čtvrtek 3. května 2012

Jak jsme měnili okna

Náš byt na Petelince rozhodně nepatřil k novým, ani nově rekonstruovaným. Bylo tu mnoho věcí, které by bylo potřeba předělat nebo obnovit, abych došla do stavu naprosté spokojenosti, ale nejvíce nás trápila okna, která vůbec netěsnila a tak nás na konci roku čekaly nedoplatky za plyn v celkové výši sedmi tisíc. Díky bohu jsme platili jen polovinu! A majitel se s jejich výměnou rozhoupal až po zimě, měsíc před naším odstěhováním. Ach jo…

Výměnu oken jsem již zažila na otcově bytě a tak jsem měla docela jasnou představu o tom, co nás vlastně čeká. Bohužel a bohudík. Ani já, ani Warrion jsme z toho tedy nebyly zrovna dvakrát nadšené, protože to znamenalo spoustu práce a komplikací. Říkaly jsme si ale, že za dva dny je hotovo a že to nějak přežijeme. Kéž by…

Okna se měla dělat v pondělí (12. 3.) a tak jsme začaly náš pokoj balit již v sobotu, abychom ho v neděli dodělaly, zabalily zbytek bytu a v nějakou inteligentní dobu odjely ke kamarádkám na byt, jelikož jsme neměly kde spát. Zatímco v obou dalších pokojích se dal nábytek víceméně jen zakrýt, takže tam obyvatelé mohli po prvním dnu trochu poklidit a noc tam přežít, u nás to nešlo. Měly jsme totiž mnohem více nábytku. U oken nám překážela Warrionina postel, její stůl a u druhého pak sedací souprava s konferenčním stolkem, které nebylo moc kam odsunout. Nezbývalo tak, než nábytek nakupit na sebe a plachty přes něj přehodit až pak.

V sobotu jsem tedy sklidila svůj stůl (kolik věcí jsem schopná na tak malou plochu narvat!) a knihovnu, u níž mě čekalo nemilé překvapení. Z dvou a půl krabic knih, které jsem při posledním stěhování navíc samotnými knihami plnila jen z poloviny, se za těch pár měsíců nějak staly plné čtyři krabice! Knižní shopaholismus je v některých případech velké zlo. Pak už zbýval jen nějaký bordel, vyklizení komory a pro ten den bylo hotovo.

Druhý den jsem zabalila věci z kuchyně, všechno jsme zalepily a vrhl se na zbytek bytu. Historici od vedle na ten víkend zrovna odjeli, ale před odjezdem se postarali o svůj pokoj a ze zbytku vyklidili vše, co mohli, aniž by nás omezili. Postaraly jsme se tak o komoru, trochu o kuchyni. Bohužel, poslední spolubydlící přes noc ještě zůstával na bytě, takže jsme v kuchyni mohly zalepit jen sporák. Řekla jsem tedy, že příštího dne přijdu o hodinu dřív a všechno dodělám, jelikož jsem v něj neměla moc důvěru. Jenže ouha, ráno jsem přišla na čas a oknaři už byli na místě a vše připravovali. Trochu jsem zpanikařila a vběhla do bytu, kde už však byla správcová. Díky bohu předešlého večera přišla na byt, čapla našeho spolubydlícího, vyklidila bordel-komoru, s níž jsme si s Warrion nevěděly tak trochu rady, jelikož jsme netušily, že na bytě existují klíče od sklepa. Dost toho tak bylo již hotové, v našem pokoji předělané krytí podlah a zbývalo zalepit jen pár posledních věcí.

 Jelikož správcová vyžadovala, aby tu někdo byl, tak jsem se jako jediná osoba bez závazků nabídla. Původně jsem měla v plánu být spíš venku a časem se uklidit do místnosti, kde by byl nejmenší ruch, ale správcová mi půjčila klíče od svého bytu a že prý ať zůstanu u ní a jednou za hodinu se mrknu dolů, jak to probíhá a nabídnu jim kávu. Poděkovala jsem jí a byla ráda, ale jen chvíli. Záhy jsem totiž zjistila, že její představa o pokojové teplotě je 18-19°C, což se naprosto neslučuje s mojí představou. Celou dobu jsem proto solidně mrzla.

Když pominu, že se dělníkům nějak podařilo vypálit jistič našeho bytu a tak se musel volat elektrikář, aby ho vyměnil, šlo všechno jako na drátkách. Až v jedenáct se vyskytla první komická mini-epizoda. Nabídla jsem jim kávu a šla ji nahoru udělat. Správcová mi předem ukázala, kde má hrnky, lžičky a vyndala kávu. Měla jsem za to, že jsem také na lince zahlédla varnou konvici, takže žádný problém. Při samotném vaření jsem však zjistila, že to na lince nebyla varná konvice ale kávovar, s nímž jsem nikdy dřív neměla tu čest. Otočila jsem se tedy ke sporáku a zjistila, že není zapojený. Správcová okavidně zrovna předělávala kuchyň. Zbledla jsem a začala se modlit, aby alespoň mikrovlnka byla v pořádku. Naštěstí fungovala. Poprvé v životě jsem tak vařila vodu na kávu v mikrovlnce a to ještě tím stylem, že jsem vzala jediný hrníček vhodný k užití v tomto ďáblově nástroji, ohřála v něm vodu, zalila kávu a pak vše pod druhé. Trvalo mi to tedy dost dlouho a navíc byla první káva o něco studenější než by být měla. Skvělé, pánové si budou myslet, že neumím ani kafe.

Měla jsem za úkol jim spáchat i oběd, který dala správcová stranou. Po zjištění, v jakém stavu je její kuchyně, jsem se toho doslova děsila, protože přes mikrovlnku ohřát polévku, omáčku a knedlíky je zhola nemožné tak, aby se to dalo nějak rozumně podávat. A u nás v kuchyni se dělalo. Pánové se naštěstí dohodli, že se nají až po práci, takže obrovské ufffff… V tu dobu navíc na bytě už byla i správcová, takže se toho chopila ona a já byla ušetřena lamení před obecenstvem.

 Po jejich ochodu a příchodu historiků se došlo k domluvě, že nemá cenu tu moc uklízet. Vzhledem k tomu, že mi s Warrion neměly vůbec v plánu tam spát, jsem se na náš pokoj naprosto vybodla a o zbytek se prý postará Iva sama, že prý se nemusím zdržovat. Odjela jsme tedy k holkám na byt podat zprávu.

 Podle původního plánu, odvozeného od výměny oken u všech mých známých, se mělo za to, že druhý den přijdou zedníci, oplácají to a bude hotovo. Správcová už netrvala na tom, aby tam někdo byl, že prý jim ráno otevře a že stejně to nejcennější máme všichni s sebou. Prý se nám pak ozve, až budeme moct přijít. Ve čtyři tedy volala, ovšem s tím, ať ani nechodíme, že se to nestihlo. Nadzvedlo mi to obočí, ale dobře, řekla jsem si, že se to ve středu už jen rychle dodělá. V šest jsem se tedy šla projít na byt, abych zkontrolovala situaci a nakrmila kočky, které byly chuděry vykázány ven. Čekalo mě velmi nepříjemné překvapení. Nezdálo se totiž, že by se tam ten den vůbec něco udělalo. Jakési známky jsem našla na dvou oknech z devíti a i ty měly k hotovému stavu daleko.

Ve středu jsem přišla ve dvě, abych se zeptala, jak to vidí a dala vědět ostatním. Se smíchem mi bylo oznámeno, že ani toho dne se to nestíhá. Byla jsem v šoku. Dělníci, očividně v dobré náladě, se mě ptali, jestli je to problém, tak jsem jim oznámila, že docela ano, jelikož jsme nikdo nečekal, že to bude na více jak dva dny a že nikdo nemáme věci a vůbec nemůžeme bez bytu jaksi fungovat. Odpovědí mi bylo, že to nečekal nikdo… Ale zítra to prý bude! Nakrmila jsem tedy kočky, napsala všem, ať se nenamáhají a odešla zuřit „domů.“ Ten den jsem totiž měla mít jakési školení ohledně potenciální práce a díky posunutému úklidu jsem to zrušila. Teď se ukázalo, že zbytečně. Všechno mé oblečení navíc bylo nedobytně uklizené a já měla jen zaprášené rifle a obyčejná trička. Nakonec jsme se s dotyčnou dohodly alespoň na krátké informační schůzce v sedm večer, s tím že se omlouvám, ale že budu vypadat jako vagabund.

Ve čtvrtek jsem ve dvě opět přišla zkontrolovat situaci a překvapivě mi opět bylo řečeno, že to ještě není. Neměla jsem sílu to komentovat, protože kdybych těm chromým idiotům řekla, co si o nich myslím, nedodělali by to už tuplem. Ale zítra prý určitě! Naštěstí už měli hotové všechno, kromě koupelny, takže jsme mohli začít uklízet.

Hezky ve třech, protože Warrion musela už ve čtvrtek odjet do Prahy a spolubydlící z jednolůžka se nějak nenamáhal s příchodem. Celý týden, když jsem mu napsala, tak odepsal, že děkuje za zprávu. Ten den nic. Správcová mu volala a bylo jí řečeno, že prý má školu. Samozřejmě mu nakázala, že aby hned po vyučování naklusal, ale on nikde. Když jsem v devět večer jela k holkám, jelikož na bytě byla zima a musela jsem počkat, než pořádně sesedne prach, abych tam znovu všechno setřela a vysála, než začnu stěhovat nábytek, přemýšlela jsem, od kdy se na Palackého vyučuje do devíti hodin. Jak jsem byla naštvaná, zdrbla jsem ho v otagovaném postu (ano, T’Sal je bitch a řeší to veřejně). Pod statusem mi pak dotyčný odepsal, že se omlouvá, ale že ho jeho přátelé, kteří pro něj tolik udělali, pozvali na Japonské jaro a že jeho kamarád měl narozeninovou oslavu, takže nemohl přijít. Co mu na to odepsat a být slušná? Že já bych taky radši byla na Japonském jaru, z něhož jsem letos nic neměla, a chlastala někde s kamarády, než dřela jako kůň s plícemi plnými prachu? Nepotřebovali jsme ho, ani Warrion. Uklízecích prostředků bylo málo, v jedné místnosti mohl dělat maximálně jeden člověk a Iva se do všeho vrhla s takovou vervou, že jsem krom dvou místnůstek z bytu neuklidila skoro nic. Řešila jsem proto jen svůj pokoj. Prostě nás naštval jeho přístup. Warrion alespoň měla sakra dobrý důvod, proč nepřišla, omluvila se předem a měla z toho solidní výčitky svědomí. On ale nic.

Díky bohu to v pátek skutečně dodělali (alespoň tedy vnitřní část). Samozřejmě to nezabralo dvě hodinky, jak nám tvrdili předešlého dne, ale oxidovali nám tam do čtyř, aby dostali zaplacený celý den, jenže to už mi bylo jedno. Ve dvě jsem od holek přišla na byt a dala se do druhého kola úklidu, abych tam konečně mohla bydlet. Naštěstí se podařilo i nahodit topení, takže už nic nebránilo tomu, abych holkám zamávala a zmizela z jejich bytu dřív, než mi začnou účtovat nájem. Přátelé jsou skvělá věc.

 A abych se další dny nenudila, čekala mě okna, která bylo samozřejmě potřeba zbavit fólií a umýt. Při mytí jsem si pak všimla, že to zvenku není hotové! Chvíli jsem trnula, že umyji okna a oni přijdou a zase je zašpiní, ale nakonec jsem se na to vykašlala s tím, že už to chci mít všechno za sebou a že už mě to vlastně ani nezajímá. Přišli až tak za týden… Opravdu skvělá banda. Určitě bych si je někdy chtěla najmout třeba na takovou rekonstrukci bytu. To vám ten byt nejspíš dřív vyroste na stromě.

Žádné komentáře: