pondělí 16. ledna 2012

Milý Anonyme

Ne, teď Ti opravdu nehodlám nadávat do haterů, ani Tě nijak odbývat či urážet. Tvůj názor mi přišel zajímavý, měl hlavu a patu a čert ví, že i jen z tohoto blogu pro něj máš podkladů více než dost. Možná tě překvapí a možná ne, že na mě stejně pohlíží mnoho dalších lidí. A právě proto jsem se rozhodla na Tebe reagovat samostatným článkem a nikoliv jen komentářem, který by zapadl.

Pro všechny ostatní, tímto článkem reaguji na komentář pod posledním postem:
Prosím tě, nemyslím to nijak zle, ale...
Sleduju tvůj blog už měsíce a chci se tě zeptat, nepřijde ti, že se na svět díváš moc pesimisticky? Vše je podle tebe špatně.
Kolikrát mi přijde, že i o svých kamarádkách mluvíš docela ošklivě, přitom pokud se nepletu, zrovna ony sem chodí, nebo ne?
Pamatuju si, že jsi sem jednou psala článek o tom, že jsi v Olomouci sama a jestli by se někdo nechtěl sejít.
Uvažovala jsem nad tím, ale potom jsem si uvědomila, že se tě vlastně docela bojím. Nechtěla bych s tebou strávit odpoledne a potom se tady dočíst, jak bylo všechno zle a já byla nudná a kdesicosi.

Nemyslíš, že by sis měla všeho trochu víc... vážit?
Je mi úplně jasné, že se mě teď budeš snažit odbýt nějakou odpovědí a myslet si "Jasně, hater si tady něco kecá...", ale já to myslím pouze jako dobrou radu.

Sama pár negativistů znám a znám taky postoj svých ostatních přátel k nim. Čekají od nich jen to nejhorší, jejich řeči už ani neberou vážně... to opravdu chceš?

Ano, neustále jenom remcám, nic se mi nelíbí a na všem vidím to negativní. Se smíchem kolikrát říkám, že mým životním mottem je: "Remcám, tedy jsem!" Smutné je, že přestože to není myšleno vážně, je na tom mnoho pravdy. Není to však má jediná špatná stránka.

Přátelství se mnou připomíná spíše nikdy nekončící válku a každý rozhovor pak bitvu. Plácám se se svými přáteli dřevěnými meči a byť je nechci vážně zranit, nechci jim ani nic nechat zadarmo. Všichni moji přátelé se totiž musí potýkat nejen s tou nespokojeností, ale také se sebestředností, nulovým taktem, jedovatostí, ironií a pravdami, které by radši neslyšeli, ale které ze mě vypadnou dříve, než se nad nimi zamyslím. Jsem líná a chci mít vše po svém. Komunikuji agresivně a každý svůj projev obohacuji takovou mírou nadsázky, že nejspíš vypadám hrozivěji než ve skutečnosti jsem. Můj smysl pro humor je založen na neustálém shazování všech kolem, na vytýkaní jejich nedostatků. Je krutý a brutální, málokdo si s ním ví rady.

To všechno a mnoho dalšího jsou důvody, proč se mě mnoho lidí straní, proč nemám zrovna přátelskou pověst a proč si ode mě většina udržuje odstup. Nikomu se nedivím, potkat samu sebe, nejspíš bych si taky zrovna nepadla láskou kolem krku.

Píšeš, že pár takových negativistů, jako jsem já, znáš a že znáš i postoj svých přátel vůči nim. Jenže to skutečně důležité je, jaký postoj k nim mají jejich vlastní přátelé? Přátelé těch negativistů? Možná žádné nemají, pak je mi jich líto. Ale možná je mají a nic jim v tomto ohledu nechybí. Já je mám a jsem za každého z nich nesmírně vděčná.

Nebudu nikomu nalhávat, že jsou jich mraky. Právě naopak. Přátelství se mnou je jen pro odvážné a ne každý na něj má. To je prostě fakt. Co začalo náhodou jsem postupem času povýšila na efektivní metodu, jak třídit lidi kolem sebe. Výsledkem je, že mám jen pár přátel, navíc roztroušených po celé republice, ale každý jeden z nich stojí za to.

S některými z nich se znám řadu let, s jinými rok dva. Někteří mě již opustili. S některými se osobně vídám častěji, s některými jen vzácně. Ať už je to ale jakkoliv, jsou zde a já o nich vím. Mám je ráda takové, jaké jsou, protože oni mě mají rádi takovou, jaká jsem.

Jsou to lidé, kteří se dokázali prokousat vším tím mým osobnostním svinstvem a najít si v mé osobě něco, co se jim zalíbilo, co jim imponovalo. Jsou to lidé, kteří se nenechali odradit mou aurou nepřístupnosti a poznali mě blíže, naučili se rozpoznávat, co myslím smrtelně vážně a co je jen vtip obalený zveličením. Jsou to lidé, kteří si užívají naše malé slovní přestřelky a kteří mi mé nevážně myšlené urážky oplácejí stejným tónem a stejnou úderností zpět. Když jsem na chatu kdysi mluvila se svou dobrou kamarádkou, všichni ostatní v místnosti si mysleli, že se nemůžeme vystát. Ano, naše debata rozhodně vypadala jako hádka. Ale to co se ostatním zdálo jako nepřátelství, bylo nám zábavnou diskuzí.

Hlavně ale jsou to lidé, ke kterým mohu být zcela upřímná, před nimiž nemusím zatajovat žádné své názory, žádné své vlastnosti, ani koníčky. Jsou to lidé, kteří se mi neozvou třeba půl roku, ale když zjistí, že mám problém, že jsem na tom opravdu špatně, napíšou a zkouší mi pomoci.

A tohle všechno jsou důvody, proč se asi nikdy nezměním. Uvažuji o tom, překvapivě docela často. Ale proč se měnit, když se vždy našli lidé, kterým nevadí jaká jsem? Jaký by to mělo smysl? Ano, měla bych více známých, s nimiž bych mohla chodit ven. Jenže mně stačí moji přátelé. Možná se mnou nechodí do čajky nebo na procházky, ale jsou tu, když je potřebuji a mají pro mě pochopení. A v tu chvíli jsou mi názory všech ostatních naprosto ukradené.

Co říci závěrem? Ne, nechci, abych svým přátelům byla pro smích a ve chvíli, kdy budu, se sebou začnu něco dělat. Dívám se na vše moc pesimisticky, ale to neznamená, že si neumím vychutnat i ty optimistické životní chvíle. A umím si vážit všeho kolem sebe. Jsem vděčná za většinu své rodiny, jsem vděčná za své přátele, jsem vděčná za dobu a zemi, v níž žiji. Jsem vděčná za to, že vůbec žiji. A to i přes ten negativismus.

Stejně tak jsem vděčná i za tvůj komentář, protože mě donutil se nad tím vším opět zamyslet a sepsat tuhle zpověď. Takže děkuji, ale změnu bohužel nepřislíbím.

10 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Já taky mnohokráte děkuju, je zajímavé slyšet i názor druhé strany. A jsem opravdu ráda, že jsou věci, kterých si vážíš a které tě dělají šťastnou, protože proč jinak by člověk vůbec dýchal, kdyby měl být stále jen nespokojený?

Musím se přiznat, tímhle článkem jsi mě docela vykolejila. Opravdu jsem si myslela, že když můj komentář do deseti minut zmizel, prostě se se mnou nechceš zabývat :)

T'Sal řekl(a)...

Nevím proč, ale hází to tvé komentáře do spam-složky, přestože s tím anonymové nikdy dřív neměli problém >.< Chodí mi ale upozornění na mejl, takže si toho vždycky všimnu ;)

KatkaSedl řekl(a)...

Amen.
XD

Fay of Shadows řekl(a)...

Mně se článek moc líbil. :) i zamyšlení.

Připomíná mi to jedno motto (pozor, hraju si na oduševnělou :D):

Lepší je, aby tě lidi měli rádi pro to, jaká jsi než pro to, jaká nejsi.

T'Sal řekl(a)...

Fay: Přesně moje politika ;) Hrát si na někoho jiného je fajn, ale vždy jen na chvíli. Na plný úvazek už je to pořádný zápřah na nervy a psychiku.

Anonymní řekl(a)...

Mně se ten negativismus náhodou líbí :D má to správně negativní styl, na kterém je navíc vidět, že pisatel nesedí v koutku a nebrečí při pohledu na svět :D

TSal řekl(a)...

Pravdou je, že pisatel občas sedává v koutku a brečí při pohledu na svět, ale jen když je na alkohol. A na ten bývá zpropadeně málokdy T___T

Anonymní řekl(a)...

Myš a alkoholik k tomu :D ne že bych se chtěla vytahovat, ale u racků by se to nestalo :D

TSal řekl(a)...

Alkoholismus a nebo nedostatek chlastu? XD

Anonymní řekl(a)...

silná racčí morálka :D PS: vysvětlete mi někdo ten systém účtů u komentování :D