neděle 29. září 2013

Šumava – týden v zemi třetího světa

Se sestrou jsme se rozhodly, že se letos vydáme na nějakou tu dovolenou, aby se neřeklo, že jsme celé léto proseděly u počítače. Původně byla v plánu Anglie, ale nějak nám nevyšlo šetření, takže na řadu přišla Šumava. Já. Na vesnici. Proč?

Rodina z tátovy strany má poblíž Sušice chatu, kam celá famílie přes léto jezdí na rekreace. Nebyla jsem tam už patnáct let, takže mi přišlo jako dobrý nápad, se tam po letech rozjet a výletit po okolí. Bohužel tam babička, koncentrovaná verze mého otce, posledních pár let tráví většinu roku, takže šance, že bychom chatu obývaly samy, byla mizivá. Když jsme se ovšem dozvěděly, že tam chvíli bude sestřenka a celou dobu možná i malý hyperaktivní bratránek, měla jsem chuť to zrušit. Díky bohu, sestřenka nakonec po dvou dnech odjela a bratránek vůbec nedorazil. Na babičku jsme měly spoustu programu.

Při plánování cesty mě překvapilo, že tam do toho kraje nikoho jezdí spoje každé dvě hodiny. Tedy, do země nikoho… do vedlejší vesnice. V sobotu jsme vyrazily na vlak, který se stal autobusem, protože výluka mezi Mostem a Plzní. Platím si dražší vlakové jízdenky, aby se mi ve vlaku nedělalo zle, mohla se tam zabavit, užívat si prostoru a v pohodě si uložit velká zavazadla. Proto jsem teď za cenu vlaku jela autobusem. Většinu cesty. Chjo…

K našemu nesmírnému překvapení jsme stihly vlak v Plzni, na který jsme měly jen dvanáct minut pauzu, a pak směr venkov. Řeknu vám, dvacetikilová krosna a půlhodinová procházka z vesnice A do vesnice B nebude patřit k mým oblíbeným kratochvílím. A jak to sakra lidi dělají, že se na devět dní sbalí a jejich zavazadlo je poloviční než moje. Život není fér.


Sobota tedy byla zabitá. Přijely jsme, najedly se a odpadly. Pak jsme vstaly, najedly se a zase odpadly xD

V neděli už jsme byly akčnější. Původně jsme chtěly na houby, na dřevo a pak si udělat poklidný večer. Nakonec jsme ale vyrazily do Sušice, protože tam prý měla probíhat pouť. Cesta z vesnice A do vesnice B nám zabrala trochu víc času, než jsme čekaly, protože jsme to braly jinudy. Sestra se navíc špatně podívala na čas odjezdu a posunula to o pět minut, takže když jsme přišly na nádraží, vlak už byl pryč. Na dvě hodiny jsme si tedy sedly do blízké hospody a pomocí piva přetvořily otrávenou náladu v upovídanou náladu. A pak konečně směr pouť!

Slovo pouť nám přišlo poněkud nadnesené. Šlo spíš o trhy, kde nebylo moc jídla, ale zato spousta vietnamských a jiných krámků s oblečením. Všechno jsme si za chvíli prošly, koupily pár oříšků, já se zastavila na klobásce s pivem a každá jsme si vzala flašku medoviny.

Já: „Hmm, pětiletá medovina. Zajímalo by mě, jak chutná...“
Sis: „Tak si jí kup.“
Já: „Doma už jednu flašku mám a zpátky se s ní nepotáhnu.“
Sis: „Budeme tam týden s babičkou…“
Já: „Ale tak dobře no.“

Táhla jsem se s ní až domů. Chjo…

Taky jsem konečně ochutnala Bubble Tea. Chvíli jsme na stánek se sestrou nedůvěřivě koukaly, pak jsme nedůvěřivě koukaly na cenu, ale nakonec jsme se rozhodly, že to zkusíme. Já si dala mléčnou papáju s jogurtovými kuličkami, protože neměli tapioku, a sestra nemléčné mango s liči kuličkami. Dobré to bylo, to jakože jo. Ale že bych za to ještě někdy chtěla vypláznout 75 Kč, tak úžasně to zase nechutnalo. Navíc byl docela quest se naučit ty kuličky nasávat tak, abychom se neudusily. Párkrát jsme k tomu měly blízko a já mám nejspíš jednu doposud v plicích. Nakonec jsme toto umění zdárně ovládly a prosrkaly si cestu dál.

V Sušici jsem navštívila naposledy někdy na základce a tehdy mi přišla nějaká… větší. Dost mě tedy šokovalo, že je to o polovinu menší skoro-vesnice než naše rodné město. Hodinu jsme se procházely po městě a ať jsme šly, kam jsme šly, tam konec města. Viděly jsme ale pár hezkých uliček, zjistily, že jsou spící kachny super maskovací, prohlédly si židovský pidi hřbitov a pak se vydaly do Tesca.

Cílem cesty byly hlavně ryby na grilování, jelikož ty ve vesnické jednotě neseženete. Nakonec jsme v něm ale strávily hodinu a půl, protože jsme musely nějak zabít čas do dalšího vlaku. Procházka to byla depresivní, jelikož jsme tam našla krosnu, kterou jsme 5 dní zpátky kupovala za 1300, ve slevě za úžasnou cenu 700 Kč. Měla jsem chuť jí tam roztrhat na kousky. Vyhlédly jsme si pár věcí k pořízení, hlavně jeden velký soubor her za nádhernou cenu 500 Kč, protože her máme nedostatek, naložily si zásoby brambůrek a pak šly na nádraží.

V pondělí přišel na řadu les. Do lesa jsme vyrazily v časných hodinách kolem třetí odpoledne, protože já prostě brzy vstávat nebudu. Hezky jsme se naobědvaly, daly si kafíčko s marcipánem, dívaly se na Scrubs a když nastal vhodný čas pro organismus, tak se vydaly směr les.

Ještě před vstupem do lesa jsme našly asi šest bedel. Tedy, doufala jsme, že jsou to bedly, protože houby jsem nesbírala přes deset let a člověk po takové době ztratí jistotu. Po třech hodinách procházení po blízkých lesech jsme měly skoro košík. Skoro, protože jsem sestru musela brzdit. Sušit jsme nehodlaly a sníst se dalo jen přiměřené množství. Úlovek by to ale nebyl slavný. Půlka z toho bedly a k tomu pár klouzků, babek, hříbků a křemenáčů. V lese jsme nenašly víceméně nic, všechno jen na krajích. Navíc byla všude velká spousta spadaného dřeva, přes které se těžko dostávalo.

Na to jsme se vydaly později toho dne, jelikož jsme potřebovaly dřevo na táborák. To byla moc vtipná kapitola dovolená. Měly jsme v plánu i dvoje grilování, což by znamenalo fakt velkou hromadu dřeva. Všechny lesy v okolí jsou ale soukromé a babička z toho nebyla moc nadšená, protože prý nechce po vesnici poslouchat, že krademe v lesích. Podle mého odnos spadaného, neuklizeného dřeva není krádež, ale budiž. Na grilování nám nakonec byly nabídnuty brikety. Přitáhly jsme tedy dva kmínky na táborák. Já chtěla jen silnější větve. Sestra ovšem trvala na silnějším dřevu a až na dvorku jí došlo, že to také budeme muset nasekat. Yay!


A právě sekání toho dřeva byl horor. Jednak jsme to na dvorek musely opatrně nanést, nikoliv dotáhnout, abychom náhodou neporušily trávník. Také jsme musely celou dobu uklízet každou malou větvičku nebo kousek kůry, protože to by byl bordel. Bylo nám rovněž zamítnuto dříví sekat na kamenech kolem ohniště, jelikož tam prý babička předešlého dne zametla. Proto jsme se musely uchýlit na dlažbu u stolu s tím, že jí za boha nesmíme zničit! Kvetla jsem. Kdybych věděla, že se budu takhle stresovat kvůli pitomému dřevu, tak se na to vybodnu. Tím spíš kvůli pozdějším událostem. Jako blbci jsme tedy osekávaly větve tupou sekyrkou se zatajeným dechem, aby náhodou nesklouzla po kmeni a něco se nestalo. Pak jsme to pižlaly malou pilou, protože babička nevěděla, kde je velká. Můj menší kmínek a půlku sestřina jsme zpracovaly a pak se na to vykašlaly. Zbytek jsme hodily za zídku za plotem, že to druhý den (už se setmělo) odneseme zpátky k lesu. Samozřejmě nám to druhý den bylo vyčteno, protože kdyby to zjistila sousedka, zase by se o babičce povídalo.

Tohle mě na vesnicích štve asi nejvíc. Každý se tam druhému kouká do oken a každý přemýšlí, co o něm lidi řeknou, až se mu do těch oken podívají. A to doslova. Já si třeba na okno odkládala věci jako mobil, knížky a tak. Musela jsem to dát pryč a narvat na malý stolek, protože by se o babičce začalo vykládat, že je špatná hospodyně. Wtf? Co je komu sakra do toho, jestli mám nebo nemám na okně věci? Co je komu do toho, co dělám nebo nedělám na vlastním dvorku? Tohle pro mě byl vždycky hlavní argument, proč bych nikdy na vesnici nevydržela.

Mno nic, zpátky k programu.

V úterý byl na seznamu první výlet. Nejdříve jsem vyrazila do místní jednoty a doufala, že tam najdu vajíčka na smaženici. Prý je to problém. Chjo… nakonec jsem ale uspěla, našla i mléko a cestou zpátky byla vděčná za supermarkety. Na chatě jsem se jen otočila a už se zase šlo z vesnice A do vesnice B na vlak. Máme spoustu fotek z nádraží po celém kraji xD

Oba vlakové výlety měly jednu velkou nevýhodu. Na cestu tam i zpět jsme měly jen jedno spojení, a kdyby se někde vyskytl problém, výlet by se zrušil nebo bychom zůstaly vězet kdesi pryč a neměly jak se dostat zpátky. Nakonec nám ale obojí klaplo.

Velhartice jsou vcelku pěkný hrad a zámek v jednom. Koupily jsme oba okruhy a prohlédly si tak vše z blízka. Pro rodiny je vstupné asi drahé, ale 140 Kč za oba okruhy na osobu mi přišlo vcelku příjemných. První jsme prošly hrad. Byla to velmi zachovalá zřícenina, ale stále zřícenina, takže jsme si prohlíželi spíše prázdné prostory. Výklad byla ale hodně zajímavý. Vyprávěl nám ho jakýsi pán středních let a očividně se v oboru vyznal a bavilo ho to. Velký rozdíl mezi typickým naučeným přednesem z brožurek od brigádnice - studentky vysoké školy, která měla na starosti zámek. Hrad byl na kopci a tak jsme si užily výhled do okolí. Obzvláště pak na mostě spojujícím obytnou část s obranou věží, prý v Evropě unikát kvůli své stavební oddělenosti od obou staveb.

Zámek už měl samozřejmě zařízené interiéry a ukazoval život pozdějšího obyvatelstva. Byl to krásný kontrast. Na jedné straně temné, chladné a robustní prostory hradu a na druhé straně světlé, teplejší a vyšperkovanější místnosti zámku. Pro zajímavost na konec informace, že české „zhurta“ prý vzniklo od jednoho z místních pánů jménem de Huerta, který velmi tvrdě stíhal a trestal „pohany“ v okolí.

Před cestou zpátky jsme se pak najedly (ucházející masová směs místo slibované zvěřiny a naředěná Plzeň, yay!), a podívaly se na blízký hřbitov, který prý pana Erbena inspiroval k sepsání Svatební košile.


Ve středu jsme se rozhodly pro rodinnou tradici – hrad Rabí. Samozřejmě nejprve byla na řadě klidná snídaně s knížkou v ruce a sluníčkem v zádech. Taková dopoledne bych si nechala líbit. Po najezení a zcivilizování jsme se opět vydaly do vesnice B. Tentokrát jsme jí ale jen procházely. Rabí je nějakých pět kilometrů od chaty, a proto jsme tam s rodinou každý rok chodili pěšky. Prohlídku jsem tedy zažila již patnáctkrát, ovšem n že bych si z ní pamatovala víc, než že zde Žižka přišel o druhé oko a že klec ve sklepení zbyla po nějakém natáčení.

Cesta je to příjemná. Kolem zatopeného lomu, rychle skrz vesnici a pak louky, lesy a podél řeky až do městečka. Cestou jsme po sobě házely pámelník, honily se, házely se do kopřiv a celkově se věnovaly dospělým zábavám. Také jsme se tradičně svlažily v Otavě. Některé vzpomínky léty prostě neztratí na pravdivosti. Ta řeka je přesně tak ledová, jak si ji pamatuji. Brrr. Stejně jsme si tam ale dvacet minut máchaly nohy a já se učila házet žabky. Stále to neumím.

Hrad byl nově, alespoň pro nás, rozdělen na dva okruhy a my opět vzaly oba. První průvodkyně byla sympatická mladá dívčina s dobrým výkladem, byť ne tak zajímavým jako pán předešlého dne. Druhá už byla o něco horší. Měla projev typické učitelky, dávala důraz na každou slabiku a tak nějak byl problém se soustředit spíš na to, co říká, než jak to říká. Na druhou stranu měla při výkladu větší klid než ta první. S námi se totiž prohlídky účastnila i skupinka lidí kolem třiceti let, a když jsme zrovna nečekaly na jeden pár, až dodělá své modelácké fotky, tak si občas povídali víc než by měli.

Nejdříve jsme se prošly podél hradeb, pak se podívaly na další židovský hřbitov a stavily se na jídlo. Zde jsme se znovu setkali s naší hradební skupinkou a potvrdili si, že jsou to v pravdě zajímavý lidé. Nevím proč, ale na mysl se mi neustále vkrádalo slovo hipster. Obzvláště blondýna, která se tam nechávala všude fotit jak pro časopis, měla velmi inteligentní názory. Nelíbilo se jí třeba, že na zřícenině není žádné vybavení interiéru…

Po návratu nás čekalo první grilování. Ano, dvě hlavní jídla během jednoho dne. Na jídle jsme nešetřily. Sestra připravila gril, zatímco já odšupinovávala naše čtyři krásné pstruhy. Na babičku, se kterou jsme se jídelně tak nějak vůbec nesetkávaly, už bylo pozdě, takže na každou připadly dvě ryby. S čerstvým rohlíčkem jsme je ale snědly jako nic. Večer bylo u ohně příjemně a o zábavu se nám opět postarali Scrubs.

I ve čtvrtek jsme výletovaly, byť naposledy. Cílem byl tentokrát vodní hrad Švihov, který mě velmi lákal i přes značnou vzdálenost. Musely jsme až do Klatov, kde jsme měly hodinu volna (původně to měla být hodina a půl, ale znáte ČD), a pak dál do Švihova. Trochu mě mrzelo, že jsme přestupovaly na kraji Klatov, protože jsem se chtěla podívat po městě, ale takhle to díky velké vzdálenosti a mizerné MHD nebylo možné.

Musím uznat, že zachovalé hrady jsou o dost zajímavější než zříceniny a na Švihově je to opravdu nádherné. Když vstoupíte na menší vnitřní nádvoří mezi dvěma paláci, je to, jako kdybyste se pohybovaly někde v historickém filmu. Však se tu také natáčela Popelka a nejspíš i spousta jiných věcí. Vnitřní prostory jsou pak zařízeny do vícero období, přičemž jeden okruh se zaměřuje spíše na život šlechty, zatímco druhý na život hradního služebnictva. Doporučuji oba.

Po návštěvě hradu jsme se opět prošly kolem hradeb a pak si daly jídlo v jedné zdejší pizzerce. Pizza tedy nic moc, ale pivo dobré. A pak už dvacetiminutová procházka na nádraží a poněkud ospalá cesta zpátky.

V pátek a sobotu jsme si daly volno, protože jsme po tom všem byly značně zničené. V pátek jsem byla produktivní a konečně se vrhla na všechnu tu práci, kterou jsem si sem přivezla. Napsala jsem dva články na Asian Style a začala překládat další díl Saraija Gojó, pak zašla do krámu pro proviant a užívala si jeden z posledních hezkých dní tohoto roku. Večer jsme měly na plánu opět grilování. Chcete-li natočit sitcom, natočte ho o mně na venkově. Třeba epizoda o tom, jak sekám třísky, by byla na Oscara. Na oheň tentokrát mířilo kuře v jogurtové marinádě, kterému se ovšem nechtělo se nechat upéct. Zbyly nám jiné brikety než u ryb a byl hrozný problém je udržet žhavé, takže jsme maso dělaly skoro tři hodiny a málem si u toho vyfuněly plíce z těla. Výsledek stál ale za to.


(A večer jsem viděla velkou žábu a měla jí v ruce! O.O *výkřik dítěte z města*)

Sobota se odvíjela v podobném duchu. Zbytek osazenstva vyrazil na houby, což já s díky odmítla a raději se nasnídala s knížkou v ruce. Pak překlad, procházka a večer táborák, který se ovšem nevyvedl, jak jsem plánovala. Dlouho jsme se těšily na špekáčky, jenže zasáhla babička. Dohody s babičkou byly kamenem úrazu celé dovolené. Jeden den se s ní na něčem dohodnete a druhý den je to úplně jinak, protože na nějakou dohodu úplně zapomněla. A tak to bylo i se špekáčky. Když jsem v pátek dopoledne plánovala, co musím koupit, řekla mi, že špekáčky nemusím, že jich má dost na mrazáku. V sobotu dopoledne nás pak ale čekalo nemilé překvapení, když přišla za sestrou a zeptala se jí, co chceme večer opékat, když jsme žádné špekáčky nekoupily? V tu chvíli jsme chtěly obě vraždit. Zatímco v pátek by nebyl problém kamkoliv zajet a sehnat je, v sobotu to bylo horší. Sestra tedy zaběhla do jednoty, ale špekáčky už měla jenom dva. Místo toho, aby se na to vybodla a nechala mě zajet do Sušice do Tesca, tak místo toho koupila nějaké kuřecí párky se sýrem. Značné znechucení a otrávení mě nepřešlo až do večera. Obzvláště, když jediné dva špekáčky vzala babička pro sebe a pro dědu, že prý ty párky nechtějí. Hmm, fakt skvělý.

Další skvělou kapitolou táboráku bylo dřevo. Měly jsme ho totiž málo. Na chatě je chlívek plný dřeva, které se ovšem nebere, protože to babička s dědou mají na dobu, kdy nebudou moci do lesa, což beru. Pokud tam někdo jezdí každý rok, může si dřevo nanosit, že. Jenže mi tam byly po patnácti letech poprvé (a zřejmě naposledy), chtěly jsme jen nějakých pět polínek, protože jsme po všech těch obstrukcích, které kolem lovu na dřevo babička udělala, neměly dost topiva a bylo by to tak nějak fér vzhledem k tomu, že jedly naše špekáčky a u toho ohně seděli taky (nemluvě o tom, že ten oheň kvůli nim hořel asi hodinu na prázdno). Jenže ne, děda radši začal rozebírat plán, jak v osm večer, skoro po setmění, s rozdělaným ohněm, přitáhnout zpátky tu nezpracovanou kládu a nasekat jí. Takže se sestra zvedla a šla na větve, které na patřičné části nalámala ještě venku, aby náhodou nebyla kůra na trávníku. Ze skvělého večera tak nebyl večer ani trochu skvělý. Poněkud rozpačitá tečka za dovolenou.

Shrnu-li to, dovolená byla skvělá i děsná zároveň. Dokud jsme byly někde v trapu, užívaly jsme si volna, ale jakmile jsme byly na baráku delší dobu nebo se musely spoléhat na domluvu s babičkou, šlo to do kytek. Na chatě je to fakt krásné, člověk si tam odpočine a jezdila jsem tam ráda. Ovšem, dokud tam babička bude přes léto pečená vařená, už mě tam nejspíš nikdo neuvidí. Nechci znít nevděčně. Jen je prostě koncentrovaná verze mého otce víc, než snesu.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Já si nemůžu pomoct, tohle není vesnicí, to je lidmi. Strávila jsem na vesnici hodně času a nikdy jsem nezažila od místních takové chování, co předvádí tví prarodiče. Asi bych z té chaty utekla, i kdybych odtamtud měla odletět. Podle mě nevděčná nejsi, ale rodinu si člověk bohužel nevybírá.

TSal řekl(a)...

Děkuji za reakci.
Nj, to máš pravdu. Rodinu si člověk nevybírá, ale naštěstí se dá obvykle omezit množství kontaminace xD