úterý 1. května 2012

Co mi bude chybět na Olomouci

Nadešel čas loučení se s městem, které se mi za čtyři roky stalo víc domovem, než kdy můj rodný kraj dokázal. Přes prázdné konto ale vlak nejede a tak jsem musela zabalit svých pár (kéž by) švestek a za pomoci rodičů se odstěhovat. Proto jsem se rozhodla v deseti bodech shrnout, co jsem na tomhle městě vlastně milovala.


1) Čajovna – v rodném městě jedna je, ale řekněme, že po zkušenostech, které jsem si odnesla z několika pokusů o návštěvu během posledního roku jejího nefungování, si nemyslím, že má šanci se stát podnikem mého srdce. Ze všech olomouckých čajoven mi bude nejvíce chybět Kratochvíle, která si mě získala nejen příjemnou, ochotnou a velmi dobrou obsluhou (a to i přesto, že se tam každého půl roku mění!), ale také tabáky do vodní dýmky, protože nikde jinde tak dobré nemají, a čajem Vanilkové nebe, který si tam dávám již tři roky v kuse a který jsem rovněž zatím v jiné čajovně neviděla.
Kratochvíle byla podnik, kde jsem scházela se svými novými i staršími přáteli, je to podnik, díky němuž se mi podařilo k čajovnám přivést minimálně jednoho člověka.

2) Parky – v rodném městě mám kousek za barákem les a v centru je jakýsi parčík, obvykle plný pochybných existencí. Jsem však tvor ryze městský a tak mám přírodu raději ve stavu člověkem obdělaném a upraveném, kde nehrozí, že ve vysoké trávě šlápnu na zmiji nebo že si ušpiním boty blátem, když se rozhodnu vyjít na procházku po dešti. Budou mi chybět Smetanovy sady se svojí kolonádou, se svými klikatými pěšinkami, po nichž jsem mohla jít, obdivovat krásu stromů a v klidu rozjímat, když mě omrzel ruch města. A stejně tak se mi bude stýskat i po Bezručových sadech, kde se nad vámi na jedné straně tyčí staré hradby s nádhernými domy a univerzitními budovami a na druhé straně se vine řeka. Je to park s mnoha nádhernými zákoutími, s altánkem, kde lze v létě posedět, se sakurou, která každé jaro osaměle rozkvétá.

3) Obchody – srdcovými záležitostmi pro mě byly Pantaloon a Obchodní dům Tomeček, kde jsem vždy našla spoustu pěkných věcí za pěkné ceny. Většina mého současného šatníku je z nich. A když nestačily ony, tak stačilo vyjet za město, jedno jakým směrem, do obchodního centra. Dlouho jsem upřednostňovala Olomouc City, kde byl i zdroj mých domácích potřeb – Globus. Po odstěhování na Petelinku jsem začala prozkoumávat i Olympii a OC Haná. V rodném městě musím až do sousedního města, obvykle ale radši čekám až na návštěvu Prahy.

4) Architektura – vždy jsem byla fandou starých krásných domů a v Olomouci v centru pomalu ani jiné nenajdete. Ať jdete kamkoliv, po hlavní třídě nebo malou klikatou uličkou, nevíte kam se dřív podívat. Jaký rozdíl oproti komunistickému severu.

5) MHD – olomoucká MHD je úžasná. Dostanete se kamkoliv, kdykoliv a většinou nečekáte déle jak 12 minut, pokud vám zrovna spoj ujede před nosem. Navíc jsem se pohybovala jen v centru a tak jsem měla na výběr, zdali počkat na spoj anebo prostě jít pěšky. Nadto je také laciná. Za 14 korun máte přestupní jízdenku na 40/60 minut, takže když chcete jen něco rychle vyřídit, stíháte se na ten samý lístek ještě vrátit. Pakliže jste navíc studentem, stojí vás celodenní jízdenka nějakých 24 korun. V rodném městě, kde nejdelší trasa trvá asi tak půl hodiny, zaplatíte 17 korun za nepřestupní jízdenku. Když chcete do sousedního města, s nímž je sice pevné MHD spojení přes tramvaje, zaplatíte 27 korun s tím, že stíháte jen cestu tam. Měsíční studentská tam pak stojí pomalu tolik co v Olomouci čtvrtletní. A má se prý opět zdražovat…

6) Styl života – čtyři roky jsem žila sama na sebe, přestože to platili rodiče. Mohla jsem si jít, kam jsem chtěla, vrátit se kdy jsem chtěla, jíst kdy jsem chtěla, uklízet kdy jsem chtěla, aniž bych neustále musela někomu něco vysvětlovat, oznamovat nebo se dohadovat, proč to chci zrovna tak. V Litvínově budu muset každý den otci vysvětlovat, proč jsem ještě neobědvala, proč jsem ještě neuklidila. Každý den budu poslouchat, jestli hledám práci a jestli se chodím ptát. Čeká mě tam plánování obědů na celý týden dopředu, jejich schvalování a nákup surovin čistě jen v rukou otce. Jsem zvyklá, že v domácnosti vše funguje na vzájemné dohodě a že lidé ctí své soukromí, protože, když bydlíte na pokoji s kamarádkou nebo neznámým člověkem a na bytě s dalšími čtyřmi až devíti lidmi, všichni si všímají svého. Ví, že když to tak budou dělat oni, budu to tak dělat i já. Teď mě čeká domácnost, kde jde vše podle jednoho člověka, kde nebudu mít klid, protože i když mám pokoj se sestrou, otec tam dost často chodí hrát hry. O žádném kousku nebudu moct prohlásit, že je čistě jen můj. Je ironií, že s vlastní rodinou, v bytě 3+1, kde budeme dva, maximálně tři mám méně soukromí než ve společném pronájmu.

7) Černý a Mourina – dvě kočky, které jsme dočasně zdědili na Petelince. Za osm měsíců jsem si je zamilovala, protože jako každé kočky i ony mají jedinečnou osobnost. Navíc jsou to ze všech „mých“ koček jediné, které se skutečně mazlí. Pro matčiny kočky jsem cizinec a vídat je budu jen tak dva dny v týdnu. A ty u otce na mě už víceméně zapomněly. Snad by se mi s nimi loučilo lépe, kdybych měla jistotu, že o ně bude do konce srpna, kdy se jejich majitelka vrátí z Mexika, dobře postaráno. Ale nemám. Bude mi chybět každodenní vstávání, abych Černého pustila z pokoje a pak z bytu, bude mi chybět psaní na PC přes Mourinu rozvalenou před mým notebookem.

8) 15 minut a hospody – Štve mě, že už nebudu moct chodit ke Kašně na Démona, že už si neužiji jedinečnou atmosféru irského pubu Black Stuff a že nepůjdu na oběd k Red Dragonovi. Velmi se mi bude stýskat po Patnáctce, kam jsem chodila tancovat, jelikož v rodném městě nic pořádného není a jezdit do toho vedlejšího je trochu o tlamičku, jelikož od dvanácti do čtyř do rána nejsou žádné spoje zpátky. Ano, jsou to podniky, kam jsem chodila málo, v Patnácte jsem víceméně rok nebyla, jelikož mi odjela Kavárnistka, největší pařmenka Olomouce. Ale byly tady a čekaly, až se mi naskytne příležitost. Stejně tak mi bude chybět objevování nových hospod v rámci společenského družení se s přáteli, jejich spolužáky a náhodnými lidmi, s nimiž jsem se nějak sešla.

9) Přátelé – neměla jsem jich tu moc. Ale bylo to více a někteří mi jsou bližší, než ti co mě čekají v rodném městě. Budou mi chybět lidé, s nimiž jsem nedávno přátelství teprve začala navazovat a již nebudu mít možnost to dotáhnout do konce.

10) Warrion – nejlepší spolubydlící, kterou jsem kdy měla a možná kterou i kdy mít budu. Osoba, která mi je tak blízká a podobná ve všech ohledech jako nikdo jiný. Warrion byla první člověk, s nímž jsem si uměla představit doživotní přátelství a která mě o přátelství naučila víc než všechny mé ostatní známosti dohromady. Chápala a sdílela můj smysl pro humor, nemusela jsem jí vysvětlovat, proč jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla, mohla jsem jí říct úplně všechno. Pravdou však bylo, že některé věci jsem jí vlastně ani říkat nemusela a ona o nich stále věděla. Až díky ní jsem pochopila, jak skutečné přátelství vypadá.

Olomouc pro mě znamenala mnoho a vždy i znamenat bude. Změnila mě. Zažila jsem v ní nejkrásnější i nejhorší chvíle svého života, pomohla mi utřídit si priority, získat představu o svém životě. Jestli něčeho lituji, tak jen promarněných možností, které jsem si nechala utéct, protože jsem si myslela, že je vždy čas se k nim vrátit.

2 komentáře:

Jutaki řekl(a)...

Je mi líto, že musíš opustit tak krásné prostředí. Já sama se chystám studovat v Olomouci Japonskou filologii a, i když mě to čeká nejdříve za dva roky, už se nemůžu dočkat a ten pocit je ještě umocněn po tom, co jsem si přečetla tvůj článek. Popravdě ti závidím. :-) Navíc jsem také ze severu, takže vím, jaká je tu prostředí.

Jutaki

TSal řekl(a)...

Olomouc si zamiluješ. Na relativně malé ploše je tam vše, co si jen přeješ, a ještě zabalené v úhledném balíčku. Určitě mám v plánu se tam vrátit ;)