čtvrtek 22. listopadu 2012

Proč to vypadá, že T’Sal umřela

Vypadá to tak, ale není tomu tak, takže se okamžitě přestaňte radovat. T’Sal byla totiž v září konečně nalezena práce. Práce mizerná a ošklivá, ale po dvou letech bez zaměstnání si tak trochu nemůžu vybírat. Svět je krutý a zlý a nemám ho ráda.

A cože to vlastně dělám? Dělnici na povrchu hlubinného uhelného dolu. Ne, nedělám si legraci. Ano, v dole dělají i ženy. Ne, neběhám dole v šachtách s krumpáčem v ruce. Mohli byste se už laskavě přestat smát? Děkuji.

Tuto skvělou práci mi sehnal otec (ať žijí známosti -.-) a já se do posledního okamžiku modlila, aby to nevyšlo. Nechtěla jsem nastoupit. Vůbec. Být to uklízečka nebo tak něco, klidně to vezmu, ale na dělnici se mi opravdu nechtělo. Ale živiteli se po dvou letech nezaměstnanosti tak trochu nedá říct ne.
Takže jsem třetího září nastoupila. První den jsem seděla u táty v kanceláři a četla si kopec pracovních postupů ke stojům, které jsem nikdy neviděla. Druhý den měly všechny nové nástupy (celkem tři lidé) bezpečnostní školení, během něhož jsme poslouchali, co všechno nás může zabít. Tak nějak jsem stále bledšímu a bledšímu hlubinářovi vedle nezáviděla. Většina těch věcí se nacházela pod povrchem. 

Třetí den jsem vyfasovala montérky a šlo se na provoz. 

Přátelé, kdybych napsala, že jsem byla k smrti vyděšená, byl by to eufemismus. První tři dny na provoze jsem pomalu probrečela, protože jsem tam z toho měla fakt nahnáno. Představte si velkou halu, po níž se do oválu táhnou dvě, v jedné části čtyři trati natěsno u sebe. Po těchto tratích se od věže samospádem pohybují 80 Kg těžké vozy, které když to do vás napálí nebo nedej bože vás secvaknou mezi sebe, tak máte smůlu. Vaše vnitřnosti jsou na kaši. (Už se to stalo, historky o smrťácích jsou mým oblíbeným způsobem, jak zabíjet volný čas v práci.) A dole jsou pak pasy, kolem kterých musíte uklízet, což se dělá zásadně za chodu. Po dvou dnech čtení o tom, co všechno se mi tam může stát, jsem z toho prostě měla nahnáno a bála jsem se skoro všeho. 

Časem jsem se ale otrkala a teď už mi to tak nepřijde. Dávám si pozor, ale z přechodu přes trať během provozu už nedostávám infarkt a kolem pasů také kmitám sem a tam. Člověk se prostě nemůže bát furt. 

To ale neznamená, že by se mi tam líbilo. Práce jako taková není špatná. Myslela jsem, že bude fyzicky náročnější a že třeba i trochu zhubnu, ale ono nic. Když se nic extra nepokoní, tak někde jen sedím a když dojde uhlí/nastane porucha/přestaneme jet kvůli útoku mimozemšťanů, tak si jdu dolů k pasům hodit pár lopat bordelu a tradá do svačinárny na kafe. Nejvíce mě asi zmáhá každodenní zametání provozu, protože to po chvíli cítím tzv. zametací svaly. Od září jsem zhubla asi kilo. I když pravda, možná že kdybych každý den nelikvidovala pečivo, byla by to možná kila dvě. Chjo…

Celkem se točíme na pěti pozicích, z nichž tři jsem si již vyzkoušela, a jedna půjde zřejmě zcela mimo mě.

První dva měsíce jsem byla u výklopu. To je takový válec, do něhož zajede vůz s uhlím, otočí se, vysype uhlí dolů na pasy vedoucí k zásobníkům, a pak zase vyjede a pokračuje v cestě. Nebo by alespoň měl vyjet. Bohužel tento krok poslední měsíc pokulhává a zámečníci, kteří mají na starosti technické problémy neelektrického původu, nevypadají, jakože by s tím chtěli něco dělat. Mým úkolem na této pozici je sedět v budce u výklopu a dvěma čudlíky ovládat dvě brzdy, které korigují rychlost vozů, aby to ty nenapálily přímo do stroje. 

Na tomhle místě začíná každý, protože je to vlastně začátek celého provozu, sledujete tu jen minimum věcí a máte tak možnost se otrkat. Pokud jde o výklop, je jen omezené množství věcí, které se mohou pokazit a tak jsem se za tři týdny naučila tyto závady odstraňovat, případně nasadit ten správný úsměv, když jdu za zámečníkem, že mám ZASE problém. Vycházet se zámečníky je velmi důležité a velmi nesnadné, neb jsou to nejspíš všichni větší nerváci než já. 

Práce je to však poněkud nudná. Když se jede dlouho, mám kolikrát problém zůstat vzhůru, protože mačkat dva čudlíky a koukat na projíždějící vozy není zrovna zábavné. Na druhou stranu se na to však musím soustředit, abych něco nepustila moc rychle a neudělala průšvih. Vykolejený vůz vem čert, ale lidi tam přes trať přechází občas jak hovada a kdybych pustila brzdu, u níž spoléhají na to, že zůstane zavřená, mohlo by se stát něco nehezkého. 

Koncem října mě pak předačka poslala na týden na vzorky. Nikdo nepochopil, proč jen na týden, když jsem se za tu dobu vzorky nenaučila, ale u naší předačky nechápeme víc věcí. Vzorky byly i přes řadu nevýhod vcelku fajn. Odebírají se na zásobnících, kam se skladuje zdola vyvezené uhlí, než si pro něj přijede vlak, aby ho odvezl někam do fuč. Z uhlí padajícího z pasů dolů do zásobníků je tam strašná prašnost, která se dostává téměř k nesnesitelné úrovni, pokud zrovna sypou zásobník hned za vámi, a neustálý hluk také není zrovna sranda (i když mě spíš vadí do sebe narážející vozy na provoze). Navíc jsem celou směnu trávila tím, že jsem pobíhala na dvou metrech mezi mlýnkem, kvartovačem a počítačem, v nichž jsem vytvářela vzorek. To se hezky podle předpisů (ehm) odebere v určitém intervalu vzorek uhlí, který se dvakrát semele ve velice nedůvěryhodně vypadajícím mlýnku, pak to hodíte do takového mixéru, který vám to rozdělí na čtyři stejné části. To párkrát zopakujete, až vám vyjde určitá část, kterou vysypete na umělohmotný koláč a ten hodíte do počítače a čekáte, co vám hodí za výsledky. Tak nějak jsme se na směně všichni shodli, že je to zbytečná a nesmyslná práce, protože tam můžete jeden vzorek hodit desetkrát a vyjde vám deset různých výsledků, ale co vedení chce, to vedení má. 

Vzorky jsem se zatím učila v téměř oficiální podobě a tak jsem se celou směnu nezastavila. I když jsme zrovna nejeli, protože dole neměli dost uhlí, aby ho poslali ven, tak jsem měla v řadě několik kbelíků, které jsem musela zpracovat. A než jsem to udělala, už jsme zase jeli. Celou směnu jsem si tak sice nesedla, ale stejně se mi tam vcelku líbilo. Než jsem se vzpamatovala, byl konec pracovní doby a hlavně jsem byla daleko od předačky, které jsem v té době měla už opravdu po krk. Navíc jsem si s hlavní vzorkařkou, ať si o ní zbytek směny říká, co chce, docela padla do noty a konečně si tak s někým i popovídala.

Po týdnu jsem se ale zase vrátila na provoz, kde jsem po necelých dvou měsících měla zaučovat ženskou, která tam pracovala 13 let a které je přes padesát. Už jsem se zmínila, jak miluji naši předačku? A bude toho o ní víc. 

Přede dvěma týdny jsem pak postoupila na další post. Na velín. Velínu jsem se docela bála, a když se předačka poprvé zmínila, že by mě tam dala, doufala jsem, že si to zase rozmyslí. Nerozmyslela. Na velínu totiž řídíte celý provoz. Pouštíte vozy z jámy přes první brzy, aby to ta u výklopu nechytla moc rychle, odkláníte vozy s vodou (pokud vám je včas zahlásí), protože pokud by došly k výklopu, kde by se nemohly otočit, musí se pak zdlouhavě dostávat pryč. Za výklopem si na křížících se tratích musíte hlídat, jestli vám tam něco nevykolejilo a za zády máte řetězovku, která tahá prázdné vozy zpátky nahoru k naražeči u jámy, aby je mohl nahradit za vozy plné, přičemž byste mu je měli posílat zrovna na tu trať, z níž nevyráží. Plus se musíte koukat na pult, jestli se nahoře na zásobnících neucpali a zapínat jim příslušnou část provozu. Prostě musíte mít oči všude, což byl ten důvod, proč jsem tam takhle brzy nechtěla. Prostě jsem neměla provoz natolik v krvi, abych si na velíně věřila. Mno, okavidně ho budu muset dostat do krve za pochodu… 

Ale je to sranda. Výhybky dole u brzd a vlastně i brzdy si zásadně pletu, a když jsem (zatím jen jednou) posílala vodu pryč, tak mi tam kolegyně musela vozy brzdit vlastním tělem, protože jsem všechno zapínala zásadně obráceně. Budiž mi omluvou, že se nahoře zrovna rozhodli ucpat a volali, že by bylo fajn, kdybych jim konečně pustila reverzáky, a za zády mi vykolejil na řetězovce vůz. Yay! 

A vozy mi vykolejují často. Buď si všímám řetězovky za mnou a tak mi na brzdách zůstává hodně vozů, které pak kvůli tomu při narážení vykolejí, nebo si všímám brzd a výhybku za řetězovkou v rychlosti přehazuji v době, kdy přes ni zrovna projíždí vůz. Zámečník a naražeč ze mě nejsou nadšeni. Ani trochu… 

To je k náplni práce jako takové. Co mi ale na mém úžasném zaměstnání vadí nejvíce? Tedy krom faktu, že od ledna nebo března nejspíš zase žádné nebudu mít? Lidi

Čtyři roky jsem se pohybovala na gymnáziu a ať tam byli lidé jacíkoliv, měli určitou inteligenční úroveň, protože to byla dobrá škola. Pak jsem nastoupila na vysokou a čtyři roky se pohybovala opět mezi inteligencí. Mezi lidmi, s nimiž se probírala nízká i vyšší témata, s lidmi, kteří uměli argumentovat, uměli si vyhledávat informace, měli určité vzdělání a jejichž náhled na svět byl vcelku komplexní. Teď jsem se ale najednou octla mezi solí země a cítila se ztracená, což je bohužel pocit, v němž se jen utvrzuji. 

Ve směně je nás osm, z toho jsme tři mezi 23-25 lety a zbytek je všechno nad padesát let. Je mezi námi tedy velký generační rozdíl. Já s jednou kolegyní jsme se navíc o VŠ pokoušely, třetí mladá teď dodělává inženýra, zatímco zbytek má tuším jen učiliště, max. nějakou lehčí střední školu navíc absolvovanou před spoustou let. A kolem toho se točí všechny problémy.

S jednou dívčinou se moc nevídám a tak s ní ani moc nekomunikuji. Z druhé, říkejme jí mladá velinářka, byť má jeden titul za sebou a druhý na dosah ruky, mám smíšené pocity, protože vhodným konverzačním partnerem se pro mě stává jen, když jsme samy. Jakmile je přítomen někdo další, sklouzne k jednoduchosti zbytku směny. 

Nechci vám teď tvrdit, že se dokáži bavit jen o filozofii, vysoké literatuře apod., ale jediná témata, která oni znají, jsou jen drby, peníze, práce a slevy v supermarketech. Přestože se slevové akce mění jen jednou týdně, každý den se všichni prohrabují v letácích, které již viděli šestkrát, a baví se o tom, kde je lacinější mouka a kolik v akci koupili Ram. Jakmile z místnosti někdo odejde, okamžitě ho všichni začnou rozebírat do nejmenších podrobností. Jakmile se stane sebemenší hovadina, řeší se to ještě týden a vy to za den slyšíte minimálně čtyřikrát. Neustále se mezi sebou hádáme, aniž by většina z nich vůbec uměla základy diskuze. Vyvolávají se umělá dramata, protože někdo není schopen a ochoten porozumět druhé straně. Když na mě minulý týden Mladá velinářka hodila otázkou: „Tak co jsi dnes vařila?“ nikdo nechápal, proč se tam tlemíme jako blázni. Byla to naše narážka na úroveň debat v práci. A proč zrovna tahle otázka? Protože to je další velmi oblíbené téma naší směny. 

Přitom nejsem tak náročná. Stačilo by, kdybychom se občas bavili o filmech, o nějakých životních zkušenostech, které se netýkají hlášek: „Já jsem tak zaučená!“ nebo „Dělám tu už třináct let!“ Jenže to je nezajímá. Zajímají je jen slevy v Lídlu. 

Když jsem nastoupila, byla celá směna strašně paf z toho, že si čtu. Tohle už jsem zažila i v archívu, kde se moje vedoucí kolikrát vyjádřila, že je lepší, aby mě někdo nachytal nad prázdným stolem než s knihou v ruce. U ní to ale byl strach z nadřízených, přestože k nám dolů stejně nikdo nikdy nepřišel. Na směně je to ale čiré nepochopení. Kniha je pro ně něčím naprosto neznámým, něčím cizím, čeho se bojí a zaujímají k tomu automaticky nepřátelský postoj. To mi na nich přijde asi nejsmutnější. To jak jsou jednodušší, nevzdělaní a nedochází jim to. Zatímco si tam oni sedí na začátku směny s inspekčním a probírají se letáky, já si před ním nesmím knihu vytáhnout, aby nebyl problém. Letáky asi mají s náplní naší dělnické práce společného víc, než mi dochází. Ještě teď, po téměř třech měsících poslouchám posměšné poznámky na adresu své lásky ke knihám. Jsem k smíchu lidem, kteří veškeré své informace sbírají z Blesku, kteří se mě ptají, jestli se píše „pod výklopníky“ nebo „pod výklopníkama“, lidem, jejichž obzory nesahají dál než na jeden metr od jejich práce nebo bydliště. Až tady mi došlo, kdo všechno volí, kdo všechno ovlivňuje naše životy a jak je smutné, že tomu tak je i v 21. století. 

Když ale píšu „směna“, křivdím tím spoustě lidem. Jde totiž hlavně o naše tři matróny. Dvě mladé dívčiny stojí trochu bokem, o tom už jsem psala. I když Mladá velinářka umí být také pěkně protivná a přízemní, když chce. Pak tam máme dva chlapy. Oba jsou v důchodu a oba jsou v pohodě. Jeden sice není výkvětem inteligence, ale je s ním sranda a dá se s ním bavit i o jiných věcech. Třeba o filmech, které rád sleduje. Je mi ho ale až líto, jak si z něj naše tři čarodějnice neustále dělají srandu, shazují ho a nadávají mu. Zástupce předáka se pak zase moc neprojevuje, ale když už z něj něco vypadne, má to hlavu a patu, což je věc u nás na směně nevídaná. Právě on, byť sám nejspíš není čtenář, mě jako jediný bránil, když se mi ženské posmívaly kvůli knihám. A vlastně i při dalších příležitostech. 

Nejhorší z těch tří je asi předačka. Nejspíš právě protože je předačka. Povýšili ji v době, kdy jsem nastoupila, protože jsem byla přijata za minulého předáka. Zprvu se mi zdála fajn. Sice jednodušší ženská, ale hodná a vstřícná. Zaučování pod její taktovkou tedy nebylo nejlepší pod sluncem, protože mi všechno ukazovala na tři způsoby a dost věcí mi ani neřekla, takže jsem se to pak dovídala za provozu od Velinářky a Zámečníka, a ukecaná je až hrůza, ale nevypadalo to na problém. Jenže se pak začala kazit. Po tolika letech se konečně dostala do vedoucí pozice (byť je to pozice značně Rimmerovského charakteru) a začala si hrát na něco, čím není. Zatímco s ní kopeme koleje, což snad žádná ze tří směn nedělá, posloucháme půl hodiny kecy o tom, jak nikdo nemakáme, jak nám nemůže věřit a že tohle za minulé předačky nebylo. Teď v pondělí nás všechny seřvala, že chceme chodit z práce dřív, i když už teď chodíme před koncem pracovní doby, a pak si sama odejde o 10 minut dříve, než na kolik jsme celá směna domluvení. Sama si po celé šachtě vykládá o problémech ve směně, řeší to s hlubináři, se ženskýma z jiných směn, s vedoucími, a pak se strašně diví, že o ní celá šachta vykládá, jak je neschopná a že jsme nejhorší směna. Samozřejmě z toho nezapomene vinit nás. Do očí nám vykládá, jak jí děláme naschvály, jak ji nerespektujeme a podrážíme jí nohy a já si v duchu říkám, co bude vykládat, až jí tohle opravdu začneme dělat. Dělá to třetím měsícem a už si proti sobě stihla všechny poštvat. I ty, kteří jí dříve stranili. Když si vzala týden dovolené, všichni jsme si oddychli, nikdo se s nikým nehádal a užívali jsme si to, přestože ten týden stál pracovně za houby. Hned následující týden nás první den zase všechny na provoze vydusila. 

Krom toho je jako předák neschopná i z jiných důvodů. Je nerozhodná. Jednou se rozhodne tak, po druhé jinak. Jako příklad budiž poslouží můj týden na vzorcích, po němž mě stáhla zpátky na provoz a po pár týdnech mě začala zaučovat na velín. Nikdo na směně to nepochopil. 

A za druhé je zkostnatělá a blbá. Dělám tam patnáct nebo kolik let, ale nikdy se ani na sekundu nezamyslela nad tím, proč dělá, co dělá. Třeba první den, kdy se na provoze stříkalo, jsem se jí zeptala, jestli jsou ty krabice na zdi, které si vesele kropila, izolované. Na chvíli se zarazila a bylo na ní vidět, že se nad tím nikdy nezamyslela. Pak ale jen mávla rukou a řekla: „Ještě mě to nikdy nekoplo a já jsem takhle zaučená.“ A tím to skončilo. 

„Jsem takhle zaučená,“ je věta, kterou od ní slýchám často a kvůli které jsem se s ní již několikrát chytla. Ona je zaučená, že se poslední vůz před výklopem ručně nevyjíždí, přestože je to tak bezpečnější, a proto já, která to tak dělám, podkopávám její autoritu a nechávám se manipulovat Velinářkou, se kterou se nesnáší a která to dělá taky. Osoba, která se nikdy nezamyslela nad tím, proč je tak zaučená, bude vyčítat mě, že jsem zmanipulovaná, když já vím, proč dělám, co dělám? A stejně tak podkopávám její autoritu, když bordel pod pasy čas od času vezmu koštětem a ne škrabkou, když vyteklou vodu nahrabu koštetem do odtokových kanálků a dole v nejnižším patře to spláchnu vodou. „Tohle jsme za minulé předačky nesměly! Do těch kanálků se voda nesmí vymetat, protože se pak vymílají! A jsem zvědavá, co budete dělat v zimě, až nepůjde voda!“ Ano, už od září poslouchám, jak v zimě nepoteče voda, přestože ta stále teče a nevidím důvod, proč ji tedy nepoužívat. Nemluvě o tom, že to zní humorně od ženské, která všechno kropí jak blázen, protože „je tak zaučená“. 

Takže ano. Mám práci. Ale upřímně, těším se, až odtamtud vypadnu. Dokonce ani představa, že oba s otcem skončíme brzy na pracáku, mě neděsí tolik jako ta, že bych tam měla dělat ještě rok, nebo déle. 

9 komentářů:

Ely řekl(a)...

Ach jo, je mi tě moc líto, i když ti to nějak nepomůže. Naprosto chápu, jak nepříjemný je kontakt s "tolerantními" lidmi s... nižšími zájmy (jakkoli to zní hnusně, nenapadá mě momentálně inteligentnější označení), v mém okolí se takových jedinců vyskytuje požehnaně.
Přeju ti pevné nervy, trpělivost a hlavně štěstí při následném hledání lepší práce, protože tohle si prostě nezasloužíš.

Anonymní řekl(a)...

Uff souhlasím s Ely, tohle je vážně šílené. Neumím si představit, jaké to musí být mezi lidmi, co znají akorát Blesk a Aha, když se ti navíc pošklebují za mozek v těle. Chtěla bych se na něco zeptat, protože mi to tu na tvém blogu uniklo, jestli jsi o tom už psala. Párkrát jsi psala, že s gymplem je shánění práce peklo, neuvažovala jsi tedy o tom, že zkusíš jednodušší VŠ, než byla japa? Chápu, že výšku člověk neudělá za den, ale moc by mě to zajímalo, tak díky, jestli se ti bude chtít odpovídat :D a přeji ti pevné nervy v práci, asi je tam člověk dost potřebuje.

TSal řekl(a)...

Ely: Jo, je to peklo. Dříve jsem se na takto přízemní lidi pokoušela nahlížet jako na rovné, ale od té doby, co se mezi nimi pohybuji každý den, tak mě tato tolerance velmi rychle přechází.

Anonym: Děkuji, pevné nervy jsou někdy opravdu potřeba a nejlépe dvoje xD

VŠ si chci určitě dodělat, ale bohužel už připadá pouze dálková alternativa při práci, která by mi to a živobytí celkově financovala. Peníze jsem měla jen na dva roky, takže nemělo cenu začínat znovu studovat, když jsem věděla, že mi třetí rok visí ve vzduchu. Navíc bych si ten poslední rok musela platit rok studia navíc, soc/zdrav a tak. V současné době je tedy mou prioritou práce, kde bych získala nějakou použitelnou praxi, pak se teprve začnu zamýšlet nad VŠ (anglistika nebo knihovnictví pokud by bylo možné).

Sezka řekl(a)...

a nejake zahranicie nepripada v uvahu?

TSal řekl(a)...

Sezka: Bohužel nepřipadá. Jednak na to člověk potřebuje za těmi hranicemi známé a kapitál, s nímž by přežil, než dostane první výplatu, přičemž já nemám ani jedno, a navíc jsem domácky založený srab. Docela mi dělá problém se stěhovat i jen v rámci republiky xD

Anonymní řekl(a)...

Mě ještě napadlo, když jsi měla několik semestrů dvouobor, tak teď vlastě umíš moc dobře dvě řeči, ne? Což by u té práce mohlo být velké plus. Nepomohlo by dodělat si nějaké certifikáty na japonštinu a ajinu? Člověk musí v životopise přehánět :D Moc bych ti přále někde uspět.

TSal řekl(a)...

Anonym: Heh, nezní ta teorie nádherně? Praxe je bohužel o něčem trochu jiném.

Vzhledem k tomu, že anglistika není o studiu praktické části jazyka, ale o studiu jeho teorie a literatury, tak mi angličtina za ty dva roky dost odešla a další dva roky nečinnosti tomu moc nepomohly. Takže anglicky už asi nejsem ani na B2.

A japonština byla problémem celého mého studia. Ani po dvou letech jsem nedokázala složit jazykovou zkoušku z prváku, takže na certifikát to nevypadá ani tady. Leda bych chtěla, aby můj vyučující, který tuším u JLPT dělá dozor, dodatečně umřel smíchy ^.^;

Anonymní řekl(a)...

Proboha, učit studenty gramatiku a nenaučit je jazyk, to vážně nechápu :D Jak to vlastně vypadá s prací? Jsi v textu naťukla, že je to jen na pár měsíců a bude se končit. Zlepšili se tam alespoň ti lidé trochu?

TSal řekl(a)...

Jenže tam se počítá s tím, že jazyk zvládáš již při nástupu a udržení této úrovně si bereš na své triko. Jako kdybys angličtinu studovala v Británii. Taky s tebou nebudou probírat nižší úroveň ;)

Mno, s končením to vypadá stále jistěji, takže koukám, ale zatím jsem moc nevykoukala. Bohužel jsem v totálně zabitém kraji a na pohovory do kamsi můžu jezdit jen omezeně.

A lidé jsou jen stále horší xD