těch pár dnech jsem byla tak přečajovaná a předýmkovaná, že mě do čajovny nikdo minimálně tři týdny nedostane. Ještě že bylo hezky, protože čajovník měl zpoždění a musely jsme asi 20 minut stát před podnikem. Kavárnistku jsem pro změnu oblažovala svými trapasy, zatímco ona pokračovala v deptání mé osoby dalším výletem do Japonska a žádostí o stipendium jinde na Dálném východě. 

Kavárnistka po historce o šišlání na kočku v zoo: „Ty máš na tyhle situace talent. Nechci vědět, jak to děláš.“ 

V půl šesté jsem se odebrala na autobus, který řídil ten nejnepříjemnější řidič, jakého jsem zatím potkala (s ústeckým podnikem už nepojedu, ani kdyby byl jediný) a v osm dorazila domů, kde jsem se jen sbalila a vydala se na noční. Byla jsem unavená, rozlámaná a zásobená spoustou kávy a maté, abych to do rána vůbec přežila, ale nakonec se ukázalo, že žádná noční není. Přesčasy se odvolaly a mně to někdo zapomněl zavolat. Za začátku jsem to brala s humorem, ale když jsem dvacet minut čekala na zastávce na tramvaj zpátky domů a uvědomila si, že mi tenhle neplánovaný výlet do průmyslové zóny sežral dvě hodiny, tak mě ten humor trochu přešel. Aneb když má člověk dva vedoucí, kteří spolu nekomunikují.


Měla-li bych dovolenou shrnout, tak se povedla. Počasí vyšlo, žádná katastrofa, viděla jsem většinu lidí, které jsem vidět chtěla, a až na druhou spolubydlící bylo všechno v pohodě. Jen jsem nezvládla plánování. Nebo jsem spíš podcenila náročnost svého programu. Většina lidí na dovolené odpočívá, já si na ni musela pořídit diagram, abych věděla, v kolik kde musím být. Po návratu jsem byla vyčerpaná jako nikdy a dávala se dohromady celý týden, a stejně jsem měla pocit, že jsem toho tolik nestihla. Příští rok proto nebudu troškařit a pojedu rovnou na celý týden! Třeba i stihnu něco z Japonského jara.

Žádné komentáře: