sobota 5. května 2012

Koncert Blood a pražská zoo

Jakmile si na Eventimu jednou objednáte lístky na japonskou skupinu, už vám budou okavidně každou další hlásit sami. Ale nestěžuji si, jelikož alespoň vím, že se něco koná. Sledování dění mi totiž vždycky dělalo tak trochu problémy. 6. 7. jsem tedy sbalila svůj fialový batoh s motýlky a vyrazila směr Praha, kde mě krom koncertu čekala i sestra a pražská zoo.

Vlastně ani nevím, proč na koncerty japonských skupin jezdím. VK mi už dlouho nic neříká, většinu skupin považuji za undergroundové rychlokvašky, které rostou jako houby po dešti a které od sebe lze odlišit jen těžko (což je můj osobní názor na mých osobních stránkách a já bych ocenila, kdyby mě tu za něj nikdo nepranýřoval). Jedinými výjimkami jsou Malice Mizer, Merry a Gothika, jejíž koncerty tady u nás mám ráda velice velmi a v obou případech (loňský mimo Advík bohužel nevyšel) jsem si je nesmírně užila. O koncertech Dir En Grey nebo Orochi tohle ovšem říct nemůžu.

Japonské koncerty u nás jsou vůbec docela komickou záležitostí. Obvykle lístky kupuji týden předem, protože naprosto nehrozí, že by se vyprodaly. Když pak přijdu do klubu, čeká mě pár desítek lidí v malém chumlu pod pódiem, zatímco drtivá většina klubu zeje prázdnotou. Výjimkou jsou ti méně akční jako já se sestrou, kteří postávají nebo posedávají u stěn a užívají si zcela volného výhledu bez nutnosti ztráty osobního prostoru a pohodlí, a rodičovský doprovod. Ano, obzvláště koncert Orochi byl v tomto ohledu tragikomedií, jelikož rodiče tvořili pomalu jednu čtvrtinu osazenstva klubu. Když zpěvák přišel na pódium, vypadal, že chce s mikrofonem seknout o zem a rovnou to zabalit. Nedivila bych se mu. Kdo by také chtěl pořádat kinder-koncerty? Tedy krom Těžkého pokondru a Maxim Turbulence.

A teď mě nechápejte špatně. S mladšími generacemi nemám žádný problém, pokud to není přemoudřelé, drzé a nevychované. Vlastně mi přijde, že v japonských komunitách jsem vůči mladším lidem jeden z nejsmířlivějších tvorů. Ale komu by bylo příjemné být ve svých čtyřiadvaceti letech jedním z nejstarších v sále? Tedy hned po interpretech, zaměstnancích klubu a rodičích? Asi nikomu, že?


Takže, proč jsem si začátkem března přes sestru koupila lístek? Nejspíš právě proto, že jsou tyto koncerty komorní. Velké koncerty sice vypadají úžasně a musí mít skvělou atmosféru, ale představa, jak si v těch davech stále hlídám osobní věci, a jak do mě neustále někdo mlátí, protože dotyčnému nedochází, že kde není místo, tam se musí tancovat jen velmi decentně, pro mě není zrovna lákavá. Navíc v současné době nějak nezvládám plánování na delší čas dopředu a lístky na takové koncerty jsou třeba během pěti minut pryč, i když koncert sám je až za dva měsíce. Tohle je nad mé schopnosti. Naplánovat to a hlídat si datum otevření prodeje. U japonských koncertů tohle odpadá, a i když pro mě zábava není kdovíjaká, je to kultura, a já si zvládám svou návštěvu Prahy obohatit i jinak. Prostě je to pro mě výlet, nikoliv jen cesta na koncert. Proto jsem byla doposud s podobnými akcemi spíše spokojená.

Blood se u mě však moc dobře nezapsali. Ano, hudba byla relativně dobrá, nikdo nehrál, ani nezpíval falešně a rodičů a děcek zde nebylo tolik jako obvykle. Tak v čem byl problém? V tom, že jsem za lístek zaplatila doposud největší sumu (400,-) a zábava trvala jen necelou hodinu. Ráda podpořím skupinu, když můžu. Říkám si, že když se ukáže, že tu o ně je zájem, začne sem jezdit více skupin a jednou se třeba rozhoupe i někdo, koho poslouchám nebo jsem kdysi alespoň poslouchala. Jenže čtyři sta za hodinu, plus cestovné je pro mě trochu moc drahý špás. Zas tak dobří ti Japonci nejsou a já lituji, že jsem ten lístek koupila. Příště si tedy sakra promyslím, jestli mi tahle podpora japonské hudby u nás za to vlastně stojí.

Vzhledem k tomu, že koncert skončil dřív, než večer vůbec začal, vydaly jsme se zpět na koleje s tím, že ještě posedíme v hospodě poblíž. Nakonec jsme zůstaly v klubu, což se mi líbilo velice velmi. V klubu jsme byly už někdy v devět, takže jsme tak hodinu a půl jen seděly a kecaly, než to na parketu začalo žít. Sestra se totiž netvářila moc nadšeně na představu, že by měla stát vedle jediného tancujícího trotla. Už jsem se zmínila, jak moc mi chybí Kavárnistka? Nakonec se ale někdo rozhoupal a tak jsme se přesunuly k parketu a zábava mohla začít.

Krom toho, že jsem byla jediný magor, který na parketu zůstal déle jak tři písničky, si mě také hned zapamatoval i barman, jelikož jsem poslední dobou zase na panácích rumu. Jeden by řekl, že jsem jediný exot v galaxii, který pije rum, jinak se neumím představit, proč všichni barmani vždycky vypadají TAK překvapeně.


A také jsem zažila svůj první policejní zásah! Vůbec nebylo vidět, jaká věková skupina tam v pátek večer je. Klub se začal dramaticky vyklízet a se sestrou jsme zjistily, k čemu slouží ta velká okrasná trubka vzadu. Slečna viděla policii, udělala hop a byla schovaná. Ten večer se schovávala celkem třikrát, protože policisté se nechtěli jen tak vzdát a východy hlídaly minimálně hodinu a půl. Slečna policistka, která kontrolovala mě se sestrou, z nás byla lehce paf. Byly jsme totiž asi jediné osoby v klubu, které jí občanku ukazovaly ochotně a s vděkem. Pár let už jí po mě totiž nikde nechtějí a mému egu to nesvědčí.

Z klubu jsme odešly až někdy kolem čtvrté a to i přesto, že to DJ spolehlivě zabíjel již dvě hodiny před zavíračkou. Jeden by řekl, že jeho cílem bude lidi na parketu udržet, ne je odtamtud vyhnat. Každopádně si ale asi umíte představit, v jakém stavu jsme druhý den byly. Obě v zombie módu, naprosto bez energie a ochoty se kamkoliv táhnout. Ale v plánu byla zoo a plány se nemění. Nasnídaly jsme se tedy, uvedly zpět do lidského stavu a vzhůru na pražskou MHD, se kterou jsem se seznámila snad již ve všech formách, nejlépe během jedné cesty.

Počasí nám opět moc nevyšlo, takže jsem většinu zoo prošla s šátkem na hlavě a bavila se pohledy lidí kolem, na nichž hned bylo poznat, že mě považují za muslimku. Pražskou zoo jsme již jednou prošly a tak jsme toho dne zamířily rovnou do jižní části k pavilonům, které se nám líbily nejvíce, s tím, že stepní zvěř, která je dost roztahaná a pro nás značně nezajímavá, se rozhodne časem. Tuším, že už jsem to psala v minulém článku o Praze, ale proč to nezopakovat. Ty pavilony jsou prostě úžasné a je radost je procházet. Jen nás zklamalo, že zrovna kočko-pavilon, na který se vždycky těšíme nejvíce, byl zrovna v rekonstrukci a tedy zavřený. Viděly jsme akorát tygra, ale ten byl na mé slepé poměry dost daleko.

Poprvé v životě jsme však v zoo stihly krmení tuleňů! Znáte to, přijdete k výběru, kouknete na čas krmení a jen si řeknete: „Sakra, zase mi to o hodinu uteklo!“ Ale tentokrát se zadařilo a já si můžu škrtnout další položku ze seznamů věcí, které musím zažít, než umřu.


Po zoo jsme přijely zpět na koleje, sestra udělala oběd a obě jsme na pár hodin umřely. A když jsme se probudily, tak jsme v rámci rodinné komunikace každá zapnula svoji hru a pařily jsme, v čemž jsme pokračovaly i následujícího dne. Aneb proč jsem z Prahy odjela až v sedm a ne ve tři, jak jsem původně chtěla.

Než ale článek uzavřu, ještě se tu zmíním o pražských kolejích. Poznamenaly mě totiž do konce života. Když jsem nastoupila do Olomouce, rovnou jsem se rozhodla, že na koleje mě nikdo nedostane. Na žádných jsem nebyla, ale to, co jsem viděla v televizi, mě upřímně vyděsilo. Od začátku jsem se tedy pohybovala na privátech. Dost mě tedy překvapilo, když jsem pak na návštěvě u kamarádek zjistila, že koleje jsou vlastně docela pěkné. Oba pokoje byly nově rekonstruované, s novým nábytkem a ve stylu buněk. Řekla jsem si, že mé představy o kolejích jsou již zastaralé a nikde to tak nevypadá. A pak jsem přijela na Hvězdu. Špeluňka dvakrát tři metry, s dveřmi jako od špajzu a se skleněným čtvercem. Nábytek z roku nebreč, všechno ošuntělé a nebudící zrovna valné mínění o vysoké hygieně. Pro celé patro dvoje společné sprchy, z nichž jedny ani neměly dveře, a pokud šlo o kuchyňku, jedla jsem jídlo uvařené tam, jen protože věřím ve svůj koňský žaludek. A za to chtějí tuším víc, než kolik já platila za privát O.O Myslím, že jsem si z pražských kolejí odnesla doživotní traumátko a obdivuji sestru, že to vydrží. A pokud jde o mě, škrtla jsem si kolonku stanování na dalších deset let dopředu.

Žádné komentáře: