neděle 15. ledna 2012

Předvánoční Praha

Bývávaly doby, kdy jsme se s Glad vídaly třikrát, čtyřikrát do roka, ale poslední dva roky to moc nevychází. Vánoční návštěva je však již tradice a byl by hřích, kdybychom od ní upustily, takže jsem letos o den odložila příjezd k našim a 22. vyrazila směr hlavní město.

Cestování to bylo úžasné. Krom toho, že jsem potřebovala spoustu oblečení, protože jsem z Prahy jela rovnou k našim a potřebovala jsem jak civilní, tak i sváteční věci, tak jsem vezla i nějaké dárky. Ne moc, ale stačilo to na to, abych je naskládala do svého kufru a neměla kam dát zbytek. Warrion mi proto laskavě půjčila svůj o něco větší kufr, který měl být později moje smrt. Několikrát.

Tři dny před odjezdem jsem si také uvědomila, že by bylo fajn něco udělat se zvířectvem. O kočky se prý měla postarat správcová. Psala jsem kvůli tomu Martině a ta mi potvrdila dřívější úmluvu. Vydala jsem se tedy na lov správcové a jaksi se nedařilo, až dva dny před odjezdem večer, kdy mi oznámila, že jede s rodinou na hory a tak tu nebude. Vlastně mě to už ani nepřekvapilo. S její pomocí se mi ale podařilo naše číčery hodit na krk sousedce, která bydlí v posledním patře. Nadšená z toho rozhodně nebyla, ale kočky snad neumřou hlady. Problém ovšem byl, že morče jsem jí tam už nechávat nechtěla a tak muselo se mnou. K těžkému kufru mi tedy přibyla i myš v přepravce.

Cesta do Prahy proběhla bez problémů, pominu-li 25 minutové zpoždění, bez kterého by to ČD asi psychicky neunesly. O život to začalo být až v metru. Již dříve, kdy jsem z Prahy jezdila autobusem, jsem zjistila, že nejhorší na celé šestihodinové cestě je metro. Ať nesete co nesete, strašně se to tam pronese. Navíc všude chaos a lidi. S morčetem v jedné ruce a kufrem v druhé to bylo trochu moc. Navíc můj úžasný půjčený kufr neměl nožičky a tak nestál, musela jsem ho neustále držet a podpírat, aby se nepřeklopil a nespadl. Zkuste si s takovým kufrem jet na těch schodech v metru, když běží rychle, vy máte mizernou rovnováhu a nemáte se jak držet. Dodnes mě překvapuje, že jsem to přežila ve zdraví.

V každém případě jsem dorazila na Luka, kde si mě (bez čekání!) vyzvedla Glad. S její pomocí jsem tu svoji bagáž dotáhla až k ní domů, asi tak dvacet minut směrem od civilizace, kde jsem myš dočasně ubytovala v krabici, aby se tam trochu vzpamatovala z toho mixéru, kterým si prošla v metru. Převažující kufr měl holt větší prioritu než ona. A pak se rychle převléknout, zcivilizovat a zpátky na cesty, protože na řadě byla čajovna.

Ve tři na nás už totiž čekala Nightie. Neptejte se, kam jsme to šly, to bystě po mně chtěli moc. Vím jenom, že to bylo v Praze a že to byla značně podzemní čajovna. Místo k sezení jsme našly až v dolní části vedle jakéhosi podivného páru, jejichž první věta, kterou jsme od nich zaslechly byla, že dotyčný muž trpí nějakou psychickou poruchou či co. Ani jedna z nás si pak nepřišla moc bezpečně a byly jsme docela rády, když odešly.

V čajce jsem se ovšem moc nechytala a nepomohla tomu ani Beldaran, která se k nám později přidala. To byl samý Merlin a Sherlock, samý filozof a knihy, které jsem nečetla... Tak jsem se tam najedla (když se mi uráčili konečně donést značně mizernou pitu s fazolemi), vychutnávala si vodní dýmku a odpočívala po náročné cestě. Dejte mi dýmku a já víc ke spokojenosti nepotřebuji.

Nightie musela odejít dřív, takže jsme se s ní rozloučily. Poprvé jsem ji tuším viděla mimo Advík, takže jsem došla k závěru, že to s námi začíná být moc vážně. Za chvíli by po mě ještě mohla chtít skutečný plat, a co potom!

Po čajce jsme se rozloučily i s Beldaran a prošly se na Václavák a Staromák se juknout, co je na trzích nového. Nového nebylo nic, tedy krom toho, že bylo fajn vidět i jiné stánky než ty s punčem a věcmi z vlny. Ať žije Olomouc. Chvíli jsem uvažovala o medovině, ale dát 40 za jednoho, pravděpodobně silně naředěného panáka se mi moc nechtělo. Také jsem měla chuť na nějakou mňamku, jenže představa, jak se v tom davu cpu klobásou mě zrovna netáhla. Svoji upatlanost bych asi ještě zvládla, ale upatlanost všech kolem nejspíš už ne. Po krátké procházce jsme proto zamířily domů, kde jsem utrpěla psychickou újmu, když jsem zjistila, že Glad toho už sní méně jak já. Chvíli jsme si povídaly, ale kolegyně to nakonec zalomila a já si ještě chvíli četla.

Druhý den jsem toho také moc nenakecaly, protože jsem odjížděla již v půl druhé. Chtěla jsem totiž jet ještě za matkou, aby mě před Štědrým dnem viděla. Díky Gacktovi mi Glad s věcmi pomohla až do vlaku, takže to Šmudli přežila ve větším zdraví než předchozího dne. A pak už jen počkat až vláček vyjel, kupodivu na čas, a dojel, také kupodivu načas.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Prosímtě, nemyslím to nijak zle, ale...
Sleduju tvůj blog už měsíce a chci se tě zeptat, nepřijde ti, že se na svět díváš moc pesimisticky? Vše je podle tebe špatně.
Kolikrát mi přijde, že i o svých kamarádkách mluvíš docela ošklivě, přitom pokud se nepletu, zrovna ony sem chodí, nebo ne?
Pamatuju si, že jsi sem jednou psala článek o tom, že jsi v Olomouci sama a jestli by se někdo nechtěl sejít.
Uvažovala jsem nad tím, ale potom jsem si uvědomila, že se tě vlastně docela bojím. Nechtěla bych s tebou strávit odpoledne a potom se tady dočíst, jak bylo všechno zle a já byla nudná a kdesicosi.

Nemyslíš, že by sis měla všeho trochu víc... vážit?
Je mi úplně jasné, že se mě teď budeš snažit odbýt nějakou odpovědí a myslet si "Jasně, hater si tady něco kecá...", ale já to myslím pouze jako dobrou radu.

Sama pár negativistů znám a znám taky postoj svých ostatních přátel k nim. Čekají od nich jen to nejhorší, jejich řeči už ani neberou vážně... to opravdu chceš?