pondělí 7. května 2012

Jak jsme malovaly

Byt na Petelince jsem si nakonec velmi oblíbila a budu odsud odjíždět s těžkým srdcem (psáno o dost dříve než postnuto). Přesto jsme ve smlouvě měli jednu věc, která nás s Warrion trochu znervózňovala. Byla to podmínka, že před odstěhováním musíme vymalovat.

Vzhledem k tomu, že náš pokoj byl při nastěhování čerstvě vymalovaný, doufaly jsme, že se této povinnosti vyhneme. Jenže pak přišla okna a bylo rozhodnuto. Zeptaly jsme se však správcové, jestli musíme vzít celý pokoj, což nevím, jak bychom samy se vším tím nábytkem dělaly, nebo budou stačit jen ta okna. Nakonec nám řekla, že okna BY MĚLA stačit. Obě o zedničině víme úplné houby (i když očividně stále víc než ta zednická parta, co se u nás týden flákala) a tak jsme si řekly, že by bylo fajn to udělat hned po těch oknech, abychom to všechno nemusely uklízet a znovu balit. Správcová nás však vyvedla z naší naivní představy a oznámila nám, že se musí minimálně dva týdny počkat, než omítka zaschne. Tak jsme čekaly.

Jak se začal blížit konec března, bylo na čase si sednout a dohodnout se, kdy se na akci s velkým M vrhneme. Vzhledem k tomu, že má Warrion školu, dohodly jsme se na víkendu. Poslední víkend jsem se měla stěhovat, na předposlední jsem měla naplánovanou rozlučkovou párty a týden předtím jsem byla v Praze, takže najednou bylo téma velmi aktuální, neb nás to čekalo hnedle za deset dní. Warrion náš poslední volný víkend jela zrovna domů a tak přivezla všechny propriety včetně barvy. V danou sobotu jsme tedy vstaly, probraly se a daly se do práce. Odsunout nábytek, sundat záclony a závěsy, zalepit okna, já ve sklepě vyhrabala ještě nějaké štětce a už to jelo. Tedy Warrion jela. Jediná z nás měla alespoň nějaké zkušenosti s malováním, tak se vrhla hned na první okno.

Původní dohoda se správcovou zněla, že nám namíchá vápno či co, protože jinak prý bude zeď barvu moc nasávat. Jenže nám to jaksi nenamíchala a tak jsmm jely rovnou, pro jistotu neředěnou barvou. Samozřejmě nám však nestačila, takže jsem pak v sobotu odpoledne studovala, kde v Olomouci sehnat barvu a za kolik. Nakonec jsme přišly na Möebelix, který byl sedm minut tramvají. Podle stránek měli mít 4kg barvy za nějakých 150 korun. Bylo to víc, než kolik jsme potřebovaly, ale nejmenší, co jsme našly. S útrpným výrazem, VELMI přesnými instrukcemi a pocitem, že když něco zvorám, nemám jak se Warrion dovolat o radu, jelikož jí zrovna odešel telefon, jsem vyrazila na cestu a doufala.

Möebelix byl od zastávky dost daleko, tak jsem si už cestou tam říkala, jak si hezky procvičím své neexistující svaly. Přijdu do obchodu, nebo spíše do haly, a zírám. Všude spousta cedulí s tím, jak je Möbelix levný a skvělý, ale že by někoho napadlo popsat oddělení, to ne. Tak jsem to tam celé oběhla a hledala obsluhu, která by byla volná. V polovině druhého kolečka se konečně podařilo a byla jsem odkázána do příslušné části, kde na mě čekalo nemilé překvapení – hromada 10kg piksel a nic víc. Deset kilo… Deset kilo nemůže být tak strašných, ne? Potěžkala jsem jednu z nich. Jsem v pytli.

Neměla jsem však na výběr a tak jsem jednu z nich „popadla“ a vláčela se směr pokladna. Tam jsem s funěním zvedla pixlu na pás, aby mohla být zaúčtována a vzhůru na cestu! Cesta tam mi zabrala tak deset minut. Cesta zpátky půl hodiny minimálně. Nejdříve jsem ušla i dvacet metrů, pak už jsem mohla jen po deseti. Střídala jsem ruce, barvu nesla zavěšenou přes loket, protože v prstech jsem ji neudržela, a pomalu postupovala kupředu, nadávajíc jako dlaždič.

Obvykle mě džentlmenské cviky příliš neoslovují a pomáhat si nechávám málokdy. Ono taky, komu byste svěřili tašku s nákupem za tři stovky nebo kufr s cennostmi, že? Ale v té chvíli bych pro nějakého galantního muže vraždila. Jenže on nikde. Během svých odpočinkových pauz jsem sledovala kolem procházející muže a říkala si, že džentlmeni už asi opravdu vymřeli. Mladší generace dělala, že mě nevidí, ti starší se na mě dívali jako na největší krávu pod sluncem, proč se s tím tahám sama, když to neutáhnu? Zuřila jsem. Jediné pomoci, které se mi dostalo, bylo od jakési malé Vietnamky ve středních letech kousek od zastávky. Na zastávce jsem pak narazila na dalšího vraha mých iluzí o mužích, který počkal, až mu milostivě otevřu dveře tramvaje, jelikož on měl v rukou dvě od pohledu poloprázdné igelitky.

Pak už jen deset minut utrpení od zastávky domů a mohla jsem se konečně zbavit svého břemena a čtvrt hodiny v klidu na židli přemýšlet, jestli půjdu zvracet nebo ne. Ještě že jsem nesnídala.

Warrion mezitím dokončila nátěr prvního okna a dávala si pauzu, aby se zjistilo, jak to po tom prvním nátěru bude vypadat a hlavně jestli barva bude držet, když jsme ji nanesly rovnou na omítku. Vypadalo to ale v pořádku a tak se ona pustila do druhého okna a já dodělávala okraje a plochu pod parapetem a za topením. První nátěr byl hotov. Aby všechna těžká práce nebyla jen na Warrion, udělala jsem druhý nátěr jednoho okna já a ona pak druhé. A pak už zbývalo jen uklidit a doufat, že to následujícího dne nebude moc flekaté. Díky bohu ne!

A aby nám šla práce lépe od ruky a my dokázaly celému okolnímu světu, v jakých hodnotách se v té době pohybovalo naše IQ, zneužily jsme Youtube a pustily si nějaké oblíběné písničky. Třeba Commander Shepard Song, Pink Fluffy Unicorns Dancing on Rainbows nebo:

Žádné komentáře: