pondělí 10. března 2014

Práce šlechtí psychopaty

Kdosi kdysi kolem Nového roku v komentářích navrhnul, abych sepsala něco ze svého současného životního stylu. Proto tu dnes budu psát o práci, protože ta je alfou a omegou mého současného života.

V daleké prehistorii leží článek, v němž jsem o práci již psala, takže kdo si chce osvěžit paměť, může zde. Pro líné udělám krátký výtah. Jsem dělník na povrchu uhelného dolu, většinovou náplní mé práce je zametání a svou práci nesnáším. Nebo spíš nesnáším lidi v ní. Teď k tomu, co se od posledně změnilo. 

Mám podepsané dvě figury navíc. Po půl roce mi bylo umožněno dodělat vzorky, takže už jsem i vzorkařka. Zaučování probíhalo opravdu skvěle. Začala jsem týdnem v říjnu, pak třemi dny v lednu a nakonec týdnem v únoru roku 2013. Celý ten týden jsem tam nejspíš byla proto, že jsem předákovi řekla, že pokud mě tam tak dlouho nenechá, může si ten papír na podepsání funkce strčit do… kabelky. Na vzorky se víceméně ale dostanu jen o noční a odpolední, když odpadne někdo ze zásobníků, což se stává výjimečně. Je to škoda. Máme nový systém vzorkování, díky němuž stačí nabrat kbelík uhlí, vylézt na vzorkovací věž, vysypat a dole si vyzvednout, co potřebuji. Člověk už tolik nelítá. Mám to tam ráda. Ani jedna stará grácie, nikdo tam neřeší, co a proč dělám, nikdo si mě nevšímá. Prostě si zalezu do vzorkovny a dělám si svoje. Tuhle práci bych na plný úvazek brala všema deseti.

Od ledna se také zaučuji na váze a tenhle týden nejspíš všem zúčastněným udělám radost a podepíšu. Váha spočívá v tom, že si zjistíte, kolik je na zásobnících uhlí, objednáte soupravu s vagony, pomocí spousty byrokratických hovadin ji dostanete pod zásobníky a pak ty vagony nasypete. Pokud možno tak, aby vám na kolejích a jejich blízkém okolí nevznikaly Himaláje a s odpovídající kvalitou do každého vozu. Pak ji zase byrokraticky odhlásíte a jdete zametat, co jste si nadrobily, případně odházet, co jste totálně pokonili. Minulý týden jsem házela dvakrát. 

Nesnáším to tam. Váha byla jediná pozice, na kterou jsem vážně, ale vážně nechtěla. Víte, jsem takový naivní člověk. Věřím, že když člověk chodí do práce, měl by tam pracovat. Já vím, já vím, jsem divná. Nebojte, v práci na mě kvůli tomuhle mají kecy třikrát týdně. Problém váhy je, že přijdete do boudy a sedíte a čekáte, až bude dost uhlí. Někdy se ani nemusíte dočkat. Pak 40 minut sypete, 60 minut zametáte a zase sedíte, dokud na konci šichty nejdete pomoct na oběh. To není o lenosti, ta funkce je prostě takhle nastavená a moc náhradní práce se dělat nedá. A v tom je kámen úrazu. Já si prostě přijdu blbě, když tam jen tak sedím a nic nedělám. Radši bych byla na oběhu a pobíhala sem a tam. Ano, díky kolegyním by mě to stálo všechny nervy, ale něco bych dělala. Byla bych užitečná. Na váze ale jenom sedím. 

Budiž mi útěchou, že od pondělí bych tam mohla být alespoň s někým jiným. V současné době mě zaučuje I., což je jedna ze tří grácií, se kterou se mi sice pracuje nejlépe, protože není líná, je o něco méně blbější a ví, co má dělat, ale se kterou si nemám absolutně co říct. Máme asi tak pět témat, na které jsme obě schopné vyplodit víc jak tři věty a v těch se absolutně neshodneme. Ona není schopná pochopit nic, co se odlišuje od jejího stylu života, já nejsem schopná pochopit jí. Takže tam sedíme, já si čtu a ona na mě napruženě kouká, že si s ní nepovídám. Pokud předák dodrží slovo (haha), tak bych po podepsání měla být na váze s mladší kolegyní.

Také se změnila má pověst. Z tiché slušné dívčiny, za kterou mě měli všichni ze začátku, se stala nepříjemná sprostá megera, která na každého jen štěká. Podle chlapů bych prý potřebovala pořádně protáhnout, aby mě to přešlo. Šachtu prostě musí člověk milovat. Ale ano, štěkám tam, na koho se dá. Se třemi gráciemi jsem se pohádala již několikrát. S předákem na to máme pomalu rozvrh. Mám svoje body i u zámečníků a narážečů a chlapi z venku si můžou gratulovat, že víc času tráví na svačině než v práci. Sprostá jsem, protože jsem ty tři asi před rokem v telefonu nazvala „starými kravami“ (zcela oprávněně) a jedna z nich nás s kolegyní odposlouchávala na paralelní lince. Ano, já jsem nevychovaná, ale ona nic špatného neudělala. Ano, řeší to už rok.

Celkově mám těch lidí plné zuby. Jsou to nevzdělaní, do sebe zahledění tupci plní nenávisti a závisti. Když tyhle vlastnosti Čechům někdo přičítal dříve, nevěřila jsem, ale teď věřím. Tahle sůl země z ničeho jiného ani složená není. Furt brečí, jak jsou chudí, jak nemají na jídlo. Proto každý den chodí po slevách, proto každý den obědvají saláty s majolkou, sekané, apod. Když jsem jedné z nich řekla, že neví, jak chudoba vypadá, že matka musela přežít s šesti tisíci měsíčně, tedy minimálně za polovic toho, co má kolegyně, bylo mi řečeno, že si vymýšlím, že se to nedá. Ona byla přesvědčená, že žije v chudobě a vůbec nejhůř jak může, a nikdo ji z jejího přesvědčení nedokáže vytrhnout. 


Každý den poslouchám osvícené názory, že teplouši jim nevadí, ale měli by je poslat někam na ostrov, že by se všichni podnikatelé měli zavřít, že by se cikáni měli poslat do plynu, že by se bohatým měl zabavit majetek a rozdat mezi chudý lid. Nejvíce mě dostal nápad postřílet všechny politiky i s jejich rodinami. Kolegyně vypadala hodně překvapeně, když jsem na ni vyjela, jestli by se jí líbilo, kdyby ji někdo střelil mezi oči jen proto, že je sestrou politika. Věčně nadávají, že jsou vysoké daně a že jim stát nedává dost, věčně básní o tom, jak za komunistů bylo líp, jak se všichni měli skvěle a jak je dnešní doba prohnilá. Dívají se vám do očí a melou o tom, jak jsou mladí líní a nechtějí pracovat, jak jsme neschopní a násilničtí, jak všichni jenom chlastáme a fetujeme, jak nikdo z nás nechce k lopatě a k řemeslu. A proč k tomu nechceme? Protože pak budeme v jedné místnosti zavření s bandou kreténů, kteří se nám budou jen posmívat, zesměšňovat nás a urážet, za které budeme dělat nejtěžší práci, protože oni už ji nezvládnou a ani ji zvládat nechtějí. 

Je to na houby. Nebýt těch lidí, je to fajn práce. Odpíchnu si, přijdu domů, věnuji se svému. Práce není fyzicky namáhavá a bokem stihnu dost věcí i v ní. Ale ty lidi prostě nedávám. Nejhorší je, že ty jejich špatnosti pronikají do mě. Nenávidím. Nenávidím sůl země a chci jim sebrat volební právo. Chci je poslat někam na ostrov a už nikdy se s nimi nesetkat.



5 komentářů:

Tejal řekl(a)...

Hezky upřímný článek. :)
Ano, plně sdílím názor na tento druh lidí. Minulé léto jsem měla brigádu podobného zaměření a "inteligence" některých stálých zaměstnanců opravdu dosahovala nebeských výšin.
Není to tak, že by tam na mě byli zlí. Ale neustále nadávali na to, jak mají málo peněz, jak se jim špatně žije... A přitom pili už čtvrtou kávičku ten den a práce stála. Ne že by mi vadilo se flákat, ale toto bylo i na mě moc.
Přeju pevné nervy! :)

TSal řekl(a)...

Jojo, je sranda je sledovat, jak si stěžují před nadřízeným, že nemají čas na tohle, ani na tamto, zatímco první pracovní hodinu sedí každý den ve svačinárně u kafe. Vedoucího obdivuji za trpělivost, sebe za to, že jsem se ještě nepropadla hanbou.

Triquetra řekl(a)...

Jéééé, ono to tak je úplně stejně i jinde? Nás je v týmu 15 a občas si připadám že jediná tam pracuju já.
Přijde jedna kolegyně do práce, jde si udělat kafe. Přijde druhá, jde si udělat kafe s první kolegyní. Přijde třetí "Už jste byly v kuchyňce?" Pokračuj do plného počtu lidí, kteří se trousí do kanclu jak švábi na pivo... Načež se slezou a hodinu v našem milém open office probírají všechno co nestihly během té úvodní hodinky.
Mě to prostě můj smysl zodpovědnosti nedovolí tři hodiny (a více) z osmihodinové pracovní doby se flákat. Neříkám, že na to kafe nezajdu, ale já si po kdoví kolika návštěvách kuchyňky, hodinovým obídku a pak hodinového řešení s ostatními, co vlastně dneska budu dělat a jak si práci v týmu rozdělíme, před team leaderem nahlas nestěžuju, jak strašně moc nestíhám...
Ono je asi jedno jestli děláš v kanceláři nebo v dole, česká povaha je jednoduše strašná. Stěžovat si, závidět a koukat lidem přes rameno, aby se mohlo srovnávat. Nesnáším to. Jak říkáš, práce mě baví, lidi jsou hrozní.

TSal řekl(a)...

Češi jsou prostě líní. Mně je minimálně jednou týdně vyčteno, že něco přeháním, protože chci svoji práci odvádět dobře. Přitom nejsem nějaká echt-pečlivka. Prostě chci jen udělat, co udělat mám. Ve svém naivním mini-světě bych nevěřila, že je něco takového možné...

Triquetra řekl(a)...

Tak tak, taky jsem byla stáhnuta dolů, do české reality pracujícího lidu...
A víš co? Slečna, co si nejvíc nahlas stěžovala, kolik má práce a že nejvíc ze všech nestíhá, byla minulý týden oficiálně jmenovaná naším novým team leaderem... O.o
Přestaň se snažit! Začni na všechno kašlat a stěžuj si, choď s ostatníma třikrát denně na kafe a pomlouvej ostatní (hlavně ty nad tebou) a taky tě povýší!

Já na tohlencto prostě nemám povahu... x_X