středa 7. března 2012

Krajka a loutky

Tak se tak sama sebe ptám, proč vždycky, když mám společenskou náladu, nikdo nikam nechce, nikde se nic nekoná a jakmile mě přepadne mé nesociální já, tak se toho začne dít spousta. Nesnáším svůj život.

V každém případě jsem dnes měla vysoce kulturní den. V Olomouci se nám totiž rozběhlo japonské jaro a já doporučuji každému, kdo se nalézá v okolí, aby zčeknul program. Je tam mnoho zajímavých věcí (viz. odkaz nahoře).

Když jsem tak před týdnem byla konečně vrátit kuchařku, kterou jsem měla vrátit někdy koncem prosince (aneb T'Sal dotuje vědu a kulturu), všimla jsem si letáku na vcelku zajímavou výstavu ve Vlastivědném muzeu. Jmenovala se Něžný ženský svět a měla se týkat krajek a vějířů. A jelikož jsem se do toho velkého zlého muzea bála jít sama, hodila jsem odkaz na FB olomouckých lolit a doufala, že se někdo přihlásí jako doprovod. Nakonec se chytla Pet-chan!

Dohodly jsme se na dnešku, zjistily, že obě pak míříme i na dnešní divadlo a tak bylo rozhodnuto. Ve čtyři (+10 minut zpoždění) jsem ji vyzvedla na nádraží a hrdě ji dovedla až k budově muzea. Tam mé znalosti města jaksi končily, jelikož jsem si nikdy nebyla úplně jistá, kudy se leze dovnitř. Pravda, konečně je napadlo udělat velké, jasně označené dveře rovnou z ulice, ale v současné době jsou ještě nefunkční, takže nic. Vplížily jsme se tedy kamsi do dvora a zapadly do prvních dveří, které alespoň vzdáleně připomínaly vstup, doufajíce, že se nikam nevloupáváme.

Divadlo zrovna podstupuje rekonstrukci, takže to tam vypadalo všelijak. Navíc kancelář hned u vchodu byla označena pouze jako Vrátnice, takže jsme šly kousek dovnitř, abychom se podívaly do chodby, jestli tam někde není pokladna. Jenže to už se za námi hnala ženská z vrátnice, kamže prý to jdeme a že musíme zaplatit. Možná by nebylo od věci nějak naznačit, že dotyčná kancelář funguje i jako pokladna, jelikož jsme nebyly jediné lamy, které to zmátlo. Nakonec jsme ale byly vpuštěny a po menší instruktáži, po které části podlahy smíme chodit a po které ne, jsme vyšly do patra, kde byla námi hledaná výstava.

Výstava sama o sobě již tolik adrenalinová nebyla. Díky Gacktovi, předpokládám... Mě osobně nejvíce oslovily vějíře, jelikož některé kusy opravdu stály za ukradnutí. Vždycky se mi líbily ty vyřezávané s jemnými květinovými vzory nebo různými výjevy. Nejvíce mě ale asi zaujal jeden zajímavě řešený, na němž na místo kresby byla nastřihaná a nalepená pohlednice. Kdybych někde našla vhodnou kostru, asi se o něco takového také pokusím.

Krajky jako takové už byly nudnější záležitostí. Jediná věc, kterou jsem na nich obdivovala, byla jejich titěrnost. Široké, složité krajky z přírodních materiálů a přesto tak neuvěřitelně jemné. Dneska takové neseženete. Jemnější krajky jsou jen z umělotiny a ty bavlněné jsou zase těžké. Nechala bych si pár takových líbit na šaty...

Když jsme výstavu prošly a Pet-chan psala nějaký vzkaz do knihy návštěv, dala se s námi paní, která to tam hlídala, trochu do řeči. Hlavně pak protože Pet byla opět v lolitě a tedy působila tématicky. Paní si mimo jiné stěžovala, že ji strašně štvou ty holky, co přijdou, sluchadla na uších, za deset minut to mají prohlédnuté a odchází. Že prý nemá ani cenu tam takhle chodit. Musela jsem se otočit, aby neviděla, jak mi cukají koutky, protože jsem přesně tenhle typ. Kdybych tam byla sama, sluchadla sundám jen na pozdrav a rozloučení, protože nevidím jediný důvod, proč bych při prohlížení nemohla poslouchat hudbu. Je to divné, ale zrakové nervy to nijak neovlivňuje. A na prohlížení také nepotřebuji nějak moc času. Kouknu, vidím a jdu. Nechápu, proč bych na něco měla civět pět minut, jenom protože je to ve výstavce. Mozek mi stále zpracovává informace vcelku rychle, děkuji za optání.

Možná proto mě muzea nikdy příliš nebrala. Byť jsou některé výstavy zajímavé, musíte se tam courat jak chromí, jen aby na vás zaměstnanci blbě necivěli a neměli hloupé poznámky. A mám já tohle zapotřebí? Nemám. Na netu se dají najít fotky mnohem větších skvostů a je to pohodlnější a přátelštější.

Ale to jsem zaběhla. Po muzeu jsme měly ještě něco přes dvě hodiny čas, protože představení začínalo až v půl osmé. Vyzvedly jsme si tedy v Divadle hudby lístky a zamířily do čajovny, což jsem ocenila hlavně já, jelikož se tam snažím už dva týdny někoho vytáhnout. Na oslavu jsem zaexperimentovala a místo melounu si do vodní dýmky nechala nacpat jablko s mátou. Občas jsou experimenty fajn věc.

Tady jsem s Pet konečně pořádně pokecaly. Trochu jsem se toho bála, protože i když se míjíme na fóru a byly jsem spolu na několika srazech, nikdy jsem s ní neprohodila víc jak pár vět. A jelikož japonské zájmy už jdou trochu mimo mě a v lolitě se také orientuji spíše okrajově, obávala jsem se, abychom našly společnou řeč. Ale mrtvých bodů bylo naštěstí jen minimum a ani nedošlo na kočky, což jak zjišťuji, je univerzální téma v každé společnosti.

Po sedmé byl čas se zvednout a vyrazit zpátky do Divadla hudby, kde se mělo konat představení japonského loutkového divadla v podání Noriho Sawy. Loutkové divadlo jsem ještě nikdy neviděla, ani naše, ani japonské, takže jsem byla docela zvědavá, jak to na mě zapůsobí. Nakonec jsem byla trochu zklamaná, čekala jsem něco trochu odlišnějšího. Rozhodně ale nepovažuji 220 Kč za lístek za promarněné peníze.

Nejdelší hra Kaguja neboli Bambusová princezna, vyprávějící o Měsíční princezně, která je za trest poslána na zem a o kterou projevuje zájem téměř každý smrtelník, se mi líbila asi nejvíc. Příběh byl nádherně zpracovaný a chvílemi jsem opravdu měla pocit, že loutka ožívá.

Poté následovalo pět kratších her, střídavě smutnější a veselejší. Ty vtipné mě příliš nevzaly, protože z nich příliš čišel japonský humor, na který si asi nikdy nezvyknu. Nejvíce WTF byly Brambory, které jsem opravdu nepochopila a něco mi říká, že je to dobře. Zajíc a želva byla verze na známou bajku a Opilý zajíc byla krátká záležitost bez příběhu na závěr.

Mezi vážnější pak patřila Malá mořská víla ve zkratce. Původní představení prý trvá hodinu a půl, v této úpravě pak minutu a půl. Příběh se zkrátil na Malá mořská víla chce nohy - Víla je dostane - Víla zjistí, že na nich neumí chodit - Víla dostane zpátky ploutev. Hra byla ale nádherná a loutka opět vypadala jako živá.

Poslední hrou byla pak Hvězda, jež mě pro změnu zaujala svou ideou. Cosi, nejsem si jistá co to bylo, jestli snad žížala nebo něco nespecifikovaného, na obloze zahlédlo hvězdu a chtělo se k ní dostat. Ať to ale lezlo a skákalo sebevíc, nikdy na ni nedosáhlo. Až to jednou spadlo z velké výšky, zabilo se a nakonec se samo stalo jednou z hvězd. Základní idea příběhu mě prostě dojala...

Stejně ale začínám mít pocit, že u těchto představení jsou vždycky nejlepší ty kecy okolo. Myslím tím dovysvětlování, vyplňování hluchých míst a podobně. Bylo tomu tak u Kjógenů, bylo tomu tak i zde.

A na závěr pro zájemce doporučuji stránky Noriho Sawy, kde jsou i odkazy na Youtube.

Žádné komentáře: