středa 20. dubna 2011

Počítač zemřel, ať žije počítač!

Ano, stalo se nevyhnutelné. Věc, které jsem se obávala, kterou jsem se pokoušela vytěsnit z mysli a namlouvala si, že mě se nestane. Nastal čas rozloučit se s mým věrným přítelem, s mým důvěrníkem, s někým, kdo zná všechny mé dobré i špatné stránky. S mým notebookem.

HP Compaq nx7400, mnou důvěrně přezdívaný Milášek, byl věrný stroj. Matka si ho pořizovala kvůli práci a když o ni pak přišla, sprostě jsem ho svedla a odlákala od ní. Od té doby jsme se od sebe neodloučili. Byl vybaven úžasnými XPčky, která i po 4 letech šlapala skoro jako nově nainstalovaná, neobtěžoval mě zbytečnými chybami a modrou smrt použil za celou dobu jen čtyřikrát a to jen protože jsem mu už druhým rokem přetěžovala paměť. Jakmile jsem si tedy pořídila externí disk a ulehčila mu, poplácal mě po hlavě a modrou jsem od té doby na monitoru viděla jen v běžných situacích.

I on sice občas býval nemocný nebo utrpěl nějaký ten úraz, ale nesl je statečně a byl mi vděčen za mou péči. Odpustila jsem mu i jeho vybíravost, pokud se zdroje týkalo, protože někomu tak úžasnému po tolika letech věrné služby odpustíte, že se nespokojí s nějakým obyčejným univerzálním, ale že vyžaduje nový, téměř totožný hezky od výrobce. Když nás navždy opustila vypalovačka, vydržel se mnou rok těžkých časů, kdy jsem mu neuvolnila víc jak 4 GB prostoru a to ještě ne na dlouho. A po tom, co jsem ho po dvou letech nechala i vyčistit, mě každý den chlácholil svým tichým, sotva slyšitelným chodem.

Byla to osudová láska, pouto, jež nás spojovalo napříč minulými, i následujícími životy. Alespoň to jsme si oba mysleli.

Ale jeho věk si vybral své. Jednoho strašného dne, dne, který by měl být vymazán z dějin lidstva i vesmíru, se při zavření zlomila část pravého kloubu a můj drahý tak nešel zavřít. Říkala jsem si, že to nějakou dobu vydržím a k našim ho holt vozit nebudu. Ale zlomenina se zhoršovala a přerůstala v gangrénu. Monitor nabral na houpavých vlastnostech a vůbec působil značně nejistě a já tak byla postavena před nejtěžší rozhodnutí svého života – opravit, či neopravit?

Byla bych za něj položila život, ale bohužel, mocní šamani, jež tyto naše elektronické společníky léčí, jdou s dobou a vyžadují jen hotovost. Bylo mi jasné, že můj stárnoucí přítel bude vyžadovat stále více péče, kterou mu nemohu poskytnout, a tak jsem ho krutě zradila a rozhodla se ho vyměnit za jiný, mladší stroj. Ach, má bezcharakternost mě ničí! Za tento hřích budu jistě trpět ještě po mnoho dalších životů.

Nakonec Milášek přeci jen půjde do opravy, ale zdali se skutečně opraví záleží až na částce, kterou za to technologičtí mágové budou vyžadovat. Bude-li to částka vhodná, podělíme se o ní se sestrou a ona ho pak adoptuje, neboť sice je již požehnaného věku a pravděpodobnost dalších komplikací fyzického rázu je vysoká, ale stále je výkonnějším a vhodnějším společníkem, než její vlastní stroj, který byl svědkem stvoření světa.

Po mnoha dnech úporného odkládání a mnoha hodinách ještě úpornějšího vybírání jsem pak na stránkách Alzy, mého chrámu elektroniky, vybrala tři vyvolené, kteří se měli postavit před přetěžký úkol – zastat místo svého předchůdce, který laťku nasadil pravdaže vysoko. Jako obvykle jsem zůstala věrna značce a opět vybírala jen ze zástupců HP klanu. Tyto tři vyvolené jsem pak podstoupila těm mým přátelům, kterým je umění techniky blízké a čekala na ortel.

Šampiónem se stal Pavilon dv6.

A jak obstál? Lépe než bych čekala, ale v některých ohledech na Miláška prostě nemá. Výkonnost vám neposoudím, neb ho až tak moc nezatěžuji. Desítky FF oken, ICQ, Excel, Word, jeden, dva přehrávače, případně nějaký další prográmek a jede stejně rychle, jako jel jeho předchůdce (což znamená, že rychle). Uvidíme, jak se bude tvářit, až se do něj pokusím nainstalovat nějakou hru, která se lásce mého srdce nelíbila.

Pokud jde o systém, bála jsem se, jak se mé konzervativní já vypořádá se zcela novým OS, když jsem poslední změnu ve Firefoxu vydýchávala dva měsíce. Kupodivu docela dobře. Všechny ty efekty, přechody a udělátka, z nichž většinu nikdy nepoužiji a ani se neobtěžuji zjišťovat, k čemu kruci jsou, vypadají pěkně a moc neotravují. Velice velmi se mi líbí provedení spodní lišty, která mi přijde přehlednější, než jak tomu bylo v Xpéčkách. Je to všechno hezky přes ikonky a když na ně najedete, ukáží se okna, která máte otevřená. Pro mě, jakožto Myš, která toho mívá otevřeného opravdu hodně, je to nesporná výhoda.

Zprvu mě trochu rozčilovalo, že se teď všechny notebooky vyrábí jen v rozlišení 1366x768. Přijde mi to prostě moc nízké. A taky jsem konečně zjistila, jaký je rozdíl mezi lesklým a matným monitorem, což je věc, kterou jsem nějak nikdy neřešila. Jsem jediná, komu ty lesklé (můj současný), přijdou trochu na dvě věci? Ano, je úžasné, že teď mohu sledovat svůjspanilý odraz celý den, ale zrovna během sledování filmu bych si to i odpustila.

Jsou tu však dvě věci, které mi nejspíš budou vadit ještě hodně dlouho - pošahaný touchpad a hluk. Jak už jsem psala výše, můj starý stroj byl opravdu hodně tichý, jen když se v něm naskládalo hodně prachu, tak se musel větrák víc snažit. Dv6 však běžně zní jako Milášek v zaprášeném stavu. Rozčiluje mě to a znervózňuje.

Pokud jde o touchpad, po únosu Miláška jsem si myslela, že si na něj nezvyknu a chvíli jsem praktikovala běžné myšítko. Po jeho nešťastném zavraždění jsem však byla nucena dočasně používat myšítko přímo v noťasu a z dočasného řešení se stalo řešení konečné. Je to rychlejší, pohodlnější, nemusíte ruku přesouvat někam do pryč a starat se, kam tu myš dáte, když jste třeba v pelechu a počítač vám leží na nohou. Touchpad DV6ky je však skoro k nepoužití. V jednu chvíli reaguje strašně ztuha, jakoby vás ignoroval, a v následující vám zase kurzor ztřeštěně lítá po celém monitoru. Navíc vám práci zrovna neusnadňuje, když píšete na klávesnici a kurzor vám přeletí a oživuje něco úplně jiného, jen protože jste při psaní přelétli rukou nad touchpadem a letmo se ho dotkli. Pokud ovšem ono kliknutí vyžadujete úmyslně, musíte ho zase přemlouvat a zaposilovat si. Takže jsem v závěru docela ráda, že jsem si kvůli hrám rovnou koupila i externí myš a touchpad jde vypnout.

Závěrem tedy můžu říct, že si na nový stroj a jeho světlé i tmavé stránky pomalu zvykám. Neustále však myslím na to, že Milášek žádné temné stránky neměl.

1 komentář:

hjúmanfrík řekl(a)...

Aj slzicku dojeti pri cteni jsem zamackla a laskyplne svuj stary a verne slouzici pocitac objimati jala se, neb slouzi mi uz celickych 5 let a zatim umriti se nastesti nechysta... (otazku pohlavi diskretne obchazim stranou, nemela jsem tu odvahu zjistit, KDO se vlastne vecer co vecer je nucen se divat, jak se pred spanim prevlekam...)