sobota 25. února 2012

Všednost všedních dní

Čím déle jsem doma a nemám nic kloudného na práci, tím jsem línější. Nic se mi nechce, k ničemu se nedokopu. Ani ke svým koníčkům. Ano, občas mám čtecí období, ale jsou krátká a pak zase nic. Na jakýkoliv překlad jsem nesáhla už rok, nechce mi psát nic kloudného a učení je také na nulové úrovni.

Pokaždé, když se mě někdo zeptá, co vlastně dělám, když jsem celé dny doma, je stále těžší a těžší odpovědět. Dříve jsem dělala spoustu věcí, ale teď už nechodím ani na procházky a ven se dostanu jen když dojde jídlo. Nic se mi prostě nechce. Slabou změnou je současné herní období, takže sedím u hry a pařím. Je smutné, že i to je pokrok, jelikož je to snadno formulovatelná činnost. Většinou ale jen sedím u PC a ani nevím, jak zabíjím čas. Lítám na Tumblr, na chatu, FB, nikde se nezdržím dlouho, jen přeskakuji ze stránky na stránku bez jakéhokoliv zájmu. Sem tam si u toho pustím seriál, ale i ten sleduji jen na půl oka a ucha. A pak také spím. Někdy vyloženě prospím celé dny.

Začínám mít pocit, že se mi mozek už tak před rokem smrsknul do rosolovité koule a jestli se něco nezmění, že už tak navždy zůstane. S kouskem rosolu se pracuje a studuje blbě.

Teď ale k veselejším věcem.

Minulý víkend jsem byla u rodičů a krom lítání po návštěvách jsem také chtěla dohodnout stěhování. Jelikož se mi nedaří sehnat nikoho s dodávkou, kdo by byl ochoten jet tam a zpátky přes celou republiku, musím doufat, že matka zprovozní auto a že se všechny moje věci narvou do dvou osobáků. Něco mi říká, že je to naprosto nesplnitelné, ale snažím se to ignorovat.

Čekalo mě ale překvapení, jelikož se otec špatně vyjádřil. Jeho: "Máš peníze do dubna," totiž neznamenalo, že mi poslední prachy přijdou 20. března, z čehož bych doplatila zbytek měsíce a věci kolem stěhování, ale že mi poslední peníze přijdou až 20. dubna. Yay!

Na jednu stranu se mi ulevilo, jelikož mám měsíc marné naděje navíc a chlast a cigarety začnu ve velkém skupovat až v květnu, což mé tělo jistě oceňuje. Na druhou stranu si opravdu nemyslím, že bych měla nějakou naději a tedy je stále rozhodnuto, že se stěhuji. Už při posledním stěhování jsem zjistila, že jakmile se taková věc rozhodne, nejradši bych se okamžitě sbalila a měla to za sebou. Takhle ale musím do konce dubna sedět na zadku a jen o tom přemýšlet. Je to otravné...

A jelikož já otravné věci nerada, snažím se mysl zabavit jinak. Jak už jsem psala výše, mám v současné době další herní období. Mass Effect 2 ještě nemám dohranou, ale to mi nebránilo v zahájení dalšího pokusu o dobytí Dragon Age. Tedy, DA jsem začala, protože mi konec ME vyšel zrovna na pobyt u rodičů, kde není klid a já si klíčové momenty ráda vychutnávám. Proto jsem to odložila, až bude nálada a vhodné podmínky.

DA jsem rozehrála už před rokem, ale jaksi mi to moc nešlo. "Moc nešlo" je eufemismus, jelikož když umíráte v každém běžném souboji, spíše vám to "hodně nejde." Sestra DA ale hraje docela často a Warrion o tom také v jednom kuse básní, takže mi vždycky přišlo hrozně líto, že ty skvělé scény a charaktery mám jen zprostředkovaně. Rozhodla jsem se tedy zabojovat a s nastavenou nejlehčí úrovní se do toho znovu pustit. Kupodivu mi to tentokrát šlo.
RPG je žánr, ke kterému přistupuji obezřetně. Když se hraje jen za jednu postavu a můžu si navolit válečníka, nemám nejmenší problém. Prostě popadnu svůj milovaný meč (v případě Fable milovanou válečnou sekyru), vlítnu do největšího chumlu nepřátel a řežu to hlava nehlava dokud mi to zdraví dovoluje. Pokud zdraví přestane sloužit, tak rychle zmizím, dám se dohromady a zpátky do boje. To je celá moje taktika.

V DA je to ale těžší. Ve skupině máte čtyři lidi a musíte je všechny ovládat. U každého navíc musíte rozvíjet různé specializace, jelikož to s hlavní postavou všechno neobsáhnete, takže si nejen musíte rozmyslet, která postava se na co hodí a co bude umět, aby jste pokryli všechno, ale navíc si také musíte dobře rozmyslet, koho vezmete na misi s sebou. A také musíte trochu taktizovat v boji. Na tom jsem dojela prve, jelikož moje úžasná taktika vlítnout mezi nepřátele a řezat je hlava nehlava najednou nefungovala. Musíte tu mít někoho, kdo vás bude uzdravovat, rváče, někoho, kdo by rváče chránil, a nejlépe někoho, kdo by nepřátele odstřeloval z dálky. Svatý Painkiller.

Když jsem se do toho dostala a začala se konečně věnovat příběhu a postavám jako takovým, dost mě to zaujalo. Každý, kdo mě má na FB už si asi všimnul, jak si tam krásně kompenzuji svůj neexistující život. A to nemluvím o tom, co musí vytrpět Twitter-list.

Krom navazování přátelství a pobíhání za dárky, abych si naklonila svoji družinu, jsem musela vyřešit velké milostné drama! Na jedné straně stál Zevran, který věčně flirtuje a je snadné ho dostat do postele, na druhé straně stojí Alistair, který je zábavný, vtipný a v jistých záležitostech tak strašně roztomilý, že jen si na něj vzpomenu, objeví se mi na tváři přiblblý úsměv. Nakonec jsem si tedy vybrala Alistaira, ale nepřestanu litovat, že jsem přišla o radovánky se Zevranem (a taky o spoustu bodů v jeho náklonnosti! >. <) Nemám ráda tahle radikální rozhodnutí.

A to jsou asi tak všechny novinky v mém současném neživotě. Naše zpravodajství se vám přihlásí zase... někdy příště.

Žádné komentáře: