úterý 22. února 2011

Příprava k sepsání individuálního akčního plánu

Mám pocit, že by si pracák mohl brzy vysloužit svoji vlastní kategorii. Něco jako „What the hell…!“ ale to si možná nechám až na případnou práci.

Teď k věci. Na konci února přejdu z krátkodobě nezaměstnané na dlouhodobě nezaměstnanou, což znamená, že spolu s pracákem oslavím pětiměsíční výročí. Jak ten čas krásně letí… Od úřadu mého nejmilejšího jsem při této příležitosti dostala školení s tím šíleným názvem, kterým jsem si dovolila zaspamovat nadpis.

Když jsem na to koukla, řeklo mi to asi tolik, co vám – zhola nic. Školení to však bylo povinné a tak jsem dnes v nehorázných osm ráno vyrazila do třeskutých mrazů a šla, kam můj pán a vládce nakázal – až kamsi za konec světa a to bez nadsázky, protože ta věc, kterou jsem míjela, byla podle mého pole. A tím „šla“ myslím skoro doslova šla, neb mi ujela tramvaj a tak jsem si třetinu cesty střihla pěšky, v sukni, při těchto teplotách. Už jsem se zmínila, jak jsem ráda, že mám zase nesmrtelnou imunitu?

Vzhledem k tomu, že podobnou záležitostí u nás už prošla matka i sestra, věděla jsem, že mě čeká spousta keců, které mi celkem nic moc nedají. Pracák prostě jen potřeboval vykázat činnost a dát mi najevo, že se o mě stará. Problém byl, že zatímco matka tam seděla hodinu a sestra to dostala jen na papíře, mě tam držely skoro čtyři hodiny. Ohromná zábava, fakt… musím si někdy zopakovat -.-

Sešlo se nás tam asi patnáct, plus dvě lektorky, každá vedla jednu část. A jakmile začal výklad, bylo mi jasné, proč tam budu sedět tak dlouho… Přestože jsem si našla informace, které pro mě byly hodnotné, bohatě by stačilo, kdyby nám to vytiskli oboustranně na A4 nebo dali na hodinu jako u matky, protože množství informací skutečně odpovídalo tomuto rozsahu. Jenže ony prostě musely všechno říct 5x. Nevím, přijde mi to zbytečné. Pokud si to někdo nedokáže zapamatovat poprvé nebo maximálně podruhé, či si to případně znovu dohledat, tak mu nejspíš nepomůže ani to, že to uslyší pětkrát. Takhle jsem si akorát připadala jako dement a měla jsem problémy udržet pozornost a tedy i zůstat vzhůru.

K informacím. Zajímavý je program Eures, díky kterému můžete hledat práci v rámci Evropské unie. Já ovšem za prací nehodlám vycestovat ani do Prahy, natož za hranice, takže nic pro mě. Zaujala mě pracovní diagnostika, kterou zkusím, i když spíš jen ze zvědavosti. Jde o odborné testy, které zhodnotí, pro jakou profesi se hodíte. O tom mám ale už tak trochu rozhodnuto, protože bych se ráda viděla v kanclu jako roznašečka kávy nebo alespoň za pultem. Vyšší ambice teď opravdu nemám a i tak jsou nejspíš příliš vysoké. Většina programů, které nám byly prezentovány, však byla stále o tom samém. Psaní životopisu, způsob hledání práce, poradenství. Jen v různém poměru, skupinově nebo individuálně, jednou nebo víckrát. Plus nějaké navíc, pokud jste starší 50 let, mladší 20 let, o někoho se staráte, nebo jste zdravotně postiženi. Chvílemi jsem měla pocit, že jen protože jsem v produktivním věku, zdravá a bezdětná, nemusí mi věnovat pozornost.

Veškeré své naděje proto vkládám do rekvalifikace, v čemž jsem ovšem měla jasno už před tímhle úžasným školením. Mám jen střední vzdělání a to gymnázium. Jsem tedy naprosto bez zaměření a na trhu práce mám hodnotu lepší základky. Ráda bych se dostala na nějakou administrativu, ale vidím to bledě. Není snadné se tam dostat a navíc to kolikrát zabere spoustu času… a ten já moc nemám… Opravdu se nechci dočkat situace, kdy mi za rok a půl dojdou veškeré úspory a já skončím naprosto bez prostředků a zpátky v rodné obci, kde je to horší než tady, s otcem pod jednou střechou a nadějí na jakékoliv odstěhování asi tak za deset let. </emo_mode>

Celý kurz na mě celkem působil dost depresivně. Začaly chápavými pohledy a chlácholivým: „My víme, jak na tom jste. Olomoucko je teď s nezaměstnaností na druhém nejhorším místě a hůř už je na tom jen Ústecko (Yay for me a mojí schopnost se přestěhovat -.-),“ volně přešly k: „Ano, je tu spousta programů a kurzů, ale spousta z vás se na ně nedostane,“ doplněné o památnou hlášku: „A měli jsme tu skupinu, kde se dokonce zaměstnali dva z osmi! To je opravdu úspěch!“ Nakonec to zakončily tím, že se každého ptaly, co má tedy v plánu. Všichni mladí víceméně odpověděli, že v září nastupují na vysokou, jeden pán měl rok do důchodu a zbytek sjednanou práci (a to včetně toho smradlavého týpka vedle mě). Bez naděje jsme tam z patnácti byli asi tři.

Pak už jen zbývalo vyplnit nezávazný dotazník, který se bude rozebírat během příští návštěvy pracáku, a vzhůru zpátky do zimy. Prostě další skvělý den *headdesk*

2 komentáře:

Alizbeta řekl(a)...

Taky jsem tohle absolvovala. Pobavilo me, ze az na delku (u nas to zabralo malo pres hodinu) to probihalo uplne stejne.
UP je proste jen buzerace a zadna realna pomoc. Chtela jsem rekvalifikaci (na pruvodce v cest. ruchu) a de facto se mi vysmali do ksichtu:D

T'Sal řekl(a)...

Jup. Jen zkracují kdejakou lhůtu, zpřísňují podmínky, ale člověk jako já u nich pomalu nemá nárok na nic. Já chtěla účto, ale bylo mi řečeno, že s dvouměsíčním kurzem mě nikdo nezaměstná, tak nazdar. Očekávám něco podobného i s tou administrativou.