neděle 9. června 2013

Už mě nebaví...

Jen další sebelítostivý příspěvek, při jehož nepřečtení o nic nepřijdete.

Už mě nebaví obětovat ty čtyři volné hodiny denně, do nichž musím narvat celý svůj nepracovní život, na něco, co mě nebaví.
Už mě nebaví chodit ven se psem, kterého jsem si nepořídila, vstávat kvůli němu dřív, chodit kvůli němu později spát, řídit si podle něj den a furt poslouchat, jak to stejně dělám špatně a že se chudák trápí.
Už mě nebaví lidem vysvětlovat, že jsem ho z útulku zpátky k babičce na byt vzala jen proto, že tak sice nebude mít společnost a kdoví jaký luxus, ale bude přinejmenším ve známém prostředí, kde do měsíce nepojde na stres.
Už mě nebaví starat se o babičku, která má již 6 týdnů problém s chůzí, není schopná se o sebe postarat, a přesto si u doktorů neustále vynucuje propuštění, protože s ní v nemocnici/ na LDN stejně nedělají nic jiného, než že jí dávají prášky a jídlo. To si přeci může udělat sama. Tedy za předpokladu, že jí někdo pomůže vstát z postele.
Už mě nebaví poslouchat, jak se vnučka postará a vnučka tohle a vnučka tamto, přestože jsem jí řekla, že mohu pomoci jen omezeně.
Už mě nebaví poslouchat, že se vnučka postará, přestože se mě vlastně nikdy nezeptala, jestli jsem toho schopná a ochotná.
Už mě nebaví spát o noční a ranní jen 4 hodiny denně.
Už mě nebaví lítat po doktorech, lékárnách a obchodech s matracemi a pak poslouchat, že jsem stejně pořídila špatně nebo že jsem nezodpovědná, když jsem si dovolila danou věc odložit o den, protože se mi do denního rozvrhu přes jiné povinnosti prostě reálně nevešla.
Už mě nebaví svůj volný čas věnovat té sobecké ženské, která mi vyčítá vše, co se jí nelíbí, a klidně na mě každou návštěvu použije zvýšený hlas nebo silně otrávený tón, když podle jejího udělám něco špatně.
Už mě nebaví poslouchat "Máš dost peněz?" nebo "Díky," když vím, že si mé pomoci stejně neváží a jen se chce pojistit, že ji nepošlu do háje jako zbytek rodiny. Alespoň tedy do doby, než si zase uloví nějakého chlapa, který by se o ni mohl postarat lépe.
Už mě nebaví být o víkendu buzena a vystavena 7 nepřijatým hovorům během dvou hodin, jenom protože potřebuje přinést hrnek a kafe, aby měla čím pohostit svého současného chlapa, nebo se zeptat, jestli už přišlo vyúčtování za plyn.
Už mě nebaví ten otrávený tón, kterým pronáší: "Kde seš tak dlouho?!" když nepřijdu v hodinu, která by se jí zamlouvala.
Už mě nebaví poslouchat, jak chuděra zůstala sama a jak se na ni všichni vykašlaly, přestože sedím dva metry od ní a vím, že si za to může sama. Celý život dávala přednost cizím chlapům před vlastní rodinou a stále nechápe, proč už jí mají její děti po krk.
Už mě nebaví před ní nemluvit o matce a neustále zatajovat sestru, která sice do rodného města tenhle víkend přijela, ale k babičce se jí nechce.
Už mě nebaví poslouchat rady, ať se na babičku vybodnu jako všichni ostatní. Možná je to nepříjemná ženská, ale furt je to sakra rodina!
Už mě nebaví si i přesto občas přát, aby už konečně umřela, protože by pak byl můj život snazší a já bych přestala fungovat jako prostředník ve většině našich rodinných sporů.
Už mě nebaví sestru krýt, protože nechce, aby ji babička vydědila jako matku a strýce, ale přitom mi s babičkou v ničem nepomůže.
Už mě nebaví, že sestra není schopná jít vyvenčit toho pitomýho psa, protože by těch 30 minut, kterými by mi trochu ulehčila, nejspíš definitivně ukončilo její studium na vysoké škole.
Už mě nebaví, že když mám volný celý den, nakonec mi zase zůstanou jen nějaké tři hodiny volného času, protože sestra není schopná alespoň vysát podlahu nebo uklidit koupelnu, přestože já od jedné odpoledne lítám až do deseti večer.
Už mě nebaví všechny okolo poslouchat, jak mi nemůžou pomoct, protože nemají čas. Že ho nemám ani já, nikoho nezajímá.
Už mě nebaví chodit jen do práce, venčit psa, lítat kolem babičky a spát bez času na své koníčky, kterým jsem za posledních 6 týdnů věnovala asi tak dohromady 12 hodin a to jen protože při návštěvě matky nemám prostředky na některou z věcí, které bych opravdu potřebovala udělat.
Už mě nebaví, že nemá cenu hrát hry, které mě opravdu zajímají, jelikož vím, že úkol který teď rozehraji, dohraji třeba až za měsíc.
Už mě nebaví, že přestože překládání miluji, už jsem na nic přes šest týdnů nesáhla, protože není čas, a když se náhodou nějaký najde, nejsem po celodenním zátahu schopná jakékoliv intelektuální činnosti.
Už mě nebaví, ty povýšené kecy, které všichni mají, když poznamenám, že nic nestíhám a že už to nezvládám. To, že oni mají čas, přeci automaticky znamená, že ho musím mít taky. Nemám přeci rodinu a dělám stejně dlouho jako oni, takže kde je problém?
Už mě nebaví, jak mi otec nadává, že když mám čas sedět u počítače, mám i čas na to jít teď hned se psem nebo teď hned uklidit. Že u toho počítače sedím třeba jenom hodinu a do té hodiny musím narvat kontakt se všemi tam nebo alespoň pročtení příspěvků od svých přátel, abych měla alespoň nějaké povědomí o jejich životě, když už s nimi nestíhám mluvit, je mu ukradené.
Už mě nebaví, jak pokaždé, když před ním poznamenám něco o tom, že mě v práci něco nebo někdo sere, tak to odmávne s tím, že JÁ jsem nepřizpůsobivá.
Už mě nebaví, jak mu nemůžu říct ani desetinu svých problémů v práci, protože to není jen můj otec ale také můj nadřízený a já nechci být ta, co donáší.
Už mě nebaví, jak si na mě moje předačka léčí svoje komplexy a jak se všichni schovávají jenom za narážky, abych se náhodou nemohla bránit a do 30 sekund je rozdrtit argumenty.
Už mě nebaví, jak jsem líná, neschopná a nemám žádné problémy, protože jsem mladá a nemám rodinu.
Už mě nebaví snášet zámečníkovi kecy pokaždé, když se vykolejí vůz, protože se tam nic neopravuje, všechno jde do háje a zámečníci jsou neschopní. Svést to na mě je přeci snazší než s tím něco dělat.
Už mě nebaví, že jsem o současné práci začala uvažovat jako o něčem trvalejším, a o současném bydlišti pomalu jako o definitivním.
Už mě nebaví nevídat své kamarádky a pak poslouchat kecy o tom, že stejně žádné nemám.
Už mě nebaví, že mě ani vlastní matka nevyslechne, protože po třech větách jakékoliv téma stejně stočí na sebe.
Už mě nebaví, jak mě všichni jenom politují, poznamenají, že oni by se na tohle a tamto už dávno vykašlali, jako kdyby to bylo něco triviálního, a pak si jdou zase po svém, aniž by mi pomohli, přestože by mohli.

Už mě nebaví, jak si všichni myslí, že jsem šťastná a že jen přeháním, protože nešťastně nevypadám.
Už mě nebaví minimálně jednou týdně někde v soukromí brečet, protože už je toho na mě prostě moc a já to nezvládám.