úterý 18. října 2011

Sestřička na návštěvě

Řekly jsme si se sestrou, že by možná bylo fajn začít využívat toho, že jedna bydlí v Praze a druhá v Olomouci, k poznávání naší drahé matičky země. V červnu jsem za ní proto přijela, abych se podívala na slavnou pražskou zoo a ona pak měla navštívit mě. První termín byl v červenci, pak byl ve hře druhý srpnový víkend, který nakonec odpadl z nedostatku peněz na obou stranách. A následně se to jen odsouvalo, odsouvalo, až jsme se konečně dohodly na 7.10. Tomu se říká bleskové plánování.

Vzhledem k tomu, že sis měla konec finančního měsíce, pozvala jsem ji s tím, že vše od cesty po výdaje zde zaplatím já, protože jinak by taky mohla dorazit až na vánoční trhy. Ani tentokrát se to neobešlo bez cestovních zmatků z její strany, aneb když si plánujete cestu, je důležité k trase započítat i délku chůze k prvnímu dopravnímu prostředku. Díky tomu jsem ale měla čas po práci jít nakoupit zásoby a oběd (ať žije kung-pao od Dragona! *.*) a jen s minimálním zpožděním sestru vyzvednout na nádraží.

První olomouckou atrakcí byla hned jízdenka na místní MHD. Sestře jsem sice říkala, kolik zde stojí, ale z vlastní zkušenosti vím, že dokud to člověk neuvidí, neuvěří, že někde opravdu můžou lidi jezdit takhle lacino. Doporučila jsem jí, ať si jízdenku nechá zarámovat na památku a vzpomíná na ni vždy, když vysolí ty nehorázné částky v Praze nebo rodném městě.

Zbytek pátku by ve znamení klasické rodinné návštěvy u nás. To znamená, že jsme se najedly, převlékly a zalezly do pelechu, kde jsme až do večerky koukaly na filmy. Ale cestou domů jsme jely přes centrum, takže trochu Olomouce viděla!

V sobotu jsme už ovšem byly akčnější. V plánu byla zoo.

Jak už jsem psala, návštěvu jsme plánovaly dlouho. Až moc. Když jsem četla, že do poloviny října by ještě mělo být hezky, přesunula jsem termín o dva týdny zpátky, abychom to při troše štěstí ještě stihly v nějakých normálních teplotách a podmínkách. Bohužel, to bychom nebyly my, kdyby se počasí v den sestřina příjezdu totálně nepokazilo. Celé páteční dopoledne pršelo, ale odpoledne naštěstí přestalo. Doufaly jsme proto, že to takhle bude i o víkendu, jelikož dopoledne bychom stejně nikam nešly. Pro jistotu jsem nám však koupila deštníky a rozhodně to nebyl špatný nápad.

Celou sobotu bylo zataženo a byla zima, ale stejně jsme vyrazily. Říkala jsem si, kdo může být v takovém nečasu v zoo a že tam nejspíš budeme jediní trotlové. Vlastně jsem doufala, že tam budou alespoň zaměstnanci, abychom tam skutečně nebyly úplně jediné. Lidstvo ale nakonec překvapilo a tak jsme občas i někoho potkaly. Hlavně ve vyhřátých pavilonech bylo vždy plno.

Naposledy jsem tu byla v červnu, kdy zde byla spousta věcí rozdělaných, zvířata zalezlá nebo ukradená (já chci svého tygra zpátky T____T) a celkově, třebaže mám olomouckou zoo ráda, jsem z té návštěvy byla celá rozpačitá a trochu nervózní, aby se zde sestře líbilo. Nakonec jsme zde ale viděly více zvířat než jsem zde kdy dřív viděla já a navíc se i hýbala! Docházím k závěru, že v létě nemá cenu do zoo lézt.

V rámci našeho dobrodružství jsme se nakonec vydrápaly i na tamější vyhlídkovou věž, na kterou jsem vylezla vůbec poprvé. Bohužel jsme si výhled moc neužily, protože sotva jsme se nahoře zastavily, abychom nafotily pár fotek, ucítily jsme, jak se celá věž kýve. Vrhly jsme na sebe vyděšené pohledy a urychleně se přesunuly ke schodišti, abychom co nejdřív dorazily zpět na pevnou zem. Dole sestra zjistila, že panoramatické fotky zapomněla uložit.

Cestou zpět jsme se pak prošly k blízké bazilice, z níž je také nádherný výhled na okolí, protože je na kopci. Škoda jen, že bylo zataženo, jelikož jinak je odtamtud vidět opravdu daleko. Trochu nás ale potěšilo, když jsme zahlédly šrumec nad Olomoucí. Tomu nejhoršímu dešti se nám podařilo ujet a deštníky byly potřeba jen dvakrát kvůli menší přeháňce.

A aby se neřeklo, že nejsme dost kulturní, vzala jsem ji do čajovny, kde ještě nebyla. Aneb dobrá víra se šířit musí!

V neděli pak byla na seznamu dne Olomouc jako taková. Bez mučení přiznávám, že prohlídky po městě musím ještě dopilovat. Bydlím blízko výstaviště, vedle něhož je park a protože jsou naše parky krásné, chtěla jsem začít tam. Všimly jsme si však cedulí na výstavu exotických pták a rozhodly se to zkusit. Trochu jsem se bála, aby vstupné nebylo moc drahé, protože jsme v rámci procházky chtěly navštívit i bankomat, abych vybrala další hotovost. Nakonec to ale vyšlo, byť natěsno, a my se mohly začít procházet halou plnou řvoucích papoušků a andulek. Musím říct, že když se osadníci nějaké klece rozjely a zbytek haly se k nim v tu ránu přidal, bylo to opravdu o uši.

Pak jsme prošly Smetanovými a Bezručovými sady a zamířila do města. Další na řadě byl kostel Sv. Václava, nebo-li Dóm. Je to opravdu nádherná stavba a já pak musím někde zjistit, jestli je k prohlédnutí přístupná i jiná část než hlavní loď.

Pak sestra začala být utlapkaná, protože jsem jí půjčila své vodě-odolné kozačky, které byly sice na velmi nízkém podpatku, ale pro ni to bylo přeci jen moc, jelikož podpatky nevede vůbec. Rozhodly jsme se tedy vybrat peníze a blízko bankomatu zapadnout do nějaké hospody na jídlo. Cestou jsme se ještě podívaly do kostela Panny Marie Sněžné, kam jsme vlezly asi pět minut před zavíračkou.

Nevěřila bych, že v Olomouci, kde je hospoda na každém rohu, bude takový problém sehnat něco k jídlu. Chtěla jsem jít do kašny, ale zavřeno. V Hanacké pro změnu už neměli hotovky a my chtěly pořádné jídlo, ve vedlejší hospodě zase nic moc výběr. Rozhodly jsme se proto vrátit a zapadnout do Goliáše, který mě zatím nikdy nezklamal. Obě jsme si pošmákly, daly si kafe a pak… šly domů. Původně bylo v plánu, že si ten den sedneme někam na pivo, ale obě jsme byly úplně mrtvé a po tom těžkém jídle a pivečku k němu se nám chtělo tak maximálně zapadnout do pelechu. V osm jsme tedy k nezměrné radosti mé spolubydlící, dorazily domů, kde jsme zase vegetily.

Pondělí bylo ve stejném duchu jako pátek. Musela jsem do práce a tak se sestra nabídla, že nakoupí a uvaří, takže mě po příchodu domů čekal teplý segedýn. Myslím, že na něco takového bych si rychle zvykla. Po obědě jsme se ještě prošly do města a zamířily k Mořickému kostelu, který má také vyhlídkovou věž. Tentokrát ze solidního kamene. Výhled je odtud nádherný, byť jsme zase měly zataženo. Nejprve jsme však musely vyšlápnout tu spoustu schodů, z nichž poslední dvě patra byla z takových těch kovových průhledných schodišť, která opravdu nesnáším. Sestra nafotila panorama, tentokrát to snad i uložila a po deseti minutách na větru jsme šly dolů. A šly jsme dlouho, protože jak jsem říkala, průhledné schody nesnáším a když z nich mám jít dolů, jdu s rozvahou, hezky schod za schodem, pěvně přilepená k zábradlí. Alespoň, že sestra se tím královsky bavila -.-

A v úterý večer se sestra vrátila zpět do matičky stověžaté. Dojemně jsem se s ní rozloučila, zaplakala jsem, za vlakem jsem utíkala, jen romantická pára a kapesníček chyběl.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

co ségra dělá? studuje?

T'Sal řekl(a)...

Jj, užívá vysokoškolských let.

Anonymní řekl(a)...

a copak, taky se vrhla na japonštinu?

T'Sal řekl(a)...

Ne, ne, ta si vybrala zcela jiný vražedný obor XD