středa 29. ledna 2014

Vánoční loli-srazy aneb co tu sakra dělám

Jako každý rok, i loni se konala v lolita komunitě spousta vánočních srazů. Já vyrazila hned na dva – na celorepublikový mega sraz v Praze a na lokální v Teplicích. Na oba jsem se těšila převelice, avšak dojmy nakonec byly spíše smíšené.

Pražské vánoční srazy jsou již několik let hlavní událostí loli-světa, což znamená, že jsou největší a holky se víc snaží vypadat k světu. Tedy až na mě, protože jsem na to moc velká lama. Letos bylo 47 přihlášených a skutečný počet se od tohoto čísla nejspíš příliš nelišil. Přestože se lolita srazy odehrávají spíše v čajovnách, najít čajovnu, která by dokázala pohodlně pojmout tolik lidu, už se opravdu nedá. Druhým rokem se proto sraz konal v café baru Knoflík, přičemž prostory jsou to opravdu úžasné. Menší vstupní místnost s barem, vedlejší rozlehlá místnost k sezení a bokem chodbička vedoucí k toaletám. Spousta prostoru nejen k sezení, ale i ke korzování. Prostředí bylo navíc příjemně zařízené a osvětlené, na pozadí hrála různorodá hudba v dobře zvolené hlasitosti a chtěl-li si člověk něco objednat, nikdy se nečekalo dlouho, byť se muselo osobně k baru.

Krom kecání se tu dalo i nakupovat. České značky totiž měly možnost přivést své zboží a nabídnout ho zde k prodeji. Krom „oficiálních“ značek se tu také vyskytl prodej bazarový, díky čemuž jsem trpěla jako zvíře. Všichni utráceli, jen já nemohla. Měla jsem toho na prosinec prostě moc. Na druhou stranu je to asi dobře, protože jinak bych neodolala krásným šatům od Máji, které mě velice okouzlily. Doma, v klidu, jsem však došla k závěru, že by mi stejně byly k ničemu. Neměla bych je k čemu nosit a nebyl to úplně můj styl. Život je krutý.

Ketmara, hlavní organizátorka, se krom toho postarala i o program. Na začátku jsme hráli seznamovací hru, kdy jsme museli říct, kdo jsme, odkud jsme a něco o sobě. Každý navíc dostal kartičku s nějakou otázkou, na kterou musel odpovědět, přičemž otázky to byly dost vtipné. Já si například vylosovala kartičku: Upíři nebo vlkodlaci? Krom takovýchto univerzálně-fandomových otázek se jich spousta také týkala i lolity a chlapci, kterých mezi námi bylo jen málo, měly štěstí na ty otázky, které byly ponejvíc určené holkám. Třeba jestli raději nosí vlasy rozpuštěné nebo zapletené. Krom seznamovací hry měla Mája navíc i miniprezentaci svých výrobků, dočkali jsme se malého koncertu a během korzování se dalo hlasovat v kreslící soutěži. Organizačně to byla tedy akce na opravdu vysoké úrovni a já bych chtěla všem, kteří se na ní podíleli, poděkovat.

Jenže ani nejlepší organizace nezajistí 100% zábavu pro každého. To už je na každém a lidech, s nimiž se tam vidí. A tady byl můj problém. Už ve chvíli, kdy jsem vešla do místnosti, mi bylo jasné, že tohle moc velká zábava nebude. V komunitě jsem už od pravěku a dost lidí tak nějak matně znám stejně jako spousta z nich zná mě. Jenže taková známost k začátku rozhovoru a přisednutí si ke skupince stačila před šesti lety, když komunita začínala a nikdo se s nikým neznal. Takhle jsem však vpadla do místnosti, kde sedělo mnoho skupinek lidí, kteří se vídají častěji než jednou, dvakrát ročně. Byly to přátelé, kteří si denně píšou na netu, kteří se vídají v místě bydliště. A mezi nimi jsem stála já, sama jak solný sloup.

Nakonec jsem zahájila rozhovor s Johankou, protože rovněž seděla sama. Bohužel se ukázalo, že jsme každá trochu jinde a máme hodně odlišný pohled na svět, takže debata dost často vázla. Šance si normálně popovídat se mi naskytla, až když přišla Nex a později Joséphine. Konečně jsem si na chvilku přestala připadat jako páté kolo u vozu.

Teplický sraz pak probíhal v podobném duchu.

Spoj mi měl jako vždy přijíždět buď hodinu před srazem, nebo hodinu po něm, proto jsem se přidala k Terezce a ostatním brzy přišlým a vydali jsme se do nového teplického OC, v němž jsme se zasmáli historkám o jeho vzniku a otevření ještě v době, kdy byl na podlaze bordel ze stavby. V jednom místním rychlém občerstvení však dělají suši, které se stalo cílem naší cesty. Já si raději dala něco omáčkovitého, protože japonskou kuchyni můžu tak jednou za půl roku. Do té doby všechno probíhalo v pohodě, protože jsem vcelku komunikovala s Terkou.

Jenže pak jsme se sešli se zbytkem a šlo se do čajovny. Měli jsme zamluvený malý salónek, kam jsme se sotva vešli, a musely jsme se rozdělit ke dvěma stolkům. Půlka lidí ještě zůstala venku na cigáro a my zbylí se šli zatím rozesadit. Sedla jsem si ke třem dívčinám a o chvilku později se k nám přidaly další dvě. Všechny se znaly a já seděla mezi nimi a zase si připadala jako páté kolo u vozu. Nakonec jsem přeci jen navázala kontakt s jednou z nich:

Kyoko: „Můžu se zeptat, proč nosíš neko uši? Máš to jako kostým, nebo se ti to líbí…?“
Já: „Nosím je, protože to půlku komunity dohání k šílenství.“

Kecala jsem s ní pak po zbytek srazu, který jsme nakonec strávily v odloučení. Pár lidí odešlo, zbytek se nasunul k druhému stolu a my u toho svého zůstaly samy ve dvou. Yep, tohle v člověku hned probudí chuť se socializovat… Nakonec mě tedy ani moc nemrzelo, že jsem musela relativně brzy odejít, abych ještě stihla navštívit matku. Hodinu po mém odjezdu byl stejně na programu vánoční koncert a to jsem si klidně nechala ujít.

Stýská se mi po starých časech, kdy se v komunitě nikdo s nikým neznal. Tehdy byly ty srazy pro lidi, jako jsem já, super. Prostě jste přišli, k někomu si sedli a už se kecalo. Nikomu jste nenarušovali skupinku přátel, nikde jste se nevtírali, nikde jste nezůstávali sedět bokem. V tomhle ohledu tedy naprosto soucítím s novými lolitami. I když jim starousedlíci říkají, že se klidně můžou kdykoliv ke komukoliv přidat, tak já vím, že realita je jiná. Není to tak, že by je ty holky odháněly. Ony si jich prostě ani nevšimnou, protože si povídají s lidmi, které dobře znají, skvěle se baví a nevnímají okolí. A právě to vytváří tu auru uzavřené skupiny, která všechny ostatní odhání pryč.

Já sice jsem v komunitě téměř od jejího začátku, ale jsem členem značně pasivním. Posledních několik let spíše hibernuji, než že bych se aktivně účastnila. Občas něco napíšu na Zpovědnici/Přiznání a to je tak všechno. Lolitu nosím jen minimálně, a proto nemám dost outfitů, abych je sdílela na Centrále, a i když něco vykouzlím, obvykle mě nemá kdo a čím vyfotit. Náměty na články nebo cokoliv jiného, čím bych mohla přispět do dění v komunitě, mě nenapadají a s lidmi se vídám jen na srazech, protože většina z nich na internetu neprojevuje zájem o komunikaci nebo se ukáže, že si moc nesedneme. V běžném životě mi to nevadí, mám dost jiných lidí a věcí, které mě zabaví. Pak ale přijde nějaký loli-sraz, na které jsem vždy jezdila strašně ráda, a já se ptám, jestli má cenu se účastnit. Všechno se změnilo a já se nestihla přizpůsobit…

Závěrem bych tedy chtěla poděkovat Nex, Joséphine, Johance a Kyoko za společnost. Byly jste světly v jeskyni nudy. A také bych chtěla poděkovat Terezce i Ketmaře za to, že pro tuhle komunitu něco dělají. Kašlete na hejty a užívejte si života ;)



2 komentáře:

Triquetra řekl(a)...

Ta sukně, och ta sukně! *.*
Když už nic jinýho, aspoň ti to úžasně slušelo. ^^

Lady Leia řekl(a)...

Hele, jsme na tom dost podobne. Ja jsem taky v komunite od praveku. Me zase "stve", ze navzdory tomu me skoro nikdo nezna :D

Tedy ono se neni co divit, nikdy jsem nebyla nejaktivnejsi a posledni dobou uz lolitu ani nenosim. Ale stejne si rikam, ze alespon takove matne povedomi o tom, kdo je kdo, by nove lolitky mohly mit :D

Ne ze prijdu na sraz a nejaka holcicka prohlasi "je hele, prisla dalsi nova lolitka". To jsem mela sto chuti ji udelat *pat pat* a rict, ze ja jsem lolitkovala uz v dobe, kdy ona tahala kacera :) Ale pak jsem si uvedomila, ze fakt v komunite nejsem videt jinde, nez na tech blbych priznanich, kde ani nevystupuju pod svoji prezdivkou.

Ja kdyz jsem prisla na prazsky sraz, okamzite jsem citila zacinajici panicky zachvat a nutne jsem potrebovala najit nekoho, koho aspon trochu znam. Nasla jsem nejdriv Jesterku, pak Ketmaru a nakonec i Lucy a KK, ke kterym jsem si sedla ke stolu a az do odchodu jsem nevstala, protoze jsem se tam citila "bezpecne". Mohlo se to jevit asi nevychovane a mozna povysene, ale me velke davy povetsinou cizich lidi desi. Doted je mi lito, ze jsem te nesla aspon pozdravit. Nebo skupinku kolem Goblocha. Tak snad pristi rok :)