pátek 6. května 2011

Čas na spánek - za tři dny

Víkendy u rodičů se začínají stávat hororem. Dřív jsem přijela a krom jednoho přesunu od otce k matce a pak zpátky, jsem se tam nehorázně flákala u PC a televize. Jenže pak přišel prosinec se svými dvěma volnými dny a dvanácti totálně nabytými, a všechno změnil. Tento víkend byl ovšem zatím vrchol. Šest věcí na tři a půl dne. Už prosím nikdy víc T___T

Problémy začaly už před odjezdem, protože se oba naši ctění rodičové rozhodli, že v sobotu nemají čas. Normálně jsme v sobotu s otcem a v neděli s matkou, jenže teď nic. Táta musel na celý den do práce a máti měla narozeninovou oslavu, na níž nám bylo doporučeno nechodit, chceme-li si zachovat duševní zdraví. Rady naší drahé rodičky jsme ochotně uposlechly, protože otázky typu: „Už máš kluka?“ nám bohatě stačí od babičky. Musely jsme tak ale totálně překopat plány a volné soboty nějak využít.

Sestra v pátek musela ještě do školy a tak jsme k matce přijely až ten den odpoledne. Cesta byla docela veselá. Na nádraží v Olomouci jsem se potkala Sarah a její známou a tak jsme do Prahy jely ve třech. Cesta byla fajn, dokud v Pardubicích známá nevystoupila a my zůstaly jen dvě. Holky vybraly místo vedle skupinky lehce těžce ovíněných Slováků, kteří po tom, co jsme zůstaly jen dvě, sebrali odvahu a začali se nám k naší velké radosti věnovat. Pravdou je, že tři z nich byli docela fajn a dalo se s nimi i mluvit, ale ten čtvrtý… well, slyšet bylo jen jeho a navíc toho vypil víc než jeho kolegové, nebo se s alkoholem hůř pere. Díky bohu ale letěl na bloncky, takže jsem byla v bezpečí a nechávala to na Sarah.

V Praze jsme pak přibraly sestru, která vypadala jako malé květinářství. Matka měla narozeniny a tak jí byla pro dárky. Můj původní plán byl vanilka, brusinky a flaška. Jenže sestra se v zahradnictví začala chovat jako já v obchodě s oblečením a přihodila navrch ještě levanduli, dva druhy máty, mateřídoušku a hnojivo. Alespoň nám ale vonělo kupéčko.

Po příjezdu jsme to pak stočili k matce, která bydlí asi sto metrů za nádražím.. a tedy i sto metrů za koncem města. Bez legrace. Tam jsem jedly, pily, koukaly na tv, sestra se prospala a o půlnoci nás pak máti hodila domů.

Na sobotu jsem se dohodla s Anasis, abych ji zase jednou viděla. Původně byla v plánu i Kůzle, ale té to bohužel nevyšlo, protože jsem byla volná jen do čtyř. Žila jsem v rodném městě dvacet let, ale přátele si tam najdu až po odstěhování na druhou stranu republiky. Proč mě to vlastně vůbec nepřekvapuje?

A po procházce s Anasis přišla na řadu babička… Miluji mistrovství. Dokonce tak moc, že kdyby se konalo každý měsíc, tak bych se vůbec nezlobila. Ten babiččin idiot si totiž zalezl k televizi do ložnice a projevoval se jen minimálně. Návštěva u babičky byla najednou… snesitelná! A světe div se, dokonce jsme s babičkou i pokecaly, což je věc, která se nestala od jeho nastěhování k ní!

V osm jsme se sis byly opět doma a já byla totálně mrtvá. V plánu jsem měla čtyři hodinky hraní Painkillera, kterého jsem si spolu s Dragon Age a Gothic III konečně mohla nainstalovat do PC, a ve dvanáct jsem hodlala padnout za vlast. V půl dvanácté přišla sestra, že náš společný známý a můj spolužák ze základky pořádá na bytě pařbu a že prý by nás rád viděl. Toliko k mému spánku -.-

Radši jsem si ani nenamlouvala, že tam budeme na chvilku, protože to nemělo cenu. Dorazily jsme tam asi v půl jedné a odchod byl v pět, takže do pelechu jsem se dostala až v šest ráno. Parádička. Ale stálo to za to. Byla sranda, hlavně pak protože kámoš celý večer řešil, jak se ho před týdnem pokoušel sbalit jakýsi neodbytný gay, zatímco jediná podpora jeho přátel byla: „No tak, nebuď na něj zlej… ať nám ještě objedná další rundu!“ Krom neustálých vtípků na jeho orientaci, ve kterých jsem tedy vedla já, jelikož mám bohatou praxi, jsme se my holky bavily i tím, co všechno zvoral. Ale vážně! Pokaždé, když se chlap setká s chlapským způsobem balení, je z toho vždycky totálně na prášky a vůbec neví, jak jednat, takže zákonitě jedná naprosto špatně a strašně se pak diví, že jeho obtěžovatel nejde pryč. A já si přitom jen říkám: „Tohle jsi neměl dělat… Ne, to bylo taky špatně… Lol, teď se ho už nezbavíš…“ Alespoň víte, s čím se musíme neustále potýkat… akorát že my už v tom umíme chodit a víme, čeho se vyvarovat a jak se vás rychle zbavit xD

A v neděli v deset budíček! Na Valdštejnské slavnosti jsem chodila každý rok, ale co jsem se odstěhovala do Olomouce, nevyšlo to ani jednou. Až letos jsem si ten termín příjezdu prostě vydupala, protože jsem se chtěla zase prodírat tím davem, dát si nějakou zdravou, utratit nehorázné množství peněz a hlavně koupit medovinu. Dav se dostavil, takže to odškrtávám, peněz jsem tam nechala nechutně hodně, ale uklidňuji se tím, že ty dvoje náušnice a otevírací přívěšek ve tvaru srdíčka (já vím, kýč… blame me xD) za to stojí. Pokud jde o medovinu, koukají tu na mě tři lahve, ale nutno podotknout, že jednu mi přivezla sestra z Prahy. Jen jídlo se moc nezvládalo, byla jsem ráda, že jsem si dala jednu klobásu a jedno pivo. A vůbec to nebylo fér, abyste věděli, protože T’Sal to ani v nejmenším neuspokojilo!

A po krátkém setkání s Nistar se letělo ve čtyři domů, abychom se viděly s otcem… konečně. Jenže jak jsem obě byly chcíplé, tak jsme stejně za chvíli usnuly, i když jsem se minimálně já fakt snažila zůstat vzhůru T_T Když jsme se pak večer probraly, přišlo na řadu sushi. Sestra dostala nějaké peníze navíc, tak nakoupila vše potřebné a my začaly vyrábět. Bože, to je patlačka! Hodinu a půl jsme se s tím dělaly a bylo toho pro čtyři lidi. Já na to navíc nějak neměla chuť, tak sestra musela polovinu dojíst ráno. A v pondělí dopoledne se šlo zase k matce, kde se opět dělalo sushi, jelikož u táty jsme zlikvidovaly jen polovinu ingrediencí. Už nám to ale zabralo mnohem méně času a i jsme nadělaly méně nádobí a bordelu celkově.

A od matky ve čtvrt na sedm zase zpátky do Olomouce. Až na půlhodinové zpoždění za Prahou tentokrát cesta probíhala klidně, což mě potěšilo, protože já už chtěla jenom padnout a tak dva dny nikam nejít a jen spát.

Žádné komentáře: