sobota 25. května 2013

Výlet do Olomouce


Po téměř roce jsem se konečně dokopala k návštěvě mého města nejmilejšího – do Olomouce. Termín se mi sice nehodil, ale lepší možnost nebyla, pokud jsem nechtěla riskovat, že mi odtamtud všichni odjedou. Na dva dny jsem si tedy zamluvila dovolenou a od 25. do 28. odjela z Mordoru zpátky do civilizace.

Po roce už jsem na to dlouhé cestování nějak odvykla a tak mi ta téměř šestihodinová cesta přišla až otravně dlouhá. Do Olomouce jsem tedy dorazila někdy po deváté hodině večer neskutečně mrtvá a s taškou, kterou jsem k smrti nenáviděla. Celou dobu jsem si navíc říkala, že kdybych nebyla líná vstát o dvě hodiny dříve, mohla bych se ještě ten den alespoň projít po městě a trochu nasát atmosféru. Nebo že byla zbytečnost si brát sukni, kalhoty, náhradní boty a podzimní bundu. Ty věci navíc se mi ovšem nakonec přeci jen víc jak vyplatily, i když byla má záda odlišného názoru.

Zbytek čtvrtka jsem tedy strávila u holek na bytě, protože dovolenkovat se s ubytováním zadarmo je skvělá věc. Začátek návštěvy to byl takový rozpačitý, jelikož jsme každá stejně za chvíli skončila u svého počítače a věnovala se svým zábavám. Mně navíc náladu trochu zachmuřil telefonát od babičky a zhoršující se zdravotní stav našeho kocoura. Obé bohužel mělo o několik dní později nemilý dojezd, o kterém se zmíním možná později.

Protože jsem se ale do Olomouce opravdu hodně těšila, rozhodla jsem se všechny negativní věci ignorovat a ty čtyři dny si co možná nejvíc užít. V pátek jsem byla domluvená s Kavárnistkou na menším nákupním kolečku a pak na čajovně. Sešla jsem se s ní u Prioru, a jelikož jsem ještě nejedla, sedly jsem si na chvíli na sluníčko na náměstí, kde jsem spořádala tuňákový salát s houskami. Sluníčko krásně hřálo a já si skoro opálila ruku, což znamená, že sedět tam o trochu déle, tak opálená nejsem, ale spálená určitě. Poté jsme se podívaly po nové Galerii Mořic, kde se to změnilo o 100% k lepšímu. Dříve jsem tam chodila maximálně do Billy, která je v současné době větší a lépe uspořádaná, a do papírnictví. Zbytek byl takový divný mix obchodů, které ve mně evokovaly 90. léta.. Ona i ta budova jako taková byla v historickém centru jako pěst na oko. Co také čekat od komunistické betonové krychle. Na přestavbě se začalo dělat v době, kdy jsem se stěhovala, a proto jsem byla zvědavá, jestli bude nová změna k lepšímu nebo horšímu. Well, k horšímu už to moc nešlo. V současné době se může Olomouc pyšnit moderní prosklenou stavbou, která sice do historického centra stále moc nezapadá, ale rozhodně vypadá lépe než to monstrum předtím.

Je vcelku zábava chodit nakupovat s někým, kdo sám moc nenakupuje. Alespoň v České republice ne. Hlavně u bot se musela Kavárnistka nesmírně bavit, když jsem tam málem obrečela úžasné červeno-černé lodičky za skvělou cenu a v mé velikosti! Bohužel bych si na takové výši podpatku v současné době tak maximálně zlomila nohu. Tedy pokud bych je vůbec někdy vytáhla z botníku, takže jsem je vrátila do regálu a smutně odešla.

Kousek od Mořice se pak nachází můj oblíbený antikvariát, kde jsem již měla mít připravené tři knihy. Proč si cestu přes republiku nezpestřit tím, že si koupíte spoustu těžkých knih, které vám pak přezku od brašny na týden vyryjí do ramene. Stala jsem se tak vlastníkem dvoudílných Dějin anglické literatury, Písečné ženy a neplánovaně i Chrámu matky boží v Paříži, kterým jsem si jen ze zvědavosti listovala a bohužel narazila na epickou pasáž.

Poté jsme zamířily do čajovny, kde jsem Kavárnistku zasypala svými příhodami z práce. Vážně se snažím tím lidi neotravovat, ale tak nějak jsem zjistila, že je těžké si s nimi povídat o něčem jiném, když nic jiného než práci v současné době nevedu. Tajně ale doufám, že jsou mé historky přinejmenším dostatečně zábavné nebo šokující, aby to druhá strana ocenila. Stejně se s přáteli nevídám nikterak často, takže otrava šachtou snad nehrozí.

Jako vždy jsme v čajovně strávily několik hodin. My tam zkrátka na hodinku nechodíme. S potěšením jsem zkonstatovala, že je ten podnik stále skvělý, ať si kdo chce, říká, co chce. Obsluha skvělá, vodní dýmka mi tam stále chutná víc než jinde a Vanilkové nebe. Ach, kéž bych si jen někdy vzpomněla a ten zatracený čaj třeba i koupila! Čajovna mi vůbec strašně chybí. Ta mordorská parodie už prý skončila a mě tak maximálně překvapilo, jak se mohli udržet tak dlouho. Asi spousta přátel s charitativním založením. V nejbližším městě to prý nestojí za řeč a další vhodný podnik je podle všeho v Chomutově. Chjo…

A jelikož se nám nechtělo loučit, ale já už jsem houby pařmen a na nějaké táhnutí dál jsem se moc necítila, ohlásila jsem doma návštěvu a zakotvily jsme u holek na bytě. Holky si otevřely víno a kecalo se. Nevím jak dlouho, protože já to zbaběle zapíchla už o půlnoci.

V sobotu už to bylo s počasím horší. Jednak jsem sukni vyměnila za kalhoty a přidala svetr, hlavně jsem se ale obávala deště. Také společnost byla poněkud skleslá. Zatímco ve čtvrtek byla Ivča vcelku nadšená myšlenkou, že bychom někam šly a Warrion jen lehce otrávená, v sobotu dopoledne bylo jasno, že společenskost se vytratila do neznáma. Když bylo jasné, že je nevytáhnu ani na procházku na čerstvý vzduch (vážně se tvářily, jako kdyby je měl otrávit), dohodly jsme se, že si na procházku vyrazím sama a večer si půjdeme někam posedět.

Počasí nakonec bylo vstřícné a já nezmokla. Prošla jsem se po svém tradičním okruhu, který zahrnoval všechny tři parky a centrum města. V Mordoru se už víceméně neprocházím, pokud nemusím. Není kde. V lese mě to nebaví a navíc mi to přijde trochu o kejhák, když chodím sama a nikde nikdo. A ve městě… Město jako takové mám projité za hodinu a řekněme si to na rovinu. Sídliště a komunistické stavby nejsou zrovna povzbudivá potrava pro oči. V Olomouci máte na každém kroku nádherné stavby a místní parky jsou přesně tím ztělesněním přírody, jak si ji já představuji. Jen mě trochu zamrzelo, že jsem se zde vyskytla zrovna v době, kdy probíhala Flora, takže byly Smetanovy sady uzavřeny.

Jako vždy jsem se najedla U Goliáše, což sice není kdovíjak skvělá hospoda, ale také není špatná. Ceny dobré, jídlo dobré a já jsem podniková konzerva, co nerada objevuje. Tentokrát jsem zde ale trochu zavařila jedné servírce. Dlouho jsem se rozhodovala mezi dvěma přílohami, až jsem si nakonec vybrala. Když mi pak ovšem přinesli jídlo, neuvědomila jsem si, že se špatnou přílohou. U vedlejšího stolu totiž chtěli to samé, jen s tou přílohou, co já jsem nakonec zamítla. Chudák dostala vynadáno a na mě koukali jako na idiota, který si nepamatuje, co chtěl. Dala jsem jí ale slušné dýško a po kávě zmizela na další cestu.

A pak už domů, kde jsem se pár hodin věnovala Skyrimu. Večer v devět jsme vyrazily s Warrion do S-baru, kde jsme se měly sejít s Kavárnistkou. Ivča se rozhodla to zalomit. V S-baru jsem byla poprvé, ale jelikož čepovali Démona, měla jsem je velice velmi ráda a rozhodla se je přidat na svůj seznam podniků. Chudák Kavárnistka zde dostala opakovačku šachetních historek, protože s Warrion jsem vlastně pořádně mluvila poprvé. Pak jsme se ale přesunuly k zábavnějším a univerzálnějším věcem jako imaginární bojfrendi a imaginární děti. V Mordoru strašně postrádám lidi, se kterými by se dalo mluvit o normálních věcech.

V neděli dopoledne pak nadešel čas odjezdu. V Praze jsem se ještě sešla s Gladness, aby neřekla, že ji zanedbávám, a večer zase dál, do temných krajin. Nechtělo se mi pryč. Ani trochu. Ty tři dny v Olomouci jsem byla šťastná jako už rok ne. V Mordoru to prostě nesnáším a doba, kterou zde trávím, na tom vše mění maximálně k horšímu. V Olomouci je vše, co od života chci, jenže v současné době je pro mě život tam stejně vzdálený jako Mars.

2 komentáře:

Triquetra řekl(a)...

Tak, a teď mě fakt mrzí, že jsem si neudělala čas... ;_;
Já bych totiž na procházku po Olmu a nakupovat a do čajky šla hned, zjišťuju, že i když se tam přece jen sem tam vyskytuju, stejně se mi stýská...
Příště? :)

TSal řekl(a)...

Příště to snad vyjde. I když nevím tedy, kdy to bude XD