úterý 22. dubna 2014

Harry Potter a Kámen mudrců


Tuhle sérii zná asi každý a psaní recenze na ni by v současné době bylo stejně platné jako nošení dříví do lesa. Proto tahle série článků nebude recenzemi, ale spíše ohlédnutími se za sedmi knihami, osmi filmy a spoustou let nádherných vzpomínek (tzn. spousta spoilerů). Hlavním důvodem k sepsání je uvědomění si, že i přes několikeré čtení a shlédnutí, jsem se nikdy nevypsala z pocitů, které ve mně HP vzbuzuje.

Když jsem HP četla poprvé a podruhé, první dvě knihy mě moc nebavily, protože byly v porovnání s ostatními díly příliš „dětské“. Časem jsem ale nejspíš zesenilněla a letos mě Kámen mudrců úplně rozněžnil. Bylo to jako vrátit se do dětství, kdy sníte o velkých dobrodružstvích, přeskakujete z postele na postel a myslíte si, že jste Willy Fog a zachraňujete princeznu Romy z hořící hranice (true story, bro). V těch letech jste prostě věřili, že dopis z kouzelnické školy je něco, co se vám může stát každým dnem. V jedenácti jsem HP ještě neznala, ale i po těch letech mi pomáhá připomenout tohle dítě ve mně. Připomíná mi, že s fantazií je všechno možné. 

První díl série je psán pro nejmladší čtenářstvo HP fandomu a tomu odpovídá i forma. Zatímco jednodušší, avšak až rozkošný jazyk, nemluvě o skvěle přeložených jménech a termínech, lechtá mé lingvistické cítění, stručnost příběhu mě trochu mrzí. Kdyby autorka přidala sto stran a věnovala je jen životu ve škole před tím, než se hlavní trojka začala nějak víc zajímat o tajemný šutr, vůbec bych se nezlobila. Více popsat učitele, předměty, které učí, přidat pár menších dobrodružství ze školních lavic, pár kouzelnických rošťáren mezi spolužáky. Ach, to je to jediné, co prvnímu dílu chybí k dokonalosti! Probudil ve mně pocit, že je přede mnou něco úžasného, něco čarovného a já chci víc. Je to jako droga. Více menších, bezvýznamných dobrodružství by vůbec nebylo na škodu, vždyť kdy jindy je pro ně vhodný čas, když ne v prvním díle? Později přijde temnota, smrt a stín. Na hry nezbude čas. Teď však byl a já mám pocit, že utekl příliš rychle, příliš nevyužitě. 

První díl si ale užívám i z jiného důvodu. Po přečtení celé série se mi hodně změnilo chápání všech postav. Zkomplexnělo a já jejich dřívější činy začala vidět v jiném světle. To je přirozené. Jenže mě to také donutilo zapomenout, jak jsem na postavy nahlížela poprvé. Každý rok mě například překvapuje, jak mám Harryho v prvním díle ráda, jak moc Hermiona byla otravná a jak nejistý a zbabělý byl Ron. Když na HP vzpomínám, vybavím si jejich pozdější, dospělejší verze a obzvláště v případě Harryho a Hermiony se mi vybavují zcela opačné pocity. V Kameni Harryho nevnímám jako egoistického sportovce, ale jako ztraceného chlapce, který poprvé objevil své místo v životě. Seznamovat se s kouzelnickým světem skrze něj bylo prostě úžasné a člověk ho nemohl nepolitovat a nefandit mu. Za to Hermionu bych vystřelila někam na Mars. Přiznejme si to, všichni jsme takové jako ona nesnášeli. Věčné snaživce, které je všude vidět, všude slyšet a i když chcete obdivovat jejich znalosti, nakonec je chtě nechtě chcete zadusit polštářem. Díky Rowle, že se nám Hermiona začala tak rychle měnit.

Příběhově je pak mou nejoblíbenější částí hned první kapitola. Při prvním čtení nic nechápete a vlastně rozhovorům ani nevěnujete pozornost. Teď ale stačí věta a já si za ní postavím celý příběh. Všechny ty události, které se staly toho dne, kdy se Harry dostal k Dursleyovím a které krátce na to následovaly! Zmínka o Siriově motorce mě rozbrečela. Jediné slovo, jediná narážka, a celý příběh se uzavře do kruhu. Tolik toho najednou dává smysl a už s první stránkou knihy na vás vše, co se stane, dopadne jako hora a rozdrtí vás pod sebou. To je důvod, proč tuhle sérii čtu již po tolikáté. Stále nacházím něco nového, stále ve mně vzbuzuje nové pocity nebo obnovuje ty staré. 

Pobavený úsměv ve mně na druhou stranu trochu nepatřičně vyvolala cesta pro Kámen mudrců. Já chápu, že je to psané pro děti, ale jakýkoliv boj v celé první půlce série mi přišel… strašně směšný. Série zkoušek, kterým má odolat schopný kouzelník a které nějaký čas zabraly i samotnému Voldemortovi, a trojice prváků je projde, jen to hvízdne bez jakékoliv větší přípravy? Tohle přeci musí tahat za oči i menší děti. Přitom se dá napínavá situace s uvěřitelným nebezpečím napsat i v dětské knížce. Tyhle situace Rowla nezvládá. 

S červenáním se musím přiznat, že jsem tuhle útlou knížečku četla čtyři dny. Když ono je to těžké. V HP fandomu jsem se pohybovala několik let, dlouho pro mě znamenal opravdu hodně. V hlavě mám tisíce a jeden fantastický příběh k ději každé z knih. Všechny ty Mary-Sue povídky, které jsem kdysi četla a v malé míře i psala, to všechno mám v hlavě, promítá se mi to tam a já sním o tom, jak ulovím tajemného profesora lektvarů (ano, Alan Rickman v mé mysli zcela přepsal knižní podobu Snapea), jak zachráním situaci, jak se účastním kouzelnického souboje, jak bojuji s upíry a vlkodlaky, jak navštěvuji Bradavice jako student nebo jako učitel… Tolik scénářů, tolik příběhů! Je pro mě nemožné se začíst na dlouho. Přečtu pár stran, dojdu k dalšímu důležitému bodu a pak… se zasním. Kolegové se asi hodně diví, proč že to teď v práci chodím s přiblblým úsměvem na rtech.

Ať si tedy literární rádoby znalci říkají cokoliv, Harry Potter je pro mě nezapomenutelná knižní série. Je to úžasný příběh plný fantazie a emocí. Rozesmál mě, rozbrečel mě, donutil mě se zamyslet, kousala jsem si při jeho čtení nehty, fandila hrdinům, nadávala na ně, třískala hlavou do stolu. Je to příběh, který přivedl spoustu lidí ke čtení, byť třeba i jen dočasně. Dokázal to Tolkien? Tolstoj? Ne. K těm se prokousávají jen ti, kteří čtení již milují. HP je ale skvělý start pro začínajícího čtenáře, nejlépe ve věku, kdy se dá ještě tvarovat a kdy ho ještě společnost nedovedla k přesvědčení, že čtení je jen pro lenochy, podivíny a antisociály. Podle mého by si rozhodně zasloužil se vyskytnout ve školních osnovách.


4 komentáře:

ledman řekl(a)...

Já si teď HP pouštím v audioverzi (namluvil a zahrál Stephen Fry) jednou týdně při úklidu klece, už jsem se propracoval na začátek trojky, ale dál už to tak rychle nepůjde :)

Je to dokonalá únikovka. Zvlášť, když si člověk uvědomí, že jediné „nemagické“ osoby, kterými se JKR zabývá, je Harryho tyranizující příbuzenstvo. A zbytek interakcí se omezuje na mazání paměti nebo anekdotické zmínky typu „čarodějnice, která se ráda nechávala upalovat“.

btw. „Siriova motorka“, předpokládám, že to v nových vydáních asi neopravili, což? :) I když si matně vzpomínám, že jsem někde četl, že to byl záměr, ehm…

TSal řekl(a)...

Co bylo se Siriovou motorkou? o.O

ledman řekl(a)...

Pokud mě paměť neklame, tak v českém vydání je to Siriusova motorka. Stejně tak Harryho kmotra oslovují Siriusi :) A mám matný dojem, že jsem k tomu četl nějaké vyjadření překladatele, ale to už si nejsem jistý…

TSal řekl(a)...

Jo tohle... To opravdu neopravili, ale já si to vždy čtu/píšu po svém a ty koncovky úplně ignoruji. Jinak by mi asi vyskočilo oko xD