čtvrtek 1. prosince 2011

Jak bydlím

Co mi začala praxe, zase jsem ztratila to příjemné tempo článků, které se mi před ní podařilo nasadit. Vzhledem k tomu, že teď ale nemám celé dny co na práci, je na čase to všechno dohnat. Prvním článkem v pořadí je tedy vyprávění o tom, jak se mám v novém bydlení a vlastně i oznámení, že nakonec bydlím! To máte radost, co?

Takže, tuším-li správně, zanechala jsem naše hrdiny - tedy mě a mou spolubydlící Warrion - ve značně nepěkné situaci. Po úžasných zkušenostech, které nám poskytla majitelka posledního bytu ve spojení s realitní agenturou, jsme se dohodly, že nejlepší bude si dát chvíli pauzu a dobře si rozmyslet, co vlastně chceme. Další hledání tedy bylo odsunuto na polovinu července, což krom jiného ovšem znamenalo, že výběr bytu bude jen na mně, jelikož Warrion už se do Olomouce vracet nebude. Musím se rozepisovat o tom, jakou jsem měla radost?

Jak se řeklo, tak se udělalo. V polovině července jsem napsala na tři byty a čekala. První už byl na zabraný, z druhého ani slovo a třetí prý je stále aktuální, tak se domluvila schůzka. Jednalo se o patrovou vilu asi deset minut od místa mého tehdejšího bydliště a tak jsem si podle mapy naplánovala trasu, že tam vyrazím hned po práci. Jenže já a mapy, natož mapy, které nemám při sobě. Nakonec jsem dorazila se čtvrthodinovým zpožděním, protože jsem blbě zabočila, narazila na ulici Štítného, která někdy od dubna do listopadu dočasně přestala existovat a vylezla Gackt ví kde. Po chvíli se mi ale podařilo vrátit se do rozmezí mého nakresleného plánku a ta-dá, byla jsem na místě.

Byt se nakonec odsouhlasil a dohodly jsme se na podpisu smlouvy. Majitelé však byli zrovna na dovolené v zahraničí a tak prý za týden, až se vrátí. Měli v plánu předělat smlouvu, která byla dříve jednotná na celý byt, a rozdělit ji na jednotlivé pokoje, což nám všem maximálně vyhovovalo. Prozatím nám byla zaslána smlouva stará s tím, že v obsahu víceméně změny nebudou. Nájem se mi zamlouval, byť se polovina posílá majiteli bytu, který bydlí jinde, a polovina správcové, jeho ex-manželce, která bydlí nad námi a má na starosti všechny poplatky, opravy, etc. Trochu komplikované a jakýkoliv problém asi bude na dlouho, ale budeme doufat, že se nic nestane.

Po týdnu se ale nikdo neozval. Dokonce ani po deseti dnech a začátek srpna se blížil, takže jsem Martině napsala e-mail, jestli naše dohoda stále platí, protože jinak bych musela rychle začít shánět něco jiného. Odepsala, že platí a že zapomněla. První ukázka toho, jak je jednání s ní adrenalinové. Dohodly jsme si termín a já konečně vyrazila na podpis smlouvy se zálohou v ruce. Nájem jim kupodivu stačil až do 15. srpna (žádné do 1. jinak jste na ulici, slečno Velká správcová -.-). Poprvé jsem zde potkala i paní správcovou, což je vcelku milá postarší paní, která pracuje na studijním teologické fakulty tuším, takže ví, jak to se studenty chodí, což je fajn bonus.

Byt je 3+1 v přízemí a od začátku se počítalo s pěti lidmi. K dispozici byly dva dvoulůžkové pokoje a jeden průchozí pokoj pro jednu osobu, o němž se tehdy ještě nevědělo, jestli v něm Martina zůstane nebo ne. Ta měla na starost nalezení nových nájemníků, takže jsem jednala jen s ní. Byla to trochu svérázná osoba, která ráda všechno řešila chaoticky a na poslední chvíli, což jsme tu později všichni strašně doceňovali. Už jen pronájem jejího průchoďáku byl něco úžasného. Sice sama říkala, že neví, jestli v září odjede na rok do Mexika nebo ne, ale neustále mi připomínala, abych se zeptala, zdali ten její pokoj někdo nechce. Nepochopila jsem. Jenže pak nadešel den jejího odjezdu a bylo ještě hůř. Že nakonec odjede se rozhodla víceméně týden před svým odjezdem a přičemž byla věčně v trapu, takže jsem jedinou osobu, která o bytě něco věděla, viděla dohromady asi deset minut a ostatní na tom nebyli o moc lépe. Tuším, že plyn, který se měl přepisovat na někoho z nás, je stále psán na ni, takže to bude sranda, až nám přijde vyúčtování.

V každém případě, byt sám o sobě nevypadal úplně špatně. Lépe řečeno, splňoval všechny mé podmínky pro bydlení, které jsem vyžadovala od něčeho, co bude zachraňovat situaci. Koupelna je s vanou a vypadá opravdu dobře, bohužel jako jediná místnost na bytě. Kuchyně se mi nelíbí ani v nejmenším, vše je v ní zašlé a neuvěřitelně mě irituje žlutá barva, kterou jsou natřené zdi. Stejný odstín je i v chodbě a kdybych na to měla a nebrala to jen jako přechodné řešení, už to vymaluji na bílo. V pokojích je nábytková všehochuť podle toho, kde se co zrovna sehnalo a veškeré elektrospotřebiče pamatují ještě krále Klacka. Obzvláště pračka mě nutí vzpomínat na starý dobrý boiler, protože ten s novou závadou přicházel jen jednou za půl roku, nikoliv jednou za měsíc.

Ze dvou dvojlůžek jsem se rozhodla pro to větší, protože jsem věděla, kolik mám věcí. Navíc, byť to druhé dvojlůžko bylo hezčí, chodilo se do něj přes průchoďák. Řekla jsem si tedy, že estetické záležitosti půjdou stranou, stejně je na tomhle bytě nemá cenu moc řešit. Později mi bohužel bylo toto rozhodnutí Warrion několikrát hozeno pod nos jako špatné, což mě značně zamrzelo vzhledem k tomu, že jsem se opravdu snažila rozhodnout, jak nejlépe jsem uměla. A ještě později se k mé největší lítosti ukázalo, že je na škodu i poloha hned na ráně u hlavních dveří. O tom ale zase až příště.

Náš pokoj je velký, ale trochu to zazdívá velké množství ne zrovna úsporně řešeného nábytku. Úložné plochy je zde méně než bylo ve starém bydlišti, což pro mě bylo docela citelné. Věci mám proto v krabicích pod postelí, na skříni a bednu knih pod stolkem, protože k dispozici je jen jedna lehce nestabilní knihovna o třech policích, kterou navíc dodaly až po podpisu smlouvy, když jsem se zmínila, že si tedy nejspíš budeme muset nějakou pořídit. Docela mě potěšila sedací souprava a konferenční stolek, které tu sice zabírají prostor, ale když přijde návštěva, je to k nezaplacení. A když tu návštěva zrovna není, je to k nezaplacení rovněž, jelikož mám stůl daleko od okna, polorozpadlou židli a na sedačkách je to mnohem pohodlnější. Jen se asi začnu hrbit více než doposud. A po tom, co nám Warrion přivezla oranžové závěsy a záclony a já vyvěsila svoje plakáty, to tu při nejmenším začalo vypadat o něco lépe.

Jsou tu ale dvě věci, které mě na tomhle bytě štvou a za které může byt sám. Ta první mi byla jasná už od první návštěvu - v celém bytě je a bude strašná zima. Jsme v přízemí, pod námi je sklep a tedy strašně táhne od podlahy. Navíc to tu není zateplené, ani okna nejsou nová a tak se musí neustále topit, protože jinak je tu do půl hodiny kosa. Citelné to bylo hlavně na podzim, kdy některé osoby na bytě termostat vypínali, aby se ušetřilo. Problém je, že jak jsem později zjistila, jsme nejstudenější pokoj na bytě, takže když si dotyčný v průchoďáku nebo pár vedle usmyslí, že je u nich teplo a že topení nemusí běžet, mi tu s Warrion klepeme kosu. Poslední dobou ale přituhlo a termostat už nevypínají. Díky bohu, protože jsem kvůli zapnutí musela lézt do průchoďáku, což nebylo dvakrát příjemné ani mně, ani majiteli.

Přesto je u nás povinnou výbavou hodně teplé domácí oblečení a přes to nějaký svetr nebo župan. A matčiny teplé pletené ponožky konečně došly svého účelu, stejně tak jako i můj kobereček do koupelny, který v novém bydlení skončil pod konferenčním stolkem, jelikož jsem měla občas chuť si ty nohy ukousat, než bych je ještě chvíli měla na podlaze. Pro všechny návštěvy pak platí: Sakra si rozmysli, co si sebou bereš, protože i z T'Sal se tady stal otužilec!

Druhým neduhem je nedostatek světla. Dobré osvětlení tu má akorát koupelna, která má okno na jih. Smutné na tom je, že před tím oknem je strom a stejně se může jít zbytek bytu zahrabat. V kuchyni je před částí okna zeď a pak školka, na té příšerně žluté chodbě nic a v pokoji nám jedno okno vede do živého plotu a druhé na západ s tím, že kus před námi navíc stojí barák. Všechny žárovky jsou tu slabé, takže je asi časem začnu pomalu přehazovat na sedmdesátky, protože v pokoji máme krom hlavního světla vždycky rozsvícenou i nějakou tu lampičku. Těch tu prosím máme na tu jednu místnost pět. A v kuchyni se večer prakticky nedá dělat.

A pak jsou tu spolubydlící.

Jak už jsem psala, na pokoji mám Warrion, se kterou si vcelku rozumíme, byť mě od ní pár věcí kolem stěhování docela zarazilo a asi už na ni nebudu 100% spoléhat jako jsem tak činila doposud. V průchoďáku se ke konci září ubytoval pro změnu opět další japonštinář, takže vesele pokračujeme v budování japonské sekce. Jediné, co mě na něm irituje, je, že si rád pouští hudbu na celý byt. Má sice dobrý vkus, ale já opravdu nepotřebuji poslouchat cizí repráky, obzvláště ne v devět ráno. Tyhle ranní budíčky jsem ale doufám vyřešila, když jsem na něj vylezla ve svém sexy pyžámku s medvídky a s rozcuchanými vlasy. Radši si nevzpomínám, jestli jsem se večer před tím odličovala.

A naši slavnou pětici uzavírá pár vedle. Už na bývalém bytě jsem se přesvědčila, že jakmile někde bydlí pár, jsou z toho jen problémy. Takoví si totiž vytvoří svůj vlastní svět, začnou všechno vést jako svoji domácnost a přestane jim docházet, že to není JEN jejich byt. A tady se o tom přesvědčuji zase. Na bývalém bytě nás bydlelo deset a kuchyně byla polovičních rozměrů než tady, přesto nebyl problém se tam dostat. Akorát zubařky, které se nastěhovaly na poslední rok, tam trávívá-li více času, ale oproti tomuhle? Někdy mám pocit, že snad vyvařují pro celou jídelnu. Ráno v deset nás vzbudí mixér. To si dělají snídani. Od půl jedenácté je tam tak na hodinu klid a už se začíná dělat oběd. Ve tři z kuchyně konečně zmizí a člověk má zase tak hodinu, maximálně dvě, než začne druhá série vyvařování, která už minimálně dvakrát skončila až v jedenáct večer. Díky bohu obvykle vaří na dva dny a tak to není každý den, ale stejně... Já bych si taky ráda vyvařovala kde co, ale co jsem na tomhle bytě, jsem ráda, že se do té kuchyně dostanu alespoň natolik, abych si mohla nakrájet věci do polévky, hodit ji na sporák a pak zase rychle uvolnit místo jim. Ne, normální mi to opravdu nepřijde.

Ale to mi u nich nepřijde více věcí. Krom toho, že si nejspíš stále neuvědomují, jak je na tomto bytě všechno slyšet, jsem ještě v úterý absolvovala poněkud zajímavou scénku z jejich rodinného života, která se mě poněkud dotkla.

Prozatím tu nebyl žádný velký systém v tom, kdo co kupuje, a tak už jsem chvíli uvažovala o tom, že bych se nabídla, všechno bych kupovala jen já a oni by mi to propláceli. Už z bývalého bydliště se mi tenhle systém naprosto osvědčil a přišel mi jako nejneefektivnější. Před časem jsem kupovala nějaký jar a písek a většinu toaletního papíru pořizuji také já, protože každé pondělí razím do Kauflandu pro nový balík.

Již vycvičena, schovávala jsem si všechny účtenky, zvýrazňovačem jsem na nich hned vyznačila společné položky a předložila k zaplacení. První jsem narazila na Ivu, tak jsem jí řekla, že po každém chci 35 korun a že vše můžu doložit. Řekla, že ok a já zapadla do pokoje. A za chvíli skrz ty naprosto nezvukotěsné dveře mezi našimi pokoji slyším, jak mě s Ondrou pomlouvají.

Jen chci dodat, že jsem opravdu neseděla napláclá s uchem na dveřích. Tady je vážně všechno slyšet a když se bavíte normálně a druhá strana nemá puštěnou hudbu nebo film, v pohodě slyšíte každé slovo. Vyslechla jsem si tedy cosi v tom duchu, že si dovoluji docela dost, když po nich chci celých 70 korun a že prý oni sem přeci taky kupovali nějaké věci a nic za to nechtěli. Ne, vůbec přede dvěma týdny nevybírali 35 korun na sáčky do vysavače a předtím dalších 30 korun na čistící prostředky. Nemluvě o tom, že já taky měla na kontě dvě balení toaleťáku, jar, písek a okenu, které jsem pořizovala já a neschovala si účtenky, tedy jsem na to ani nevybírala. Vybírat prachy tady ale zřejmě můžou jen oni.

Po tom, co Iva pronesla něco v tom smyslu, že nemá cenu se se mnou hádat, sebrali prachy a za chvíli slyším klepání na dveře. Tam stojí Ondra, že prý sem taky něco pořizovali a tak mi dají jen 50 Kč. Slušně a jako bych nic neslyšela, jsem mu vysvětlila, že i já je tu dotovala a že se v pěti lidech prostě nedá spoléhat na to, že se tu věci budou kupovat tak, aby tu nikdo nesponzoroval ty ostatní a že by bylo nejlepší, kdyby vše kupovala jedna osoba a jednou měsíčně se to nechalo proplácet. V dobré víře jsem se nabídla, protože mám teď navíc čas hlídat si různé akce a lítat z jednoho supermarketu do druhého. Řekl, že tedy dobře a zapadl k sobě.

A v tu chvíli slyším, jak to prezentuje Ivě. Ta mi po informaci o tom, že jsem sem něco kupovala, víceméně začala nadávat do lhářů, protože jí Ondra se slovy: "Já ji neposlouchal," řekl, že prý jsem mimo jiné kupovala i čistič na podlahy, což jsem nikdy neřekla. Iva si ale oné úžasné věty, po které jsem ztratila sebemenší chuť zde se všemi jednat slušně a trpělivě, prostě nevšímala a radši na mě ještě deset minut nadávala. Opravdu úžasné. Stejně tak úžasné jako jejich chladné pozdravy, kterými doteď ublíženě častují mě i Warrion.

Ehm... zpět k bytu jako takovému. Celkově vzato, nelíbí se mi tady. Nedokážu to vnímat jako domov jak jsem vnímala své bývalé bydliště, a kdybych mohla, vystřelím bývalou správcovou na Mars a stěhuji se zpátky. Jenže to nemůžu a pokud do dubna nenajdu práci, tak se stěhuji k otci, takže pro změnu opět nemám jistotu, kde budu za půl roku. Proto se teď už odmítám stěhovat, ale pokud zde začnu příští školní rok, jdu odsud, protože tohle je sice fajn přechodné řešení, ale i ten jeden pitomý rok tu bude pekelně dlouhý.

6 komentářů:

kavárnistka řekl(a)...

Věděla jsem, že to nové bydlení není žádný med, ale podle tohohle to je ještě mnohem horší.

Upřímně ti to vůbec nezávidím a bydlet bych k vám rozhodně nešla. I když bych kvůli častým návštěvám domova neřešila pračku, ta zima a obsazená kuchyň a spolubydlící by mě spolehlivě odradili.

Docela by mě zajímalo, jak si ještě po pár měsících dokázali nevšimnout, že je tam všechno slyšet? Já to poznala okamžitě a to jsem tam byla jen pár dní.

A s tou zimou nejste sami - tady nevedou topení; topí se klimatizací, která sice do místnosti fouká teplý vzduch, ale jakmile ji vypneš, do minuty je tu stejná kosa jako předtím. K tomu přispívá i okno, které tu tvoří většinu jedné stěny a i když je zavřené, táhne od něj, jako kdyby tam vůbec nebylo. A jsme v přízemí, takže zima jde i od podlahy. Nádhera X_x

btw co máš proti žluté v kuchyni? (krom toho, že je taková dost zašlá)
sorry za ten megakoment, Sába se nudí :)

T'Sal řekl(a)...

Njn, co naděláš, já byla ráda, že jsem vůbec něco sehnala, ale nemůžu popřít, že když když jsem viděla, jak bydlí Morgana a spol., docela jsem zelenala závistí. Štve mě, že ten první byt, na který jsme se byly podívat byl první, páč teď bych ho brala všema deseti i se všemi dodělávkami x_X

K tomu hluku, s Warrion jsme došly k závěru, že jsme moc ohleduplné. Obvykle se tu bavíme docela potichu nebo přes net, hudbu si nahlas pouštíme jen výjimečně a že to pomalu není slyšet ani na chodbě, když máme otevřené dveře. Na druhou stranu se občas zapomeneme, takže by jim to dojít mohlo, takže je taky ve hře možnost, že jim to je prostě šumák...

A proti žluté kuchyni bych neměla nic, kdyby ta žlutá barva nezabíjela i tu trochu světla, co tam přijde >.< S bílou by to tam vypadalo líp.

A megakomenty jsou vítané, alespoň nějaké komenty XD

Hotaru řekl(a)...

Ah, poor little thing T_T rozmýšľam nad VŠ mimo môjho domova, konkrétne nad UPOLOM a bojím sa, že ma práve niečo takéto čaká...

Asi je zbytočné povedať, nič si z toho nerob, ale aj tak - niektorým ľuďom sa fakt nezavďačíš, aj kebyže sa roztrhneš. Najskôr by som sa vykašľala na celú ohľaduplnosť a pekne im to vrátila aj s úrokmi :D Tak či tak by ťa ohovárali :D Ale na nič ťa nejdem nahovárať, len si predstavujem seba v takej situácii :D

T'Sal řekl(a)...

Hotaru: Spolubydlení má své nevýhody i své výhody, ale minimálně olomoučtí studenti mají tu výhodu, že zde není problém sehnat něco jiného nebo se po čase dohodnout se známými a nastěhovat se na byt s nimi ;)
Kdybych chtěla, najdu si něco lepšího, ale vzhledem k tomu že jsem pro změnu opět v situaci: "Nemám páru, kde budu za půl roku," tak to hodlám nějak doklepat a pak se uvidí xD

Alizbeta řekl(a)...

No sakra... my se ted budeme od ledna stehovat do vilky, ktera je hned vedle školky - u Dvořákovi ulice, tak jestli nakonec nebudeme sousedky, ve vedlejsim vchode totiz nejaky studentsky byt je:D Timto se mimochodem konecne oficialne dokopavam k oznameni o svem presunu do Olomouce - na osobni zivot tu cas neni, ale snad sem treba casem presunu nejakou loli garderobu a zucastnim se srazu ackoliv srazování moc ráda nemám:D

T'Sal řekl(a)...

Sousedky nebudeme, jen skoro-sousedky. Bydlím na Petelinově, kousek od Dvořákovi XD