úterý 12. července 2011

Praxe – archiv

A vámi všemi očekávané vyprávění z praxe. A pokud ho neočekáváte, nechte si to pro sebe, protože T’Sal si ráda namlouvá, že všichni prahnete po každé maličkosti z jejího života a po každém sebemenším názoru xD

Místo, kde budeme pracovat v rámci praxe, nám bylo sděleno až poslední den školení, což mě trochu znervóznilo, jelikož jsem potřebovala příští den odjet a nerada bych se doslechla něco jako: „V pátek vám to přijde poštou,“ a podobně. Až budete na pracáku, také budete čekat podraz za každým rohem.

Osobně jsem čekala, že budou mít nasmlouvané spíše soukromníky, kteří to budou dělat kvůli levné pracovní síle a možná i za nějaký ten peníz. Celá naše skupina se však rozhodila jen mezi Správu sociálních věcí a Úřad práce. Já skončila na Úřadu práce v archívu a jediný důvod, proč jsem neskákala čtyři metry vysoko, byl nízký stůl a úzká ulička, v níž jsem seděla. Spolusedící se dostala ke zprostředkovatelce a tak nadšená nebyla. Nedivím se jí, ale když nad tím uvažuji teď, po prvním týdnu praxe, docházím k závěru, že ona se nejspíš naučí víc věcí.

V pondělí v osm ráno jsem tedy po otevření úřadu vyrazila do chodeb na lov archívu. Nikoho asi nepřekvapí, že je v přístavku v přízemí, zastrčený a schovaný. Ale s pomocí ostrahy jsem to našla docela snadno. Pak už stačilo jen zazvonit a seznámila jsem se se svou vedoucí. To byla věc, které jsem se bála asi nejvíc, protože ať je práce jakákoliv, dá se to podle mého vydržet, pokud nad sebou máte někoho normálního. Bála jsem se proto nějaké semetriky, která mi bude dělat ze života peklo. Naštěstí se nic takového nekonalo. Paní archivářka je velmi milá a vstřícná osoba. Pravda, občas až moc vstřícná, ale s tím už se člověk nějak vypořádá.

Oznámila mi, že mě první den bude hodně šetřit a že toho moc na práci mít nebudu, spíš se jen seznámím s tím, kde co je a co se vlastně v archívu dělá. Po třech dnech tam si troufám tvrdit, že ono mě tam asi moc práce nebude čekat nikdy. Je to práce pro jednu osobu, takže pro mě se nachází spíš vedlejší úkoly a sem tam záskok, vždy ovšem jen v tom nejzákladnějším.

V současné době je mou hlavní pracovní náplní slučování dvou částí potvrzení o evidenci na Úřadu práce za rok 1991 a jejich řazení podle abecedy. Je to velmi monotónní práce a budu ji provozovat ještě celý tenhle týden, déle snad ne, jelikož už jsem za polovinou. Nevím kolik potvrzení za den projedu, ale když jsem se do toho dostala, udělala jsem dva a půl až tři šanony, kam se vejde asi deseticentimetrová hromada A4, denně. Jedna strana, jedno potvrzení. Když tohle někomu řeknu, všichni protočí oči sloup a politují mě, ale mě nikdy monotónní práce nevadila, vlastně mi spíše vyhovuje a dokonce i tohle mě vcelku baví.

Krom toho občas zaskakuji za archivářku, když ta chuděru musí na podatelnu. Občas ji vážně lituji. Jak jsem psala, je to velmi hodná paní, ale nechá sebou dost zametat. Každý den místo polední pauzy jde na podatelnu, aby tam zastoupila dotyčnou úřednici, která si jde koupit něco k jídlu, přičemž si dotyčná z půl hodinové pauzy vždycky dělá hodinovou. Poslední dva dny tam navíc byla i dvě hodiny mimo pomáhat s poštou či s čím a říkala, že tam jednou bude muset být celý týden, což mě osobně trochu děsí. Svým způsobem vlastně kočíruje dvě pozice, přestože je placená jen za jednu.

V tu dobu se já dostávám i k jiné archivářské práci, i když ne příliš často. Do archivu totiž volají dámy dávkařky a zprostředkovatelky, když potřebují složku někoho, kdo byl již vyřazen z evidence. Nejhorší je to po ránu, odpoledne už se to stává jen výjimečně. To pak musím zvednout telefon, zapsat si, kdo co chtěl, najít příslušnou složku a zanést to dotyčné do kanceláře. Velmi náročná práce xD

První den jsem se docela naběhala, jelikož i když mě tohle má vedoucí nenechala dělat, chtěla mě seznámit s každou pracovnicí, ke které šla, aby nebyly překvapené, až k nim přijdu. Podle mého je to ani moc nezajímá a já si připadala jako zvířátko v zoo, ale co se dá dělat. Asi je to fakt lepší. A některé úřednice jsou i docela milé, což mě překvapuje, jelikož vzhledem k tomu, s kým se tam dennodenně setkávají, mě nijak nepřekvapuje, ani neudivuje ta nepříjemná část.

Jak já to vidím, nikdy asi nebudu dělat víc. V archívu jsou sice i další věci, ale upřímně, i když už mi byly ukázány i další místnosti, je toho strašně moc a o některých věcech vůbec netuším, co jsou zač a tudíž ani nejsem schopná je na požádání vyhledat. Je možné, že se to časem změní, ale nevím. Důležitým faktorem totiž také je, že na některé věci je potřeba prověření a to já nemám.

Jinak je v archivu klid a mír. A zima. Strašná zima. Venku jsou třicetistupňová vedra a já tam sedím ve svetru a piji jeden čaj za druhým, což sice dělám i doma v té naší pekárně, ale tady dole to má zcela jiný důvod než že mám na něco chuť. Sranda ovšem je, když pak musím s něčím nahoru, protože jakmile vyjdu do patra, praští mě tam to vedro a já jen čekám, kdy si z toho odnesu nachlazení. Doufám tedy, že nikdy, protože stále ještě nemám doktora a vzhledem k ordinačním hodinám do listopadu ani mít nebudu. Sice bych si mohla vzít volno a možná by to prošlo i bez povolenky, kdybych si to napracovala jindy, což by prý nebyl problém, ale já si nerada komplikuji život.

Paní vedoucí sice říkala, že když jsou vedra a archiv se konečně prohřeje, je tam k nepřežití a já jí to neberu, ale prozatím se mi nějak nechce věřit, že by tohle léto bylo tolik dní horka za sebou, aby se to dole nějak zateplilo. Uvidíme.

Pracovní dobu mám skvělou. Moje oddělení došlo ke stejnému názoru jako já, tedy že když nedostávám plný plat (ještě stále nevím kolik budu dostávat na podpoře při rekvalifikaci), bylo by nefér tam být plných osm hodin. Tohle bych sem možná neměla psát, ale budeme doufat, že to tu nebude číst nikdo povolaný, komu by to vadilo. Díky tomu jsem v práci jen od osmi do dvou a v pátek jen do jedné. Poslední pracovní den jsem tam dokonce měla být jen do dvanácti, ale od 4. se v pátek základní pracovní doba prodloužila do jedné a má vedoucí si nebyla jistá, jak je to se stážistkami, proto ať prý tam raději zůstanu o hodinu déle a jestli mi to nevadí. Jak říkám, je zlatá.

Jediná věc, která mi na mé vedoucí trochu vadí je, že se mnou občas zachází jak s idiotem. Ona to tak nemyslí, ale prostě to tak trochu působí. Například když mi po dvou dnech řazení lejster podle abecedy deset minut krok po kroku vysvětlovala, jak mám vrátit složku zpátky na místo. Hezky podle roku vyřazení a podle abecedy… ehm.

A dále mě docela rozptyluje. Je to nejspíš komunikativní osoba, nijak moc, prostě jen průměr. Jenže v archívu je sama, na podatelnu se dostane jen jako záskok, takže je tam zase sama a když jde nahoru do kanceláří, jen předá složku, dá knihu k podpisu a zase jde, takže si moc nepopovídá. Využívá proto toho, že najednou je tam dole někdo s ní. Jenže i když jsem ukecaný tvor, s cizími lidmi mi to povídání moc nejde, obzvláště máme-li zcela odlišné životní zkušenosti, a tak spíš sloužím jen jako posluchač.

Navíc mi vyhovuje, že když už se jednou k nějaké práci dokopu, ráda ji dělám na 120% a chci na to mít klid. Obzvláště u toho řazení je to potřeba, protože když se do toho dostanu, jde mi to hezky od ruky. Jenže pak si paní vedoucí na něco vzpomene nebo jde prostě kolem a začne si se mnou povídat. A já v tu chvíli musím s prací skončit a pak začít znovu. Díky tomu mám neustále pauzy a vlastně toho moc nenapracuji, z čehož mám pak trochu výčitky. Světe div se, ale líná T’Sal v práci projevuje i pracovní morálku. První den jsem proto naprosto vypustila polední pauzu a i ve čtvrtek a v pátek jsem je měl spíš jen sporadické. Když jsem tam jen šest hodin, tak mi to prostě přijde zbytečné, stačí mi, že na chvíli vypnu, když jsi jdu dělat čaj nebo jdu se složkou. Jenže má vedoucí si toho všimla a i když ona sama polední pauzy nevede, neustále poslouchám, že bych se měla jít někam projít, provětrat se a odpočinout si. Nějak nevím, co jí na to říct xD

V každém případě, první týden jsem přežila jen se dvěma trapasy, což je na tři pracovní dny lepší výkon než jsem čekala. První trapas mě čekal hned první den. Zvedla jsem telefon, protože vedoucí byla nahoře, a všechno zapsala. Pak se ale vedoucí vrátila a musela mi ukázat, kde dotyčnou kartu najdu, protože daný rok je uložený v jiné místnosti, kterou mi ještě neukázala. Vzala si tedy papírek, našla složku, papírek založila a já si neuvědomila, že jsem se znovu nepodívala, jak se jmenovala dotyčná úřednice. Samozřejmě jsem to zapomněla, ale nějak jsem si dosadila jiné jméno a nepřišlo mi, že jsem se spletla. Takže jsem to zapsaly a šly složku společně odnést. Samozřejmě, že jsme šly špatně. Musely jsme se proto vrátit zpět do archívu, podívat se a jít znovu. Gah, má paměť je na odstřel a samozřejmě se podílela i na trapasu číslo dvě.

Ten se stal v pátek, kdy k nám volala paní z kontrolního a jestli prý jsme dole, že by se stavila, protože se potřebovala podívat na nějakou složku. Dost mě to zaskočilo a tak jsem jí řekla, že může. Až pak mi došlo, že by mohla chtít něco, co jí nebudu moct najít. Samozřejmě, že chtěla něco jiného a já se musela omluvit, jít nahoru do podatelny, znovu se omluvit, jak jsem to zvorala a dotáhnout svou vedoucí dolů, aby to našla. Navíc jsem mezitím zapomněla, jak se dotyčná jmenovala a co chtěla, věděla jsem jen, že byla z kontrolního *opakovaný headdesk* Jsem ráda, že jsem pak v archívu byla sama, abych si pak mohla headdeskovat i v reálu xD

V každém případě se mi práce v archivu zatím líbí tak, jak jsem čekala, že se mi líbit bude a trochu mě mrzí, že nastálo se nejspíš nikde jako archivářka neuchytím, jelikož na to nemám vzdělání. Má vedoucí totiž říkala, že si kvůli práci dodělávala archivnictví na VŠ, o čemž jsem přemýšlela, dokud jsem se nedozvěděla, že se tam vyžaduje němčina. Budu tedy doufat, že se někde chytnu a že bude možné si u toho dělat alespoň knihovnictví, protože knihovny jsou další místa, kam bych chtěla. Ani jedna práce sice není bůhví jak placená, ale na základní přežití to snad stačí a myslím, že jsou to věci, u kterých bych vydržela celý život. Nikdy mě totiž nelákalo se někam protlačovat a snažit se stoupat po žebříčku. Sice pak máte více peněz, ale také více zodpovědnosti a to je věc, která mě vždy děsila.

3 komentáře:

sevia řekl(a)...

Kdyby tě časem archivnictví zaujalo víc a chtěla bys cokoliv vědět o tom, jak aktuálně vypadá a co obnáší jeho studium, stačí se zeptat :)

Práce je to opravdu špatně placená, zvlášť, když si uvědomíš, že na ni potřebuješ VŠ titul a jen bakalář v tomhle směru nestačí.

Na druhou stranu, pokud se nemáš potřebu někam tlačit a dělat kariéru a zároveň ráda pocit, že ty jsi tu ten chytrý člověk, je to práce přímo ideální. Navíc archiváři jsou v naprosté většině velmi milí lidé, pohodové pracovní prostředí je zaručené předem, to samozřejmě neplatí v malých podnikových archivech, tam jsi často prostě na práci sama, ale ve větších okresních nebo oblastních archivech už ten kolektiv bývá.

A bonus - ta zima, prach a určité stálé prostředí ti časem zaručí dokonalou imunitu proti běžným nemocem jako je rýma, chřipka atd. Vážně.

modratuzka řekl(a)...

tys to napsala tak hezky, že to zní jako klidná, pohodová, pro mě ideální práce, takže od nynějška je můj sen stát se knihovnicí nebo archivářkou. :)

jinak přeji hodně pevné nervy s celou touhle rekvalifikací.

T'Sal řekl(a)...

Sevia: V tom případě bych asi byla nesmrtelná, protože mám silnou imunitu už sama od sebe XDD
V každém případě, lákalo by mě to velice velmi, ale pokud bude možnost, asi zkusím spíš to knihovnictví. Na rozhodování však bude dost času, až třeba jednou bude i jasno jestli nějaká VŠ ještě kdy bude.
A ty tituly mě tolik neštvou, neb dnes je potřebuješ na všechno a jen čekám, kdy je budou chtít i po prodavačkách. Smutná realita pracovního trhu a n aprosto zhovadile nastaveného systému školství.

Modratuzka: Tak doufám, že pokud se sen splní, nebudeš mě proklínat xD
Děkuji ^.^