úterý 3. dubna 2012

Pohovory

Na internetu existuje spousta návodů, jak zvládnout pohovor a zaujmout potenciálního zaměstnavatele. O nic takového se tu rozhodně pokoušet nebudu, jelikož to bych vás rovnou mohla učit na housle. Ne, účelem tohoto článku je vás pobavit, vystrašit a dokázat vám, jaká jsem lama.

Na jedněch jinak docela užitečných stránkách jsem se dočetla, že jsou pohovory o práci v jádru docela zábavné. Obě strany totiž chtějí, aby pohovor dopadl dobře. Nevím, co autor fetuje nebo kde on dělal pohovory, ale mylnější názor jsem nikdy neviděla (a to chodím pravidelně na Novinky!). Pohovory jsou totiž peklo. Vždy, všude a bez výjimky. Rozdělují se jen na menší a větší peklo a místo snahy uspět se snažíte jen o to, abyste se co nejméně ztrapnili.

Ano, vy chcete uspět, ale druhá strana se snaží o opak. Chtějí vás podusit, čekají na každou vaši chybu a hledají jakoukoliv slabou stránku, kterou máte. Kdo by se jim divil, žádný solidní zaměstnavatel nechce zaměstnávat někoho, kdo se mu nevyplatí, ale pro mě, jakožto žadatele o práci (navíc dost mizerného žadatele) je to nekonečná tortura, která obvykle nevede k ničemu jinému než k cestě domů se svěšenou hlavou. Nejhorší ze všeho jsou pak personalisté.

Personalista. Přísahám, že když to slovo jen slyším, polije mě pot a zachvátí mě panika. Měla jsem s nimi tu čest dvakrát a vždycky to byla strašná rána pro moje sebevědomí. U běžného zaměstnavatele totiž můžete doufat, že se vám podaří ho nějak obelhat, něco zatajit, nebo zázračně okouzlit (opět podotýkám, že to píšu z pozice losera, který nemá co nabídnout). Někteří jsou milí, někteří nepříjemní, ale můžete si říct, že takoví opravdu jsou a to vás trochu uklidní. Personalisté jsou ale jeden velký otazník. Usmívají se, nabídnou vám něco k pití, jsou milí, přátelští… Vy ale víte, že je to jen maska, že je to součást jejich profese. Víte, že za tím úsměvem probíhá hodnocení každého vašeho slova, každého pohybu. Víte, že se s žadateli o práci setkávají denně, že znají každou fintu, že má každá jejich otázka velký význam a že vás pravděpodobně prokouknou lépe než vy sami, kdy dokážete. Možná se mýlím, ale rozhodně to tak vnímám.

Vyděsila jsem vás? To je dobře, bát byste se měli, protože mě tenhle strach vždy dovede k jedné věci - k poučení se z vlastních chyb. Vždy, když se připravuji na další pohovor, zavzpomínám na těch pár předchozích, které jsem již absolvovala. Vybavím si všechny trapné momenty ticha na otázky, na které jsem se nepřipravila, na všechny nesmysly, co jsem řekla a na všechny věci, které mě nikdy nenapadlo si utřídit nebo zjistit. Proto mohu říct, že byť jsou pohovory peklo a nikdy se na ně nelze připravit 100%, choďte na ně. Překonejte strach a jděte tam a pokuste se o nejlepší výsledek. Možná neuspějete, ale pokud jste chytří, ubude věcí, které vás příště mohou potopit nebo zaskočit. Je to drsná škola, ale vyplatí se.

Teď k (osobním) problémům, s nimiž jsem se během pohovorů setkala.

1) Adekvátní počet absolvovaných pohovorů
Ve svém životě jsem k dnešku absolvovala pouhopouhých pět pohovorů. Jeden před lety, mé první a naprosto nezapomenutelné setkání s personalisty, které zřejmě může za mou fobii, a letos čtyři. Myslím, že většina z vás má teď stejný výraz, jaký vídám i u potenciálních zaměstnavatelů. Na dva roky nezaměstnanosti je to sakra málo.
Nabízí se tak myšlenka, že dotyčná vlastně práci ani moc nehledá a jen se tak poflakuje doma. Je to tedy jedinec naprosto nevhodný k zaměstnání.
Pravdou ovšem je, že životopisů jsem rozeslala hodně, jenže odpovědi se mi téměř nikdy nedostalo. První reakce přišly až letos a velkou roli v tom asi hraje rekvalifikace. Bohužel, nijak velkou. A když vás nikam nezvou, tak se těžko můžete "pochlubit" vyšším číslem.
Po prvním setkání s touto otázkou jsem se tedy naučila si vymýšlet. Co je ale adekvátní počet pohovorů? Začínám docházet k názoru, že po dvou letech žádný adekvátní není. Když dáte nižší číslo, jste lenoch. Když vyšší je s vámi asi něco hodně špatně, když jste se ještě nechytli. A pak babo raď…

2) Jakou pozici hledáte?
Tohle je problém dost totožný s výše uvedeným. Osobně hledám v oblastech administrativy a obchodu, ale jsem otevřená jakékoliv práci, která není na provize (člověk žijící sám si to prostě nemůže dovolit, obzvláště když začíná) a neobsahuje aktivní marketing. Dalo by se říci, že obě oblasti jsou dost široké a tak bude nabídek spousta, jenže já u drtivé většiny nesplňuji požadavky a tak jich zbývá málo.
Když se pak například hlásíte do cestovní kanceláře a oni se vás zeptají, v jakých oblastech hledáte, nabízejí se opět dvě možnosti. Můžete jim lhát a říci, že se zajímáte o cestovní průmysl, jenže pokud se v oboru vyznají a hlídají si konkurenci, dojde jim, že za poslední dva roky tu takové inzeráty byly jen tři. To jsem se za celou tu dobu hlásila jen na tři místa? A opět jsme u lenocha.
Nebo jim můžete říct pravdu. V mém případě, že obchod nebo administrativa. Jenže pak tu najednou máte za dva roky spoustu nabídek práce a přesto jste se nechytli, takže je s vámi opět něco špatně.
Navíc u této možnosti hrozí ještě druhá věc – jakmile hledáte v širším okruhu, automaticky zaměstnavatele napadne, že jste zoufalí a berete cokoliv. Podle mé logiky by takový člověk byl za práci vděčný a dělal ji zodpovědně a odhodlaně, aby byl dobrý a udržel si ji, protože se již nechce znovu dostat do věčného kolotoče kolem nezaměstnanosti. Rozhodně to platí v mém případě. V očích zaměstnavatelů je to ale člověk, který tam bude měsíc a pak půjde jinam, protože se k nim přeci hlásí jen ze zoufalství a o danou práci se vůbec nezajímá. Je úplně jedno, že jim říkáte, jak vás tahle pozice láká. Pro ně je to automaticky lež. A někdo takový se jako zaměstnanec nevyplatí.

3) Co mi o sobě můžete říct?
Tenhle bod bych rozdělila na dvě části. Nejdříve bych se zaměřila na jednu z chyb, kterou jsem udělala na prvním pohovoru. Automaticky jsem předpokládala, že když jsem jim poslala životopis, druhá strana si ho před pohovorem prolítne a bude tak o mě něco vědět. Proto mě tahle otázka strašně zaskočila. Nevěděla jsem totiž, na co přesně se dotyčný ptá. Až díky pár otázkám jsem pochopila, že chce odvykládat to, co mám v životopisu s omáčkou kolem. Jenže v tu chvíli už byl jeho názor na mou prezentaci na bodu na mrazu. Poučila jsem se, a proto si teď představování před každým pohovorem projíždím.
Druhá věc, vázající se k této otázce, je zásadnější a pro mě jen těžko napravitelná. Ono totiž není moc o čem vykládat. Mám všeobecné gymnázium, žádnou praxi, nedodělanou vysokou a za poslední dva roky jsem neměla ani brigádu. Už jsem vzdala snahu tuto pravdu slovy nějak vylepšit, není jak a tak jim na rovinu říkám, že si uvědomuji, jak nízkou mám kvalifikaci. Snažím se ale body nahnat upřímným vyznáním, že se vše rychle naučím a že ať už se chytnu v jakémkoliv oboru, hodlám u něj už zůstat a nadále neustále pracovat na zlepšení své kvalifikace. Nepomáhá to.

4) Co víte o naší firmě? / O práci zde?
Jo, první pohovor s touhle otázkou byl vtipný. Pokud jste masochista a vítáte, když si o vás druzí myslí, že jste úplní blbci. Není totiž nic trapnějšího než to nadzvednuté obočí, když řeknete, že nic…
Od té doby si o dané společnosti snažím zjistit, co nejvíc ale stejně to je vždycky nějak málo. Ano, čerpám z jejich stránek, ale informace tam jsou určené spíše pro zákazníky a tak zdroj brzy vyschne, aniž by vám prozradil cokoliv, co by vám mohlo pomoci při hledání odpovědi: „V čem si myslíte, že bude vaše práce spočívat?“ Teoreticky se ptají, jen aby věděli, jak vám náplň práce přiblížit, ale nikdo mi nevymluví, že váš dojem nezkazí naprostá nevědomost. Někde se to dá odhadnout. Třeba ta cestovka, i když ani tam jsem neperlila, jelikož jsem nikdy necestovala. Jenže jak máte odpovědět u inzerátu, kde není skoro nic uvedeno? Nejhorší je, když před touhle otázkou a následným vysvětlením pozice padne otázka: „A co si myslíte, že nám můžete nabídnout?“ Když nevím, co bych teoreticky dělala, těžko můžu vědět, co jim můžu nabídnout…

5) Jaký plat si představujete?
Tohle je pro mě asi nejtěžší otázka vůbec. Nikdy jsem nikde nedělala, výši platu nikdo mimo rodinu nevynáší a nabídky na internetu jsou buď nadsazené nebo neuvedené. Co pak? Když dám hodně, budu jim pro smích, že taková nula chce za takovou práci tolik. Když dám málo, můžu se v případě úspěchu připravit o solidní prachy… Z bezradnosti sahám k nižší hranici a na rovinu říkám, že je moje minimální hranice 9000, čímž potenciálnímu zaměstnavateli dávám do rukou obrovské eso. Já se v tom však snažím vidět možnost jak zaujmout.

6) Jaké jsou vaše slabé a silné stránky
První setkání s personalisty a trapas, který opravdu nejspíš nikdy nezapomenu. Se silnými stránkami není problém. Člověk vždycky něco vymyslí. Horší jsou ty špatné. Co jim říct a přitom se neodepsat. Všude se tradují takové ty pozitivně negativní věci jako přílišné puntičkářství, sklon k workoholismu apod. Jsem však toho názoru, že pokud si z něčeho dělají srandu už i ve filmech, tak to nemá šanci ani u běžného člověka natož u personalisty. Snažím se tedy říkat pravdu, byť silně uhlazenou, a doufám, že tak budu vypadat solidně. Třeba že zapomínám. Ihned ale vždy dodávám, že jsem však zvyklá si všechno hned zapisovat atp. JE to negativní, je to pravda a sama jsem přišla s efektivním řešením. Opravdu nezvedám telefon, dokud nemám v ruce tužku a papír, které s sebou všude nosím.
Člověk musí s odpověďmi na tyhle otázky žonglovat, připravovat se na každou práci zvlášť, jelikož všude chtějí něco jiného. Co je někde skvělá vlastnost, je jinde chápáno jako vlastnost negativní. Je to o odhadu, soudnosti, štěstí. Škoda jen, že mi nikdy žádný personalista neřekne, jak jsou mé odpovědi chápány…

A kamže jsem to ty pohovory dělala? V lednu jsem se snažila dostat do výše zmíněné cestovní kanceláře. Byla to dobrá, solidní práce a asi bych měla dobré šance, kdyby to nebyl víceméně můj první pohovor vůbec, když nepočítáme to peklo pár let zpět. Přišla jsem na něj tedy naprosto nepřipravená a podle toho to také dopadlo. Navíc jsem se poučila také o tom, že zdaleka již nevím to, co jsem věděla na střední a že o některých věcech si myslíte, že je víte, až do doby dokud se vás na ně někdo nezeptá. Aneb já a zeměpis (Vnitrozemní moře… máte svolení se smát). Hodně také zapravovaly nervy, jelikož jsem se klepala jak ratlík.
Přála bych si vrátit čas, možná bych teď měla po starostech…

V té samé době, respektive v tom samém dni, jsem dělala pohovor i v callcentru. Callcentra sice považuji za zlo, ale zde šlo o pasivní telemarketing a s tím jsem ochotná se smířit. Když si klient sám zavolá, tak mu klidně něco vnutím, obchody se dělat musí. Jenže to všechno šlo rychle a na nápravu chyb z prvního pohovoru jsem měla tři hodiny. Za tři hodiny si přehled v telekomunikacích a nabídkách operátorů neuděláte. Takže taky nic. Podle mého jsem si jinak vedla docela dobře, ale jestli to nezabilo nic jiného, tak rozhodně ty produkty. Samozřejmě, že kdybychom se dohodli byť jen na dalším kole, začala bych se hned vše pečlivě učit a vše načítat, abych během školení nejela od nuly, ale to nikoho nezajímalo.

A pak nic. Až před třemi týdny se ozvala jedna starší záležitost, ze které se vyklubal finanční poradce, a v pátek něco, co měla být obchodní asistentka. O tom ale více v dalších článcích, neb to mám v živé paměti a minimálně práce č.2 si rozhodně zaslouží vlastní článek >. <

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Zkoušela jsi třeba využít možností nějaké kartotéky typových pozic? (viz třeba Národní soustava povolání http://katalog.nsp.cz/uvod.aspx)

Může ti to napovědět leccos o pracovní náplni, která se k dané pozici váže, o požadovanách znalostech či dovednostech. Mám pocit, že by ti databáze mohla pomoct vytvořit i určitou nesmělou představu o výši mzdy u dané profese...

Pokud již o daném systému víš, považuj můj koment za bezpředmětný ;).

Good luck!

TSal řekl(a)...

Na nic takového jsem ještě nenarazila. Díky moc!

Anonymní řekl(a)...

Jsem ráda že v tom zoufalství nejsem sama, já sice mám za sebou titul i pár zaměstnání, ale upřímně řečeno mi to vůbec nepomáhá. Titul je ted upřímně spíš na škodu. Šance na uchycení v oboru je mizivá a kdekoli jinde se bojí, že jsem pod jejich úroveň a pláchnu jim za "lepším".
Chce to nevzdat se a vydržet, i když mám touhu se občas na pohovoru hystericky rozesmát ("kde se vidíte za 5 let?")...
Držím palce,
Alexiel

TSal řekl(a)...

Jo, na tuhle perlu jsem zapomněla. Kde se asi tak vidím za 5 let? Jak to sakra mám vědět, když nevím, co bude za rok o.O
Já jsme zase všude posílána na VŠ. Jak už pracákem, tak potenciálními zaměstnavateli.

Anonymní řekl(a)...

Myslím si, že autor stránek prace.rovnou.cz nefetuje nic. On je prostě jen ajťák a píše web pro ostatní ajťáky o tom, jak najít lepší práci. Přestože několik probíraných témat tam tento obor již přesahuje, naprostá drtivá informací je specifická pro ten obor, protože hledání práce v IT je absolutně odlišné od toho, co tady popisuješ ty. Člověk passne 8 z 10 pohovorů a z těch 7 firem, které si nevybere, mu ještě z pěti dalších měsíc volají a přesvědčují ho, ať si to rozmyslí, přičemž jsou schopni slíbit (a někde i zařídit) i hodinky s vodotryskem. Programátorů je na trhu práce takový nedostatek (celosvětově, nejen v ČR), že firmy vypisují odměny v řádu několika desítek tisíc korun za doporučení, otevírají kurzy programování pro každého, kdo udrží v ruce klávesnici a je u něj alespoň mizivá šance, že má nějaké analytické myšlení a najímají si za statisíce headhuntery, kteří jim mají chybějící pracovníky přetáhnout od konkurence. Takže jestli se aspoň trochu na tento druh práce hodíte, běžte do toho. Kámoš pověsil na hřebík docela solidní práci sociálního pracovníka (rozuměj solidní v tom oboru) za dvacku měsíčně, protože dostane lepší plat už když se bude na tu práci teprve učit a po třech letech dvojnásobek. A takových lidí přibývá. No a pokud nehodíte, sežeňte si nejprve relevantní informace, než začnete plácat něco o tom, že někdo něco fetuje - za mě, všechno na tom webu je pravda a tamní rady mi pomohly jednak vyjednat skokové navýšení platu o skoro 20 % v bývalé práci a skvělé nové místo za podmínek, o kterých se mi předtím ani nesnilo. Well, ještě jedna věc závěrem - věřte tomu, že personalista chce abyste na pohovoru uspěli daleko více, než vy sami: shrábne za to tučnou provizi (typicky trojnásobek vašeho nástupního platu), která ho živí. Čím lepší místo vám sežene, tím lepší prachy dostane on sám. A to je přesně ta věc, proč to funguje (teda až na to, že ve spoustě méně solidních firem vám nabídnou na zkušebku 20k měsíčně a po zkušebce těch 60k, které jste si vyjednali na pohovoru, jen proto, ať ojebou personálku - ale to už je zas jiná pohádka).