středa 22. ledna 2014

Jak jsem pekla aneb Vánoce 2014

Skolila mě rýmička a můj doktor je v trapu, takže mám teď spouuuustu volna. Řekla jsem si, že by bylo fajn ho využít k dopsání restů z minulého roku. První na řadě jsou Vánoce a můj první pokus o vánoční cukroví.

Všechno začalo revolucí. Matka odmítla péct cukroví, protože neměla čas a kupované podle ní stačí. Trochu mě to zamrzelo, ale vybíravá nejsem, takže jsem se smířila s kupovaným i na našem vánočním stole. Řekla jsem to otci, poslala na FB, na Twitter, neustále se o tom zmiňovala. Otec to po dvou dnech konečně zaregistroval a vyjádřil se značně nelibě. Prý kupované není takové. V tu chvíli se ozvala první myšlenka, že bych to mohla zkusit sama. Nakonec ale zvítězila lenost. Navíc, můj první pokus by rodinku asi potěšil méně než kupované. Tím nápad padl. Tedy alespoň do doby, než sestra o dva týdny později zaregistrovala veškeré mé internetové zmiňování se o tom, že pečivo od matky nebude.

Měla jsem odpolední a zrovna jsem byla na vzorkách, když mi najednou přišla sms ve stylu: „Jak jakože máma nebude péct?!“ V tu chvíli jsem nasadila výraz lehce znechuceného Spocka a napsala jí, že si všimla brzy. Prý se domácího pečiva nechce vzdát a tak prý upeče ona. Kdy? Po 20.12, až přijede ze školy. Ehm… Tak jsem zvedla telefon a zavolala matce, aby mi vypsala recepty na nejzákladnější cukroví, že u nás proběhla změna plánu. Asi tři týdny před Vánoci, v době, kdy jsem před sebou měla poslední volný víkend. V tu chvíli se projevila i matka. Nadiktovala mi recepty na rohlíčky a dva druhy pracen, odkázala mě na kuchařky, kde prý jsem měla nalézt recepty na linecké a křehké. V tu dobu už mi do ucha šumělo padající uhlí, protože jsme jeli. Ještě že je na vzorkách čas práci odložit na… někdy.

Všechno probíhalo bez problémů, dokud matka nespustila jednu ze svých hurá akcí, které se sestrou tak milujeme. Prý, ať jenom zadělám na těsta a že to v neděli upečeme u ní.

„Vždyť jsi ale nechtěla péct, protože nemáš čas a jsi unavená z práce.“
„Je mi blbý to takhle nechat na tobě, když se ti dva rozhodli, že pečivo bude. Vždyť chodíš do práce.“
„To ty ale taky. A na mnohem delší a namáhavější pracovní dobu.“
„Prostě to přines!“

Ach jo…

Naštěstí přede mnou byla sobota, kdy jsem měla mít úplně volný byt, což je paráda. Věřte mi, že dělat v kuchyni cokoliv náročnějšího než vzít talíř, strčit ho do mikrovlnky a rychle zmizet, je v otcově přítomnosti peklem. Krom toho, že má neustále chuť se vyjadřovat, komentovat a koukat přes rameno, což u nás v rodině všichni včetně něj naprosto nesnášíme, tak je navíc dost ulítlí na uklízení. Zkoušeli jste někdy dělat s moukou a podobnými věcmi, aniž by vám COKOLIV, byť jen trochu, spadlo na zem? Nemožné, že? Tatík se mě snaží přesvědčit, že to jde.

V sobotu dopoledne jsem vstala, poklidila, zabila celé odpoledne v čajovně s Anasis a pak se vydala s nákupním seznamem do Tesca. A kolem desáté večer se mohlo začít! Nažhavila jsem na počítači Lásku nebeskou, protože vánoční atmosféra je při pečení důležitá, a začala studovat recepty. První na řadě byly rohlíčky. Těsto na rohlíčky je divná věc. Dáte dohromady přísady a vyjde vám sypká hmota, která připomíná spíš drobenku. Matka mě varovala, že těsto musím hníst opravdu dlouho, ale stejně mi po chvíli začala být ta konzistence divná. Vážně tam neměla být žádná voda? Ani vajíčko? Skoro už jsem uvažovala, že se poradím s netem a plácnu tam něco dalšího. Pak jsem na to ale šla od lesa a začala to zpracovávat po kuličkách. Na jednou to šlo. Těsto bylo na světě! *očekává aplaus* Po vytvoření těstovité hmoty už zbývalo jen rohlíčky vytvarovat. Well, máme rohlíčky různých tvarů a velikostí, ale máme! A musím uznat, že se mi i docela povedly.

Další na řadě byly pracny. Měla jsem věci na kokosovou a ořechovou verzi, každou po dvou porcích. Dvě porce u rohlíčků se mi zdály málo, tak jsem si řekla, že celkové čtyři porce pracen budou akorát. V současné době, měsíc po svátcích, je ještě stále můžu prodávat. Je to výsledek debaty s matkou: „Kolik toho mám udělat?“ – „Já nevím.“ V každém případě, pracny už byly horší. Kokosové se mi povedly, i když jen díky tomu, že jsem včas přestala přisypávat kokos. Matka při diktování receptu nevzala v potaz, že stejná váha kokosu a ořechů neznamená i stejné množství. Ty ořechové jsou ovšem horší. Nejdřív jsem dala ořechů málo, pak zase moc a navíc se mi nepodařilo dostat těsto do správné konzistence. Jíst se to dá, ale nijak nadšeně.

S pečením a zaděláváním jsem skončila někdy ve tři ráno a do pěti jsem musela mít uklizeno a být zalehnutá, abych se vyhnula otcovým průpovídkám. Trochu mi to zkomplikovaly ořechy, které jsem při mletí na našem úžasném mlýnku, trochu rozsypala po koberci bez možnosti to vysát. Yay me! Hlavně, že jsem v místě zadělávání po zemi rozložila ubrus.

V neděli, asi po šesti hodinách spánku jsem vyrazila vstříc výčitkám, proč je v kuchyni bordel a proč jsem si neuklidila pokoj (ano, opravdu je mi 26 let) a s otázkou, proč se vlastně vůbec snažím, jsem vyrazila s 3kg těsta na pracny a kuchařkou k matce. Krom pracen jsme u ní měly udělat vosí úlečky. Dopadlo to tak, že těsto na úlečky neměla a na pracny jsme taky ani nesáhly. Překvapivě byla vyřízená z práce a do ničeho se jí nechtělo. (To je ta část, kdy se ozve: Já to říkala.) Také jsem s ní prodiskutovala výše zmíněné recepty na křehké a linecké, protože v té kuchařce, na kterou mě odkázala, jsem to nepochopila. Vůbec. Nakonec se ukázalo, že mě odkázala na špatnou knihu. A už to tu bylo zase, místo toho, aby to nechala být, rozhodla se, že mi linecké upeče sama. Začalo mi cukat v oku.

Vzhledem k tomu, že jsem poslední volnou neděli proležela u televize, musela jsem pracny dopéct v týdnu během ranních. Pondělí až středa u mě tedy probíhaly tak, že jsem v pět vstala do práce, přišla z práce, šla do devíti spát, vstala, najedla se, počkala, až táta zaleze do ložnice, a šlo se na pečení. V jednu jsem dopekla, do dvou uklidila a pak do pěti do postele. Přesně takhle jsem nechtěla, aby to dopadlo…

Pečení je u nás vtipné ale z více důvodů. Krom otravného otce je tu také dvacet let stará trouba. Je sice elektrická, a za to ji miluji, ale věk už si vybral své. Vpředu peče méně než vzadu a uprostřed navíc přepaluje. Pekla jsem v ní tedy tím způsobem, že jsem formičky poskládala ve dvou řadách na kraj plechů, prostředek nechala úplně prázdný a v průběhu pečení plech ještě otáčela. Aaaaaaaaaaa! Ve středu už jsem ty formičky nenáviděla.

V každém případě, moje bylo hotové. Musela jsem počkat na linecké od matky, abych ho poslepovala marmeládou a na těsto na vosí úlečky, abych ho vyformovala a naplnila, což jsem vždycky dělala já. Linecké jsem dostala následující týden a před noční ho pak slepovala. Těsto na úlečky k nám ovšem dorazilo až 3 dny před Vánoci, kdy už jsem tuplem neměla čas. Výjimečně se toho tedy musela ujmout sestra a to i s předěláváním náplně, která se matce nepovedla. Děti, nepodceňujte laciné pudinky, jsou vážně odporné.

Plánovala jsem ještě rumové koule, ale čas a volná kuchyně mi zbyly jen na 24. dopoledne, kdy jsem odmítla vstát z postele. Sestra však ještě spáchala kokosky, takže jsme měli nakonec šest druhů velmi nevýstavního cukroví.

„Proč mi nikdo neřekl, že se ty bílky musím zahřívat postupně?“

„Proč mi nikdo neřekl, že to v té troubě tak nabude? T____T“

Tak jsme dopekly. Můžu vám říct, že příští rok do toho matku zapojovat nebudu ani v nejmenším. Recepty si radši schrastím na netu a budu doufat, že jsou použitelné. Mám ji ráda a jsem jí vděčná, že mi chtěla pomoci, jenže jsem už od začátku věděla, jak ty její hurá plány dopadnou. Vím, jakou má práci a že ve volném čase prostě na pečení nebude mít čas, ani energii, proto jsem si chtěla všechno udělat sama. Potřebovala jsem jen recepty, abych vycházela z něčeho, co ti dva znají. Nic víc. Gah… Říkám si, jestli by nebylo snazší, kdybychom všichni pocházeli z baněk.

Zbytek Vánoc ale proběhl v klidu. Letos jsem k otcově velké radosti pořídila pár ozdob do oken, věnec na dveře a nová světlíška do okna (Sis: „Proč máme na okně prdel?“), takže to tu oproti loňskému roku vypadalo už trochu vánočně. Navíc se mi podařilo si zabrat volno od 27.12. do 3.1. Na ty otrávené výrazy kolegyň nezapomenu ještě hodně dlouho… V současné době si totiž může vzít volno jen jeden člověk, aneb ať žije podstav, a já byla první. Navíc to letos stálo za houby, jelikož nám svátky vyšly na odpolední a s tím člověk prostě nic neudělá. Ale i kdybych první nebyla, 27. si stejně ukecám. Loni jsme totiž v tuto dobu měli noční a tak jsem to neřešila. Odpoledne jsem se viděla s rodinou a večer šla do práce, včetně svátků a víkendů, vyjma 24.12, protože jsme měli havarijní stav a provoz se nesměl zastavit. A právě ty kolegyně, které se letos ksichtily nejvíce, měli loni nejlepší volna, takže pššt!

I přes tak rozsáhlé volno jsem si ale moc neodpočinula. 24. otec, 25. příbuzenstvo z tátovy strany, 26. matka, 27. babička, 28. rodinné pivo, 29. matka, 30. odjezd do Ostravy. Svátky klidu a míru, to zrovna…

2 komentáře:

Ely řekl(a)...

Tvou anabázi s cukrovím jsem sledovala už na Facebooku, po přečtení statusů by mě ale nikdy nenapadlo, že to bylo až tak komplikované :/ Obdivuju tvoje pevné nervy s rodiči a s pečením a schopnost fungovat i s takovým spánkových deficitem a opravdu něco dobrého vytvořit. (Já bych pravděpodobně vystřílela rodinu a rozmlátila troubu ^^')

Ať je ti brzo lépe~

TSal řekl(a)...

Po těch letech už na nějaké násilí není síla. Člověk si jen zanadává na netu a zaleze do pelechu. O rozmlácení trouby jsem ale uvažovala, protože už matka s pračkou dokázala, že jinak se u nás nový spotřebič nekoupí -.-
A na ranních takhle funguji běžně. Jen tedy místo pečení obvykle sedím u stolu a bezmyšlenkovitě koukám na 9gag xD