středa 23. listopadu 2011

Praxe II

Minulé pondělí, 14.11.2011, jsem byla naposledy na praxi a proto by možná bylo vhodné informovat, jak to tam vlastně probíhalo, protože jediný post z tohoto období života jsem posílala akorát po prvním týdnu.

Pro začátek krátké shrnutí pro ty, co už zapomněli. V rámci rekvalifikačního kurzu Administrativní pracovník/pracovnice jsem v červenci nastoupila na praxi do archivu olomouckého úřadu práce, kde jsem se měla několik následujících měsíců učit novým administrativním věcem. A jak to nakonec dopadlo?

Byť jsem praxí byla zprvu nadšená, ono nadšení docela rychle odpadlo. Nešlo ani tak o to, jsem každý den byla zavřená 6 hodin v místnosti bez oken, se stupidním umělým osvětlením, které mi spolehlivě odrovnávalo oči, a o lidech jsem si nechávala jen zdát. Hlavním faktorem nejspíš byl nedostatek práce, kterého jsem se obávala již na začátku.

V archivu není moc práce. Bylo to tam tak pro jednu osobu s tím, že by občas sice nevěděla kam skočit, ale většinou by to zvládala. Jenže teď jsme tam najednou byly dvě, já k většině věcem neměla přístup, jelikož jsem neměla prověření, ani kvalifikaci a tak na mě zbyly jen vedlejší a nejzákladnější práce jako zakládání složek, jejich hledání a odnos nahoru. Práce, které vedoucí polovinu praxe obvykle přebírala na sebe, protože také nevěděla, co jinak dělat.

První dva měsíce to ještě šlo, protože se pro mě našlo alespoň něco. Víceméně jsem prováděla dvě činnosti - vyřazovala potvrzení o evidenci ze složek, které se měly rušit, a následně je pak řadila podle abecedy. Vyřazování potvrzení bylo fajn. Člověk jen sedí, bere jednu složku za druhou, hledá v tom určitý papír a podle toho, jestli ho najde nebo ne, hodí složku zpátky k založení nebo k dotisku. Byla to úžasně mechanická práce, díky níž jsem objevila kouzlo audioknih. Nemůžu je poslouchat, když se na něco soustředím, nebo když nemám na práci vůbec nic, ale takhle jsem se udržela mechanickou činností vzhůru a přitom jsem se nemusela soustředit na nic jiného, než na mluvené slovo. Kdyby mi vedoucí nepovolovala denně dělat jen 4 krabice, což byla práce na dvě hodiny, nikoliv na šest, aby mi to tak vydrželo co nejdéle, nemělo by to chybu. V tomto období jsem v práci strašně zlenivěla. Dřív jsem pracovala pečlivě a rychle, ale když teď nebylo co dělat...

Horší to bylo s druhou etapou, tedy s řazením daných potvrzení podle abecedy a zakládání do šanonů. To jsem dělala vícekrát, se dvěma roky a různými pobočkami. Člověk u toho jen sedí, v tom špatném světle kouká na příjmení a přemýšlí, co jde za čím, a podle čeho se to dál řadí, když dojde ke shodě. Po čase vám z toho začne hrabat, ztratíte ponětí o tom, jak jdou písmenka v abecedě po sobě a těšíte se, až založíte poslední papír a zbavíte se toho. U toho se již audioknihy poslouchat nedaly, po čase mi začala vadit i hudba.

Moc tomu nepomáhala ani vedoucí. Vzpomínáte, jak jsem prve psala, že je na můj vkus občas až moc komunikativní? Časem to pro mě začalo být malé peklo. Ano, byla hodná, milá, vycházela mi vstříc. Ale cenou za to bylo, že jsem každý den minimálně hodinu poslouchala historky z jejího soukromého života, o což jsem ani v nejmenším nestála. Mám pocit, že o ní vím snad všechno, znám všechny její ex, i osudy jejích dětí. Navíc její životní filozofie byla na hony vzdálena té mé a proto jsem jen poslouchala a radši se nevyjadřovala.

Proto jsem časem začala vítat její stále častější odchody nahoru na podatelnu. Dříve ve mně každé oznámení o tom, že bude nahoře nebo že si bere dovolenou, budilo solidní paniku. Co když bude do archivu volat někdo jiný než zprostředkovatelky a dávkařky? Co když bude chtít něco, co neznám? Jenže tohle brzy odeznělo. Po nějakém čase jsem už věděla, jak to v archívu chodí, a i když jsem boty statečně dělala až do samého konce, naučíte se reagovat na nečekané, protože ať přijde cokoliv, je to stále jen ten samý vzor. Volala spousta lidí, chtěla spoustu věcí. Když jsem věděla, tak jsem pověděla, když jsem nevěděla, řekla jsem jim, ať se obrátí na vedoucí, že já o tom nemám ani páru. Časem jsem se naučila si i zapisovat informace z podivných telefonátů, takže ubylo situací typu: "Volala nějaká paní z nějakého oddělení a něco chtěla."

A co nejdříve začalo častějšími odchody na podatelnu a dovolenými, to skončilo měsíc a půl dlouhým vegetem, kdy jsem tam dole byla sama. Jedna z úřednic na podatelně dlouho marodila a tak moje vedoucí přesídlila tam a mě nechala dole samotnou. V té době jsem už byla asi 14 dní úplně bez práce. Vedoucí to konečně vzdala a nechala mě žít, takže jsem týdně přečetla jednu knihu a trochu dohnala resty. Takže když pak nastoupila na podatelnu, celý den jsem si tam v klidu četla, aniž by mě kdokoliv rušil, zvedala telefony, dvakrát denně zařazovala nové složky a celkově jsem tak nějak vládla svému království. Bylo to fajn období, když pominu fakt, že číst si 5 hodin v kuse se prostě nedá.

Změna nastala až na poslední dva týdny. Někdy začátkem října mi vedoucí říkala, že v listopadu nastoupí nová stážistka a že tu tedy budeme chvíli dvě. První verze byla, že nastoupí hned prvního, ale poslední týden v říjnu najednou ticho po pěšině. Když jsem se zeptala, abych věděla na čem jsem, už jenom protože vedoucí byla stále mimo archiv, tak prý až za dva týdny, že teď ne. Prvního samozřejmě přišla vedoucí s novou stážistkou, která si ji musela sama najít a že musí jít nahoru, ať ji všechno naučím. Tak nějak jsem s tím počítala, protože ať už byl důvod pro můj konec 15. jakýkoliv, začátek praxe se vždycky házel na začátek měsíce. Slečna stážistka ale byla fajn, třebaže jsme se koníčky docela míjely. Vyprávět o svých milostných problémech v Mass Effectu někomu, kdo hry vůbec nehraje a vede i reálný život, není úplně ideální nápad.

V každém případě těch posledních 14 dní rychle uteklo. Když jsem na něco neměla náladu, v rámci zaučování jsem to nechala na kolegyni a přestože práce bylo stále málo, konečně se na pracovišti odehrával i rozhovor, o který jsem stála. Navíc to zaučování bylo fajn, třebaže kolegyně na rozdíl ode mě už víceméně fungovala na 100% hned druhý den. Nějak jsem došla k závěru, že zrychlení zaučovacího tempa není na škodu xD

A pak nastalo pondělí 15.11. a tím i můj poslední den v archivu. Vedoucí mi předala osobní hodnocení, v němž mě vychválila do nebe a tak mi snad i k něčemu bude. Tedy pokud si mě někdo rozhodne pozvat na osobní pohovor, kde bych ho i mohla ukázat... Já jí zase předala kytku na rozloučenou, protože mě přeci jen měla na krku skoro půl roku, a okavidně jsem byla jediná z jejích stážistek, kterou to napadlo. Skoro to vypadalo, že se mi tam rozbrečí.

A pak konec.

V úterý závěrečný test z obchodní korespondence, jenž byl přesně tak triviální, jak jsem si původně myslela, ale stejně se to neobešlo bez menšího nervování se. Večer mě totiž zničehonic napadlo, že by ho třeba mohli brát vážně a nemuselo by mi stačit se akorát podívat na pár předloh... Naivita mě asi jen tak neopustí.

A ve středu znovu na pracák, tentokrát již jen jako běžná nezaměstnaná, kterou nikde nechtějí...

Žádné komentáře: